Volný pád Rumunskem

Ať jedete na jih či západ od nás, kamkoliv se vrtnete, všude je to plus mínus stejné. Evropská civilizace se unifikovala a není místo, či lidé, kteří by vás nějak překvapili. Všude jezdí stejná auta, jezdí po stejném asfaltu, chodí podobně oblečení lidé, u ucha přilepený všichni stejný Ajfouny nebo Galaxypádla. Do toho nás všechny dohromady normalizuje Bruselský teror, který se snaží vytvořit obraz univerzálního Evropana, podle nějaké neznámé šablony. Bruselští normalisté po vzoru Jánošíka bohatým berou a chudým dávají. To je osud Rumunska. Z Fondu solidarity proudí do Rumunska miliardy eur, aby se tato země přiblížila standardu Bavorska.

Volný pád Rumunskem

Kapitoly článku

Ono je to podobné Africe. Dokud nebyly potravinové subvence z Ameriky a z Evropy, žádný afričan si nepořídil 10 dětí, protože věděl, že by je nebyl schopen uživit. Prostě na co ta země má, tak se vyvíjí. Zásadním prvkem je, že se vyvíjí odlišně od svého souseda a nahodilým či plánovaným turistům přináší obohacení cestovatelského zážitku. Stejně tak je to i v Rumunsku. Dnešní Rumunsko se mění před očima, zcela nepřirozeně, neadekvátně svým možnostem a pomocí subvencí z mnoha různých Bruselských fondů. Kdo si chce ještě užít zcela odlišný cestovatelský zážitek a přitom zůstat v náručí jakési „jistoty“ Evropské unie, nabízí se mu časově omezená možnost si procestovat zemi, kde se na mnoha místech zastavil čas před mnoha desítkami let.
Stejně tak to bylo i u nás. Vědomi si faktu, že za 5 let bude v Rumunsku všechno jinak (i když za 5 let ovšem nemusí EU už ani existovat), rozhodli jsme se tuto zemi navštívit a její část procestovat a nasát atmosféru padesátých let minulého století. Plán byl jednoduchý. Navštívit Veselý hřbitov v Sapantě a oblast Banátu, kde jsme chtěli navštívit několik českých vesnic. Od těchto dvou bodů, kdy jeden je zcela na severu a druhý na jihu Rumunska se odvíjel plán naší cesty.
Ještě než se pořádně rozečtete, předem se omlouvám za délku a rozsah cestopisu. Ale prostě telegraficky psát cestopis neumím. Rád popíšu, co vidím, i když by to někoho mohlo unavovat. A předem se omlouvám za nepříliš super kvalitu fotografií. Je to foceno mobilem.

Start cesty

…jsme si nemohli vybrat lépe. Jako i další zdejší motorkáři.cz, jsme zasadili odjezd do nejteplejšího týdne celého léta, tedy do týdnu od 30. června. A proč volný pád? No přece každé malé dítě ví, že když jedete po mapě dolů, pořád jedete z kopce, že ;-) A protože my to brali Rumunskem v podstatě rovně ze severu na jih, tak jsme vlastně skoro padali. Haha. Konec legrace, můžete se začít smát ;-)
Původně jsme chtěli využít osvědčeného autovlaku Praha-Poprad, ale shodou okolností a díky kvalitě Českých drah, jsme nakonec byli nuceni jet tuto trasu po ose. Cesta Liberec-Hradec Králové-Olomouc-Valmez-Liptovský Mikuláš – Tatranská Poljanka byla ovšem velmi pohodová. Žádný spěch, příjemné počasí a krásná příroda, zejména po přejetí česko-slovenské hranice nám udržovaly náladu velmi vysokého standardu.

Náladu zkazila až splašená lesní včela, která nejdříve napadla Martina a posléze i mě. Za svou drzost zaplatila životem a já se rychle soukal do helmy, protože mi začala nepěkně otékat tvář a pak už by to bylo těžko proveditelné. Před incidentem jsme se naštěstí stihli projít po Štrbském plese a zkritizovat ubohou životní úroveň tamních sezónních obyvatel, kteří obvykle parkovali u svých chýší v automobilech za 100tis € a výš. Byl to příjemný pohled. Vzpomněl jsem si na přísloví, že „závist je nejvyšším uznáním úspěchu“. Naše stroje nás odvezly zpět do našeho bydliště, moc příjemného hotelu Hotel Palace Tivoli, kde nám tamní ředitelka hotelu udělala velmi příznivou cenu, za pokoj za který by se nemusela stydět ani čtyřhvězda.
Večer jsme zhodnotili, že Slovensko je, co se týče přírody na úplně jiném levelu než Česká Republika. Pořád je na co se dívat, výrazně zvlněná krajina dává spoustu kochacích zážitků. Čechy jsou trochu jako Německo. Sice kolem dokola hory, ale vnitrozemí je mnohem fádnější než vnitrozemí Slovenska.


Dolu na jih

…bylo spíš více na na východ. Ale již bylo zřejmé, že se vzdalujeme od pupku Evropy a ráz místních obyvatel se začíná dramaticky měnit. Zejména při míjení tamních cikánských osad, které se vždy vylouply jak blesk z čistého nebe nás brala čirá hrůza.
Tedy asi nic co bychom nepřežili, ale rozhodně se nám stavět nechtělo. Byl jsem překvapen velikostí a rozlohou těchto osad. V televizi to vypadá zcela jinak než v realitě. Místní temní obyvatelé postávali podél naší cesty a snažili se prodat projíždějícím řidičům vše, co se dalo ulovit, popřípadě ukrást. Většinou to byly ovšem borůvky, kterých měli plné kyblíky a voněly tak, že jsem měl sto chutí zastavit. Ale s ohledem na další spolucestující jsem jel dál a nechal jsem si ujít případný nálet desítek malých sarančat, strhávajících naše stany, karimatky a navigace z našich motorek. Martin sice tvrdil, že by se daly tyto sarančata případně odehnat hrstí bonbónů, ale nechtěl jsem to riskovat a radši jsem jel bez zastávky.
Minuli jsme nádheru Slovenského ráje a užívali si kopců v okolí Ružínské přehrady, dokud nás nepřekvapila nuda a schíza Košické placky a bezprostředně na ní navazující nekonečná placka kolem Trebišova. Místní komunikace již nabíraly kolorit tankodromu, ale rozhodně nic co by nás nějak limitovalo ve svižné jízdě. Co nás limitovalo byla spíš teplota, která chvílemi atakovala čtyřicítky.
Se snižující se kvalitou a šířkou silnic bylo jasné, že se nezadržitelně blíží Rumunsko. A nepřekvapilo. Na Maďarské straně jsou vesnice jakž takž uklizené. Ještě narazíte na chodníky, nebo na značené železniční přejezdy. V Rumunsku narazíte tak možná na hřebík.



Milana si rumunští celníci trochu důkladněji probrali. Ale v podstatě jen papírová kontrola. To dalo mě a Martinovi chvíli času se alespoň vyfotit u cedule Romania. Čehož využili za rohem číhající snědí domorodci ve věku od čtyř do cca patnácti let a hbitě přicupitali žebrat peníze. V momentě když viděli že u nás těžko pochodí, vytasila se jedna asi dvanáctiletá krasavice s  nápisem Amazing s nabídkou sexu za 20 euro. Nechal jsem si tuto lákavou nabídku s chutí ujít, právě včas, kdy celníci propustili Milana ze sevření. A tak s chabou výmluvou že už musíme jet, jsme tak těžce narušili tvorbu HDP v této odlehlé zemi.
Ve vnitrozemí to nebylo tolik patrné, ale na severu Rumunska, hned v příhraničí byly vidět obrovské rozdíly v životní úrovni mezi jednotlivými obyvateli. Jedete skrze vesnici, silnice jako tankodrom a míjíte domečky, které by nejeden český statik doporučil strhnout. Před každým domečkem lavička a na nich sedí lidé a zevlují co se na ulici děje, kdo jede a aby prostě bylo o čem večer kecat. A najednou, nečekaně se mezi nimi objeví dům, že vám spadne čelist až na nádrž. Sklo, nerezová ocel, tři až čtyři patra a prachy jsou cítit všude. Před domem plot kompletně celý z leštěného nerezu o délce třeba 30 metrů a 2 metry vysoký. No jen ten plot by u nás přišel na milión. A takových domů bylo ve vesnici třeba osm. Zajímavé ovšem je to, že i tito lidé, očividně těžce za vodou měli před svými honosnými domy lavičky a jejich prarodiče stejně jako chudí sousedé, nezříkajíc se svých zvyků, seděli a zevlovali kde co jezdí.
Cesta mezi Satu Mare a Sapantou byla moc hezká. Sice fakt rozbitá, ale příjemně klikatá, vlnící se bukovými lesy a netknutou přírodou. Projeli jsme několika vesnicemi a přivítala nás Sapanta v plné své kráse.

Sapanta

…se proslavila svým Veselým hřbitovem. V roce 1935 se jeden místní řezbář a malíř rozhodl vyrobit místním mrtvolkám dubové kříže. A krásně je vymaloval. Pod každým křížem je malba, která charakterizuje nebožtíka za života. Obvykle popisuje co dělal za zaměstnání, nebo něco, co ho nějak od ostatních odlišovalo. Na druhé straně kříže je na malbě nakresleno a často i napsáno jak ten chudák umřel. Poměrně často se zobrazoval obrázek ochlasty, takže se těch místních asi dost uchlastalo. A taky uříznuté hlavy, přejetí autem, vlakem, koněm, zastřelení a podobně. No, jak to prostě v životě chodí. Taky je tam místní šlapka, se srdíčkem na obrázku, nebo také sedmnáctiletý mladík, s křížkem pár měsíců starým, který umřel při opravě kostela na tomto hřbitově. Spadnul mu na hlavu vrátek.

Přítomnosti hřbitova místňáci náležitě využívají. Před branou hřbitova mají otevřeno spoustu stánků se suvenýry, rychlé občerstvení a taktéž celá vesnice je plná penzionů. V centru vesnice bylo sice všechno plné, ale směrem k horám se již dalo pár volných míst najít.
Večer jsme se vypravili pěšky od hotelu do centra, si dát něco do hlavy. Místní domorodci mají ve zvyku vyhnat ráno a večer dobytek na ulici, aby jim udržoval trávníky mezi cestou a domem.
Martin šel a „hele vole kráva“ :-D Říkám a co jako, že? Že kráva a co? Martin že má strach. Tak jsem mu vysvětlil, že kráva je nejmírumilovnější zvíře na světě. Tak se na chvilku uklidnil. Ale pak jsem dodal: „ale tohle je vole bejk, tak nevím jak se bude tvářit na to tvoje červený tričko“. Znovu se ho zmocnila panika, až do doby když jsem mu řekl že si z něj dělám legraci.
Uprostřed cesty jsme se otočili a přece jen jsme si došli pro motorky, protože jít nazpátek k penziónu pěšky, to bychom asi nedali.

Cesta přes hory I.

Druhý den jsme si prošli hřbitov a rozhodli se, že na lehko přejedeme místní hory směrem na jih do Baia Mare. A narazili jsme na dotace z Bruselu, které zapříčinily stavbu gravitační vodní elektrárny. Dělníci samozřejmě táhli roury o průměru odhadem jeden metr podél cesty, takže z cesty byl tankodrom. Stromy kolem cesty vykácené, takže veškeré navigační cedule pryč. Celý den jsme bloudili, ovšem v poměrně poklidném tempu. Časem jsme zjistili, že namísto na jih směřujeme na jihozápad a že Baia Mare asi nikdy neuvidíme. Jeli jsme po stopách nějakých Jeepů, co si lidi užívali offroadu, až nás jejich stopy zavedly do lesa plného polomů. Až tam jsme si uvědomili, že to nebyli Jeepy, ale pouze jeden, který to v tomto lese vzdal a jel po svých stopách nazpátek. Vylovit motorky ze tisíců polámaných a ořezaných větví bukových stromů v poměrně prudkém svahu (zejména s ohledem na naše cestovní obutí) nám trvalo dobrou hodinu a připravilo nás o všechny zásoby energie.

Milan ležel na zemi a sípal těsně před smrtí, motorka ležela na boku a on že nevyjede, že už ji ani nezvedne, protože už mu spadla asi 5x a on je na konci sil. S motorkou (TDM) jsem mu tedy vyjel na vrchol kopce a Milan se do něj škrábal pěšky, což ho dorazilo úplně.
S dosažením Baia Mare jsme se tedy definitivně rozloučili  a vydali jsme se na téměř dvouhodinovou cestu do penzionu. Sprcha a jídlo nás dostalo naštěstí zase na nohy.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.34
Známkováno: 65x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist