Slovensko-"šalený východ" tour 2015

Po loňské motodovče na území České Republiky jsme se rozhodli letos navštívit naše nejbližší sousedy, Slováky, se zvláštním zaměřením na východní část země.

Slovensko-"šalený východ" tour 2015

Kapitoly článku

On the road again čili cesta na východ

Vloni jsme procestovali ČR a poté jsme se dohodli, že tento rok vycestujeme k našim nejbližším sousedům, Slovákům. A když už, tak až na „šalený“ východ. Trasa nebyla tak pečlivě naplánována, dala by se označit jako hrubý nástřel. Jistě jsme věděli jen to, že chceme navštívit Bardejov a Duklu a také blízké Maďarsko.

Předodjezdové komplikace byly větší než vloni a nebylo to tím, že jsme jeli čtyři a ne tři. Bráchův stařičký Dominátor nebyl úplně způsobilý k jízdě, tak jsme museli najít náhradní řešení. Spásu jsme našli v naší sestře a také akci „kulový blesk“ s motorkami. Bratr má jen skupinu A2, takže nemohl sedlat sestřinou Black Bitch neboli BMW F 650 GS Dakar, neboť ta má 37 kW. Dopadlo to tak, že bratr si půjčil mojí Kawasaki KLE 500 a já sestřino Báwo ( které se později ukázalo jako velmi nestabilní element naší výpravy). Třetí byl kamarád Jirka se svým BMW F 800 GS a poslední, nový člen, Kuba na Kawasaki ER 6 F ( to, že měl silniční motorku a ne cestovní enduro se nejhůře projevilo později na silnicích III. Třídy v Maďarsku, ale o tom později).

Neděle 9. 8.  Nymburk-Nižné Kamence

Dnešním cílem bylo přetranzitovat ČR a dostat se do kempu Nižné Kamence kousek za Žilinou. Společně jsme vyjeli z Nymburka, kde se k nám na kus cesty přidal Jirky brácha na BMW 800 ST. Nechtěli jsme se zdržovat ježděním po silnicích II. třídy jako vloni, nicméně jsme ani netoužili je vyloženě po hlavních tazích. Po trase Nymburk-Kolín- Golčův Jeníkov, přes Chotěboř do Ždírce nad Doubravou na silici I/19 na Žďár nad Sázavou, kde se od nás trhl Jirkův brácha, jsme dojeli až do Kunštátu, kde jsme si lehce odpočinuli. Bylo velké horko. To už se projevovalo nestabilní element, sestřino Báwo. Občas se stávalo, že během jízdy z ničeho nic spadla celá elektrika a motorka přestala jet. Po zastavení zase normálně nastartovala. Po asi pátém výpadku jsem se ji naučil nahodit za jízdy, aniž bych musel úplně zastavit. Každopádně mě  při pomyšlení, že by mi takto „vyplivla“ třeba při předjíždění kamionu mě trochu, navzdory horkému počasí, zamrazilo v zádech. Také po chvilkovém stání na místě se rozsvěcela červená kontrolka přehřátí, aniž by naskočila sahara. Později zase sahara běžela neustále…

Jeli jsme dál, přes Boskovice a Prostějov do Přerova. Cestu komplikovaly četné uzavírky a objížďky. Mimo plán jsme se ocitli u Kroměříže, tak jsme výpadky doháněly na dálnici. Přes ValMez na Makov, do Bytče, zadem do Žiliny. Zde jsem několikrát zabloudil, nemohl jsem za Boha najít výjezd na silnici, na kterou jsem potřeboval. Proklínaje toto město jsme nakonec cestu ven našli a do kempu zbývalo jen pár kilometrů.  Hustý provoz a všudypřítomné omezení rychlosti, to bylo neskutečně otravné a kazilo radost z jízdy. K večeru jsme do kempu dojeli. Vybalili jsme nezbytné věci v chatce a hurá do vody, hned za chatkou protékala malá říčka Varínka. To bylo parádní osvěžení. Ochlazeni zvnějška jsme se šli ochladit i zevnitř. Budějovické pivo Samson jsme nečekali, nebyl to žádný zázrak, ale v horku a po celém dni na motorce přišlo vhod.

Pondělí 10. 8. Nižné Kamence-Veľaty

Vzbudili jsme se do krásného slunečného rána, které se později zvrtlo v další horký den. Plánem bylo dojet do kempu u obce Veľaty pod Trebišovem. Jinak žádná pevná trasa. Po dohodě nad mapou jsme se rozhodli pro trochu kultury, navštívit Oravský hrad. Kousek od kempu je obec Terchová, kde stojí dřevěná socha Jánošíka, tak jsme se u něj zastavili a udělali fotku. Pak až na Oravský hrad, přes rozkopaný Dolný Kubín.

 Oravský hrad klame tělem. Zdola vypadá malý, ale opak je pravdou. Svou velikostí nás překvapil, stejně jako více než dvě hodiny trvající prohlídka. Průvodkyně byla skvělá a velmi příjemná holčina, hrad fascinující. Rozhodně nelituji rozhodnutí jet sem a navštívit jej. Jelikož jsme ještě potom zašli na oběd, pizza s brynzou fakt chutná, dostali jsme se do časového skluzu. Bylo dávno po poledni a my ujeli asi 40 km. Také jsem opomněl, že do Báwa bylo potřebné dolít vodu, asi půllitr, problém s teplotou se vyřešil, s výpadky elektriky nikoliv.

Jeli jsme dál na Tvrdošín a poté uhnuli na II/584, podle mapy i ve skutečnosti klikatice. Jen ta nesmyslná omezení rychlosti…úsek asi 10 km, kde byla zónově dána 40…prostě jsme to ignorovali. Dojeli jsme až k vodní nádrži Liptovská Mara, kde jsme se vykoupali. Nebylo to zlé, škoda, že normálně je hladina asi o 2 metry výš, a tak místo písku bylo na vstupu do vody bahýnko. Ale nevadilo to, osvěžení bezvadné. Bylo potřeba dohnat časový deficit, tak z Liptovského Mikuláše jsme jeli do Popradu po dálnici.

Poté však nastaly motorkářské orgie, cesta I/67 z Popradu na Dobšinou je parádní, i dále až do Rožňavy se jede moc pěkně. Za Rožňavou jsme najeli na I/50 a to byl trochu opruz, skoro stále rovina, hustý provoz a horko. S malými přestávkami jsme se dostali až ke Košicím, kolem gigantu USS Steel neboli postaru VSŽ a blížili jsme se našemu cíli. Kousek za Košicemi jsme viděli poprvé cikánskou osadu či ghetto ve vesnici Nižná Myšľa. Normální vesnice, ale na jejím začátku dva vybydlené baráky a k tomu nalepených asi 15 domků stlučených ze dřeva a čmoudící komínky kamen. Kolem toho všeho odhadem 50 cikánů všeho možného stáří. V podvečer jsme dojeli do cíle, kemp Mária Veľaty, který jsem zvolil jako základnu pro naše výpady po východním Slovensku. Chatka na tři noci vyšla každého na 24 euro, což bylo úplně v pohodě. Po nezbytné hygieně jsme šli do restaurace přináležící kempu. Jídlo fajn a lahvový Zlatý Bažant taktéž.

Pobesedovali jsme, zhodnotili den a rozhodli se další den jet jižní, nikoliv severní okruh výpravy.

Úterý 11. 8. Jižní okruh

Hlavním bodem v Maďarsku byl hrad u obce Boldogköváralja. Z Veľat jsme jeli na Sloveské Nové Město a poté do Maďarska, oblastí Zempléni Hegyzek po jakési silnici druhé třídy. Celkem to šlo, myslím tedy kvalitu silnice, i když Kuba na silniční Kawě můj názor úplně nesdílel. Jeli jsme na kochačku, žádný stres a po necelých dvou hodinách jsme byli u cíle.

Hrad jsme obešli, ale nepovažovali jsme za nutné jít i na nádvoří, nehledě na nutnost platit vstupné a my neměli žádné forinty. Padlo rozhodnutí projet si maďarské pohraničí a poté zase někde přejet zpátky na Slovensko. Plán hezký, nicméně kousek cesty jsme jeli bez jakékoliv mapy, prostě podle intuice a slunce, protože jsem měl pouze mapu ČR a Slovenska. Tam sice pohraničí je také, ale ne vše. Samozřejmě jsme lehce zabloudili a dostali se úplně mimo plán. Nakonec jsem přeci jen našel, kde opravdu jsme a mohli jsme jet dál už podle mapy. Ani to ovšem neznamenalo výhru. Silničky pravděpodobně třetí třídy, široké na jedno auto, s rozbitým povrchem a rozsypanými drobnými kamínky a štěrkem, nic moc. Pod stromy ve stínu se schovávali lidé s košťaty v reflexních vestách. Zřejmě nezaměstnaní, kteří vykonávali veřejně prospěšné práce, aby dostali podporu. Chvílemi jsem měl, jako hlavní navigátor, pocit, že mi zvoní v uších, jak na mne ostatní nadávají. Čas na motorce velmi rychle ubíhá. Našel jsem kudy se vrátit na Slovensko, bylo to nutné, neboť už dvěma lidem se rozsvítila kontrolka rezervy paliva a my se stále pohybovali v jakémsi zapomenutém prostoru maďarsko-slovenského pohraničí. Vrátili jsme se zpět v Turně nad Bodvou a v Moldavě nad Bodvou dotankovali a rozhodovali, co dál. Plán z rána měl časové trhliny, tak jsme se dohodli na jeho zkrácení, s tím, že navštívíme Košice. Abychom nejeli po fádní rovinaté silnici jako včera, tak jsme si dali takovou malou zajížďku. Přesně dle hesla:“ Je to sice horší, ale o to delší cesta“. Z Jasova po II/548. Jelo se pěkně, do doby, než jsme dojeli kolonu aut. Na drzo jsme se proplížili kolem stojících aut a autobusů až dopředu. Silnice zavřená, hasiči tam hasili dodávku, která asi byla Fiatem Ducato. Tak jsme odstavili motorky a šli do stínu počkat, než fajrmeni dokončí svou práci. Za půl hodinky už policajti kyvadlově silnici otevřeli a my mohli pokračovat do Košic. Mapu Košic jsem neměl, tak jsem prostě jel stále směr centrum. Škoda, že Košice jsou dost rozkopané a plné objížděk. Ve finále jsme do centra dostali, odstavili motorky a šli si prohlédnout  košickou promenádu. Moc pěkná, nic takového bych ve změti všudypřítomných sídlišť nečekal. Nakoupili jsme jako správní turisté suvenýry a hledali jsme místo, kde bychom mohli nasytit naše žaludky. Zašitá restaurace Čertov Dvor nedaleko centra nezklamala. Velké porce, nedrahé a moc pěkná obsluha. Paní bylo už určitě 40, ale exklusivní nohy a celá postava rozněcovaly naše fantazie. Navíc měla ráda motorky a sama byla motorkářka. Najedeni jsme se srdečně rozloučili a pomalu uzavírali okruh.  Z Košic na Sečovce po I/50. Opruz. Pokládání asfaltu, semafory. Na Dargovském návrší je vojenský památník, a tank T34 a stíhač tanků IS 122. Foto bylo nezbytné.

 

Pak už jen přes Trebišov až do kempu, kde jsme ještě stihli otevřené koupaliště, tak jsme se řádně vycachtali. Večer lehké jídlo, ještě jsme byli syti z Košic a pivečko.

Středa 12. 8. Severní okruh

Ráno jsme vstávali dřív, čekalo nás dost kilometrů. Po snídani jsme jeli přes Trebišov, což je jedno z nejošklivějších měst, jaké jsem kdy viděl, velice podobné ukrajinským městům, do Vranova nad Topľou. Při zastávce na benzince k nám přišel malý cikán a něco prosil, sám nevím co, jen nás oslovoval ujo. Jelikož byl oblečený v dresu Luise Figa, tipl jsem ho na malého Portugalce :D. Vcelku v pohodě jsme dojeli do Bardejova, města, jež je zapsáno v památkách UNESCO.  A nejen kvůli tomu. Také odsud pochází kmotr mé dcery, tak to byla přímo povinnost sem jet. Bardejov je krásné město, opravdu. Velkým plusem pro mě je, že se všude netlačí haldy turistů, to já nemám rád. Já si zašel na výstavu pravoslavných a řecko-katolických ikon v místním museu, zbytek bloumal po centru. Ještě tak hodinku jsme se procházeli po Bardejově, slunce pálilo, teplota ve stínu 36 st. Byl čas jet dál, na Duklu. Cesta z Bardejova do Svidníku byl minimálně Boží trest. Celých těch 30 km byla silnice rozkopaná, každé dva tři kilometry semafor a kyvadlový provoz. V tom horku něco úžasného, slunce černou helmu docela dost nahřívá….V ten moment jsem byl na pokraji amoku. Ve Svidníku ve mně energeťák jen zasyčel a jeli jsme dál. Po pěti kilometrech zase uzavírka a semafor. Za co??? To už jsem nerozchodil a celou kolonu podjel až k semaforu. Po nedlouhé době jsme už byli u Dukelského památníku.

Trochu jsme tam pochodili, odpočinuli si. Za sebe mohu říct, že to místo má jakousi zvláštní atmosféru, mrazivou. Jakoby byli přítomní všichni ti padlí. Brrr. Byl čas jet dál. Z Dukly po silničkách do Medzilaborců přes Havaj a dál do Sniny. Tento celý úsek byl jakousi satisfakcí za strádání na cestě na Duklu. Vesničky 10 km od sebe, pusté silnice, slušný asfalt. To jsme si fakt užili. Navíc kolem krásná příroda. Ve Snině mi bylo naznačeno, že ostatní trpí hlady. Tak jsem si vzpomněl na kamaráda, který ve Snině bydlí, zavolal mu a nechal si doporučit slušnou restauračku. Kdyby někdo z vás přes Sninu jel a chtěl se dobře najíst a nedat za to majlant, nechť se ptá na resturaci Di Stefanni (o). Obsluha příjemná, pohledná, jen jsme chvíli nemohli dát dohromady objednávku, protože jsem nevěděl, že morčiace mäso je krůtí. Ale jinak pohoda. Pak jsme ještě zajeli na kafe k tomu kamarádovi do vesničky kousek za Sninou. Jeho maminka byla překvapená, když jí na dvůr před domem najeli čtyři motorkáři z Čech. Pokecali jsme a byl čas jet zpět. Dojeli jsme až do obce Ubľa, dál už je jen ukrajinská hranice, kde jsme odbočili a vlastně podél slovensko-ukrajinské hranice dojeli do Sobranců a přes Michalovce a Trebišov zpátky do kempu. Náročný den jsme ukončili pokecem u pivka.

Čtvrtek 13. 8. Veľaty-Ketkovice

Asi tím, že jsme měli už domů, tak se nám všem nějak špatně spalo. Brzy ráno jsme vstali, posnídali a začali si balit věci. Rozloučili jsme se s personálem kempu a rozjeli se k domovu. Čekal nás pořádný flák cesty, dojet až do Ketkovic, vesnice nedaleko Náměště nad Oslavou.

V rámci rychlosti jsme jeli už projetou cestou kolem Košic po I/50 přes Moldavu nad Bodvou až do Rožňavy. Na benzince v Rožňavě brigádničila pěkná děvčata, která nám chtěla umýt motorky. Mezi sebou klábosila maďarsky. Pak přijel nějaký čoprista, jedna z nich přicupitala k jeho motorce až příliš blízko a za chvilku si již chladila lýtko spálené o výfuk  v myčce aut. Nechtělo se nám jet stále po hlavním tahu plném aut a pološílených řidičů, tak jsem z Rožňavy jeli po silnici II/526 do Jelšavy. V Jelšavě se nám ztratil Jirka, což jsem zjistil asi po 15 ujetých kilometrech. On už byl někde za Revúcou. Dohodli jsme se, že na něj počkáme v Hnúšti. Zatím jsme si dál užívali jedné zatáčky za druhou, z kopce, do kopce, serpentiny. Docela nás to vyšťavilo. V Hnúšti jsme se opět setkali a jeli dál společně, Kokava nad Rimavicou, Detva a zas na hlavní tah na Zvolen, přeplněný auty a kamiony. V rámci zrychlení jsme od Zvolena jeli po R1 až do Žarnovici, kde jsme sjeli, abychom se někde najedli. Nedaleko je zřícenina hradu a malá vesnička jménem Revištské Podzámčie a v ní příjemná hospůdka. Dali jsme si bryndzové halušky, na které jsme se těšili celou dovolenou, avšak nikde je neměli. Moc dobré. 50 metrů od hospůdky protéká řeka Hron. Neváhali jsme a po obědě jsme se svlažili. Do řeky to šlo dobře, ale vylézt ven po kluzkých kamenech už byl celkem problém. Z Žarnovice jsme jeli hezkou krajinou do Partizánskeho. Vedro unavovalo a já normálně cítil, jak se mi klíží oči. Nepříjemné. Rychlá pauza a osvěžení v Partizánském, dál na Topoľčany, Piešťany a Senicu. Během cesty jsme se zase rozdělili, tentokráte já zůstal jen s bráchou a Kuba s Jirkou se někam vypařili. PO SMS dohodě jsme to tak nechali s tím, že se sejdeme až u kamaráda Jirky v Ketkovicích. Ze Senice do Kútů, překročili jsme „čáru“, nechali za sebou Břeclav a Mikulov. Cesta do Pohořelic byla úděsná, miliony aut táhnoucích se v obou směrech. Pak už zbývali jen poslední kilometry, pozadí nás bolela, únava byla znatelná a z radosti jízdy na motorce se stávaly nutnost a potom utrpení. Do Ketkovic jsme dorazili o dost později než dva trhnuvší se, silnější a rychlejší motorky měly navrch. S vědomím, že to poslední den máme domů jen necelých 200 km, jsme po výborném gulášku od paní domácí a Starobrnu, uléhali v klidu.

Pátek 14. 8. Ketkovice-domov

V pátek jsme si přispali, dostali chutnou snídani a v klidu vyrazili k domovu. Báwo, na kterém jsem jel já, začalo vrtošit. Po několika kilometrech se spustila sahara a opět se rozsvítila kontrolka přehřátí. Někam zmizla voda, dobře, že jsem měl plnou čutoru. Nadával jsem jako špaček, že příště pojedu jen na své motorce, kterou mám zmáknutou. Po dolití více než půl litru vody se situace uklidnila. Já osobně jsem byl už nějaký podrážděný a docela jsem se těšil domů. Dohodli jsme se, že společně dojedeme do Žďáru nad Sázavou a pak se rozdělíme. Jirka s Kubou ještě jeli do Kácova, já s bráchou do Běrunic u Městce Králové. Tam baly uložena moje Kawasaki a ještě bylo potřeba sestře do Neratovic vrátit BB, čili Black Bitch. To už jsem jel v klidu, často to bývá, že poslední kilometry jsou ty nejvíce nebezpečné. V pátek odpoledne jsem dojel do Neratovic, uložil sestřinu motorku, dostal zprávu, že i ostatní jsou v pořádku doma a mohl tak považovat akci za řádně ukončenou.

Co říci závěrem?

Akce „Šaleny východ tour“ se povedla, ke konci to bylo únavné, ale silně se na tom podepsalo tropické počasí, kdy teploty ve dne neklesaly pod 32 stupňů. Slovensko, to je krásná příroda, vždy jsme narazili jen pozitivní lidi, nepočítám li šibnuté řidiče, převážně s bratislavskou RZ. Nejhezčí část, alespoň pro mne, byl sever a severovýchod východního Slovenska. Ceny? U nás je levněji, včetně benzínu a jídla. Také si myslím, že pro opravdové poznání a návštěvu dalších krásných míst, by bylo potřeba daleko více dní. Za sebe doporučuji Oravský hrad a Bardejov. Abych jen nechválil, východní část Slovenska je neskutečný Cikánov. Kdybych byl turista z nějaké jiné země, který Slovensko vůbec nezná a nikdy před tím tam nebyl, myslel bych si, že Slováci jsou černí a ti bílí lidé jsou jen jakási nevýznamná menšina. Tolik cikánů jsem neviděl za celý život dohromady co tam za těch pár dní.

A příští rok? Slovensko to nebude, jsou i jiné země kolem naší republiky, které stojí za průzkum. Vše závisí jen na tom, zda na ČeZetě nebo na Kawě.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.44
Známkováno: 18x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist