Slovensko navždy

Zabalen a s hlavou v oblacích nasedám na motorku a vyrážím. Těším se, strašně moc se těším. Jedeme sami, jen já a moje oranžová “znásobovatelka” emocí. Náš cíl je cesta a ta vede na Slovensko.

Je 16. června 2023

První noc strávím na Sázavě, nikam nespěchám a nic nechci přehlédnout. Vodáci právě začínají sezónu i když je ráno ještě zima a stan mám při východu slunce úplně durch. Když si ale dělám čaj a právě svítá, tak se nemůžu dočkat, co přinesou další dny.

Přejíždím slovenské hranice a stavím na prvním místě, které si musím prožít. Pomník při odbočce do osady zde připomíná tragédii, která poznamenala mnoho zdejších rodin. Zkusím  krátce popsat příběh Mladoňov.

Stalinova partyzánská brigáda sovětských vojáků se po mnohých bojích na Slovensku rozhodla někde si odpočinout a vybrala si právě tuto osadu Mladoňov. Její skromní obyvatelé nebyli rádi, protože za ukrývání partyzánů hrozila poprava. Nicméně dali vojákům jídlo a ti si ustlali po staveních kolem.

Tou dobou projížděla kolem jednotka SS asi o 100 mužích a osadou měla pouze projít a přesunout se na Bučovec, kde měly začít boje s partyzány. Němci netušili, že partyzáni se přesunuli níže do Mladoňova. Střet byl nevyhnutelný. Šlo to však rychle. Partyzáni přesto, že byli ve více jak dvojnásobné přesile, se dali na ústup a zmizeli v okolních lesích. V osadě po nich zbyla vysílačka a vojenská technika, kterou bohužel nacisté objevili. Pak už vysvětlování místních obyvatel bylo marné. Nepochopitelná krutost jednotek SS se projevila i zde a změnila navždy osudy mnoha rodin. Za údajné přechovávání partyzánů bylo před zraky ostatních vyvedeno před dům a popraveno 13 mužů včetně 15letého chlapce. Upáleny byly i dvě ženy a jedno 12leté děvče. Srovnáno se zemí bylo 13 domů. Při tomto řádění SS přišli o život i 3 partyzáni, kteří byli postřelení a uhořeli na spáleništích.

Paradox je, že vzpomínkový pomník, ke kterému se kladou věnce k uctění památky nevinných obyvatel Mladoňova, je partyzán. Nebýt tehdy partyzánů v obci a jejich útěku, tento masakr by se pravděpodobně nikdy nestal.

Pomalinku projíždím touto klikatou dolinkou lemovanou prudkými svahy kolem a srdce se mi svírá při představě té prožité hrůzy zdejších nevinných rodin. Je mi smutno, tohle nikdy nedokážu pochopit...

Otáčím nazpět a s myšlenkami v roce 1944 jedu pohraničím až k místu, které je na Slovensku jedinečné. Jedná se o chráněný uzounký vápencový kaňon, nazývaný Manínská tiesňava. Vlhké mikroklima vysokých skalních stěn zde umožňuje život vysokohorských rostlin a živočichů a na slunných místech skal kaňonu rostou teplomilné druhy rostlin.

Jedná se o nejužší místo pro motorová vozidla na Slovensku. Jsem tu sám a slunce ještě svítí. Zastavím, sednu si vedle motorky a nechám se hladit jemným vánkem přícházejícím skrze skalní stěny.

Je pozdě, jsem unavený, potřebuji utřídit myšlenky a vidím místo, kde dnes strávím noc.

Tak dobrou a třeba zase zítra...

Ráno je obalené do slunce a krásně se dýchá. Startuji a nastavuji kurz na Těrchovou, po letech pozdravit Jánošíka. Až k němu jsem nešel, protože už jsem tam dříve byl a navíc jsem sám a motorku ověšenou "všelijakým potřebným" se mi bez dozoru nechávat nechce. Zamávám mu a otočím to ze silnice na plánovaný offroad. Nepojedu po silnici, ale cestu si omotám kolem vrcholků mezi vesničkami. Ta cesta přes lesní kopce a louky mě úplně pohltí. Místy jsou hodně hluboké koleje a prudké svahy, musím dávat pozor. Zranit se by tu byl dost problém, ale tohle je prostě moje vnitřní zkouška. Chci to vidět jinak a chci si to tak zažít.

Ten strach mísící se s odvahou a očekáváním je krásné překonávat. Ve dvou nebo ve třech, kdy si můžete navzájem pomoci, by to bylo o mnoho snažší, ale přišel bych o tenhle intenzivní zážitek a taky o tu vnitřní hrdost, když konečně sjedu do vesnice, že jsem to dokázal a poradil si.

Přibrzdím u jediného orloje na Slovensku a též prý největší dřevěné stavby. Můj pocit je smíšený a myslím, že pro mě tady stačilo, mám rád věci trochu jinak a tohle je na mě takové uměle divné.

To Nová Bystrica je jiný kafe. Tahle vodárenská přehrada s výškou hráze 65 m a přírodou kolem co bere dech, jo to je to, proč sem jezdím.

Slunce je vysoko a já jsem na dalším plánovaném místě. Je to nejchladnější obec na Slovensku Oravská Lesná. Zastavím u místní dominanty, krásného kostela svaté Anny a hned vedle dám oběd. Je příjemně i když opravdu trochu chladněji. I v létě se tu objeví mrazík a v zimě - brr, ani nemyslet. Raději si dám po obědě "tématický" čaj ;-)

Jedu dál, protože dnes mám ještě několik plánů. A tím prvním  je vesnička Kralovany. Možná obyčejná a všední, pro mě má ale jedno nej. Vesničku svírají kolem dokola prudké vysoké svahy a díky nim je vesnička místo s nejméně slunečním svitem na Slovensku a dost možná i v Evropě. Představte si, že v zimních měsících sem sluneční svit nedopadne vůbec a přece se tu lidé usmívají ;-) Mám tady  jednu zajímavost. Totiž podobná a ještě hlouběji položená vesnice je v Norsku, tam ale na vrcholky skal instalovali obrovská zrcadla a díky nim má vesnice naopak slunce mnohem víc. Prostě jiný kraj a také jiný rozpočet.

 

Ale to už se musím zase soustředit, protože je tu další plánovaný offroad. Za Kralovany je veliký zatopený lom s průzračnou vodou a já nechci jet po silnici, ale chci ho projet po vrstevnici. Chvilku jedu loukou, pak prudce do kopce po kamenech a lesem až přímo ke kolmým, písčitým stěnám bílého lomu. Stojím s motorkou úplně sám mezi stromy na kolmé skále, kde hluboko podemnou se třpytí zelenomodrá voda.

A znovu prožívám ten pocit, že jsem udělal něco víc, než kdybych dolů přijel po silnici a tohle nikdy neviděl. Pomalu jedu kolem stěny až na okraj, tam kde se stáčí do půlkruhu a v tomhle místě uzounkou, prudkou cestičkou sjíždím po jemném bílém povrchu kaskádovitě půl kilometru až dolů na pláž. Teď vidím, odkud jsem přijel a mám takovou radost, že se musím krotit, abych se nezačal radostí hlasitě projevovat.

Tak a jedu dál. Cestou cvaknu "Kůpele Lůčky" je to fungující lázeňský komplex, ale tenhle není nic pro mě. Letos jsem sice přijel hledat různé lázeňské Kůpele, ale ty mají zcela odlišný příběh a pokud mi něco nezmění plán, tak je uvidíte se mnou.

 

Tady v Lůčkách ještě zastavím přímo v centru u zajímavého vodopádu, i když to okolí, no je to škoda.

Projedu ještě pár kilometrů na Kalameny, kde kdysi půvabné léčivé jezírko vybízelo k romantice. Dnes je okolí vykáceno a zplundrováno. Postaveno placené parkoviště a proudy lidí, kteří dychtí se vykoupat zadarmo. Genius loci je pryč, místo toho hlava na hlavě a v jezírku je tolik řvoucích lidí, že začínám pochybovat o léčivosti pramene.

Ne, tady už nic nezbylo, rychle pryč, než začnu moc přemýšlet. Jedu najít nocleh a připravit se na zítra. Jak jinak, mám totiž plán...

 

Vstávám do mlhy, kterou by mi záviděl i Rákosníček. Nasedám brzy, je chladno a ještě není 7 hodin. Chci si užít ty ranní chvilky, kdy letím krajinou, která ještě spí. Míjím Tatranský národní park a snažím se přesně vystřihovat zatáčky na prázdné silnici 584. Mlha halí okolní porost do lehounkého průhledného závoje a já vším co mám, vnímám tu překrásnou krajinu, kterou mám tak rád.

Něco vidím na silnici, zastavím. Je to malé lišče, už je mrtvé. Hned mi blýskne jeho příběh. Možná bylo poprvé s mámou venku, vnímalo krásné vůně z okolního probouzejícího se světa, ještě neznalo nebezpečí a tak nedávalo pozor. To už všem ale zůstane navždy skryto. Teď tu na asfaltu leží úplně samo a přesto, že tu stačilo prožít jen bolestně málo, tak nic dalšího už ho na tomto světě nečeká.

Opatrně ho odnesu ze silnice a položím do rozkvetlé horské louky. Sbohem a pozdravuj tam Čárlínka, Fíbinku a Ozzyčka.

Jedu a slunce pálí, přejíždím do Polska a skrze Zakopané jedu dál až do Vysokých Tater. Zastavuji u vesničky Ždiar. Má tu být krásná lidová architektura. Jemně krápe a mně se při zastavení přichytnou kalhoty ke stupačce a zrovna na straně momentálního těžiště motorky. Celé to vypadá tak, že mám nohu ze stupačky, ale kalhoty ve stupačce mi nedovolí jí položit na zem. Takže jen sedím a vím, že to co se stane, je vzhledem k fyzice nevyhnutelné.

Ležíme na zemi společně s motorkou a užíváme nově nabyté zkušenosti. No nic drahá, máme objevovat a přitom se tu válíme. Tak šup na kola a jedem.

Projíždíme vesničku a najednou mě svírá. Vzhledem k okolním svahům se zde nekontrolovatelně staví luxusní lyžařské  hotely, penziony a vše, co bohatý návštěvník potřebuje, aby byl spokojený. A ta stará lidová architektura je najednou zbytečná a na obtíž. Už nemá sílu se bránit a tak pomalu mizí. Je mi z toho všelijak a rozmýšlím se, jestli fotit. Ne, tyhle fotky nevzniknou, tady už je to jiný příběh. To co jsem tu hledal, už tu není...

Jedu dál a stále vidím ta malá stavení, která jsou v té moderní zástavbě pro movité klienty ještě menší, až úplně zmizí. Tohle není dobře, ale už je to tak a já to nezměním, ale nebudu u toho.

Jedu pryč a odbočuji ze silnice na neplánovaný offroad. Loukou protéká třpytivý, ledový pramen z tajících sněhů Tater a tvoří zde luční jezírko. Okolní terén nedovoluje ho objet a tak musím skrze něj. Jedu dál do prudkých kopců a nakonec neodolám, zastavím a lehnu si do nádherně rozkvetlé vysokohorské louky, jsem víc nežli 1000 m.n.m.. Roztáhnu ruce a spolu s tělem tak vytvořím kříž, ponořený do lučních květů. Myslím na věci, které nemohu ovlivnit a které se dříve nebo později stejně stanou. Mám za to, že místo velkých plánů by se člověk měl jen naučit přijímat věci tak, jak přijdou. Nechci mít všechno naplánované a určené, jsem rád jen tak a nutí mě to přemýšlet o věcech jinak.

Přijíždím do další velmi zajímavé vesničky. Málo se o tomto místu ví, ale pokud ho najdeš, zastaví se čas. Rozhlížím se kolem a úplně se vracím o stovky let. Ta stavení na konci vsi vzácně dýchají historií. A naproti nim jsou v kopcích kolem rozeseté jedna vedle druhé jedinečné malé "pivničky" (česky sklepení). Celé kopce jsou jimi poseté ze všech stran a stále jsou všechny funkční. Jedná se u vyhloubené díry v kopcích se střechou pokrytou vykopanou hlínou a opatřeny drobnými vrátky. Uchovávají se zde v ideálním mikroklimatu brambory a zelenina. Celé to vypadá jako z pohádky o Hobitech. Díry jsou hluboké podle toho, kolik mají pojmout brambor. Většinou je to 3 až 4 metry a je do nich spuštěn žebřík.

Jsem rád, že jsem to viděl a popovídal s místními, ale už je čas jet.

Nádhernou lesní cestu k vodní nádrži Dědinky si užívám do té chvíle, než začne ukrutná bouřka. Hromy burácí a leje a leje. Jedu pomalu a snažím se si zpívat, i tohle k motorce prostě patří.  Já i motorka špinavý a mokrý stavíme v Dědinkách na oběd, i když je kolem tma jak pozdě večer. Seznamuji se s Pavlem. Je to motorkář, který přijel na krásné stavbě a doma má na dlouhé trasy GSo. Staví penzion v Tatrách a pojede se podívat k nám na Pekelné doly u Zákup. Měníme čísla, kdyby u nás potřeboval přespat.

Odjíždím, pořád leje a je tma, jezdím po vsi a sháním, kam dnes složit hlavu. Je mi zima a nikde mě nechtějí, když jsem sám a jen na jednu noc. No co, tak jedu dál. Cesty lesem jsou krásně klikaté, ale také úplně mokré. Jedu pomalu a déšť už skoro nevnímám, jen slyším jeho nepravidelné bubnování do helmy. Mám si pustit hudbu? Ne, raději si budu zpívat:

"Některá světla
svítí jen černě
drž se mě veď mě
v tom hustým světě
a až se ti noc
bude zdát moc studená
nečekej na nic
vem nohy na ramena"

"Možná že taky
svítím jen černě
špatně je vidět
jsme ztracení ve tmě
a když je noc dlouhá
blbá a studená
tvoje nohy
moje ramena..."

Jedu a přestává pršet, sjedu do vesnicky a najdu nocleh. Snad do rána všechno utřídím a taky usuším. Musím totiž zase brzy vyrazit žít dál...

Ráno nemohu dospat, už v pět jsem jak na trní. Venku svítá, je ráno bez rosy.  Usmívám se a balím. Ten pocit, ten pocit je štěstí, štěstí a radost.

Nasedám, ...startuji... cítím chvění v očekávání příštího - tohle jsem já.

Vyrážím na sever, v Levoči zastavím u nemocnice a cvaknu hradby, které lemují město a hned jedu dál. Stočím se a mířím na východ. Na můj srdeční východ. Tohle jsem si dlouho připravoval a vyplatilo se, celé dny jezdím skoro sám. Nikoho nepotkám a mám tu nádhernou přírodu jen pro sebe. Stále nevěřím, že jsem zase tady. Ty cesty a cestičky jsou kouzelné, nejraději bych v každé zatáčce zastavil a místo si pro sebe pojmenoval. Na těhle místech není potřeba nic než srdce.

Zajíždím přes louku do lesa a jedu dál a dál a z těch míst se mi tají dech.

Musím zastavit, abych se rozhlédl. Jsou tu od vody vymletá místa. Zastavím přesně tak, že takové místo mám tam, kde plánuji položit nohu. No motorka se nakloní a já nedosáhnu. Tak a je to tu zase. Ležíme na zemi a musím se smát. Nikdo tu není a my si s motorkou v leže nahlas povídáme. Cítím se tak dobře, že není třeba spěchat se vstáváním.

Když konečně vstaneme, zjistím, že se mi blástr na řídítku ohnul a nevrací se plyn. Tak vybalit tašky, nářadí mám až vespod. Za chvilku mám opraveno a můžeme vyrazit. 

Jedeme a v dálce vidím Spišský hrad. Už jsem tam byl, ale ta moje oranžová kamarádka ne a tak jedem. Nejsme žádný tuctový tůristi a tak to vezmeme z druhé strany. Jedeme polem a loukou do prudkého kopce až kam to jde, pod hrad z druhé strany nežli má vchod.

Cesty tu nejsou a tak chvilku koukám nahoru k hradu a v hlavě se mi znovu honí tolik jeho příběhů. Stojím tam, slunce pálí a já prožívám to, co jsem chtěl.

 

Jedeme a pomalu se blížím k dalšímu offroadu. Tenhle jsem naplánoval na hodně dlouho a tak se místních raději  ptám na medvědy. No  právě vyšla výstraha, že se v lesích pohybuje medvědice s mladými a nedoporučuje se tam vstupovat. Chvilku váhám, ale nakonec se rozhodnu neriskovat, hlavně proto, že chci vidět tolik míst a nerad bych umřel a neviděl je a taky proto, že jsem svojí Jitušku ještě nenaučil doma ovládat novou kotelnu.

A tak letíme dál a najednou se cesta zužuje a je stále více zarostlá, až narazím na závoru. Je otevřená, ale vjezd je zakázán až na výjimky. Kolem je tolik krásy, že se rozhodnu rychle, budu výjimka a po pár metrech nelituju.

Jedu, nevím možná 20 km sám úplnou pustopustou přírodou po cestě děravé, křivé, kamenité, úžasné. Cestu lemují stromy, které jí na mnoha místech uzavírají i z vrchu a kousek dál vjíždím na lesní rozkvetlé paseky a úplně vidím, jak by si zde hrála medvíďata - no, jen blbni!

Po cestě zastavím u vzpomínkového místa, kde před 70 lety násilně vystěhovali vesničku a zbylo z ní jen pár kamenných pilířů.

Dnes si také znovu uvědomuji, jak moc místním záleží na památce těch, kteří tu byli před námi. Vesničky jak dlaň a na hřbitově honosné paláce, kolem veliké náhrobky a na náměstí nádherné kostely. Vše velmi pečlivě udržované.

Také je tu spousty čápů. V každé vesnici vidím hnízdo a někde i dvě. Na poli za traktorem co sekal trávu, jsem jich napočítal 31, neuvěřitelný.

 

Ale to už přijíždím do Údolí Smrti. Jedu sem, abych se podíval a zavzpomínal.

Tanky kolem působí velmi věrohodně a celkově to je jeden veliký pomník. Včetně nápisu a přilehlé rozhledny ve tvaru nábojnice.

Silnička se klikatí a já zahlédnu něco, co na ní nepatří. Otočím a vrátím se. Je to krásnej pták. Motá se uprostřed rozpálené silnice a má štěstí, že tudy toho moc nejezdí. Vezmu ho do ruky a zjišťuji, co mu je. Je plný síly a hodně akčně se brání. Zranění ale nemá.Je to mládě, učí se létat a je z toho rozpáleného asfaltu zřejmě vyčerpané.

Nechám motorku na krajnici a jdu přes louku k remízkům, kudy protéká i potok. Vyberu suchou větev bez listí a posadím ho tam. Měj se kamaráde a dávej na sebe pozor.

Odjíždím a dychtivě sleduji mapu, tady to někde už musí být. Jedu pomalu a sleduji levý okraj cesty. Mám to! Zastavuji a už vidím příběhy, které skončily právě tady. Nechám motorku v trávě a vydám se do zeleného porostu.

Za malým kopečkem na kraji lesa je malinká ohraničená paseka a na ní jsou pravidelně rozeseté stejné dřevěné kříže.

Stojím mlčky na znovu objeveném vojenském hřbitově z první světové války. Uprostřed všech dřevěných křížů stojí na kamenech jeden veliký trnový kříž. To místo je krásnější, nežli jsem myslel.

Skrze stromy na část piety dopadají sluneční  paprsky a je to natolik silný pocit, že nedokážu zadržet svůj hlas. "Jak to, že dnes dokážeme trasplantovat srdce, objevujeme vesmír a přesto nejsme schopni se poučit z vlastních tak zásadních chyb, kterých jsme se na sobě dopustili?"

Procházím kolem křížů, dotýkám se jich a oni mi tiše vypráví.

Jsou chvíle, které neumím přesně pojmenovat nebo zařadit. U každého se mohou objevit, všichni je máme. Stačí se nebát a pustit je k sobě...

Dlouho tam stojím, loučím se a nechce se mi odejít. Je tu něco, co nikdy nezapomenu -  nemohu zapomenout.

Startuji a ohlížím se, abych si příběhy v sobě dobře uložil. Čeká mě dnes ještě jedno silné místo. Tak jedu dál na východ a projíždím dlouhou vesničkou až na její konec. Uhýbám doprava a už jsem na místě. Stojím u krásné nové krypty vojáků z první světové války.

Nikdo zde není, nikdo nehlídá. Je na každém, jak toto místo uchopí. Dveře jsou otevřené.

Nepopsatelná atmosféra prázdnoty, čistoty a pokory. Opatrně scházím do podzemí po kamenných schodech a na konci vidím stůl s velkou návštěvní knihou.

Vstupuji do krypty.

Jsou zde uloženy lebky a kosti vojáků tak, jak byly nalezeny. Některé mají v očních důlcích hlínu, jiné lebky mají průstřely nebo jsou rozseknuté. Nejsou za sklem, ale jsou tu s každým, kdo za nimi přijde. Stojím tam a cítím tolik bolesti, samoty a nedokončených příběhů, že téměř nedýchám.

Skloním se, opatrně pohladím jednu lebku a pak další...

Kdysi na všechny někdo marně čekal. Je mi to tolik líto.

Už je pozdě, mám vyhlídnutý kemp ve Snině. Jedu a mlčím, nejedl jsem celý den a přesto nemám hlad. Něco si uvařím a budu celou noc přemýšlet.

Moc jsem nespal, ale cítím se odpočatý. Vstávám před pátou, balím a v šest už jsem v sedle. Na dnešek jsem se hodně těšil, protože to je hlavně o místech a člověku, kterého jsem náhodou loni poznal ( tady je loňský příběh celý:  https://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/slovensko/slovqensko-tiche-a-zapomenute.-48753.html

Včera jsem byl až na Krymu a dnes před sedmou ráno už stavím v Mexiku na celnici, vše proběhlo v pořádku a já šumím krajinou medvědů a lidí, kteří jsou mi čímsi tolik blízcí.

Jedu se podívat na vodní nádrž Starina a cestou se zastavím u panteonu. Je o lidech, kteří se spojili se zdejším krajem. Všechny je projdu a u každého se zastavím.

Už jen kousek a jsem u Stariny, jenže koukám, že je tam závora a u ní chlapík.

V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že mi ten chlapík u závory nevědomky pomůže zažít neskutečnou cestu a pak se spřátelit s dalším úžasným člověkem.

Zvedám hledí a ptám se, jak mohu projet." Tož to nieje možné inako nežli by ste mal povolení. Tuna je pitná voda pre celé východné Slovensko" povídá. No ale tam dál je Ruské a jak se tam dostanu. "Tož leda za Topolou uhnuť vlevo do kopcou" říká a ve tváři má podivný škleb. Teď už vím, že to říkal a věděl, že tamtudy nepojedu, protože je to, no hodně složité a nevypočítatelné. Ta cesta tam před mnoha a mnoha lety nejspíš asi byla, ale dávno jí vzal čas. Jenže to já nevěděl a navíc na mapě jsem objevil čárku, a tak jsem poděkoval, otočil to a vyrazil. Po pár kilometrech konečně dojedu na místo, kde tuším rozbočku. Není to nic moc, prostě prosekaná díra mezi stromy. Zahnu tedy doleva.

Jedu pomalu mezi dírami velkými, že by se do nich schovalo kolo od auta. Díry mají kolmé okraje a je to čím dál horší. Navíc cesta není rovná, ale uprostřed je nejvyšší a směrem k okrajům prudce klesá. Celé dny letos prší a tak je cesta jen bahno a šutry.  Když se snažím držet prostředkem cesty, který je široký někde 5-10 cm a občas zmizí do díry, tak motorka klouže do stran a u díry navíc nemůžu změnit směr, protože bych prostě sklouznul dolů a tak musím díru projet, ale když z ní vyskočím, tak přední kolo na bahně ztratí trakci a klouže kolmo ke směru jízdy. Někde je bahno hluboké 10 cm a je pokryté lavory vody. Cesta je opravdu hodně prudce nahoru a dolu, ale hlavně je nakloněná chvili doprava a za zatáčkou zase opačně. Není to cesta, je to peklo, nikdy jsem nic náročnějšího nejel. Těžko vyjádřit ty pocity, asi bych si to také nedovedl představit, ale je to zkouška. Chci ovládat strach a ne mu podléhat, já určuji, kam pojedu, ne on. Kolem je hodně šero, jen nehostinnej, vlhkej, listnatej prales, kam se podíváš. Co když to nepůjde dál? Vrátit se na ta místa, kde jsem to tak tak projel už jednou, to bych znovu nemusel mít tolik štěstí, navíc tady bych se ani neotočil, musím jedině pokračovat. Je to nekonečný, zdá se mi, že jedu už celý den. Lidé tu nežijí, ale zato tu žijí medvědi. Nejsem hrdina, ale něco mě nutí pokračovat. Jen ještě chci říct, že vesnička s názvem Ruské kam jedu a která je stále označena v mapách, byla zrušena před 40 lety právě kvůli budování nádrže Starina, kam mě ten chlapík u závory nepustil. Vesnička by byla v kopcích nad nádrží a to by mohlo dělat s pitnou vodou v nádrži problém. Co tam tedy najdu a jak se vrátím, nevím. Cítím se strašně sám, hlavně abych nepíchnul nebo se mi něco nestalo. Mobilní signál tu nikdy nebyl.

Jedu dál a v mapě vidím jen zelené plochy lesa a hodně husté vrstevnice.

Člověk, člověk, člověk bože děkuju. Chlapík pije sehnutý nad vyvěrajícím  pramenem . Zastavím a ptám se na cestu. A je to úplně stejné, jako loni s Jožou v Ruském Potoku.

"Jasně, tady kousek byla vesnice,  zůstali nám tu pozemky, mám tam chatičku, tak pojď dáme si čaj a popovídáme. Ukážu ti všechno kolem a mám i včely a no pojď uvidíš."

Promiňte, ale KURVA proč tohle nefunguje u nás....

Jmenuje se Jaro a je to fakt pořez. Mluví se mnou, jako bychom se znali odjakživa a je tak přímej a srdečnej, až mě to dojímá. Je dva roky v důchodu a sem jezdí kolem nádrže, protože má povolení. Pijeme čaj a on povídá o racích, které vysadil na potok, bobrech a zubrech. Ukazuje mi, jak pěstuje brambory a říká" podívej se, žádná mandelinka, tady prostě nejsou". Ptám se na medvědy. "No jo, těch tu je, chodí mi do včel a ničí mi je". Ukazuje mi včelín za  chatičkou." Musím dělat proti nim zábrany z ostnatého drátu" a ukazuje obalený včelín. Pak se otočí a podá mi dvě pušky. To kdyby bylo nejhůř.

Bydlí ve Snině, ale teď už je víc tady.

Nevím, jestli je to možné vystihnout, ale jsme na konci světa, kde nic není a nikdo tě nehledá. A Jaro tam spí a nemá uvnitř ani záchod. Všude strašné hustý porost, že nevidíš vůbec kolem.

Tohle je jinej svět než známe my ve městě nebo na vesnici. Tady si pomáhají a hulákají na sebe pozdrav kdykoli se vidí, i kdyby to bylo 5x za hodinu.

Jaro se medvědů nebojí, je polovník, ale mluví hodně nahlas. Tady se tiše prostě chovat nesmíš, medvěd o tobě musí vědět. Pak je to “většinou” ok.

No hned jsem o moooc klidnější. Nabízí mi přespání a pořád je o čem mluvit, ale musím jet. Ptám se na cestu a on říká ať jedu kolem Stariny dolů. Nahoru chtějí povolení, ale dolů ne. Teď vím, že cesta, kterou jsem přijel, není cesta a tak se bere za to, že ten kdo je nahoře v Ruském, tak musel projet dole bránou a dolu vyjede tedy automaticky. Žasnu.

Jedu kolem nádrže a konečně dělám její fotky. Je to cesta, no spíš tankodrom a je to hezkejch pár kilometrů, takže to chvíli zabere. A všude ta příroda, to se musí zažít, to nejde psát.

Dole u brány stojí ten chlapík a šklebí se. Zastavím a děkuju, že mě navedl na cestu a tím mě zocelil. Nejdřív zírá, jestli se mu nezdám, ale pak se smějeme. S Jarem se dobře zná (tady se tak něják všichni znají, protože je to jinej svět, ale to už jsem říkal) a teď už by mě prý pustil skrze závoru i nahoru :-)

Projedu závorou a vracím se stejnou cestou, kterou jsem jel k té odbočce na Ruské. Míjím jí a jedu dál na Ruský Potok. Zastavím před domem č.38 a vejdu dovnitř. 

Ahoj Jožo, rád tě vidím. Ahoj, pořád se vozíš povídá a tiskne mi ruku. On dělá čaj a já vytahuju dárek, to máš za tu hašlerku říkám a on se směje. "Chceš dubový brambůrek" říká a podává mi z ošatky kousek pečlivě očištěného a vyhlazeného dubového dřeva, který vypadá jako malý brambor. Je to prý věc, která se dá  najít na dubech a některé jsou i mnohem větší. Děkuju Jožo, už přesně vím, kam si ho vystavím.

Sedneme ven před dům a povídáme. Byl nemocný a síla už dochází. Dělal mašinfíru a teď je mu už 73 let.

Zná tolik věcí o přírodě, motýly, hmyz, ptáky, stromy, prostě všechno a povídáme a já jsem šťastný. Pak jde kolem mladší týpek v klobouku pozdravíme se a přisedne si. Jmenuje se Robo. Jsou to kamarádi s Jožem a líbí se mu, že se taky známe. Vyzná se taky v přírodě a má 5 dětí. Je takovej klidnej a hrozně zajímavej. Cítím z něj, že toho hodně ví a cítí věci podobně jako já. Všichni se odsud stěhují pryč a on tu koupil dům č.1, aby tu měl trvalé bydliště a mohl chodit i mimo značené trasy a taky prý, kdyby chtěl někdo přespat. Miluje přírodu a dokáže o ní krásně povídat. Sedíme dlouho a mě je to moc příjemný. Ptám se, čím se živí, "jsem střihač hlavně pro televizi". Dostávám tipy kam se podívat a současně chválí můj itenerář.

Nevím jestli mám štěstí, ale tady jsou lidi moc fajn a cítím se s nimi dobře.

Žádám o fotku a on radostně souhlasí a Jožo taky není proti - moc děkuju.

Loučíme se, "tak nejpozději za rok".

Ale s Jožem je to loučení jiný nežli loni, dlouho, předlouho mi tiskne ruku a přitahuje mě k sobě. “Jezdi opatrně a vychutnávej život.”

Mám o něj strach.

Znovu na cestě, ještě foto domu č.1 a už jsem pryč.

Nevím o čem mám přemýšlet dřív. To co tu prožívám je tak silné a tak intenzivní.

Jedu se podívat do nejvýchodnější dědinky na Slovensku do Nové Sedlice. A jak jinak, narážím zde na cedule, jak se chovat při setkání s medvědem.

 

Obracím zpět na Ulič a rozhoduju se, že si zopakuju loňský offroad. A za chvíli už toho lituju. Jak pršelo, tak je cesta neuvěřitelně bahnitá a zdá se mi to mnohem delší. Zase ta samota a strach z neznáma. Bláto mám všude  a motorka ještě víc. Asi jsem dobrodruh, protože já to mám čím dál raději. Po nevím kolika kilometrech hustým tmavým lesem konečně sjíždím do vesničky. Ptám se na benzín, ale to tady koupit nelze. No rezerva svítí, riskuji dojet do Sobranců a nic jiného ani nezbývá.

Dojedu tak tak a tankuju do plna. Vracím se a zastavuji, abych se podíval na bývalé Sobranecké kúpele s nejstarší zmínkou v roce 1336.

Dnes jsou to ruiny, které čekají na svůj zánik. Obehnány plotem jsou ponechány svému osudu. Stavby jsou zarostlé stromy a vnitřek je již úplně zdemolován. Posadím se uvnitř a snažím se zachytit energii místa. Pomalu procházím kolem smutných zdí a na schodech se zastavím. Představuji si minulá století, dámy se slunečníky a pány v kloboucích s kapesníčky v klopách. Lásky zde zrozené i příběhy velikého přátelství na celý lidský život. To vše zapomenuto a zničeno. O zbytek se postará čas a nezbyde nic. Je smutné vidět, jak tady bolestně končí to, co tu žilo 700 let.

Odjíždím a přemýšlím, jaký dnešek byl a jak jsem v něm obstál.

Musím najít někde spaní a zkusit si pár řádek ještě napsat...

Další ráno oblačné, ale zima není. Nastrojím motorku, dám si vajíčka a razím. Po včerejším dni, kdy bylo dusno a teplota atakovala 35 stupňů, jsem docela unavený. Jakmile ale nastartuju a ujedu pár kilometrů, tak únava je pryč. Hned za rohem je hrad Brekov, tak na něj zespoda mrknu, ale túru vynechám. Zaujala mě ale jiná věc. Když objíždím vesnici Brekov, abych se podíval, jestli se na hrad nedá někudy zajet, tak projíždím dlouhou rovinkou, kterou tvoří dvě malé silničky, mezi nimi uprostřed teče potok a po stranách je lemují domky. Přes potok vedou kolmo k silnici vždy zhruba po 100 metrech lávky z jedné silničky k druhé. Při cestě tam si všímám tmavého psa, není to tulák, má obojek a je čistý. Pohybuje se po okraji, čuchá a zase pomalu jde krajem o kus dál. Zpomalím, nevím jak bude reagovat. Uslyší mě a jen zastaví, nic víc ani se nepodívá ani neštěkne. Když ho míjím, zřetelně vidím, že má celé oči úplně bílé - je slepý.

Když zjistím, že se na hrad nedostanu a vracím se, tak zdálky už ho vidím, jak chce přejít na druhou stranu potoka. Jde pomalu po okraji silnice na té straně, která kopíruje potok až se bokem dotkne pravého zábradlí mostu vedoucí přes vodu. Jde ještě kousek dál až dokud neucítí zábradlí i na levé straně lávky. Pak se otočí a přesně mezi zábradlím vstoupí na mostek. Pokračuje pomalu po mostku a přitom bokem hledá svislé tyče zábradlí tak aby šel rovně. Myslím, že jsem na mostku viděl ty svislé tyče asi čtyři. Na konci mostku, když ucítí poslední tyč, tak se otočí o 90⁰, vesele popoběhne a spokojeně čuchá kolem druhé strany potoka.

Stojím tam, zírám a chvilku mi trvá, než-li pochopím, co jsem právě viděl. On umí počítat...

Určitě to tam znal, ještě když viděl a teď se neskutečně přizpůsobil. Je tak silnej a tak úžasnej. Zase si mě tolik naučil. Děkuju a ať se ti daří příteli.

Další má zastávka je Dargovský památník. Je to monumentální dílo z padesátých let na památku Sovětské armády. Mám rád skromné piety a rád u nich přemýšlím. Tohle mi přijde takové neosobní, hrubé a přehnaně nabubřelé.

Pokračuju podel vodní nádrže Bukovec až do Zlaté Idky, kde cesta končí závorou se zákazem. Chvíli přemýšlím co dál, když proti jede lesník se psem. Zastaví a povídáme. Ptám se, jestli můžu projet do Gelnice a on na to, že ano a že je to jen horší cesta, která vede přes hřebeny a má 20 km. Ukazuje na motorku a prý že to s tímhle projedu. No a tak vjedu do zákazu a kochám se. Jedu nádherných 20 kilometrů lesem po vrcholcích až na Kojšovskou Hoľu a pak dlooouho sjíždím po vrstevnicích až dolů do Gelnice. Místy je to hodně štěrkové a vymleté od vody, ale kouzelné.

V Gelnici odbočím na Turzovské kúpele. Už za Rakouska-Uherska se zde léčilo dýchací a nervové ústrojí. Vývarem vody ze zdejšího jezera a jehličí z okolních lesů.

Po válce se dařilo stále méně a po revoluci začaly kúpele chátrat v soukromých rukách. Ještě jsem občas jezdily děti na ozdravné pobyty, ale již to tu nikdo neudržoval. Dnes jsou místa opuštěná zcela. Okolí  jezera je překrásné a nyní v loňském roce celý areál koupil zpět Košický kraj a chce vše uvést do původního stavu a provozovat. Co mě mrzí je to, že už jsem nestihl vidět na  břehu jezera národní kulturní památku Dům Praha. Bohužel byl před měsícem stržen a fotím jen jeho oplocené staré základy.

Dnes už si dám pauzu a odpočinu. Jedu zpět do Gelnice, seženu nocleh a vše se zdá jednoduché. Jenže ne tak docela, když chci zaparkovat a vytáhnout klíček z motorky, tak zjistím, že při tom všem offroadu mi tankvak tlačil na zapalování a úplně mi ohnul klíč. Vyndám ho a on se mi rozpadne na dvě části.

Super začal slejvák, já nenastartuji, nesundám sedlo ani nenatankuji. Náhradní klíč mám doma a tak něják jsem úplně v prdeli.

VOZTE VŽDY NÁHRADNÍ KLÍČ S SEBOU ! Kupuju lepidlo, nedrží. Najdu železářství kde dělají klíče, tenhle vůbec nelze udělat. Volám KTM, jedině objednat v Rakousku.

Volám DHL, pak mojí milované Jitušce a rodičům. Nastává kolotoč blázince. Máma musí hlídat psí holky a táta s Jitkou vyrazit do Liberce. Táta je pilot a Jitka navigátor. No snad mi náhradní klíček přiveze DHL co nejdříve, ale bohužel jen do Košic. Takže jdu shánět někoho v Gelnici, kdo mě odveze do Košic, až tam klíč přijede. Stojí to spoustu peněz, času a co je nejhorší úplně nejvíc, že Jitka kvůli tomu musela zrušit dnešního kadeřníka.

Je to dobrodružství se vším všudy, ale asi to tak má být...

Dnes vstávám opět brzy a čekám, jak se bude den vyvíjet. Nesnídám a v půl osmé vyrážím do DHL express v 50 km vzdálených Košicích. Náhradní klíč, který Jitka poslala, měl přijít v 8 hod. Zaručili a potvrdili to při podání na DHL.

Jenže to tak vůbec není. Včera z Liberce letěl klíč do německého Lipska a nyní zjišťuji, že dál letěl do maďarské Budapešti, kde nyní čeká na nakládku na kamion, který teprve pojede do Košic.

Jsem sám překvapen, že mě to nechává v klidu. Domlouvám se na zítra, snad na 8 až 9 hod.

Jedu zpět do Gelnice a budu čekat.

Dám si oběd a podívám se na jednu z místních a již nefunkčních štol na dolování železné rudy, ale i drahých kovů, kterými je zdejší okolí prošpikované.

Potom i přes dusno vyšplhám na kopec, kde jsou torza hradu Gelnice  z roku 1234. V lese za sebou slyším praskání větviček, že by medvídek?

Z hradu vidím na protějším kopci místní hřbitov a tak je jasné, že ten nemůžu vynechat. Ti, co tu leží, a je jich už hodně, mají nádherný výhled do krajiny. Vždy rád procházím tato místa a čtu z náhrobků jejich příběhy. Mnohé již dávno zapomenuté a opuštěné, ale právě ty mi jsou nejbližší. Jsou zde staří i mladí a vidím zde opuštěný a zarostlý hrob roční dívenky. Je zde i velmi mnoho náhrobků, kde jeden z manželů zde leží a druhý ještě žijící je na náhrobku uveden také i s datem narození, ale datum úmrtí bude vryto, až se čas naplní. Všichni máme někde vyrytý svůj čas…

Scházím dolů a procházím Gelnici, která se na dva dny stala neplánovaně mým domovem. Dozvídám se, že je to nejzalesněnější oblast na Slovensku a okolí je tady opravdu krásné.

Co se stalo, mně nabídnulo možnost zpomalit a naučit se zase jiný pohled.  Cítím se dobře, je tu úplný klid. Potkávám pár místních a se všemi se zdravíme a prohodíme pár vět. Nakoupím si snídani na zítra, zavolám domů a jen tak koukám do okolní krajiny. Doma mám tolik práce a povinností, že takhle tam trávit čas zatím neumím. Je to povznášející. Jsem zvědav, co se bude dít dál...

Probouzím se s očekáváním. Je brzy, udělám si snídani a pak volám DHL. Řidič má klíč na autě a v 9.00 hod. dorazí. Super, vyrážím po dvou dnech dál. Špatný to tu ale nebylo a s majitelkou skvělého penzionu jsme hodně povídali, máme mnoho společného. Sem se rád vrátím.

První zastávka je dnes dávno zavřená škola s dětskou ozdravovnou. Je to z ruky a vše je opuštěné už 20 let. Samotný dům je hodně starý a hned vedle stojí nikdy nedokončená stavba. Už toho moc nezbývalo, ale ani tak to asi nestálo za dokončení. Nyní tu všechnu práci a peníze pohltí příroda zpět. Stojím zde a nechápu proč, proč to muselo zajít až sem. Ponuré a smutné. Na chodbě nacházím protokoly z utajovaných písemností z roku 1989. Mám tady divný pocit, raději jedu dál.

Další zastávka je nejkrásnější huť na Slovensku. V roce 1867 jí nechal postavit Emanuel Andrássy a pojmenoval ji po své mamince "Etelka".

Krásná stavba, která aktivně sloužila do roku 1907. Nyní dlouho chátrá, ale možná se blýská na lepší časy-budou li peníze. Vstup je zakázán, ale mám štěstí a montéři, kteří dělají vedle infocentrum, mají otevřenou bránu a tak to risknu. Pokuty za vstup si všimnu až při odchodu, uff. Uvnitř jsou poházené šanony s dokumenty. Jeden otevřu a jsou to jakési dodací listy z roku 1960. "Bedny skládané od střeliva a je zde i SPZ auta." Kus dál leží v prachu ceník válcovaných ocelí platný od ledna 1964. Je s podivem, jak jsou v těchto podmínkách dokumenty zachované. Vše opatrně vrátím tam, kde jsem to našel. 

Jedna z mých zásad zní, že ze všech míst která navštívím, si smím vzít jen fotografie, které udělám, vše ostatní je nedotknutelné! 

Letím dál a brzdím až u pramene Hronu, krásného Chmarošského viaduktu a sysloviště - jen tak pro zábavu.

V Muráňově dám oběd a počkám, až mi upečou místní specialitu Muráňské buchty. Stojí se na ně fronty. Dám je do batohu na později a už jsem zase na cestě.

Magnezitovce jsou zde nedokončené tunely tzv. Gemerské spojky.

Projedu vesnici a zajedu do lesa. Nevím jak daleko jedu lesem rozbitou  cestou, možná 2 km a tunel velký ani malý stále nikde. Na další odbočce, kde už si připadám docela hodně sám a nevypadá, že by sem někdo často chodil, vidím výstrahu před zvýšeným výskytem medvěda hnědého a rozhodnu se tuhle atrakci raději nepokoušet. Možná někdy ve více lidech, ale takhle sám, hluboko v lese, by mě tady ani nikdo nehledal.

Je vedro k zalknutí a jsem úplně mokrej, jízda v takovém horku je za trest a je to hodně nepříjemné. Slibuji si, že na příští rok si koupím chráničovou košili a poskládám své oblečení trochu jinak. Stavím u další hutě, tentokrát Červeňany, abych se osvěžil vařící vodou z batohu. Ty buchty co tam vezu, jsou horké a všechnu vodu mi skoro uvařily.

Svlíkám bundu i přes riziko jedu jen v tričku, ale vzduch je tak vařící, že mě nejen nechladí, ale dokonce pálí.

Ještě musím vidět Leváre. Je to slepá trasa, takže pojedu to samé i zpět, ale za ten pohled mi to určitě stojí. Když dorazím, je zde závora a zákaz na soukromý pozemek. Váhám, ale na chvilku, na pár fotek musím. Nechám motorku u silnice a jdu opuštěnou cestou, až dojdu na kúpele Leváre. Jsou to opravdu velmi malebné stavby z 19. století. Lázně nefungují už z dob socialismu a nyní chátrají v soukromých rukách. Je to škoda, protože jsou opravdu překrásné.

Mrzí mě, že zrovna tyhle stavby nemohu více projít. Kdyby tu byl kontakt na majitele, tak bych určitě naváhal.

Jedu a než omdlím z horka, musím se někde pokusit bivakovat. Zatahuje se a chystá se peklo na nebi.

Těšim se, až si večer dám čaj a Muráňskou buchtu...

Ráno koukám na oblohu a je zataženo. Celou noc pršelo a teď je venku vlhko a moc fajn. Celý týden jsou vedra a horké dny včera vyvrcholily úplným peklem. Řídící jednotka mi ukazovala teplotu nasávaného vzduchu 41⁰C.  V tomhle počasí si jízdu neužívám a je to pro mě spíš trest. Nedokážu se uchladit, špatně se soustředím a bojím se, že něco přehlédnu a to mi zůstane navždy skryto.

Na dnešek hlásí zataženo, přeháňky a pak na další dny se vedra vrátí. Měním plány. Nečekal jsem na místech tak silné emoce a chci si to prožité v sobě dobře zpracovat, abych poté mohl přijmout to další. Teď už bych si víc nedokázal v sobě správně uložit.  A taky proto, že to vedro už je moc.

Prostě chci a pojedu domů.

Nespěchám a jedu se podívat do Lomu nad Rimavicí, nejvýš obývanou vesnici na Slovensku.

Začíná pršet a  krásně se dýchá. Jedu okreskama a rozhoduju se navštívit ještě Zvolenské kúpele. Tady strávím asi hodinu, protože vůbec nechápu, jak v tomhle krásném prostředí úplné džungle, navíc přímo ve městě, nikomu nevadí, že to tady chátrá a je to trestuhodně nevyužité. Nádherný park není udržovaný a jezírko s mírně radioaktivním léčivým pramenem zarůstá a i přesto, nebo právě proto, působí kouzelně.

Ve třicátých letech minulého století to tady stále žilo, setkávali se tu lidé a zněl tu jazz a swing.Teď je vše vymlácené a plné grafiti. Tyhle místa na mě působí jako magnet.

Krásné místo a obrovský potenciál. Asi to tu koupím.

Je kolem poledne, loučím se se  Slovenskem, využívám chladnějšího přívětivého počasí a vyrážím domů. Ta cesta mě pokaždé tak pohltí, že nemohu přestat, dokud nejsem doma. 

Tenhle rok se mi na Slovensku znovu tolik líbilo. Mám nové přátele, znám nová místa, hodně jsem se naučil a ještě mi toho tolik zbylo na příště...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE