Alpy 2010 - Greifenburg

Pátek 9.7. – Liberec – Nová Ves u Českých Budějovic 256 km

Stejně jako minulý rok při cestě do Alp jsme se nejdříve první den přesunuli k příbuzným na jih Čech. Jelo se v poklidu za nádherného letního počasí. Z Liberce jsme vyjížděli v šesti, protože s námi kousek jel i Míra na Gold Wingu, který se oddělil u Mirošovic a po D1 pokračoval do Chorvatska k moři a také T-max, který nás doprovodil až na místo a ještě ten samý večer se vrátil do Liberce.
Příhoda: Když jsme večer seděli na terásce u pivka, pozorovali jsme místní děcka, která se bavila tím, že skákala do kontejneru na PET lahve. Tato společenská hra se k nám na sever ještě opravdu nedostala.

Sobota 10.7. – Nová Ves u Českých Budějovic – Nockalmstrasse – Greifenburg 517 km

Ráno jsme před devátou vyrazili na cestu za stále krásného letního počasí. První jel Kuba s Drakem, aby určoval rychlost. Až do Radstadtu to byl pouhý transit po dálnicích, ale dále už se jelo po státovkách. Přes Obertauern, kde jsme minulý rok strašidelně zmokli, jsme se dostali až k mýtnici Nockalmstrasse. Přejezd národního parku Nockberge s nejvyšším místem Eisentalhohe 2042 m.n.m. byl naprosto úžasným zážitkem. Nádherné počasí, perfektní silnice a hlavně prázdné silnice. Moc jsme si to užívali, často zastavovali a fotili a 
fotili. Je to opravdu nádhera. Perfektní svezení. Bylo mi docela líto, že už jsme na druhé straně v Innerkremsu, ale co se dalo dělat. Už bylo dost hodin a my měli před sebou ještě kus cesty a navíc motorky mají zákaz vjezdu na Nockalmstrasse mezi 18 a 8 hodinou. Přes Gmünd jsme pokračovali až do Greifenburgu, kde nastalo pravé maso. Cesta k chatě, kde jsme měli spát, vedla strmými svahy okolních kopců. Spousta ostrých zavřených zatáček na deseti kilometrech stoupání. Poslední čtyři kilometry vedly navíc po šotolině. Opravdu skvělá příprava na alpská sedla. Večer se vyprávěly první dojmy z cesty a popíjelo se všelicos. 
Příhoda: Celou cestu svítilo sluníčko a teplota vzduchu byla nad třiceti stupni. Opravdu parné léto. Takže když jsem si večer sundával kožené černé kalhoty, které jsem měl celý den na sobě, měl jsem po těle pocity podobající se orgasmu.
Technické: mýto na Nockalmstrasse 8,-Eur

Neděle 11.7. – Greifenburg – Passo Giau – Passo Falzarego – Greifenburg 322 km

Ráno nás probudilo opět slunce a teplo. Na Dolomitská passa jsme vyrazili jen ve dvou, protože Janča Syslík s Kubou večer popíjeli trošku víc a ráno to opravdu na motovýlet nevypadalo. Já a moje drahá žena jsme se na svých Intruderech poklidnou jízdou přesunuli do Cortiny d´Ampezzo a odtud bez problémů s hledáním cesty jsme si to namířili na Passo Giau. V tu dobu už se začaly na nebi objevovat černé bouřkové mraky a když jsme dorazili do sedla, už notně bouřilo. No a za chvíli začalo celkem slušně pršet. Sedli jsme na mašiny a sjeli o něco níže k jedné z horských chat a schovali se pod slunečník, neboť teď už nepršelo, ale ch…lo horem dolem. Pak se přidaly i kroupy a bylo na hodinku vymalováno. Když průtrž mračen trošku polevila, vydali jsme se na cestu zpět přes passo Falzarego.
 Počasí bylo opravdu špatné, takže jsme ani nevyjeli na Passo di Valparola a na Falzaregu jsme pobyli jen krátce a už jsme pádili směrem chalupa. Pršelo více či méně celou cestu, takže jsme dorazili notně promočení. I Kuba s Jančou Syslíkem, kteří přeci jen také vyrazili do Cortiny, dost vydatně zmokli. Je škoda, že Dolomitská passa nám moc nevyšla, ale nevadí, určitě se tam jednou vrátíme.
Příhoda: V kiosku na Falzaregu jsme zakoupili pohledy a známky a teprve večer jsme si uvědomili, že italské známky v Rakousku neplatí. Ať žije Evropská Unie.

Pondělí 12.7. – Greifenburg – Wurzenpass – Vršič – Predel – Passo di Pramollo – Greifenburg 258 km

Další nádherný, slunečný den. Tentokráte jsme nasměrovali naše stroje na jihovýchod po silnici 87 na Hermagor. Perfektní svezení s mnoha zatáčkami. Z Hermagoru jsme se nechali navést cedulemi až na Wurzenpass. Cestáři zrovna na asfaltce, která vede do Slovinska, pracovali na mnoha místech a bylo opravdu proč, neboť na rakouské poměry povrch silnice nebyla žádná sláva. Z Wurzenpasu se dále jelo přes Kranjsku Goru na Vršič. To už jsme byli v Triglavském národním parku, kde jsou nádherné hory a velice kvalitní silnice. V sedle Vršič jsme se docela zdrželi. Neustále jsme se kochali krajinou, pozorovali akrobatická cvičení černých ptáků (Kavče žlutozobé), kteří bravurně chytali kousky jídla přímo ve vzduchu a já vzpomínal na výstup na Triglav, který jsem absolvoval před lety. Dokonalým údolím Trenty podél řeky Soča jsme pak jeli dále na Bovec a na přechod do Itálie Predel. 
V těchto místech jsme prakticky nepotkali žádné auto a ani motorku. Docela se divím, že sem nejezdí více lidí, nebo jsme měli prostě štěstí. Cesta pokračovala do italského Tarvísia, kde jsme pojedli ledovou kávu a musím říci, že lepší jsem asi nikdy nejedl. No a pak směr Passo di Pramollo, kam mají zákaz nákladní auta, autobusy, přívěsy a vůbec vše větší. Poměrně úzká klikatá asfaltka vede do výše 1530 m.n.m. k vrcholovému jezeru. Prostě romantika. Do Greifenburgu jsme se vraceli zase přes Hermagor, kde mi v nejprudších serpentinách došel benzín a já měl dost práce s řidítky a nemohl jsem najít přepínač na rezervo někde tam dole za zadním válcem. Prostě jsem zastavil jako to pako u krajnice a potřebným kohoutem otočil na stojáka. Ale to nic. Výlet se zadařil.
Příhoda: Když jsme přijeli k jezeru na Passu di Pramollo, šli jsme se k němu podívat. Moje žena uviděla v jezeru plavat PET lahev a rozhodla se ji v záchvatu ochrany životního prostředí vyndat. Když ji vyndala a šla s ní ke koši zvedl se ze břehu nedaleko sedící domorodec a něco výhružně křičel a mával pěstí nad hlavou. My jsme mu tak trochu vyndali z vody past na malé rybky, které lákal dovnitř nějakým kouskem těsta. Vše dobře dopadlo a nakonec jsme si s místním rybářem docela poklábosili. Před mnoha lety navštívil pracovně i Liberec. Jak je ten svět malý.
Technická: Někde jsem četl, že se na parkovišti na Vršiči platí, ale po nás nikdo nic nechtěl. Tak nevím

Úterý 13.7. – Greifenburg – Grossglockner Hochalpenstrasse – Greifenburg 220 km

Byli jsme tam již v loni, když jsme jeli k moři, ale proč se tam nepodívat i letos. Počasí krásné a chuť také. Netrvalo dlouho a stáli jsme na mýtnici v Heiligenblutu. Zaplatili jsme a hurá nahoru. Byli jsme domluveni, že pojedeme najednou až pod Edelweissspitze a zastavovat a fotit budeme cestou zpět. V loni bylo daleko více sněhu a daleko větší zima, a také méně času než letos, takže jsme si to nyní daleko více užívali. Nahoru na Edelweissspitze jela jen Janča Syslík s Kubou, protože minulý rok tam s námi nebyla a nám se už nějak nahoru podruhé nechtělo. Cesta zpět přes Franz-Josefs-Hohe probíhala přískoky od focení k focení. Teprve až v údolí někde pod Heiligenblutem jsme se zklidnili a jeli už tak nějak normálně. Ještě před Iselsbergem lehce sprchlo, ale jen přeháňka, takže žádná panika. Vrátili jsme se do chalupy plní dojmů. Večer se něco popilo a hrály se stolní hry. 
Příhoda: Když nás cestou domů zastihla přeháňka, stáli jsme zrovna na benzínce. Všichni se začali oblékat do nemoků a prchali dál, jen já jsem ještě chvilku počkal a opravdu pršet přestalo ani ne za pět minut. Vydal jsem se na stíhací jízdu za ostatními a v tom jsem zjistil, že mi nefunguje tachometr. Tak jsem zastavil a provedl lehkou kontrolu napojení bovdenu na přední ose, ale nic jsem nezjistil. Jel jsem tedy dále s tím, že nějak rychlost odhadnu. Na chalupě jsme s Kubou přišli na to, že se mi bovden ukroutil. No, nemám smůlu?
Technická: Mýto v Heiligenblutu klasických 18 Eur

Středa 14.7. – pěší výlet na horu nad chalupou – motoodpočinkový den

Janča Syslík ten den vyrazila s rodiči autem na Raissek na výlet lanovkou, vláčkem ve skále a i pěší výstup. No a my jsme podnikli výstup na vrchol hory, která se tyčila nad chalupou. Docela solidní kopec v úporném vedru. Nožičky dostaly docela záhul, ale přežili jsme to. Večer jsme ještě navštívili koupaliště v Greifenburgu, kde po nás nechtěla paní pokladní vstupné, protože už bylo hodně pozdě odpoledne. Nádherné vykoupání v parném letním dnu. Večer jsme si povídali až do tmy a také jsme si sbalili věci na brzký ranní odjezd.

Čtvrtek 15.7. – Greifenburg – Liberec 684 km

I poslední den dovolené byl ve znamení krásného počasí. Nikdo z nás ještě nejel za jediný den takovou porci kilometrů, tak jsme byli zvědaví, jak to zvládneme a zvládli jsme to dobře. Večer jsme byli doma v pořádku a ani ne tak moc zdrchaní, jak jsme předpokládali.
Příhoda: Když jsme po přejezdu hranic do Čech zastavili u jednoho motorestu, těšili jsme se na príma oběd. Když nám ale paní vrchní řekla, že kofolu nemají a že točené nealko také nemají a že smažený sýr na lístku také nemají, málem jsem vyskočil z kůže. Zachránili nás naštěstí o pár kilometrů dále.
Technická: Mýto Katschbergtunnel a Tauerntunnel 9,50 Eur

Závěrem: Letošní dovolená byla ve znamení perfektního počasí. Viděli jsme kus krásné přírody Rakouska, Slovinska a Itálie a užívali si perfektního ježdění. Celkem jsme najeli 2257 km. Průměrná spotřeba Intruderů byla 5,71 respektive 5,76 l. Oba naši perfektně vyladění miláčci šlapaly jak hodinky, což mají na svědomí kluci z Dr.Moto v Liberci.

Zase někdy ahoj

Honza