Po špuntu zase na kolech
Text: HonzaSuchy | Zveřejněno: 14.4.2022 | Zobrazeno: 23 541x
Kapitoly článku
Jižní Čechy, Waldviertel a příjezd do Maďarska
Ve čtvrtek ráno se scházíme za Plzní na pumpě. Lefloš nezklamal, doplňuje svůj dvoulitrový kanystřík visící na bočním kufru záložním benzínem. Kdysi si tuto píčovinu pro cesty ve středoevropské civilizaci s benzínkami každých pět kiláků ve slabé chvilce koupil, tak to sebou všude tahá. Pak už valíme šumavským podhůřím – Horažďovice, Volyně, Bavorov, Netolice, Chvalšiny, z Krumlova pak přes kroucenku Přídolí a úzkou smyčku z Dvořiště do Malont. 
V Bavorově si závisláci Lefloš se Zbyňkem musí šlehnout kafe, my s Vénou jako zapřísáhlí kávoví abstinenti chladíme huby zmrzlinou. Místní zvědavé důchodkyně při cestě z COOPu okukují naše stroje a tahají z nás rozumy …a to jedete až do Alp? Myslel jsem, že by v roce 2021 
i přes svůj pokročilý věk mohly mít širší světový rozhled. Asi je to důsledek pravidelného sledování televize Nova, tuhle jsem si ji omylem zapnul a nestačil se divit. Pak prý ještě existuje TV Barrandov......
Na oběd se stavíme v pensionu s hospodou Baronův most za Pohorskou Vsí, znalec Véna tvrdí, že tu slušně vaří. Při volbě jídla se jeden z nás chytne na kovbojské fazole s tím, že si nabije muniční sklad, další dva se hned přidávají, ať můžou palbu opětovat a čtvrtý s plněnými knedlíky s velkou porcí kysaného zelí určitě nechce zůstat pozadu. Tak snad nikdo neexploduje.
Přes hranice do rakouského Waldviertelu z Pohoří vede jen šotolina, protijedoucí kamion naprdnutý dřevem nás v zákazu vjezdu pro náklaďáky mocným oblakem prachu zkouší změnit na zaprášené beduíny na unavených velbloudech. Rakušáci v prvním statku za hranicemi jistě s nostalgií vzpomínají na dráty na hranicích a božský klid rušený jen štěkáním péesáckých čoklů. Pak už jen kroutíme sympatické silničky rakouského pohorského venkova směrem k Dunaji, vyjedeme si na kopec Kaltenberg, od místního kostela jsou slušné výhledy. 
Véna odsud volí odjezd zkratkou z prudkého kopce, na uzounké silničce se pak dostatečně rychle nerozhodl, zda odbočit vlevo či vpravo a po váhavém zastavení v prudkém a k tomu klopeném padáku zakolísá a málem si ustele. Zachrání ho jen hbitost akčního Zbyňka, který mu pomůže přetlačit gravitaci.
Do parádního dunajského kaňonu spadneme dlouhým sjezdem z kopců u Greinu, v Persenbeugu pak chvíli relaxujeme na nábřeží pod místní plavební komorou. Údolí Dunaje mám rád. Síla veletoku mě fascinuje, rád koukám na rumunské lodě plavící se protiproudem Dunaje tisíc kilometrů a hrnoucí do Evropy poruchové Dacie. Líbí se mi i zkrocení řeky kaskádou vodních elektráren od Regensburgu po Vídeň. To se to pak Rakušákům snadno jádro odmítá, když jim Dunaj jako sběrač alpských vod točí turbínami zadarmo. K tomu jsem také amatérský mrdujec, vše, co pluje po vodě mě zajímá, často se totiž plavím po Jadranu. Pozn.: Mrdujec je po chorvatsku námořník, abyste si nemysleli, co tam jezdím vyvádět. Fakt, nekecám, ….. i když…. koukám, že ve slovníku to není.....
Do Alp vjíždíme za Scheibbsem po B25. První rychlý a zajímavý přejezd je údolím řeky Ois a přes Zellerein 1120 m.n.m. V jedné zatáčce stojí o skálu opřená zalehávačka, kapotáž má na hadry, nejspíš jí tu někdo vyválel, pak vyhodnotil, že při ceně japonských náhradních dílů by oprava stála více než nová a nechal ji tu k dispozici svišťům a jezevcům. Konečně pak do kopce pořádně vyzkouším kozičku, zda bude nadupaným géesům stačit. Bude, ale nadře se. Ručička otáčkoměru alespoň vysmýčí pavučiny u 10 tisíců.
Míjíme jezero Erlaufsee a příjíždíme do Sankt Sebastianu, což je v podstatě součást Mariazellu. Ubytování na dvě noci zabookingoval Véna v hotýlku Haus Franziskus. Název podniku tak nějak garantuje, že červenou lucernu to určitě nikdy nemělo, naše paní můžou doma klidně spát.
Vlezeme dovnitř, koukám kolem, ty vole, my přejeli až někam do Maďarska. Tak žhavé to nakonec není, jen hotel patří rodině Maďarů, maďarština je také vždy na prvním místě v nápisech a informacích. Rakousko-Uhersko 103 let po zániku v praxi. Koukám na ty maďarské jazykolamy, jak se to vůbec může někdo naučit? To není řeč, to je nemoc.
Hotel už má něco za sebou a jeho vybavení odpovídá standardu skromných poutních věřících, všude visí krucifixy a sakrální obrázky. S Vénou máme cimru každý svoji, Zbyněk s Leflošem dvojlůžák. Nemají na rozdíl od dávného tripu do francouzských Alp manželskou postel. Obecně platí, že když spí dva chlapi v jedné cimře, raději chtějí oddělené lože, že jo? To ovšem není případ u těchto dvou kozlů, aspoň z těch jejich keců, že žádná ženská chlapa nenahradí, či který z nich že má s sebou lepší zvlhčovací krém. Tak teď si budou muset s odděleným pelechem nějak poradit. Pozn.: až si to tu přečtou, asi mě zabijou….
Trochu nás zaskočí, že hotel má ve třetím podlaží svoji kapli, kterou musíme vždy projít od výtahu k našim pokojům. Kaple už asi moc užívaná není, vzadu sakristie, kasička pro příspěvky hříšníků prázdná, kropenka na svěcenou vodu vyschla. Maďaři poskytují ubytování nejspíš věřícím poutníkům, kteří si do autobusu naloží i svého pana faráře a ten je pak tady obslouží jako doma a v maďarštině.
Neznabozi pamatující socialistickou výchovu občanskou naukou Lefloš s Vénou zalezou do lavic a ukazují si, jak se má v kostele správně zakleknout. Jestli tady někde mají kameru, tak budeme muset zaplatit výjezd budapešťského arcibiskupa kapli nově vysvětit.
Maďaři na Bookingu i na webu hotelu lhali, avizovaná restaurace nefunguje. Na večeři tak zalézáme do blízké picérky. Pivečko tu mají Punťu, oficiálně Puntigamera. Pitelné to je a studené také. Jídla volíme z italské jednoduché kuchyně, pizza, lasagne, salátek. Obsluhující vrchní neuvěřitelně koulí očima při každé konverzaci, tak snad mu nevypadnou z ložisek a bude nám umět vystavit účet. Musíme se v rakouské hospodě covidově zaregistrovat. Je třeba načíst do mobilu QR kód válející se na stole a pak v mobilu vyplnit pár identifikačních údajů. Trošku s tím nechtěně blbneme a daří se nám během pár minut několikrát digitálně odejít a zase přijít. Snad jsme tím nesložili server rakouského ministerstva zdravotnictví. Výhodou úkonu má být, že když jsme zaregistrováni do této putyky, zítra to tu budeme mít snadnější. Akorát, že už sem k tomu koulovokovi nepůjdeme, nepřijeli jsme přece do Rakous cpát se italskou kuchyní.
Uzavírka hospody je nyní povinně v Rakousku v deset večer, jdeme vzorně brzy do pelechu. Zbyněk si důkladně cpe špunty do uší, aby mu Lefloš nevychrápal mozek z hlavy. To je ale zajímavá předehra....