Bobři ve Slovinsku

2.DEN – neděle 9.6. - BREG – MONFALCONE – GROTTA GRANDE - BREG      

270 km/ 8 hodin  (i s prohlídkami)  

Ráno nás v půl 7 budí zvony z nedalekého kostela. Ovšem na rozdíl od našich zvonů, které mimo ohlášení mší oznamují i čas – zde trvá zvonění 10 minut v kuse …..

A překvapivě se opakuje každých 15 minut až do 8 hodiny, takže v zásadě se zvoní neustále.

Tím pádem po chvíli boje vylézáme z postelí a jdeme na snídani.

Jestliže jsem psal, že večeře byla obrovská porce (a výborná), tak snídaně je snad ještě větší a bohatší – švédské stoly doplněné ještě ústní nabídkou na objednávku.

Když se po půl hodině s plnými žaludky dostáváme zpět na pokoj, musíme bojovat sami se sebou, abychom znovu nezalezli pod peřiny ..

Vítězíme nad sebou a šup na stroje. Vyrážíme směr Terst a později Monfalcone (pozůstatky bojiště z 1. SV), takže nakoukneme do Itálie.

V samotné Itálii přijíždíme nakonec na maličké sídliště s ještě menším parkovištěm vedle vlakového nádraží.

Parkoviště je tak pro 10 aut a u něj maličká směrovka na sloupu osvětlení.

Je vedro, takže honem do kraťasů a triček, motokůže je uložena do kufrů motorek.

Vydáváme se tedy naznačeným směrem, podcházíme zmiňovanou trať vlaků a velice brzy dorážíme k úpatí kopce, který za 1. SV sehrál velkou úlohu a byl silně opevněn.

Procházíme se mezi zákopy, památníky padlých a prohlížíme dobové fotografie na zašlých informačních tabulích. Celkově je místo lehce neudržované a takové mírně zpustlé.

Za několik hodin zde potkáme jen 2 lidi se psy a 3 mladé Araby, kteří se na jedné z laviček dívají v telefonu na nějaký film.

Takže mne napadají asociace s památníkem Dukla, který byl při naší návštěvě také v poměrně zanedbaném stavu. I když chápu, že válka a takováto místa jsou smutným svědectvím toho, co člověk dokáže udělat, aby zabil jiného člověka – stále je to kus historie, která by, podle mne, neměla být opomíjena a zapomenuta.

No nic, jsme skoro uvaření v 35 C vedru, takže zpět ke strojům, do kůže a zpět na silnici.

Přejíždíme přibližně 30 km do jeskyně s nejvyšším dómem na světě (více než 100m) Grotta Grande. Nenecháme se zmást ukazateli k parkovištím po celé délce příjezdové komunikace a jsme odměněni menším a poloprázdným parkovištěm přímo u vstupu do budovy u jeskyně.

Překvapivě oproti Čechám parkujeme – zdarma.

Přicházíme deset minut před celou a ještě se vejdeme do skupiny, která v tuto hodinu vyráží do podzemí. To nás těší, stejně jako avizovaná teplota dole +11C.

Vstupné je 12 E/osoba a prohlídka trvá 70 minut. Výklad se odehrává živě v italštině a poté z reproduktorů v angličtině a pak němčině.

Jdeme dolů v tričkách a kraťasech, zatímco lidé, kteří přijeli klimatizovanými auty a autobusy, se balí do bund a svetrů a poměrně udiveně na nás koukají.

No v průběhu prohlídky se ukazuje naše oblečení jako výhoda, protože nejenže musíme sejít 500 schodů dolů, ale i totéž číslo (výrazně strměji) poté i nahoru. No a protože vlhkost vzduchu není dole zanedbatelná, docela se zapotíme i ve zmíněné nižší teplotě.

Jeskyně sama je obrovská a když se člověk dole zakloní a dívá se na strop vysoko nad sebou, je to úžasný pocit.

Když po prohlídce vystoupáme schodištěm nahoru a otevřeme dveře do 35C, je to docela šok..

Znovu převlékat a na silnici. Přejíždíme do Slovinska a na první pumpě tankujeme.

V Itálii stojí benzín 1,77/litr Naturalu 95 – ve Slovinsku 1,32, což je docela slušný rozdíl !

Po natankování a pozdravech s 10. Maďary na velkých cesťácích se vydáváme opět na silnici.

Ve Slovinsku se kvalita povrchu oproti Itálii výrazně zvedla a také se na opravovaných místech pracuje, zatímco v Itálii na stavbě ani noha – už tedy víme, že si u nás při opravách D1 bereme příklad ze špatné strany hranic….

Cestou zpět na hotel ještě zastavujeme ve výše zmíněné pekárně v sousední vesnici. Otevírací doba 5-22 každý den nás fascinuje a mimo pečiva, koláčů a pití (i mléko) mají i vlastní pizzu.

Sympatická, mladá prodavačka nám za 3 koblihy, 2 veliké makové housky, 3 velké koláče, 2 litry plnotučného mléka a 2 lahve ledového čaje účtuje 8 Euro.

Po pár kilometrech jsme na pokoji a pouštíme se do zakoupených potravin. Koblihy jsou nacpané marmeládou k prasknutí, stejně tak koláče a mléko (Alpské) je výborné.

V televizi nacházíme americký film s titulky v domácí jazyce, takže se nejen bavíme, ale i sbíráme slovní zásobu….

Jen pro ilustraci – kadit = kouřit / lulat = močit  / moč = hodně ..

A večer ve čtvrt na 10 opět zvony !!!!  Plni dojmů usínáme i v tomto koncertu.

 

3.DEN – pondělí 10.6. - BREG – SOUTĚSKA VINTGAR – HRAD A JEZERO BLED

• VODOPÁD SAVICA – LANOVKA VOGEL – BOHIJSKE
• JEZERO - BREG
• 150 km/ 10 hodin  (i s prohlídkami)        

Ráno opět zvony, super snídaně a balíme (tentokrát i plavky) na další výlet po této krásné zemi. Ještě přibrzdíme v Kauflandu pro něco k obědu a už míříme do nejvyhledávanější oblasti Slovinska.

Na silnici je to znát, doprava silně houstne, ale otrlý český řidič (a motorkář obzvláště) se nenechá takovou drobností odradit.

Dokličkujeme na první parkoviště u soutěsky, když i samotný příjezd uzoučkými uličkami mezi rodinnými domky s poměrně prašnou komunikací je zážitkem. Hlídač nás „vyzobne“ z fronty a směruje dál po komunikaci. Ostatní automobilisté jsou směřováni na parkoviště podle toho, s jak velkým autem přijeli. Toto dělení nás čeká ještě 3x a na konci jsme navedeni na okraj prašné cesty u potoka.

Hlídač se ještě přeptá, zda nám to vyhovuje a nebo má hledat jiné místo.

Když mu odkýváme, že jsme spokojeni, popřeje hezký den a odchází. Kdo by nebyl spokojený, vždyť stojíme 20 m od vstupu do soutěsky na břehu říčky. Začínáme si zvykat, že parkovné se u motorek nikde neplatí a vždy stojíte co nejblíže vstupu.

Vlastní prohlídka je za 10E/osoba, procházíme po lávkách připevněných do skal a na dně pod námi burácí řeka. Lávky jsou široké maximálně metr a jsou obousměrné, takže se musíte neustále s někým vyhýbat – vše se ale odbývá s úsměvem a vzájemným poděkováním.

Přicházíme na konec naší trasy (i zde je turniket) doplňujeme fotografie o jez a vodopád a stejnou cestou se vracíme zpět ke stojům. Ještě nějaké ty fotky z druhého úhlu a jsme venku. Koukáme, že se místo zaplnilo a vedle nás stojí další 3 motorkáři z Čech.

Při kličkování uličkami zpět na hlavní silnici nás brzdí Estonec s  karavanem, který má jen několik centimetrů ke kontaktu s budovami okolo silnice. Na konci se ještě ke všemu nevejde pod viadukt a musí vycouvat a hledat jiný výjezd.

My pokračujeme dál a po další půl hodině již objíždíme jezero Bled, které je z obou jezer to známější.

Je to tady opravdu nacpané lidmi, auty, autobusy – prostě stovky lidí všude.

Míříme na Bledský hrad, kde znovu absolvujeme již známý systém na parkovišti – motorky co nejdále dopředu až k hradní bráně na vyhrazené parkoviště, které se (samozřejmě) neplatí.

Hrad sám je klasika, takže dovnitř nejdeme a míříme jen na hradní vyhlídku na jezero. Ta je sice malá, ale výhled je nádherný. Pozorujeme místní gondoliéry, kteří vozí turisty na ostrov jen za pomoci speciálních vesel (motorová doprava se tu nevede).

Zpět ke strojům a přemisťujeme se k vodopádu Savica. Cestou zažíváme další z mnoha zajímavostí Slovinska. Posledních několik kilometrů před vodopádem projíždíme stavbou silnice. Za provozu se opravuje a aby to neprášilo, položili si stavbaři po obou stranách vodovodní hadice, do kterých prostě navrtaly otvory v odstupech několika metrů.

Malé, ale silné proudy vody tak kropí silnici a vytváří místy i bahýnko. Docela se tak smočíme, což protijedoucí plechovkáře vysloveně pobaví, zvlášť, když se proud vody trefí do otevřeného hledí přilby…

Nakonec ale v těch 35 C nejde o nic, co by se nedalo zúročit pozitivně, alespoň nám není vedro.

Sjíždíme po šotolině na parkoviště, které je hodně plné, ale nacházíme místo pod stromy.

Že se neplatí, to je již čtenářům jistě jasné…

Převlékáme do kraťasů a vzhůru nahoru. Nejprve tedy pokladna za 3 Eura na osobu a už šlapeme do kopce. Místy schody, většinou jen vyšlapaná cesta. Po necelých 20 minutách jsme na místě. Vodopád je napájen z ledovce a tajícího sněhu, takže ani v létě netrpí nedostatkem vody.

Mimochodem, vodu jsme vyzkoušeli a chutná parádně.

Při focení nás upoutává asi půl metru široká stezka na druhé straně vodopádu, vedoucí k betonovému vstupu u vodopádu. Bez zábradlí, ve výšce 20 m nad hladinou řeky…asi údržba.

Opoštíme vodopád a přejíždíme kousek vedle k lanovce na vrchol hory Vogel. Výstupní stanice lanovky je v nějakých 1500 m.n.m. a tak se vydáváme nahoru tímto dopravním prostředkem v ceně 24 E /osoba.

Po několika minutové, ale hodně strmé cestě jsme v hodní stanici lanovky a

výhled opravdu stojí za to. Nejen Bohijské jezero, ale i magická hora Triglav je tu jako na dlani.

Vyhlídka je krásná, ale vše má svůj čas. Takže opět nasedáme do lanovky a svištíme dolů… A to svištíme opravdu myslím doslova. Naštěstí se rychle přibližující budova dolní stanice včas "zastaví", což ženská část osazenstva lanovky přivítá nadšenými výkřiky.

Znovu na stroje a k jezeru, kde se hodláme vykoupat.

Nacházíme místo na parkovišti a platíme v automatu nějaké drobné za parkování. Stejně po hodince pojedeme dál, takže dlouho místo blokovat nebudeme.

Jdeme do plavek a k jezeru. Přístup do vody docela slušný, ale dno samý kámen (alespoň že kulatý), tak to zkoušíme okolo přistávacího mola, kde nás se zájmem pozoruje mladý pár.

Když se konečně po několika minutách otálení a částečného namáčení, noříme do studené vody, dívka se usmívá již zcela nepokrytě. Po chvíli vstane z mola, protáhne se a bez jediného zaváhání skáče šipku do jezera….

Uznáváme svou porážku, a i když ve vodě zůstáváme ještě dlouho (pak už to není vůbec studené), při jejím návratu nezbývá než ukázat palec nahoru! Odměňuje nás širokým úsměvem a máváním.

Naštěstí je dobře naladěn i její svalnatý přítel, takže po vykoupání můžeme opustit vodu volným a důstojným krokem a nemusím prchat ….

Na ručnících schneme a krmíme z ruky dvě odvážné kachny, které si pro svou sušenku dojdou z vody až k nám na břeh.

Po hodince povalování na slunci znovu převléknout do motorkářského, zamávat na rozloučenou onomu páru, který jde zrovna kolem našich strojů a vyrážíme směr penzion.

Během cesty se začíná výrazně zatahovat, nebe černá a nevypadá to dobře. Překvapivě je nejčerněji tam, kam jedeme my. A to ať zahneme na jakoukoliv silnici!

Naštěstí příroda stále ještě sbírá sílu, a tak se stihneme dostat pod střechu našeho penzionu jen za cenu nemnoha kapek na sobě a strojích.

Počkáme, až se to přežene a do již tradiční pekárny dojdeme po svých. A opět nejsme zklamáni výběrem ani obsluhou.

Večer sníme nakoupené potraviny, počkáme na zvonění a šup do peřin.

 

4.DEN – úterý 11.6. - BREG – POSTOJNA JESKYNĚ – PREDJAMSKÝ HRAD - BREG

130 km/ 8 hodin  (i s prohlídkami)          

 

Ráno nás klasicky budí zvony, takže bez zdržování snídaně a na stroje.

Najíždíme z naší místní komunikace na větší silnici, pak na dálnici směr jih.

Tuto trasu jsme již jeli, takže víme, co nás čeká a mažeme k cíli.

U jeskyně chvilku hledáme v množství parkovišť to naše, motorkářské.

Nakonec si nás najde hlídač na babetě a navede nás na ten správný kus betonu…

Parkoviště je veliké a překvapivě jako vždy – zdarma.

Převlékáme se do triček a kraťasů a vyrážíme k jeskyni.

Kupujeme lístky za 25E/os. a uznale kýváme na bezchybnou organizaci při nástupu k vláčku.

Tímto dopravním prostředkem jedeme v jeskyni 10 minut docela svižně za neustálého skřípění kol, a zatímco si lidé oblékají zimní bundy, berou šály a čepice – my to necháváme, jako obvykle, na trička.

Je zde pěkných 7st.C, tak co se nervovat zimou.

Následuje 45minutová pěší prohlídka, zakončená před prodejnou suvenýrů uvnitř jeskyně!!

Vedle prodejny je luxusní WC – ano, jistě, je zdarma.

Takže zpět na vláček a znovu jízda, okořeněná zhasínáním světel při průjezdu částí jeskyně. Při focení musí člověk dávat opravdu pozor na to, kde se vykloní - setkat se se skálou by nebylo zcela jisdtě nic krásného.

Vystupujeme u podzemní řeky, kde vlhkost o hodně stoupá… Prohlížíme vodopád a pokračujeme vodním oparem dále po svých.

Pěšky k východu a zpět na parkoviště. Zážitek z prohlídky je velmi hezký, rozhodně není důvod litovat peněz za vstupné.

Mezi jeskyní a parkovištěm jsou desítky obchodů se suvenýry, občerstvením či klasické restaurace a hotel.

Přejíždíme ke skalnímu hradu (12E/os) na parkoviště motorek (zdarma), bereme si audio průvodce v češtině a procházíme velice zajímavým prostředím hradu, opředeným mnoha pověstmi.

Po prohlídce, s konstatováním, že dnešek se opravdu vydařil, nasedáme na motorky a  jedeme domů (do penzionu). Prokoušeme se i zácpami na silnicích a opět to stíháme pod střechu jen tak tak před bouřkou.

Večer již klasický postup s pěkárnou, balkonem, TV, zvony a spát.

 

5.DEN – středa 12.6. - BREG – KRAJNSKA GORA - PLANICA - BREG

km/ 9 hodin  (i s prohlídkami)    

 

Ráno již klasický rituál se zvony, auty, budíkem .. snídaně a honem na silnici.

Vyrážíme směr Planica a její skokanské můstky.

Po cestě ještě navštěvujeme rašelinové jezírko v lese, kde nás malinko děsí všudy přítomné cedule s výstrahou – pozor hadi.

Po pár kilometrech jsme již u můstků v Planici a sledujeme trénink nadějí tohoto sportu.

Přijíždí finští manželé na ohromném goldwingu (oba 60+), kteří se s námi srdečně zdraví a také sledují toto místo s nadšením v očích.

My pak vyrážíme dále do Krajnské Gory, pokračujeme na Tarvisio do Itálie, kde si prohlížíme bunkr z 1. SV.

Když se pokocháme, vydáváme se na sedlo Mangart, kde je to hodně zajímavé ježdění.

Kdo nezná, pokusím se malinko přiblížit a nevyděsit….

Silnice vedoucí na tuto „atrakci“ je zpočátku v dolní části široká 3 m, bez svodidel a obousměrná. Takže se vyhýbáme i s protijedoucí motorkou a pokud má boční kufry, je to akorát.

Čím výše, tím silnice zmenšuje svou šířku a na konci tvoří jednosměrnou smyčku.

Do zatáček nejprve nakukujeme (za rohem) a pak až vjíždíme, no a v tunelech je opravdu tma černá, nejčernější. Zvláště, pokud je tunel „za roh“ a není vidět světlo na jeho konci.

Bohužel, ve výšce 1500 m, je za parkovištěm silnice uzavřena 3 m závějí sněhu, takže poslední část (onu smyčku), si nemůžeme projet.

Takže sesedáme, šplháme nahoru na sníh a fotíme.

Po všech povinných fotkách a prohlídce, kdy na parkovišti je 10 cm vody z odtávajícího sněhu, znovu do sedel. Sjíždíme zase dolů směr vodopád Boca. A cesta dolů je ještě větším zážitkem, než jízda nahoru.

U vodopádu opět parkoviště, převlečení a již za úmorného vedra šlapeme asi 20 minu nahoru po kamenech a kořenech. Fotíme z 1. vyhlídky ( ze 3 možných) a zbytek si odpouštíme, protože svah je stále strmější. Slézáme dolů a sestupujeme až k hladině řeky, napájené vodopádem.

Voda je ledová, ale osvěžující – byť do ní strkáme pouze nohy a ruce a chladíme se. Když máme dost máchání v ledové vodě, vyrážíme zpět k motorkám.

Opět na stroje a do moto oblečků, vyjíždíme směr další sedlo. Užíváme si krásné serpentiny pod sedlem sice na malinko horším povrchu, ale to nám vadí jen malinko.

Dojíždíme k sedlu Vršič a vykroužíme si 46 docela ostrých zatáček, což nám i strojům dává slušně zabrat.

Hlavně pak při cestě dolů, kdy je většina zatáček vyložena vlhkými žulovými kostkami…

Voda si cestu nachází vždy a všude.

Občas je třeba i zastavit, aby auta jedoucí zespodu mohla i s couváním a novým najetím zatáčku překonat.

Po sjetí sedla míjíme ještě skoro prázný hotelový komplex u polovyschlého jezera Jasna.

Na jídlo se zastavujeme po cestě v McD a honem na pokoje a do sprch.

Je sice celý den zataženo, ale teplota neklesá pod 30 C.

Opět máme za sebou další krásný den, takže jen klasický závěr večera (a zvony) a už jsme v pelíšcích.

 

6.DEN – čtvrtek 13.6. – BREG – ŠKOCJANSKÁ JESKYNĚ – PIRAN –

• PORTOROŽ – BREG
• 310 km / 11 hodin

Po klasickém ranním zvonění, snídaní a vůbec běžném ranní kombinaci, jsme opět v sedlech a míříme k moři. Máme v plánu se i dnes smočit, uvidíme, zda počasí vydrží.

Čeká nás nejprve další do sbírky jeskyní – Škocjanská.  Jedem takřka identickou trasu, jako již  dříve, mnoho silnic zde na rychlý přesun není. Nakonec je to malá země.

Přijíždíme na parkoviště (zdarma) před jeskyni, které je znovu rozděleno dle typů vozidel.

U pokladny zjišťujeme, že prohlídka bude za 45 minut, což je fajn. Sice mají děvčata v pokladnách asi zrovna oběd, nikde nikdo, ale věříme vyvěšenému rozpisu. Jdeme omrknout vyhlídkovou trasu po obvodu propasti před jeskyní a pohled do 150m hloubky je úžasný.

Navíc máme možnost si prohlédnout z výšky místa, kterými za cca 2 hodiny půjdeme i my.

Opravdu se asi 15 minut před zahájením prohlídky zjevuje dívenka v kase, a tak máme lístky na slíbenou hodinu v ruce - ale také upozornění na zákaz fotografování !!

Jeskyně samotná je opravdu ohromná, gigantická a neskutečná ! A v hlavním „dómu“ si člověk připadá nepatrný, takové smítko posunující se po můstcích, zapuštěných v obvodových stěnách. Když potom ještě průvodce podtrhne tento pocit rozsvícením osvětlení chodníčků, připadáte si jako někdy v dávné historii, kdy se tahle úžasná prostora teprve formovala.

Citlivým lehkým nasvícením, vzniká tajemná atmosféra, kterou ještě umocňuje burácející řeka hluboko pod námi – 45 m.

Průvodce nás nechá nasát atmosféru, získat k tomuto místu respekt a pak nám ukáže nad hlavy, kde na skále je čára. S úsměvem oznámí, že tato ryska ukazuje výšku hladiny řeky při jarním tání…..  Na naše nevěřící pohledy ujišťuje, že řeka opravdu vystoupá o 50 m výše !

Rekordem byl rok 1969, kdy to bylo ještě o 20 m nad úroveň současných můstků….

Tempo prohlídky se najednou začíná malinko zrychlovat, při sestupu níže vidíme okolo můstků naplavené kusy stromů. Překvapivě se ti návštěvníci, kteří neustále zdržovali kvůli svému "tajnému" focení na každém rohu, tlačí naší skupinou na začátek. Lehká panika se vznáší ve vzduchu, ač je červen a tání je již dávno pryč.

Po 2 hodinách vycházíme otvorem ve skále nad řekou do prostoru propasti, který jsme si před prohlídkou prohlíželi seshora z ochozu. Ještě využít krátkou lanovku na horní část propasti a zpět na parkoviště.

Vystoupáme úplně nahoru, kupujeme si zmrzlinu a převlékáme do motorkářského a hurá na jih směr  moře.

Po chvilce hledání místa parkujeme na úrovni horních hradeb na malém náměstíčku v městě PIRAN (Pirano). Opět převléknout a pak už procházíme tohle krásné historické městečko na výběžku slovinského pobřeží. Prohlížíme dominantu města – kostel – a také náměstí se sochou houslisty Guiseppe Tartiniho (místního rodáka).

Projdeme se po pobřeží, nasajeme slaný vzduch a již stoupáme mnoha schody zpět ke strojům. Znovu do moto oblečků a přejezd pár kilometrů kolem San Bernardina do Portorože, kde se na místním přírodním koupališti (vstup do moře po žebříku) 2 hodiny mácháme v moři a lenošíme na ručnících na travnatém pásu pod borovicemi.

Odpočinutí nasedáme zpět na stroje a vyrážíme na silnici, která nás po 140 km přivede do Bregu. Do našeho přechodného bydliště. Cestu zpět nám maličko naruší hromadná nehoda, ale díky vyklizenému pruhu mezi čekajícími auty se ani moc nezdržíme.

Ještě cestou nakoupíme něco k jídlu v supermarketu a již znovu parkujeme za hotelem. Tentokrát bez nutnosti spěchat před bouřkou. Takže absolvujeme ještě zajímavý rozhovor s matkou majitele hotelu, která střihá angličtinu a němčinu ve svých 75 letech úžasně. K debatě se ještě přidává další host, paní 65 z Německa, která nás ohromuje tím, že má doma také choppera.  

A pak nás po jídle čeká již jen balení, dovolená končí a zítra už jedeme domů...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE