Grossglockner

Pro ty, co cestují a přitom se rádi svezou po pěkných silnicích mám docela dobrý tip. Grossglocknerská vysokohorská silnice v Rakousku. Hodně zatáček a parádní výhled na Alpy to je jen zlomek toho co vás tam může pěkného potkat. Proto jsem se tam rozhodl jet s kamarády a o tom jak to dopadlo si tady můžete přečíst.

Grossglockner
Jak to vlastně začalo? Dlouho jsme si lámali hlavu s tím, kde se pořádně svézt na motorce a zároveň něco nového poznat. V práci jsme se domluvili s kolegou, že takové Rakousko nevypadá vůbec špatně. Na doporučení našeho společného kamaráda padla volba na

Grossglocknerskou vysokohorskou silnici

. I když Fanda tvrdí, že to byl jeho nápad… Celou trasu jsme spočítali na cca 1200km. Předem jsme vyloučili dálnice a centra měst, kde bychom tutově zabloudili. Nakonec se na tuto akci vydali tři motorky: já s manželkou na TL1000S, Fanda sám na Banditovi 1200 a Petr na Hornetu. Spaní jsme vyřešili stanama a stravu včetně piva v konzervách. Samozřejmě nechyběli nepostradatelné řízky a chleba. Kluci byli v pohodě, ale já měl co dělat, abych na TL S všechno napakoval. Nakonec se ale zadařilo a 10.7. bylo vše připraveno k odjezdu. Start byl v Berouně u OMV v 7:00 ráno. Hranice do Rakouska jsme se rozhodli překročit v

Dol. Dvořišti

. 11.7. běží vše podle plánu. V Berouně vyplňujeme všechny dutiny pivem a už frčíme. Cestu na hranice nebudu nikterak sáhodlouze popisovat. Od nás je to prostě nejlepší na Příbram, Týn nad Vltavou , Č.Budějovice, Kaplice a Dolní Dvořiště. Před hranicemi tankujeme a vtipkujeme na různá témata mezi nimiž jsou i moje otevřené racingové výfuky Remus. Nijak si ale nepřipouštím, že by to mohlo někomu vadit. Vždycky se přeci můžu vrátit a namontovat originály. Také kupujeme CZ tky a řešíme, kam je dáme, když máme uříznuté blatníky.
Před jedenáctou jsme volným tempem na hranicích, kde dostáváme na památku razítko do pasu. Od této chvíle se musíme striktně držet bezpečnostních předpisů, protože víme, že rakouská policie moc nesmlouvá a už vůbec ne s někým, kdo neumí německy ani pozdravit. První rakouské město je

Freistadt

za nímž odbočujeme na Bad Leonfelden a dále na Haslach . Ti bystřejší už vědí, že kopírujeme hranice směrem na západ. Je asi samozřejmé, že se nemůžeme nabažit skvělé silnice a perfektních zatáček, ale je třeba pokračovat dál. Kousek za Haslachem to berem zkratkou, kde si dáváme malou pauzičku a ládujeme se malinama na silnici 127. Z té po necelých 25km odbočujeme na 132 a přijíždíme do Aschachu odkud po 134 objíždíme Wels a za ním se napojujeme na nezáživnou 144tku. To už se ale pomalu blížíme k jedné plánované zastávce u jezera Traunsee . Zastavujeme na malém parkovišti, kde stojí WC s tekoucí vodou, mýdlem a ručníky. Vybalujeme řízky a začínáme hodovat. Pořizujeme první snímky a studujeme mapu. Připadá mi totiž, že už jsme na cestě celou věčnost.
Odtud začíná druhá fáze cesty po silnici 145 kolem řeky

Traun

. Jedeme přes Bad Isch do Bad Goisern , kde u jezera Hallstatter , sjíždíme na 166tku. Silnice plná zatáček a téměř bez provozu nás dovede až do Bischofshofenu . Chvílemi se nechávám unést a zapomínám na muže zákona. To má za následek, že si malebnou silnici začínám plést ze závodní dráhou. Nejsem ale sám a Fanda s Petrem občas taky pořádně klopí. Jenže tady odbočujeme na 164tku a to už se fakt koušu do jazyka jestli se mi to nezdá. Už za to dost beru a některé zatáčky jedu skoro na hraně. Tak o tomhle se nám tady v Čechách ani nezdá…….. Tenhle úsek je až do Texenbachu zřejmě vyhlášený, protože tady potkáváme spoustu motorkářů, kteří si to tady rozdávají na supersportech s ohnutýma SPZkama. Zastavujeme u mostu přes Salzach a dáváme si pauzičku, abychom se z toho trošku vzpamatovali. Pořizujeme opět nějaké fotečky, ale ještě je před námi kus cesty a tak se nedá dělat nic jiného, než jet dál. Před Texenbachem nás bikeři v protisměru upozorňují na radar. Spořádaně a já bez plynu projíždíme kolem policejního VW. Kdyby tak věděli, co se děje pět kilometrů od nich. To už ale jedeme po silnici 311 až do Brucku , kde odbočujeme na naší vytouženou 107.

Jedeme až ke kasám, kde se prodávají vstupenky na onu Grossglocknerskou silnici v domnění, že zde bude kemp. Je kolem sedmé večer a už bychom docela rádi rozvinuli tábor. Jenže zde žádný kemp není a i kdyby byl, tak bychom ho nenašli, protože jsme nemohli odtrhnout zrak od neuvěřitelně krásné krajiny, zakončené panoramatem zasněžených alpských třítisícovek. Fotíme jako smyslů zbavení, jako kdyby to měli zítra všechno odvézt. Petr se probral první a šel se někam zeptat, kde jako budeme spát. Po pár minutách se vrátil a věděl vše co potřeboval. V ten moment jsme zjistili, že nejsme negramoti a že se možná i domluvíme. Teda alespoň někdo z nás…. Vracíme se asi o pět kilometrů zpátky do města Fusch, které je ve výšce asi 900m nad mořem. Zastavujeme na parkovišti u silnice a jako přemýšlíme, kdo se půjde zeptat a popřípadě zaplatit ubytování. Je jasné, že Petr ovládajíc pár frází z němčiny nás opět zachrání. Došel vybavit vše potřebné a my na něj čekali. Ubytování stálo na dvě noci pro motorku, stan a osobu asi 17 euro. Po jeho návratu jsme zajeli do kempu najít si nějaký plácek. V první moment jsem měl pocit, že jsme si na ten krásný trávník měli vzít přezuvky, ale už bylo pozdě, už jsme ho válcovali motorkama. Než jsem se rozkoukal, tak měla manželka postavený náš stan a rovnala věci do komínků. Asi nejhůř na tom byl Fanda, kterému se prošoupali pod sedačkou dvě piva a navíc měl nový stan, který mu dal při stavbě pěkně zabrat. Nakonec se ale zadařilo, oblékli jsme civil a rozhlíželi se po krajině posrkávajíc pivko. Najednou naše zraky spočinuli na vodopádu jen pár set metrů od kempu. Ze srandy jsem se zeptal, zda-li by se tam někdo šel podívat. Velký ohlas to nepřineslo, ale nakonec jsme se tam vydali. Je to krásné místo na romantickou procházku a pokud budete někdy v tomhle kempu, určitě se tam zajděte mrknout. Po návratu jsme dostali opět chuť na pivko a tak jsme vzali penízky a šli na jedno točené do přilehlé restaurace. Sice nám chutnalo, ale jeho cena (3 euro) naznačovala, že už se nám chce spát.

Druhý den ráno mě budí kolony motorek projíždějících kolem a jedoucích na Grossglockner. Při pohledu na moji orosenou Suzuki mě začínají svrbět ruce. Nemůžu se dočkat až budu mezi nimi. Nejdříve ale jedeme s Petrem do obchodu nakoupit něco k večeři a hlavně nějaké levnější pití. Tam také zjišťujeme, že v normálním obchodě není tak draho a že příště nemusíme vozit šišku salámu a pivo div ne v pneumatikách.
Něco málo snídáme, balíme zbytek řízků a jedeme natankovat do blízké pumpy. Pak už jedem k pokladnám. Platíme 15 euro a já navíc dostávám průvodce v češtině. Všechno strkám do vaku a prosazuji si nápad, že se nejdřív svezu a pak se budu kochat pohledem na hory. Vyrážím jako první a už si to pádím po skvělé zatáčkovité silnici připomínající nekonečný okruh. Moc se s tím nemazlím, ale taky zbytečně neriskuji. Neohrabané Bavoráky a chopery snadno zdolávám v zatáčkách venkem a fakt si užívám. Zastavuji až na Fuscher Torl 2.428 m a fotíme si kopce, sebe a motorku. Dále se přesouváme na vedlejší vyhlídku, která je nejvýš položeným místem téhle trasy 2.571 m. Vede na ni ale dlážděná silnice s krkolomnýma zatáčkama . Nezkušení jezdci by mohli mít na těžších strojích problémy. Stále vyhlížím kluky, ale nikde je nevidím. Sjíždíme zpátky na silnici a pokračujeme dál. Nacházím je až před tunelem „

Hochtor“ 2.503m

. Tady je i v tuhle dobu pěkná kupa sněhu a tak si ho užíváme. Po projetí tunelu už se držíme pohromadě a míříme přímo na Kaiser-Franz-Josefs-Hohe cíl naší cesty. Parkoviště je zde opatřeno skříňkami pro helmy a bagáž. Tankvaky necháváme na motorkách (nejsme v Čechách) a ukládáme si pouze helmy. Později toho litujeme, protože je nám strašné horko. Z vyhlídky přímo u parkoviště se můžete podívat dalekohledem na okolní hory včetně Grossglockneru 3.797m. Jak se tak kocháme, vidíme pod sebou ledovec a na něm jako mravence, pobíhající lidi. Nedokážeme pochopit jak někoho může napadnout sestoupit takovou krkolomnou cestou dolů, jen aby viděl kus ledu. Za nedlouho už jsme mezi těmi blázny také. Plahočíme se tam v kombinézách a je nám fakt horko. Zpátky na parkoviště už se opravdu jen plazíme. To kvůli čemu jsme sem jeli jsme viděli asi na to dlouho nezapomeneme. Cestou zpátky do kempu už jedeme relativně volně a Petr na Hornetu udává tempo. Opět jsme v kempu a bilancujeme dnešní výlet… Jsme nadmíru spokojeni a vyprazdňujeme zbylé plechovky piva. Já s hrůzou zjišťuji, že mě opustily brzdové destičky. Tak tuhle přípravu jsem fakt podcenil. Domů snad ale ještě vydrží a když ne, tak je někde koupím. To ale netuším, že v neděli je otevřený pouze jeden motoshop v Evropě a to v Praze. K večeru se zatahuje a začíná pršet. I když se nám nechce, tak musíme zalézt do stanů a spát.
Noc utekla jako voda a ráno hned po snídani balíme. Domů už jedeme přímo nejkratší cestou, protože už máme ježdění plné zuby. Jedeme přes Bruck po 311tce a u

Salzburgu

se napojujeme na silnici č. 20, která nás dovede až na hranice. V protisměru potkáváme motorkáře, kteří mají dobrodružství ještě před sebou. .

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 2.00
Známkováno: 1x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist