Pekelný Balkán
Text: StaníííK | Zveřejněno: 22.1.2015 | Zobrazeno: 26 713x
Leden , léta páně 2013. Počasí vyjížďkám ještě zdaleka nepřálo, ale alespoň v kalendáři bylo jaro na dohled. To mě stačilo ke spřádání plánu na nadcházející sezónu . Prvotní plány na cestu do Estonska se kvůli chladnému a deštivému začátku léta změnili na cestu za teplem , cestu čítající přes 5000 km přes 11 zemí, cestu po balkánském poloostrově. Ale pěkne od začátku...
Kapitoly článku
Cesta do Athén....
Veškeré plánování odstartovala zpráva od Martina jednoho lednového dne : ,, Jaké máš plány na letošní léto ? " Několikaměsíční dolaďování už tak dokonalého plánu vyústila 16. srpna startem směr Veszprem , místa smluveného setkáni o 2 dny později. Já si cestu maličko obohatil zastávkou na najkrajšim náměsti na Slovensku ( pro neznale v Banske Bystrici) a prohlídkou Budapeště s návštěvou aqua parku.Velice pěkné město s bohatou historií.Jen ten jejich jazyk :-/ Večerní dlouhé hledání správného místa ke stanování kompenzovalo množství hvězd na večerní obloze.Setkání s Martinem téměř na slepo se povedlo na výbornou, takto bychom se nepotkali ani doma. Plánovaný segedínský
Ráno nás poctil návštěvou nějaký děda se sekerou v ruce . S úsměvem na tváři nám něco vysvětloval, avšak nám se v tu chvíli honili hlavou scénky z Masakru motorovou pilou. Nakonec v plném počtu končetin jsme vyrazili směr bulharské hranice. Zarazila nás jen jedna kontrola na rumunské straně , asi EU , každopádně to mile překvapilo. To , co jsem psal na začátku o Rumunsku , platí až na pár věcí na tuto zemi.Západní strana nezajímavá, v každém městě vlajky EU společně s bulharskými, ovšem ty silnice to je ještš větší tragédie než u nás! Hlavni tah na Sofii a kostkovaná cesta , no toto! Nějakým způsobem jsme se dostali kousek od Sofie. Ubytováni na louce nám zpestřilo jen vracející se stádo krav , to byl koncert . Zakončeni místním pivem bylo samozřejmostí.
Ranní prohlídka Sofie moc nepřesvědčila. Za zmínku stojí chrám sv.Sofie , podle kterého bylo město později přejmenováno z původního Sreděc- díky bohu za to!. Celou prohlídkou města jsme míjeli veksláky nabízející výměnu peněz , též takový flashback do minulosti. Den se pomalu blížil ke svému konci a s ním i naše cesta do kempu poblíž Solune v Řecku. Problémy s navigací na místo vyřešilo vytáhnutí mapy ( poprvé dostala přednostpřed technikou). Nikdy bych neřekl, jak moc se budu radovat z tekoucí a hlavně teplé vody( nutno podotknout, ze to bylo po třech dnech bez ní ) . V kempu se poprvé setkáváme s asi typickou řeckou vlastností - blbého čumění na kohokoliv cizího.
Soluň nás příjemně překvapila dobře značenými památkami- i přes zavřené turist info jsme si je prohlídli vcelku dobře. Thessalonikki jsou přimorským městem a s mořem je spjata i , soudě dle pohlednic, nejvýznamnější památka - Bílá věž.
Další zastávkou je hora Olymp. Tady to naopak se značením pokulhává. Nejprve se dostáváme, při pozdějším zjištění, pod Dionýsovu vyhlídku.Cesta pokračuje vzhůru , v domnění, že se jedná o cestu na Olymp pokračujeme i my . Z asfaltové silnice se stává štěrkovitá , dále pak s kameny akorát tak na proraženi pneu, Martin vzdává, já zaslepen návštěvou sídla bohů stoupám cesta necesta. Po cestě úžasné výhledy, ovšem jaké zklamání mne čeká na konci cesty s nápisem Dionýsova vyhlídka. No napodruhé už trefujeme a dostáváme se do základního táboru , odkud se vydávají nadšenci na 3-hodinovou cestu na vrchol hory. Původní plán výšlapu padl se zmíněnou zajížďkou , tudíž fotíme vrcholek z dálky s předsevzetím brzkého návratu za zdoláním tohoto mýty opředeného kopce. Zakončujeme v kempu pod Olympem , brzké ubytování nám umožnilo jediné koupáni v moři za celý výlet. Parádní osvěženi po celém parném dnu. A kemp za 10 euro , no paráda.( nejlevnější za celé Řecko)
Cena kempu 17 euro.
Další den ráno následovala prohlídka Akropole, nádherná památka, bohužel stále ve výstavbě :-) Udělat fotku Akropole, aby na ní nebyla alespoň část jeřábu byl nadlidský výkon.Za pár let to tam určitě bude fajn. S přibývajícími hodinami roste závratně I teplota a my jsme velice rádi, že před 12.tou hodinou opouštíme Akropoli. Samozřejmostí je nakoupit suvenýry, poslední fotečka Athén a můžeme vyrazit vstříc dalšímu cíli- Korintskému průplavu...
...a cesta zpět
...Zdokumentování místa provádíme co nejrychleji, jelikož slunce pěkně připaluje a uháníme dále podél pobřeží do města Patra. Kromě mostu spojujícího Peloponéský poloostrov(ostrov) s pevninou na tomto městě nic zajímavého neshledáváme a tak vyrážíme dále přes most ( poplatek za průjezd auta 15 euro :-) motorka naštěstí ,,jen" 2 eura) směrem Albánské hranice s tím, že po cestě první kemp co najdeme bude náš.
Po cestě samozřejmě žádný nebyl. Naše pojistka v podobě jistých 2 kempů ve městě Amfilocha též vyhořela jelikož ani jeden nebyl v provozu.Měli jsme ,,štěstí" , místní čísník nám sdělil , že není problém přespat na pláži u vody , že nikdo problém mít nebude. Samozřejmě jsme s vděkem přijali. Motorky pěkně na parkovišti, stany na kamenité pláži pod nimi. Prostě nádhera.Do chvíle, než se začli sjíždět auta vždy na dohled od nás.Jedno, druhé.Pokaždé stejný scénář.V autě chlap s ženskou. Přijeli, posvítili si našim směrem, poté tma, , otevřené dveře a ticho. Po příjezdu černé Audi TT přímo před motorky nám došla trpělivost a odvezli jsme si je ke stanům. Najednou byly auta pryč. Resp. jak jsem později zjistil poodjetí za horizontem .Vyhnat jsem je musel až hlasitým pokřikováním jejich směrem. V průběhu večera se vrátili jen jednou, ovšem nespali jsme už vůbec. Jakmile se rozednilo , nastartovali jsme a ujížděli rychle pryč. Jak se říká, co tě nezabije,to tě posílí.
Od této chvíle jsme byli připraveni na cokoliv, zvláště při překračování Albánských hranic.
O to překvapenější jsme byli z chování albánců. Srdečnější přístup a snaha pomoci jsem ještě nikde neviděl. Prvním cílem v této zemi bylo město Gjirokaster. Krásné starobylé městečko.V kombinaci s okolními horami , ta nádhera nejde popsat, to se musí vidět. S angličtinou jsou tu však na štíru. Oběd si objednáváme rukama nohama a doufáme, že to bude alespoň k jídlu. Bylo to perfektní, paní se málem rozbrečela když jsme ji dávali spropitné. Z Albánie jsme chtěli poznat více vnitrozemí , než-li pobřeží , proto jsme se cestou na Berat každou chvíli vyptávali na kvalitu cesty, mnohdy i jen jestli ta cesta tam vůbec existuje. Každý nám odpovídal ,, good , asfalt, good! “ No, pod pojmem asfalt si představuji něco černého po čem se dá jet. V našich měřítkách by jsme jejich cesty nazvali spíše kamenolomem, než-li cestou. Místy potkáváme cedule EU u silnic, infrastruktura je tu hodně ve výstavbě. Škoda, že ne tudy, kudy jedeme my. Asi 15 km před městem Berat, kdesi v horách, Martin proráží olejovou vanu a rázem je všechen olej na cestě.Ještě, že tu není žádný ekolog! Kam se hrabe incident s auty v Řecku. Nejbližší civilizace přes hodinu jízdy a to jen odhadujeme....
Jako zázrakem si Martin vzpomíná na svoje pojištění odtahu motorky platné v celé Evropě. Máme štěstí, operátor nás ujištuje že Albánie ještě leží v Evropě i pro jejich účely. Na další den ráno nám domlouvá dva chlapy s dodávkou pro odtah do servisu. Jak nám řekl tak se i stalo. V 7:30 jsme měli naloženo, tedy Martin měl, já si to musel odřídit až do cíle. O 2 hodiny později již motorka stála v servisu( chápej garáž s trochou více nářadí :-) ) a už ji borci rozebírali. Ani se mi nechtělo věřit jak to všechno klaplo. Ubytování jsme sehnali v hotelu za krásných 8 euro s tím, že motorky budou hotové k večeru. Po dvou hodinách však byla motorka opravena , ovšem za cenu kterou jsme nečekali ani jeden. Z původně 250 euro Martin usmlouval na 200 a pro uklidnění sedáme v hospodě na pivo. Z piva přecházíme na Rakiju, jednu , druhou... a najednou se probudíme na pokoji.
Bohužel, ráno se probouzíme do průtrže mračen, která podle předpovědi místních neustane příštích několik dní, kazí plány i mě a se slzou v oku plánuji nejkratší možnou cestu do Bosny. S Martinem se loučíme v Podgorici. Déšť je tak hustý, že po hodině jízdy jsem i přes můj nepromok totálně promočený ( nechápu jak to, vždyt stál 800 kč!! ) a beru za vděk motel u cesty s vidinou usušení všech věcí. Bohužel jsem jim nestál za puštění topení, alespoň, že tekla teplá voda. Ráno moudřejší večera , řekl jsem si a zbytek dne jsem prospal na pokoji.
Přes noc už alespoň nepršelo tolik , a ráno při odjezdu, v těch na půl mokrých věcech, už i slunce občas vysvitlo. Se zlepšujícím se počasím se zvětšila i chuť na cestování. Ve Višegradu jsem navštívil jejich velice nádherné náměstí věnované významnému občanovi Ivo Andrič.Cestou do Srebrenice jsem projížděl přes Sbrsko, sic krátká návštěva ovšem o to zajímavější. Cestou mi totiž došel benzín . Naštěstí jsem vyjel dle mapy na nejvyšší bod a čekala mě cesta z kopce. Po cestě jsem se průběžně ujišťoval , zda je stejný skopec až k benzínce, až u mě zastavilo auto s nabídkou doprovodu na nejbližší pumpu po kopci . Tak se i stalo a mě spadl velký kámen ze srdce , když jsem měl zase plnou nádrž :-)
Srebrenici bych popsal jako nezajímavé malé městečko, s křestanským kostelem a mešitou stojícím vedle sebe. A pak že muslimové nikoho nesnesou. Návštěva hřbitova v Potočari připomínající masakr 8000 Bosňáků byla zajímavá,
Tímto byl můj cestovatelský plán naplněn a zbytek cesty se jednalo již o nudný přesun zpět domů kolem Balatonu, Wien a po 16ti dnech zpět do ČR.