Varadero Expedition Nordkap
Text: Jarda Ducháček | Zdroj: BigBob+ Marekxxx | Zveřejněno: 6.1.2006 | Zobrazeno: 38 573x
O Nordkapu se toho hodně píše, člověk se může o něm leccos dozvědět. Nordkapp je lákadlem pro mnohé, lidé se zde snaží dostat automobilem, autobusem, na motocklu a nebo také na kole. Nordkapp byl lákadlem i pro nás, čtyři členy Varadero klubu ČR.
Kapitoly článku
Navštívit Nordkap bylo můj veliký sen. Chtěl jsem jej navštívit již dávno. Ideálním pro mě dopravním prostředkem pro tuto cestu se stal motocykl. Nápad, jsem tlumočil mým slovenským přátelům při ostravském pivu před cestou na VIM do Polska, u nás na Moravě. Marek je ve své podstatě duší dobrodruh a Dáša jej věrně následuje, proto se myšlenka ujala a při návratu z Polska byl itinerář na světě. Nutno podotknout, že Marek pojal cestu na nejsevernější bod Evropy trochu velkoryseji a chtěl jeho návštěvu spojit s okružní jízdou po Evropě. Myšlence jsem se nebránil, ale státy jako je Ukrajina a Bělorusko jsem odmítl navštívit. Konečná podoba trasy byla doladěna asi měsíc před odjezdem a nezbývalo nic jiného, než začít dělat přípravné práce.
Prvým zahraničním státem, který jsme na naší dlouhé cestě navštívili bylo Slovensko. Sraz byl v 17.00 hodin v Popradě u našeho slovenského kamaráda Mariána. Krátce poté, co jsme s bratrem dorazili na Varaderech do Popradu jsme se dozvěděli, že Marek má technické problémy s baterií a že na poslední chvíli shání novou. Prvé časové zpoždění bylo na světě. V podstatě se ale nic nedělo, a tak jsme na Marka s Dášou počkali v klidu a chládku Mariánovi prodejny. Večer, když Marek s Dášou dorazili, jsme se srdečně přivítali a vyjeli jsme společně se ubytovat do Nového Smokovce. Ráno jsme se vydali zpět do Popradu, do Mariánovi prodejny, pro aplikaci Ultrasealu do Markova Varadera. Při příjezdu k prodejně můj bratr zjistil, že v Novém Smokokvci, špatně upevnil pravý boční kufr Honda a ztratil jej. Jeli jsme jej hledat, ale naše snaha byla marná. Naštěstí v něm byly jen prádlo a termoprádlo, což se dalo v Popradu znovu pořídit, a tak bylo po problému. Řešení této situace nám zabralo asi půl dne, a tak nám vzniklo další drobné zpoždění, které jsme se později na cestě snažili dohnat, ale marně. U dlouhých cest je však nutné počítat s nějakou časovou rezervou.
Druhou zemí pro nás bylo Polsko. Protože jsme Polsko navštívili před 2 měsíci, tak jsme jej brali spíše jako tranzitní zemi s minimálním počtem zastávek. Polsko jsme projeli jeho východní částí přes město Lublin a následně jsme pokračovali dále na severovýchod do obce Suwalki, kde jsme strávili naši první noc ve stanu. Prvý den a 907 km je za námi. Suwalki byly pro nás plánovaným místem, pro přespání, ale měli jsme zde dorazit večer kolem deváté a nikoliv o půl páté ráno. Příčinou onoho zpoždění byl ztracený kufr, déšť a vichřice, která nás od půlnoci doprovázela. Při tranzitu nočním Polskem jsme naráželi na padlé stromy na cestě, což bylo překážkou pro mnohé auta, ale ne pro naše endura. Tomáš měl trochu smůly, protože vjel do písku a pokládá na zem své Varadero, nic se mu ani jeho motorce nestalo, a tak můžeme pokračovat v cestě dále na sever.
Po třech hodinách spánku jsme se probrali do mlhavehého rána a začali si chystat snídani. Jakmile jsem se posilnili a sbalili, vyrazili jsme dále směrem k Polsko-Litevským hranicím.
Litva je nádherná země a určitě stojí za to, ji ještě minimálně jednou navštívit. Vesnice byly upravené, všude čistota a pořádek. V Litvě jsme se zastavili v Kaunasu, což bylo kdysi hlavní město této země. Z Kaunasu jsme vyrazili po šotolinové cestě k vodnímu hradu Trakai. Nutno podotknout, že jsme si na šotolinové cesty museli pomalu začít zvykat. Vyžadují jinou techniku jízdy a v severských zemích byly pro nás denním chlebem. Městečko, kde se nachází tento kouzelný vodní hrad je nabité středomořskou atmosférou. Uděláme pár snímků, nasajeme klidnou atmosféru, která zde všude panuje a pomalu vyrážíme směrem k Lotyšským hranicím.
Na Litevsko-Lotyšských hranicích nás zaujalo, jak velké množství ojetin se do Lotyšska z Evropy dováží. Na nákladních autech se objevují deset až patnáct let staré „koráby“, které byly vyrobeny převážné v německé provincii. Přejezd hranic byl bez sebemenších problémů.
Lotyšsko, v porovnání s Litvou, je podstatně chudší země a ráz krajiny společně s celkovým dojmem je více negativní. Svou charakteristikou je více podobné Rusku. V Lotyšsku jsme přenocovali v kempu Nemo, který se nachází u hlavního města Rigy. Noc v kempu byla méně příjemná, neboť hudební kulisu nám dělala místní diskotéka. V tomto kempu bylo opravdu hrozné sociální zázemí. Sprcha byla jen pro silné nátury, ale nezbývalo nám nic jiného, než si zacpat nos a vlézt dovnitř.
Ráno v klidu posnídáme, balíme a odjíždíme. Marek si nemohl nechat odpustit svou parádičku, zvedá Varana na zadní kolo a jede asi dvacet metrů po zadním, ale při položení předního kola ucítí do zad ránu jako hrom. Špatně upevněné stoličky na top-casu mu masírují jeho krční páteř. Chudák.:o)
Dopoledne jsme si prohlédli Rigu. Nafotili jsme katedrálu a pár dalších pamětihodností, ale štěstí nám nepřálo. Při focení odstavujeme motorky na chviličku na chodník a už kolem nás brousí místní policie. Je to tady, pokuta je na světě. Marek vše elegantně vyřešil a 20 EUR jde jako úplatek mezi stránky jeho bločku. Nutno podotknout, že orientace v Rize je velmi špatná, a tak až s pomocí Garmina a jeho základní mapy, kterou jsem získal ze satelitu zdarma, úspěšně opouštíme toto hlavní město a jedeme směrem k Estónským hranicím. Marek jel první, můj bratr Tomáš druhý a já jsem vše jistil.
Než jsme vyjeli z Rigy, stáli jsme ještě na benzínce a doplňovali stav minerálek. Tomáš si je špatně upevnil za sebe pod pavouky a díky nerovnosti na cestě mu jedna vypadla. Ja si ji naštěstí všiml a objel ji, ale jelikož bylo vedro, tak se mi ji zželelo a rozhodl jsem se, že se pro ni vrátím. Bohužel, když jsem zastavil, tak jsem dal motorku málo do sklonu a mezi tím, co jsem hledal PET láhev s vodou v příkopě, mi moje Varadero spadlo. Chvíli jsem čekal, než si ostatní všimnou, že za nimi nejsem a vrátí se pro mne. Společnými silami jsme zvedli motorku a provedli zběžnou technickou kontrolu. Bohužel při pádu se mi zlomila brzdová páčka, tak nešikovně, že byla celá fuč. Naštěstí měl Marek sebou super dobré lepidlo, kterým jsme ji přilepili zpět a navíc ještě pojistili izolepou. Světe div se, držela a vydržela celou cestu až domů. V Estónsku jsme neměli příliš štěstí na počasí. Lilo jako z konve, i když jsme měli nepromoky, měli jsme mokro v botách i v rukavicích. Na benzínce volíme novou strategii. Jdeme do motelu. V tom lijáku ještě asi 70 km jedeme do města Johvi, kde jsme našli opravdu pěkný motel s hlídaným a oploceným parkovištěm. Věci jsme dali sušit na pokoj a šli jsme na recepci pro pár piv. Ráno se budíme kolem poledne. Konečně jsme se pořádně vyspali na posteli. Zaplatíme motel, nasedáme na motorky a míříme do Ontiky, kde se nachází nejvýše položený vodopád v Evropě. Na parkovišti potkáváme šetřivé Holanďany v Hymrech, prohodíme pár slov, vyslechneme pár lichotek na adresu našich strojů a jedeme dál. U vodopádů uděláme pár fotek a jdeme se do místního bufetu nasnídat. Mají tady výborný hot dog a palačinky. Po zaplacení útraty vyrážíme směr Rusko.
Prvým zahraničním státem, který jsme na naší dlouhé cestě navštívili bylo Slovensko. Sraz byl v 17.00 hodin v Popradě u našeho slovenského kamaráda Mariána. Krátce poté, co jsme s bratrem dorazili na Varaderech do Popradu jsme se dozvěděli, že Marek má technické problémy s baterií a že na poslední chvíli shání novou. Prvé časové zpoždění bylo na světě. V podstatě se ale nic nedělo, a tak jsme na Marka s Dášou počkali v klidu a chládku Mariánovi prodejny. Večer, když Marek s Dášou dorazili, jsme se srdečně přivítali a vyjeli jsme společně se ubytovat do Nového Smokovce. Ráno jsme se vydali zpět do Popradu, do Mariánovi prodejny, pro aplikaci Ultrasealu do Markova Varadera. Při příjezdu k prodejně můj bratr zjistil, že v Novém Smokokvci, špatně upevnil pravý boční kufr Honda a ztratil jej. Jeli jsme jej hledat, ale naše snaha byla marná. Naštěstí v něm byly jen prádlo a termoprádlo, což se dalo v Popradu znovu pořídit, a tak bylo po problému. Řešení této situace nám zabralo asi půl dne, a tak nám vzniklo další drobné zpoždění, které jsme se později na cestě snažili dohnat, ale marně. U dlouhých cest je však nutné počítat s nějakou časovou rezervou.
Druhou zemí pro nás bylo Polsko. Protože jsme Polsko navštívili před 2 měsíci, tak jsme jej brali spíše jako tranzitní zemi s minimálním počtem zastávek. Polsko jsme projeli jeho východní částí přes město Lublin a následně jsme pokračovali dále na severovýchod do obce Suwalki, kde jsme strávili naši první noc ve stanu. Prvý den a 907 km je za námi. Suwalki byly pro nás plánovaným místem, pro přespání, ale měli jsme zde dorazit večer kolem deváté a nikoliv o půl páté ráno. Příčinou onoho zpoždění byl ztracený kufr, déšť a vichřice, která nás od půlnoci doprovázela. Při tranzitu nočním Polskem jsme naráželi na padlé stromy na cestě, což bylo překážkou pro mnohé auta, ale ne pro naše endura. Tomáš měl trochu smůly, protože vjel do písku a pokládá na zem své Varadero, nic se mu ani jeho motorce nestalo, a tak můžeme pokračovat v cestě dále na sever.
Po třech hodinách spánku jsme se probrali do mlhavehého rána a začali si chystat snídani. Jakmile jsem se posilnili a sbalili, vyrazili jsme dále směrem k Polsko-Litevským hranicím.
Litva je nádherná země a určitě stojí za to, ji ještě minimálně jednou navštívit. Vesnice byly upravené, všude čistota a pořádek. V Litvě jsme se zastavili v Kaunasu, což bylo kdysi hlavní město této země. Z Kaunasu jsme vyrazili po šotolinové cestě k vodnímu hradu Trakai. Nutno podotknout, že jsme si na šotolinové cesty museli pomalu začít zvykat. Vyžadují jinou techniku jízdy a v severských zemích byly pro nás denním chlebem. Městečko, kde se nachází tento kouzelný vodní hrad je nabité středomořskou atmosférou. Uděláme pár snímků, nasajeme klidnou atmosféru, která zde všude panuje a pomalu vyrážíme směrem k Lotyšským hranicím.
Na Litevsko-Lotyšských hranicích nás zaujalo, jak velké množství ojetin se do Lotyšska z Evropy dováží. Na nákladních autech se objevují deset až patnáct let staré „koráby“, které byly vyrobeny převážné v německé provincii. Přejezd hranic byl bez sebemenších problémů.
Lotyšsko, v porovnání s Litvou, je podstatně chudší země a ráz krajiny společně s celkovým dojmem je více negativní. Svou charakteristikou je více podobné Rusku. V Lotyšsku jsme přenocovali v kempu Nemo, který se nachází u hlavního města Rigy. Noc v kempu byla méně příjemná, neboť hudební kulisu nám dělala místní diskotéka. V tomto kempu bylo opravdu hrozné sociální zázemí. Sprcha byla jen pro silné nátury, ale nezbývalo nám nic jiného, než si zacpat nos a vlézt dovnitř.
Ráno v klidu posnídáme, balíme a odjíždíme. Marek si nemohl nechat odpustit svou parádičku, zvedá Varana na zadní kolo a jede asi dvacet metrů po zadním, ale při položení předního kola ucítí do zad ránu jako hrom. Špatně upevněné stoličky na top-casu mu masírují jeho krční páteř. Chudák.:o)
Dopoledne jsme si prohlédli Rigu. Nafotili jsme katedrálu a pár dalších pamětihodností, ale štěstí nám nepřálo. Při focení odstavujeme motorky na chviličku na chodník a už kolem nás brousí místní policie. Je to tady, pokuta je na světě. Marek vše elegantně vyřešil a 20 EUR jde jako úplatek mezi stránky jeho bločku. Nutno podotknout, že orientace v Rize je velmi špatná, a tak až s pomocí Garmina a jeho základní mapy, kterou jsem získal ze satelitu zdarma, úspěšně opouštíme toto hlavní město a jedeme směrem k Estónským hranicím. Marek jel první, můj bratr Tomáš druhý a já jsem vše jistil.
Než jsme vyjeli z Rigy, stáli jsme ještě na benzínce a doplňovali stav minerálek. Tomáš si je špatně upevnil za sebe pod pavouky a díky nerovnosti na cestě mu jedna vypadla. Ja si ji naštěstí všiml a objel ji, ale jelikož bylo vedro, tak se mi ji zželelo a rozhodl jsem se, že se pro ni vrátím. Bohužel, když jsem zastavil, tak jsem dal motorku málo do sklonu a mezi tím, co jsem hledal PET láhev s vodou v příkopě, mi moje Varadero spadlo. Chvíli jsem čekal, než si ostatní všimnou, že za nimi nejsem a vrátí se pro mne. Společnými silami jsme zvedli motorku a provedli zběžnou technickou kontrolu. Bohužel při pádu se mi zlomila brzdová páčka, tak nešikovně, že byla celá fuč. Naštěstí měl Marek sebou super dobré lepidlo, kterým jsme ji přilepili zpět a navíc ještě pojistili izolepou. Světe div se, držela a vydržela celou cestu až domů. V Estónsku jsme neměli příliš štěstí na počasí. Lilo jako z konve, i když jsme měli nepromoky, měli jsme mokro v botách i v rukavicích. Na benzínce volíme novou strategii. Jdeme do motelu. V tom lijáku ještě asi 70 km jedeme do města Johvi, kde jsme našli opravdu pěkný motel s hlídaným a oploceným parkovištěm. Věci jsme dali sušit na pokoj a šli jsme na recepci pro pár piv. Ráno se budíme kolem poledne. Konečně jsme se pořádně vyspali na posteli. Zaplatíme motel, nasedáme na motorky a míříme do Ontiky, kde se nachází nejvýše položený vodopád v Evropě. Na parkovišti potkáváme šetřivé Holanďany v Hymrech, prohodíme pár slov, vyslechneme pár lichotek na adresu našich strojů a jedeme dál. U vodopádů uděláme pár fotek a jdeme se do místního bufetu nasnídat. Mají tady výborný hot dog a palačinky. Po zaplacení útraty vyrážíme směr Rusko.
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz