Na SVčku do Rumunska

4. den - Pondělí 23.6.2014 (480,7 km)

Brzo ráno nás probudí rybář, ale my vylejzáme stejně až v půl osmé. Jakmile se zabalíme a nasnídáme, vyrážíme směr Míškolc po úplně nové dálnici, kde kromě jednoho cestovatelského páru na Báwu nikoho nepotkáme. Na hranicích kupujeme elektronickou dálniční známku na 10 dní za 6 EUR a ranní kávičku. Sice za hranicemi skončila dálnice, ale pokračuje krásná okreska bez provozu, takže stejným tempem pokračujeme dále, jen je jízda zábavnější. Po chvilce beru 10, 68 l; 423 Ft/l; spotř. 4,0.
V Milškolci najíždíme na dálnici č. M30, později M3 po které jedeme až do Debrecína. Počasí je nádherné, jen kdyby měli Maďaři na dálnicích (teda platí to i pro okresky) více zatáček. Ta rovina je opravdu ubíjející, alespoň že povrh je takový, že nevíte, že jedete. Na odpočívadle dáme šproty k obědu. Rybí vůní přilákáme lasičku, která je asi zvyklá prozkoumávat odpadky nebo spíše loví myši, které prozkoumávají odpadky?
Projíždíme centrem Debrecínu a následujeme značení směrem Rumunsko. Najednou si v zrcátku všímám motorkáře na CBRku, kterému se líbí naše tempo, a tak uháníme společně dobrých 30 km. Jedu cca 120 km/hod, jen když vidím konečně zatáčku, tak lehce přidám, abych to alespoň trochu poklopil a v tom mu pokaždé ujedeme.
Přijíždíme na hranice, je brutální vedro, a tak se osvěžujeme na benzince zmrzkou a při té příležitosti opět beru 9,179528 litrů (ano, vidíte správně, toto číslo jsem měl na účtu) 6,35 Lei/l; spotř. 4,3. V nejbližší směnárně měním veškerá Eura, co máme při kurzu 1/ 4,308 (55 EUR/236,94 Lei).
Přes město Oradea jedeme po E79 na Devu. Projíždíme rumunské vesničky a provoz řídne. U jedné benzinové pumpy, na takovém štěrkovém parkovišti, si všímáme motorestu. Jídelní lístek byl pouze v rumunštině a paní neuměla, kromě rumunštiny, jediné cizí slovo. Domluva byla více než náročná, a tak jsme nakonec prostě na něco ukázali a nechali se překvapit. Já jsem dostal velmi dobré fazole s flákotou masa (bylo tam celkem dost tlustého) a Veronika klobásu s hranolkama a k tomu salát. Bylo to moc dobré, zaplatili jsme 40 Lei a vyrážíme dál. Docela jsme se přejedli, takže Veroniku trochu tlačí žaludek a nemůže se pořádně uvelebit a to ještě nevíme, co nás čeká.
Začíná peklo v podobě semaforů s jednosměrným provozem. Silnice je v příšerném stavu, do toho se všude kope a co chvíli stavíme. Po nějaké době vjíždíme do kopců a na to že jsme na mezinárodní silnici, tak silnice prostě zmizí a jedeme po prašné cestě plné výmolů. Alespoň, že jsme tu samy a můžu využívat celou šíři vozovky. Dáváme pauzu a najednou slyšíme kamion. Na nic nečekáme, rychle nasazujeme helmy a odjíždíme, aby nás nepředjel, protože bychom ho asi hodně dlouho nemohli předjet. Chvilku jedem, jenže za chvíli si uvědomím, že už skoro nic nevidím, tak stavíme na výměnu plexi za čiré. Jen co ho vyměním, dojedou nás dva kamiony, které jedou po prašné cestě stejně rychle jako po asfaltu. Při jedné vracečce se mi naskytla příležitost ho podjed a toho druhého jsem po nějaké době nakonec také předjel.
Všude kolem nás jsou krásné výhledy na okolní kopcovitou krajinu zbarvenou večerním sluncem. Rekonstrukce pořád trvá, dělají snad 100 km v kuse. Tuhle silnici bych doporučoval nejdřív tak za dva roky, při tempu práce, které tu vidíme. Na obzoru nás děsí pořádná bouřka, snad stihneme najít kemp, ještě než to spadne. Začíná se stmívat a už se pomalu blížíme k dnešnímu cíli, který jsme si stanovili nedaleko města Hunedoara. Chtěl bych naklikat kemp do GPS, a tak se připravím ke sjetí ze silnice, když v tom se znenadání objeví těsně přede mnou, teda asi z důvodu nedodržení dostatečně vzdálenosti za kamionem, výmol jako hovado! Přední kolo vylítne do vzduchu, rozkmitají se řídítka a hází nás to na betonová svodidla. Nějak instinktivně to narovnávám a stavím, tak tohle bylo hodně o chlup, doufáme, že naposled. Nejbližší kemp je 7 km a podle mapy a názvu se nám nezdá a tak pojedeme do dalšího, který je 14 km. Moc se tu nezdržujeme, protože na nás doráží nějakej pes, kterých tu je jako psů.
Najíždíme na fungl novou dálnici, sponzorovanou EU, kterou se ženu bez zaplacení k nejbližšímu sjezdu. Ženu to co to dá, směrem přímo do ohromné bouřky. Auta tu téměř nejsou, ale při každém předjíždění vidím policajty. Naštěstí se pokaždé mýlím. Kemp nacházíme v pohodě, chlapík nám to tu ukazuje a trochu se snaží mluvit německy a anglicky. Moc se nám tu nelíbí, ale jsme v situaci, že nemáme na výběr, a tak se rozhodneme co a jak zejtra. Stavíme stan a bouřka nikde….

5. den - Úterý 24. 6. 2014 (70,1 km)

Do 11 hod. jsou hromy, blesky takže se aspoň, po tak náročném dnu, můžeme trochu poválet. Jakmile přestane pršet, jedu nalehko nakoupit a cestou beru 9,22 l; 6,23 lei/l; spotř.4,0. Zhruba po 10 km narážím na Kaufland, ten jsem tady opravdu nečekal. Ke snídani si dáme croissant s čajem, a pak hned Veronika vaří oběd. Já peru prádlo v koupelně, která je docela kentus a hodně lidí by asi odradila, ale když není jiná možnost, nedá se nic dělat. Proto jsme možná v kempu úplně samy. Po praní dělám údržbu motorky, meju bláto, stříkám řetěz, apod.
V půl čtvrtý vyrážíme do Hunedoary na prohlídku hradu. Projíždíme průmyslovou oblastí, takové polorozpadlé továrny, poté centrem města až k hradu, který se nachází, dalo by se říct, přímo ve městě. Platíme 25 Lei/os. vstup a jdeme na prohlídku.Hrad se nám moc líbil, akorát nás zaráží, jak mohli vedle takové památky postavit tak rozlehlé fabriky s továrními komíny (ty už jsou naštěstí zbourány). Jakmile přijedeme do kempu, dojíme zbytek těstovin z oběda a flákáme se. Paní zaplatíme kemp, což dělá 40 Lei (2 noci, 2 os.). K večeru se začnou sjíždět zájemci o ubytování, my se válíme u stanu a vymýšlíme zítřejší plán.

6. den - Středa 25. 6. 2014 (323 km)

Ráno se probouzíme a počasí nás mile překvapí, a tak moc dlouho neotálíme a hned po snídani, zhruba v 10h, vyrážíme vstříc horám. Jedeme po okresce s bezvadným povrchem, souběžně s dálnicí, směrem na Sebes, cestou míjíme místní lehké děvy. V Sebesu odbočujeme na silnici č. 67C zvanou též Transalpina. Na tento úsek jsem se opravdu těšil, tak uvidíme, co nás čeká…
Vjíždíme po fungl nové silnici do údolí, kde se silnice klikatí podél řeky, sem tam projedeme nějakou vesničku. Místy za to vezmu, je to překrásné svezení, ale zpoza jedné zatáčky na nás vykoukne větev do půle silnice. Hned po té nový asfalt končí a jede se offroad. V tomto je Rumunsko opravdu výjimečné, pořád je to trochu divočina. Nikdy nevíte, co bude za další zatáčkou, jestli pes, kráva, povoz, kamení, bláto nebo prostě konec silnice.
Příjíždíme k přehradě, kde pauzírujeme, jsou tu nějaké stánky, a tak kupujeme klobásu a kávu. V další části Transalpiny se střídá šotolina s fungl novým asfaltem, který naštěstí převládá, a tak si jízdu pěkně užíváme. Provoz je prakticky nulový. Začínáme po úzké silničce stoupat do průsmyku a jakmile vyjedeme z lesů ven začínáme pociťovat nárazy větru. Po nějaké době stavíme na přioblečení, vítr zde opravdu duní plnou silou. Musím se soustředit na přímý směr, jedeme trochu v náklonu proti větru.
Míjíme průsmyk v 2 141 m.n.m., který je zahalen v mraku, takže velmi prudké serpentiny z kopce dolů sjíždím 10 km/h rychlostí, protože vidím asi tak na 10 metrů. Těsně před motorkou sviští cáry mraků a občas se musím vyhnout spadanému kamení. Opravdu nevšední adrenalinová jízda! Projíždíme lyžařským střediskem ve výstavbě, všude samý hotel, ale jen zlomek jich bude v zimě otevřený. Teda aspoň se to tak tváří, teď není otevřený žádný.
Na pěkné vyhlídce stavíme na šproty k obědu a jen co se najíme, staví u nás Čech na Jawě 350, který kousek od nás opravoval spojku. Dáváme se do řeči, ještě s dvojicí Slováků na GéeSách a žasneme. Jawa naložená co to dá, bagáž zespoda obroušená ze zatáček a prý že jede do Indie. Nakonec se s Karlem zakecáváme a vyrážíme spolu. Já se bojím, aby nám stíhal, ale opak je pravdou. Z kopce ho nemůžu dohnat a na jedné rovince za ním jedu 140 km/hod. Po pár km dole ve vesnici stavíme a já žasnu po druhé. Prý „já jsem vůbec nebrzdil“ ono taky moc to asi nešlo, bubnový brzdy jak vzadu tak i vepředu a brzdit motorem u 2T nejde. No hustý! A to jsme projížděli zatáčku, ve které jsme se vyhýbali stádu krav! Tady se s Karlem rozdělujeme, on jede na Bukurešť a my pádíme po č. 67 na Targu-Jiu a poté k Dunaji.
V Targu-Jiu beru 11,91 l; 6,33 Lei/l; spotř. 4,2. Poté upalujeme na Drobeta Turnu Severin a cestou míjíme spousty povozů. Lidi na nás mávají a kluci na mě ukazují, abych otočil plyn. Na obzoru je už dost velká bouřka, ale pořád nám svítí sluníčko a máme ji neustále po pravé straně. Zadávám do GPS nejbližší kemp, naštěstí je na druhou stranu od bouřky. Stavíme na pauzu u krámku, kde Veronika kupuje zeleninu a už se moc nezdržujeme, protože bouřku máme v patách. Vypadá opravdu hrozivě! Kemp nacházíme, ale nikde nikdo. Nevíme co máme dělat, ale jedno je jisté, už nikam jet nejde, přijde to za pár minut. Zrovna přichází paní domácí a že si tu prý můžeme postavit stan, kde chceme. Domluvíme cenu 40 lei, ale nakonec si bere jen 20 lei. A už je to tady, šíleně se zvednul vítr, já tlačím motorku pod střechu a začíná uragán. Děsná vichřice, všechno kolem lítá vzduchem a do toho padají 3cm kroupy! No mít venku motorku nebo stan, určitě bychom měli velké škody. Do půl hoďky je po všem, tak si jdeme prohlédnout kemp. Bouře jim to tu docela zničila. Stavíme stan pod plážovými slunečníky z rákosů vedle Dunaje. Hned vedle stanu máme bazén a venkovní sprchy, pod kterou se za deště meju. Noc byla celkem krušná, kvůli další bouři, obestavuji stan lehátkami, za které to uvazuji. Poté nám nad stanem houká sova a přišel se na nás podívat nějaký pes jo a ještě jsem zapomněl zmínit, že jsme po té první bouři, viděli letící roj včel...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE