FO3 Tour 2012 - Polsko a Slovensko

Den druhý - neděle 17. června 2012 - Polsko

Ráno po deváté se znovu sjíždíme u Queen Mary a po opulentní snídani, kafeti a jiných pochutinách vyrážíme směr Polsko. Cílem etapy je nějaká možnost přespání u města Bielsko Biala, tak, abychom v dalším dnu dopoledne stihli obhlídku královského města Krakov.
Výprava se dělí na dva roje, motorky vyjíždí směr Pastviny - Králiky - Vrbno pod Pradědem a pak tak jak se podaří, abychom byli někdy odpoledne v Českém Těšíně, kde byl stanoven sraz s našim doprovodním vozidlem, které pojede jinou trasou. Vlasta, protože má navigaci (tak jako v loňském roce dostala jméno Brunhilda) jede v čele skupiny a Vašek na konci. Pořadí nebylo dáno losováním, či stanovením, kdo je jak zručný, či vyspělý motorkář. Důvod byl ten, že si Vlasta pořídil intercom F5, jednu sadu namontoval právě Vaškovi do helmy. Toto zařízení (nechceme tady dělat nikomu reklamu, ale říct se to musí) dělá opravdu velikou službu. Dosah nerušeného hovoru byl na rovinách něco k 2 km a v hornatém terénu nejméně 500 m. Tedy, v takových případech, když byla přední či zadní motorka za nebo před kopcem. Informace tipu: „všichni projeli červenou“, či „zpomal, ne všichni už předjeli kamion“ a podobně jsou při jízdě v koloně opravdu užitečné.
Projeli jsme Žamberkem, za ním točíme směr Pastviny a na rozdíl od včerejšího dne, kdy jsme si užili sluníčka a pořádného pařáku se z nebe sem tam spouští deštíček. Není to nic moc velikého a tak se zatím nemusí do nepromoku. Po přejetí mostu u přehrady začínáme stoupat do vršků. Počasí se rychle mění na „příjemno“ a tak si užíváme serpentin, jede se na kochačku do chvíle, než k zděšení osádek jedoucích na chopperech vedoucí výpravy odbočí na jakousi podivnou cestu z hlavní silnice, prý ho tam vede Brunhilda. Cesta začíná prudce stoupat k lesu, načež Vašek hlásí zezadu: „tam nejedu, víš určitě, že jedem dobře?“…Odpověď je skoro jednoznačná: „nemáš se čeho bát, horší než v Sarajevu (viz loňská tour) to není“. Pokračujeme tedy ještě pár set metrů když se ozve tentokrát zepředu: “je tady zákaz vjezdu mimo vozidel s povolením lesní správy“. Odpověď zezadu: „točím to“. Vašek se otáčí na pidi cestičce a tiše zuří. Otáčí i Milan s Evou, když se zepředu ozve: „Ervín mě (Vlastu) přesvědčil, nemá prý povolení, ale má odvahu“. Na tento argument není odpovědi, choppery se znovu otáčí za hlasitého zuření do původního směru a jedem. Klasická lesní cesta, vydrolený asfalt, stoupání-klesání, zatáčky, nemá to konce. Není proč natahovat věty, prostě jsme pod vedením Brunhildy přejeli kopec, který se dal krásně objet po silnici skoro I. třídy. Ale ušetřili jsme, nejmíň dva kilometry!!?? Pavel s Marcelou na fintu od Brunhildy nenaletěli, hlavně proto, že vyznávají rychlejší jízdu a tak jim nějaké dva km byly celkem fuk.
Přejíždíme z hor Orlických do hor Jeseníku, šplháme do Červenohorského sedla, nádherné úseky, výhledy, až na to, že slunce peče a vylitý asfalt spolu s něčím co připomíná čtverečky 10x10 cm ze železa vtlučených do prostředku cesty způsobí párkrát ujetí předního kola a následné srovnávání směru levou či pravou nohou. Nepříjemné, člověk by neřekl, že to tak dokonale může ujet. Všechny další etapy na to dáváme bacha.    
Děláme přestávku ve Vrbně pod Pradědem, kde Vlasta řeší rodinný „problém“ (navštíví svoji dceru, kteru tam unesla její matka po rozvodu) a pak už hledáme nějakou hospodu, kde budou mít guláš, svíčkovou, či jinou normální českou stravu. V Karlovicích něco takového u cesty je a tak se bez váhání parkuje. Dvě hospody u sebe. V té přední to nevypadá, že mají zahrádku, i když tabule u cesty hlásá…guláš, dršťková…u té staví vedoucí, ovšem kuřácká část tvrdohlavě navrhuje zahrádku v hospodě těsně před. Laskavé srdce vedoucího svolilo a už objednáváme česnečku (nic jiného z normálních jídel tam nemají) remcáme, že kdeže to žijeme, když v Čechách musíme jíst nějakou pizzu nebo hranolky. Vedoucí zájezdu se jde podívat za první hospodu a po příchodu zpět hlásí: “mají tam taky zahrádku a od odst větší a útulnější“. Kuřáci jsou prokleti do pátého kolena, ale už se nám nechce měnit místo, když už máme objednanou tu česnečku.
Jedem dál, na konci Karlovic se tankuje. Ještě cca hodinku si užíváme kopců a zatáček, pak už začneme klesat vlnitou krajinou směr Opava-Ostrava a Český Těšín. Tam chvilku bloudíme, hledáním doprovodního vozidla se dostaneme jednou navíc do Polska, pak se zase vracíme na Českou stranu Těšína a najdeme se v hospodě, kde je pro změnu nutno čekat na cokoli, protože tam pendluje jenom jeden číšník a viditelně nestíhá - on sám nám doporučí hospodu jinou a tak do ní jedem. Po pozdním obědu  a s ohledem na dostatek času se rozhodne, že ne Bialsko Biala, ale že dojedeme do Krakova, když už je to tak "blízko".  Vyrážíme po rychlostní silnici, kterou Poláci spáchali v rámci příprav na ME ve fotbale. Končí cca 70 km před  Krakovem a teprve teď poznáváme, co to jsou Polské roviny. Plížíme se po okreskách 50 tkou nebo 70 tkou, v nekonečných kolonách vozidel. Začne se stmívat, ale už v dálce vidíme „velkoměsto“. Máme kliku s ubytováním, hned první hotel u cesty na kraji města (hodně vzdáleném kraji jak se ukázalo na druhý den)  ke kterému vedoucí výpravy odbočil se zdá být to co hledáme. Parkujeme před hotelem, chvilku se dohadujeme, zda ano či ne a v tuto váhavou chvilku se ukazuje, že máme ve svém kruhu chlapa činu, to Ervín vystartuje k recepci a po pár minutách (si říkáme, že by tak dobře uměl jejich řeč) ubytování domluveno a i za přijatelnou cenu. Pro 10 lidi za 180 EUR a motorky včetně doprovodného vozidla na parkpaltz hotelu za plot. Super.
Dáváme si hodinu volna a pak sraz v zahradní restauraci (ještě mimo provoz) hotelu. Katka přiznala, že je majitelkou pár vychlazených piv, které si veze v autoledničce. Potěšující zprava, ale zásob žalostně málo. Krkonošská parta se vydává pro zásoby do nedaleké pumpy Orlen, pak se zdá hned život veselejší, Vlasta (on) donesl kytaru, chvilku se posedává a prozpěvuje, zapíší se dojmy z cesty, aby se to pak nepletlo a jde se na kutě.

Den třetí - pondělí 18. června 2012 - Krakov-Medzilaborce

Ráno dřívější budíček, aby se stihlo dojet do cca 12 km vzdáleného centra královského města a proběhnout (doslova a do písmene) památky. Na recepci má motorkářská část výpravy domluveno, že věci mohou zůstat na pokojích do 12.00 hod. Takže rychle snídaně z vlastních zdrojů, poklus na stanici MHD, odkud prý jezdí bus co 15 minut až do centra. Ovšem, jedná se o mikrobusy totálně obsazené již z předešlých stanic. Takže se čeká na něco většího a čas utíká a utíká. Vedoucí navrhuje nasednou na motorky a dojet po vlastní ose. Zavrhnuto, s poukázáním na fakt, hledání místa k bezpečnému zaparkování. Takže nakonec cca po půl hodině se busu dočkáme, rychlý nástup, Pavel s Marcelou jsou určeni k nákupu lístků pro všechny, jenže…a začal problém. Řidič prý nemá drobné na vracení, Lenka se tam taky angažuje, zkoušejí už za jízdy jakési možnosti, ovšem pozdě. My ostatní víme prd, co se tam vepředu děje, klidně sedíme, pozorujeme ranní cvrkot kolem sebe, když tu podivný šum z přední části busu upoutá naší pozornost. Revizoři se navážejí do dámské části naší výpravy. Je to již na konečné busu, dál se musí tramvají, takže se mezinárodní průser řeší mimo bus venku na chodníku. Revizoři si hájí své, že jsme měli mít lístky, my oponujeme tím, že nebylo kde koupit. Na zastávce žádné automaty nemají a řidič nám nechtěl lístky prodat. Nakonec se domlouváme na pokutě (pro všechny) za 70 EUR, kdyby trvali na svém, stalo by to (i když jsme v křesťanském Polsku) nekřesťanské peníze, tzn. 120 PLZ na osobu. Nakonec nám revizoři za sjednanou smluvní pokutu vysvětlili hromadně dopravní systém města Krakova. Dost drahá rada, ale stála za to.
Hezký začátek dne. Nenecháme si zkazit náladu a dobíháme tramvaj č. 8, která se už už chce dát do pohybu. Poučen z busu už každý z nás třímá v ruce lístky koupené těsně předtím v cígo-novino-stánku.
Pak opravdu poklusem bereme centrum města, doběhneme i na WAWEL, kde jsou ostatky králů, pověříme děvčata z doprovodného vozidla, aby se koukaly i za nás (ony už mají dávno věci sbalené v autě a odjezd si naplánovaly na někdy později) udělaly fotodokumentaci hrobky, pokud to půjde a jdeme stíhat tramvaj č. 8 a bus č….zapomněl jsem jaký..abychom byli na hotelu před dvanáctou, vzali sprchu, navlékli se do moto-oblečení a vyjeli on the road.Tady se musí říct, že jsme se probudili do parného rána a rtuť teploměru se v době kolem oběda šplhala hrubě přes 30°C.
Poučeni obsluhou hotelu o směru výjezdu, opouštíme královské město, po cca 1 km najíždíme na rychlostní silnici směr Tarnów, vítr příjemně ofukuje, motorky spokojeně předou a jednotvárná cesta uspává jak baťůžky tak řidiče. Předem bylo domluveno, že někde na cestě dáme jídlo, takže po sjezdu z rychlostní silnice hledáme motorest nebo cokoli, kde se dá najíst. To jídlo ovšem potřebují dřív naše motorky. Tentokrát není Honda VTX ve svém „žroutství“ samotná, tak jako v loňské výpravě. Ervín i Milan musí tankovat stejně často, ne-li častěji. Takže se zajíždí k pumpě, choppery se šikují ke stojanům a vedoucí jede prověřit prostor za pumpu, prý tam vidí zahrádku. Ano...je tam restauračka. Prima. Tankujeme, platíme, Milan už rachotí, Ervín taky a Vašek se zrovna usazuje přehozením pravé nohy přes sedlo, nezvládá však srovnání VTX – ka, udržet  „tu mrchu“ se mu podaří jen tak tak, že ještě neleží, zoufale křičí na Ervína ať pomůže, jenže Ervín hlavu otočenou jinam neslyší a už už to vypadá, že tu mrchu prostě položí, když přiskočí mladý Polák, uchopí „tu mrchu“ za vrch padáku a zabere. Oči mu taky vylezly z důlku, ale pomohlo to. Když už „ta mrcha“ stoji v rovině a Vašek utírá pot z čela, chodí Polák kolem a vrtí hlavou. No jo, je to váha.
Jdeme se posilnit, restaurace je moc povedena, mají různé lidové dobroty za ještě lidovější ceny. Konstatujeme, že jsme předběhli Poláky v cenách, ale ne v kvalitě. Dobré jídlo a ještě pořádná hromada se dá zvládnout do 100 Kč. Hodinka a něco příjemného zdržení a pokračujeme po silnici směr Pilzno-Jaslo-Dukla (polské městečko, neplést s Dukelským průsmykem). Polská rovina se najednou promění v krásně zvlněnou krajinu, vyjíždí se na vrcholy kopečků odkud jsou parádní výhledy do okolní krajiny. Průměrná rychlost v tu ránu klesá, kocháme se. Ne všichni, Pavel s Marcelou provádějí psí kusy po silnici. Ono, jezdit na něčem, kde musí být člověk zalehlý na nádrži…nic moc posed. Byli jsme poučeni, že nápor větru při rychlé jízdě drží tělo v jakési přijatelné poloze, při které nebolí ruce ani ramena. Takže se stává, že se Pavel zdrží někde vzadu, až Vašek hlásí Vlastovi: „nemáme  Pavla“…a než ten stačí (Vlasta) zareagovat, přiřítí se zezadu něco jako svítící koule (obrázek v zpětném zrcátku) prohučí to „něco“ kolem naší kochající se kolony a  zmizí někde v dáli. Marcela si tuto kratochvíli neskutečně užívá, roztahuje ruky do upažení a předvádí nám scénu z Titaniku. V městečku Dukla máme první zastávku, rozhodlo se, že při tak historickém názvu vesnice nesmí chybět foto. Po focení nám Pavel sdělí, že jede na výpary, (to ty Titaniky) hledáme pumpu a všichni tankujeme. Sluníčko se začíná pomalu klonit k horizontu a cesta začíná znovu stoupat a padat v horském pásmu. Ne pravda moc vysoko, ale je to příjemné, sem tam nějaká hezká dvojito-trojitá zatáčka se stoupáním a neskutečné výhledy. Dlouhé a široké louky plné květů, zvedající se od cesty vysoko k lesům. Sem tam malá vesnička, v které nesmí chybět pravoslavný či řecko- katolický dřevěný kostelík. Kochačka pokračuje podél hranice se Slovenskem. Nejelo se přímo směr sever – jih, tzn. Dukla-Tylawa-Vyšný Komárnik, ale po cestě, Moszcaniecz-Czystogarb-Radoszyce-Palota. Zkusili jste někdy vyslovit po souhlásce š, č ypsilon? Dobrý jazykolam. Před hranicí ještě „zkoušíme“ jak kdo umí jezdit v zatáčkách na drobném štěrku. Vlasta sice zahlásí, bacha…ale to už klouzalo přední kolo i Vaškovi. Do místa ubytování schází par km, poslední kochačka při přejezdu hřebenu (no, spíš hřebínku) a už si to šineme údolím (neskutečné krásná krajina) k vesnici Vydraň, pak ještě terénní vložka cca 1 km a odbočujeme k místu, kde bude základna na dvě další noci.
Vítá nás Pepa s Jarmilou, kteří prý dorazili pár minut před námi, užili si rychlý přesun přes, celou naši bývalou republiku. Tzn. Praha – Medzilaborce, přesněji z motosrazu na Šumavě na výlet po východním Slovensku.
Jdeme se ubytovat. Pension je parádní, (nemá to tam chybu, najděte si místo ZŠ  49°18'42.79"S,  ZD  21°56'52.68"V) opláchneme ve sprše upocená těla, pařák nás od rána neopustil a grupujeme se kolem ohniště před pensionem u potoka, kde se chladí dvě basy piva Jedna s náplní Šariš 10 a druhá s Šariš 12. Nereptáme, pijeme statečně co dům dal. Pan majitel pensionu (mimochodem zdatný bývalý sportovec v běžeckém lyžování, reprezentant republiky za juniory, a zdatný horolezec, který zdolal několik  sedmitisícovek (pokud si dobře pamatuji), donesl k ohni ohnivou vodu a absolvujeme pěkně všichni dokola, přivítací manévr. Někteří potom manévrujeme do hluboké noci.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE