Varadero Expedition Nordkap
Text: Jarda Ducháček | Zdroj: BigBob+ Marekxxx | Zveřejněno: 6.1.2006 | Zobrazeno: 38 533x
Kapitoly článku
Do Ruska se dostáváme skrze přechod Ivangorod. Ruská hranice, to je zážitek sám po sebe. Vjedete do koridoru, kde je oboustranně ostnatý drát a před vámi pět stanovišť s kontrolami. Na první a poslední se v podstatě nic neděje. Jen se ukáže pas a jedete dál. Poté je oddělena kontrola vozidel a osob. Je nutné vyplnit osobní formuláře pro vstup.
Je známo, že do Ruska je pro naše občany nutné vízum. Náklady na něj jsou 2500 Kč a to včetně pozvání. Přes cestovní agenturu je čekací doba asi 14 dní. Vyřízení víza osobně na ambasádě neodporučuji, protože jsem to vyzkoušel a nevyřídil nic. Vládne tam byrokracie a vy jen čekáte, čekáte a nakonec vám řeknou, ať přijdete někdy jindy.
Při vstupu do Ruska na hranicích vyplníte osobní formulář, který vám označí na vstupu a musíte si jej pečlivě uschovat, jelikož je důležitý pro registraci. V Rusku se musí každý zaregistrovat, kde byl a pak je nesmírně důležitý pro výstup z Ruska. Bez něj, pasu a technického průkazu od motocyklu vás ven nepustí. Rovněž důležitým dokumentem je taky tzv. Tamožennaju deklaraciju, kde se vyplňuje co sebou vezete, jako například, kolik peněz, jestli máte elektroniku, například rádio, fotoaparáty, starožitnosti, rostliny, zvířata, jaderné zbraně atd…
Následuje kontrola vozidla a ta je na dvou stanovištích, nejprve tzv.“papírová“ a pak fyzická kontrola. Ty ruské byrokraty zajímalo, co je pod sedlem a tak jsme museli kvůli nim odstrojit celou motorku. Do Ruska si musíte taky koupit jejich pojištění. S zelenou kartou u nich nepochodíte. Jmenuje se tzv. „Strachóvka nebo Strachovoj Polis objazateĺnogo strachovania graždanskoj otvetstvennosti vladeĺcev transportnych sredstv“ a stojí 20 EURO na motortku. Když vše vyplníte, všechny formuláře jsou samozřejmě v azbuce, tady se ukázala Markova znalost ruštiny k nezaplacení, vše nalepíte a ukážete, tak vás pouští a můžete vjet do matičky Rusi. Je několik věcí, na které si musíte v Rusku zvyknout. Nápisy v ruštině, ale ty jsou většinou i v latince, rozbité cesty, chudoba, špína, prach, policie a korupce. Ihned po vstupu nás v první vesnici zastavila policejní hlídka a tvrdila nám, že jsme jeli v obci 82 km/h, dle jejich radarové pistole, kde tato hodnota svítila, ale měřili docela zvláštním způsobem. Mobilní radarovou pistolí a to ještě za jízdy a v protisměru. Jak komické, viďte? Holt viděli cizince a tak si chtěli vydělat. Taxa na první kolo byla 50 EURO na motocykl. Jediný, kdo uměl rusky slovem i písmem byl Marek a tak se chopil vyjednávání. Budiž pochválen, umí to dobře a ukecal je na 40 EUR za tři motorky.
Jedeme dále a na rychlost si dáváme pozor. Kolem cest vidíte lidi, jak prodávají, co jim jejich polní hospodářství dalo. V Rusku je zvláštní způsob hromadné dopravy. Nejezdí tam moc autobusů, ale spíše takové větší Transity a lidé stopují na ulicích, resp. na určených místech, ale oni jen tak nestojí jako na BUS zastávce, ale mávají na ten Tranzit rukou, takže to vypadá jako autobusová zastávka, ale ve skutečnosti je to něco mezi autobusovou zastávkou a stopováním. :-) Na silnicích se v běžném provozu setkáte buďto s Žiguly a Ladami veškerých typů a označení, viděli jsme se taky i s novými modely Volhy, na kterou jsem už málem zapomněl a nebo zde potkáte luxusní Mercedesy a BMW. V Rusku chybí auta střední kategorie. Bylo zarážející, že téměř všechna auta měla černá okna. Co je ale v Rusku pro motoristy nesmírně zajímavé, je cena benzínu. Příjemných 14-15 Kč. To je opravdu perfektní. Nezvyklé bylo, že musíte nejprve zaplatit za odběr a teprve následně čerpat. Když jsme dorazili do St.Petěrburgu, tak na nás dýchlo velkoměsto se vším všudy. Je to veliké přístavní město se 4,7 milióny obyvatel. Město leží u Finského zálivu, který je součástí Baltského moře. Bylo založeno v roce 1703 Petrem Velikým na více než 40ti ostrovech při deltě řeky Něva a do vzniku SSSR bylo hl. městem Ruska. Je to opravdu skvostné velkoměsto a je někdy právem nazýváno „ruské Benátky“.Ve městě se chováme umírněně, zpočátku jezdíme předpisově, ale s uplynulým časem se otáčíme i do protisměru na čtyř proudové silnici.
Do St.Peterburgu jsme přijeli v neděli a do víru oslav. Všude bylo plno opilých námořníků a veselých lidí. Nás ale hlavně zajímalo, kde složíme naše hlavy a hlavně, kde budou přes noc naše Varadera. Hledali jsme hotel, ale marně. Jeden z místních nás poslal někam do pryč na druhou stranu města a když jsme tam nic nenašli, tak jsme se zeptali na místní benzínce, ale pumpař byl taky pod parou a posílá nás opět nazpět. Při bloudění v tomto velkoměstě, kde jste všem na očích a po námořních bitevních lodích druhou největší atrakcí, nám pomalu dochází trpělivost. Naštěstí jsme potkali jednoho zbohatlého St.Petěrburkana na BMW R1100S a ten nám ochotně ukazuje cestu k hotelu, který má být dle požadavku Marka bezpečný. Je to ovšem do řiti hotel větší než Hilton a již zdálky nám připadá bezpečný. Marek s Dášou se jdou zeptat na „úbytko“, ale již při prvním pohledu na něj při cestě zpět je mi jasné, že zde spát nebudeme. Mají volný jen apartmán a cena na osobu je 10 000 Kč/noc. To je opravdu moc. Naštěstí jsme opodál narazili na druhý hotel, kde je cena 50 EUR na os./noc, tak do toho jdeme.
Motorky jsou na parkovišti za železným plotem, hlídané 24 hodin denně vojáky, takže můžeme v klidu ulehnout. Jsme poprvé na pokoji na 2 noci a tak jsme se pustili do praní a taky jako praví čeští burani i do vaření těstovin na hotelovém pokoji. Marek s bráchou se vydali sehnat piva se slovy: „Do 20 min jsme zpět“, ve skutečnosti hodinka a půl jen to švihne a pěkně natřískaní. Dali si prý jen tři pivka a nějaký sýr, prý ten „čapák Baltic“ je výborné pivo. Dáška je naštvaná na Marka, kde byl a já málem dehydrovaný. Donesli 8 Velkopopovických kozlíků, což mě udivilo, ale zároveň potěšilo.
Druhý den ráno jsme jen tak nalehko bez kufrů vyrazili na obhlídku onoho historického jádra města. Z těch největších památek, co jsme shlédli jmenuji alespoň ty nejvýznamnější: Zimný palác, bitevní loď Aurora, z jejíž 152 mm děla byl zahájen útok na Zimní palác, Kazaňská katedrála nebo Katedrála sv. Izáka, kterou stavělo přes půl miliónu dělníků a na jejíž kopuli je cca 100 kg zlata. Všimli jsme si, že v Rusku je plno pěkných holek a každá vypadá jako modelka. Na některých je vidět, že naše motorky budí veliký zájem, a tak se vedle nich taky fotí .
Při návratu na hotel si nemůžeme nepovšimnout veliké zaoceánské lodi. Marek s Dášou šli večer na procházku a po jejím návratu přišli za námi s návrhem, jestli nechceme jet lodí do Helsinek. Změna trasy? Nám s bratrem to bylo více méně jedno a tak jsme se šli zeptat na odjezd. Bohužel jsme zjistili, že jede až za 2 dny. To se nám nehodilo, ale jelikož jsme v městě opět platili pokutu za to, že jsme se nedrželi v pruhu a to 1000 rublů na motorku, tak jsme se na Rusáky naštvali a rozhodli jsme se jet evropskou kulturní zemí na sever, tedy bylo rozhodnuto, že pojedeme na Nordkapp Finskem a nikoliv Ruskem. Tímto rozhodnutím se naše náklady na cestu zvýšili, jelikož cena benzínu ve Finsku je 1,3 EUR/l.
V Rusku vládne byrokracie a taky platy státních úředníků jsou nízké, a proto když vidí státní úředník šanci si přivydělat, tak se jí chopí všemi deseti.:-) Po rozhovoru s admistrátorem budovy hotelu, jistým Sergejem jsme totiž zjistili, že cena za běžnou pokutu pro místního rusa je 100 rublů, bylo nám tedy jasné, že když viděli cizince, tak si chtěli přivydělat a napařili přehnaně vysokou pokutu.
Do Finska míříme přes město Vyborg, kde taky tankujeme naposledy levný ruský benzín a přes přechod Nuijama překračujeme státní hranici do Finska. Hned za státní hranicí, zastavujeme a musíme obléci nepromoky, protože kromě Evropské unie nás přivítalo i deštivé počasí. Vytahuji z tankvaku Garmina, mého GPS pomocníka a nastavuji jako cílový bod – Nordkapp. Při krátkém propočtu nám hlásí: 1580 km směr sever. Nejprve vyrážíme po hl. tazích, ale narazili jsme hned na první problém – radary. Těch je v severských zemí plno. Co 5 km pevný radar a měří 80 km/h hranici. Naši skupinku jsem ve Finsku vedl já, aby si Marek odpočinul a taky jsme dali šanci GPS, ať se ukáže, co umí. První pevný radar projíždíme v rychlosti asi 130 km/h. Zastavujeme a musíme přeprogramovat trasu a přikazujeme mu, ať nás vede jen po vedlejších cestách.
První noc trávíme v kempu poblíž města Kuopio. Kemp je opravdu luxusní s vysokým standardem. Potkáváme tady kluky s dvěma finskými Varadery a dáváme se s nimi do řeči. Říkali nám, že byli taky v Rusku, ale jen kousek za hranicí, jelikož dostali strach a tak se otočili tam a jedou domu. Mile nás překvapili, když nám donesli dva kartónky finského piva se slovy: „Tady máte dárek na uvítanou“. Trochu jsme si připadali hloupě a tak jim Marek donesl tři kousky Velkopopovikého kozlíka, co nám zbylo z ruského hotelu, ať taky ochutnají ten nejlepší produkt z naší vlasti. Ve Finsku již přestaly panovat tropická vedra a to nás donutilo postupně vytahovat zimní sety.
Další den jsem vyrazili dále na sever a museli si zvyknout na další věci ve Finsku. Za prvé jsme překročili Severní polární kruh a tedy jsme si museli zvyknout na tzv. Polární den, to znamená, že není v noci tma, ale je světlo jako ve dne. Čím severněji jedete, tím je světla více a více. Za druhé ve Finsku a taky i v dalších severských zemí se setkáte s dopravními značkami, které upozorňují na losy, kteří se mohou na cestě pohybovat. Tomu jsme nevěnovali velikou pozornost, tedy alespoň do prvního kontaktu s tímto zvířetem.
Jeli jsme v klidu 120-130 km/h, kocháme se nádhernou finskou krajinou, která je plná lesů, jezer, potoků a dalších přírodních úkazů, opravdu nádherná, v uších nám hrají oblíbené songy našich kapel, do toho sem tam řekne něco moje GPS, téměř žádný provoz, skvělý asfalt a cesty bez výmol, ideální klima, naprosto super podmínky pro cestování. Tak si to tak šlapete a najednou se před vámi objeví skupinka losů. Stojí uprostřed cesty a dívají se na vás, jako by nic. V tu chvíli jsem pustil výstražné blinkry a šel tvrdě na brzdy. Mé 600 kilové Varadero se nahlo výrazně dopředu a já div nedostal smyk. Marek s bráchou měli co dělat, aby to do mě nenapasovali zezadu. Ale losi nic. V klidu si přešli na druhou stranu, jako by nic. Kdybychom je smetli, tak naše expedice končí. Od této chvíle si na ně musíme dávat větší pozor a sledovat taky více provoz před sebou. Třetí věc, na kterou jsme si museli zvyknout, byly značky, které upozorňovali na práci na vozovce. My jsme byli zvyklí na to, že se nic tak vážného neděje, když v ČR uvidíte takovou značku, moc pozornosti ji nevěnujete, protože ti naši kluci silničářští ji tam i zapomenou. Takže jsme ji taky nevěnovali velikou pozornost. Zase chyba. Ve Finsku a dalších severských zemí musíte počítat s tím, že tady končí asfalt a začíná štěrkopísek s hlínou. Měli jsme co dělat, aby jsme nespadli a naše Varadera udrželi v rychlosti 60 km/h. Na další značce jsme již byli v obraze a nerovnosti zvládli bez sebemenších problémů.
Z Kuopia jsme tedy vyrazili směrem na sever přes města Kajaani, Rovaniemi a Inari. Ve Finsku jsme strávili ještě jednu noc, ale to jsme museli v kempu vzít chatku, jelikož přechod z tepla do chladu způsobil, že mě začalo bolet v krku a Marek měl zvýšenou teplotu. Následný den jsme překročili Finsko-Norské hranice a byli jsme v Norsku.
To, že jsme v Norsku poznali hned naše peněženky. Cena benzínu v Norsku je asi 1,8-1,9 EUR, což je opravdu dost. Norsko je dosti drsná krajina. Je neustále pod mrakem, zima 5 stupňů, mlha, mrholí a fouká vítr. Krajina je již na první pohled chudší než ve Finsku. Lesy vystřídala kleč a zakrslá kosodřevina, všude jsou kameny, skály a veliké množství vodopádů a nádherně zabarvené horniny. Cesty jsou poměrně užší než ve Finsku a stěží se na nich vyhnu dvě auta. My máme namířeno do městečka Tana, kde je na mapě znázorněn kemp. Cena v kempu za chatku pro čtyři je 50 EUR, což se nám jeví jako přijatelné, ale po shlédnutí chatek jako předražené, jelikož se jedná o chatku 3 x 3 m se dvěma dvouposchoďovými postelemi a mini kuchyňskou linkou. Další šok - když jsme se chtěli jít osprchovat, tak jsme zjistili, že cena za 6 min teplé sprchy je 10 norských korun, což je v přepočtu asi 1,4 EUR. V Norsku je vše neuvěřitelně drahé. Například 1 panák Becherovky 300 Kč. Nemluvě o té prohibici co tady je. Alkohol nekoupíte téměř nikde.
Prvý den podnikáme výlet do městečka Vardo a dále pak do Hamnigbergu. Tuto trasu nám doporučil jeden Švéd, kterého jsme potkali v kempu v Taně a chvíli si s ním vykládali. Právě úsek Vardo - Hamniberg je známý svou měsíční krajinou. Žádná zeleň, jen skály a skály. Motorky parkujeme u pobřeží Barensova moře a vytahujeme Colemana a začínáme vařit oběd. Dáška hledá mušle, Marek vaří a já s bráchou děláme několik snímků na památku. Všichni se těšíme na večer, Marek koupil losí maso a brambory a tak se nám všem již od oběda sbíhají sliny. Cestou zpět do Tany zažíváme milé překvapení. Potkáváme VW Passat a VW Transporter s CZ na kufru. Byli to naši krajané z Jihlavy a tak radostné pokynutí ruky jako pozdrav nebylo od věci. Večer poté smažíme a vaříme oné losí maso a brambory. Kdo by to byl řekl, že nejlepším nástrojem pro naklepání masa je sekerka a jako podložka slouží starý televizor. :-) Výsledkem Markova mistrovského umění je skvělá večeře pro nás pro všechny. Jak nemám rád tlusté maso, tak jsem to doslova zhltal a maso hlodal až na kost. Ono když se jí pořád dokola těstoviny, tak pak takové maso je příjemná změna.
Další den vyrážíme na výlet do Batsfjordu, kde je dle slov Švéda vidět oáza v této krajině a dále pokračujeme směr Nordkap. Ubytováváme se v kempu asi 100 km od Nordkappu. Marek si chce zvýšit svůj „Adventure skill“ a tak jde do stanu. Dáša chvíli protestuje, ale nakonec jej následuje. My s bratrem volíme pohodlí chatky. Ještě než jdeme spát, prohodíme pár slov s německým kolegou, který spí vedle v chatce. Jel z Německa přes Švédsko a pochopitelně na čem jiném než na BMW GS 1150 R. No Helmut se opět nezapřel.
Následný den panuje mírná nervozita. Ano, jsme u cíle naší cesty. Nordkap je dosažen. 71°10‘21‘‘ to jsou GPS souřadnice tohoto nejsevernějšího bodu Evropy. Ještě než se k němu dostaneme, musíme zaplatit 190 norských korun a jsme tam. Potvrdilo se, to co nám říkal jeden Ital ve finském kempu, Nordkap je past na turisty.Ve své podstatě tam není nic k vidění. Je tam onen věhlasný glóbus, u kterého se každý fotí a moře. Uděláme pár snímků a jdeme na slavnostní oběd do místní drahé restaurace. V místním obchodě se suvenýry zakupujeme Certifikát, který informuje o naší návštěvě tohoto kultovního místa.
Je známo, že do Ruska je pro naše občany nutné vízum. Náklady na něj jsou 2500 Kč a to včetně pozvání. Přes cestovní agenturu je čekací doba asi 14 dní. Vyřízení víza osobně na ambasádě neodporučuji, protože jsem to vyzkoušel a nevyřídil nic. Vládne tam byrokracie a vy jen čekáte, čekáte a nakonec vám řeknou, ať přijdete někdy jindy.
Při vstupu do Ruska na hranicích vyplníte osobní formulář, který vám označí na vstupu a musíte si jej pečlivě uschovat, jelikož je důležitý pro registraci. V Rusku se musí každý zaregistrovat, kde byl a pak je nesmírně důležitý pro výstup z Ruska. Bez něj, pasu a technického průkazu od motocyklu vás ven nepustí. Rovněž důležitým dokumentem je taky tzv. Tamožennaju deklaraciju, kde se vyplňuje co sebou vezete, jako například, kolik peněz, jestli máte elektroniku, například rádio, fotoaparáty, starožitnosti, rostliny, zvířata, jaderné zbraně atd…
Následuje kontrola vozidla a ta je na dvou stanovištích, nejprve tzv.“papírová“ a pak fyzická kontrola. Ty ruské byrokraty zajímalo, co je pod sedlem a tak jsme museli kvůli nim odstrojit celou motorku. Do Ruska si musíte taky koupit jejich pojištění. S zelenou kartou u nich nepochodíte. Jmenuje se tzv. „Strachóvka nebo Strachovoj Polis objazateĺnogo strachovania graždanskoj otvetstvennosti vladeĺcev transportnych sredstv“ a stojí 20 EURO na motortku. Když vše vyplníte, všechny formuláře jsou samozřejmě v azbuce, tady se ukázala Markova znalost ruštiny k nezaplacení, vše nalepíte a ukážete, tak vás pouští a můžete vjet do matičky Rusi. Je několik věcí, na které si musíte v Rusku zvyknout. Nápisy v ruštině, ale ty jsou většinou i v latince, rozbité cesty, chudoba, špína, prach, policie a korupce. Ihned po vstupu nás v první vesnici zastavila policejní hlídka a tvrdila nám, že jsme jeli v obci 82 km/h, dle jejich radarové pistole, kde tato hodnota svítila, ale měřili docela zvláštním způsobem. Mobilní radarovou pistolí a to ještě za jízdy a v protisměru. Jak komické, viďte? Holt viděli cizince a tak si chtěli vydělat. Taxa na první kolo byla 50 EURO na motocykl. Jediný, kdo uměl rusky slovem i písmem byl Marek a tak se chopil vyjednávání. Budiž pochválen, umí to dobře a ukecal je na 40 EUR za tři motorky.
Jedeme dále a na rychlost si dáváme pozor. Kolem cest vidíte lidi, jak prodávají, co jim jejich polní hospodářství dalo. V Rusku je zvláštní způsob hromadné dopravy. Nejezdí tam moc autobusů, ale spíše takové větší Transity a lidé stopují na ulicích, resp. na určených místech, ale oni jen tak nestojí jako na BUS zastávce, ale mávají na ten Tranzit rukou, takže to vypadá jako autobusová zastávka, ale ve skutečnosti je to něco mezi autobusovou zastávkou a stopováním. :-) Na silnicích se v běžném provozu setkáte buďto s Žiguly a Ladami veškerých typů a označení, viděli jsme se taky i s novými modely Volhy, na kterou jsem už málem zapomněl a nebo zde potkáte luxusní Mercedesy a BMW. V Rusku chybí auta střední kategorie. Bylo zarážející, že téměř všechna auta měla černá okna. Co je ale v Rusku pro motoristy nesmírně zajímavé, je cena benzínu. Příjemných 14-15 Kč. To je opravdu perfektní. Nezvyklé bylo, že musíte nejprve zaplatit za odběr a teprve následně čerpat. Když jsme dorazili do St.Petěrburgu, tak na nás dýchlo velkoměsto se vším všudy. Je to veliké přístavní město se 4,7 milióny obyvatel. Město leží u Finského zálivu, který je součástí Baltského moře. Bylo založeno v roce 1703 Petrem Velikým na více než 40ti ostrovech při deltě řeky Něva a do vzniku SSSR bylo hl. městem Ruska. Je to opravdu skvostné velkoměsto a je někdy právem nazýváno „ruské Benátky“.Ve městě se chováme umírněně, zpočátku jezdíme předpisově, ale s uplynulým časem se otáčíme i do protisměru na čtyř proudové silnici.
Do St.Peterburgu jsme přijeli v neděli a do víru oslav. Všude bylo plno opilých námořníků a veselých lidí. Nás ale hlavně zajímalo, kde složíme naše hlavy a hlavně, kde budou přes noc naše Varadera. Hledali jsme hotel, ale marně. Jeden z místních nás poslal někam do pryč na druhou stranu města a když jsme tam nic nenašli, tak jsme se zeptali na místní benzínce, ale pumpař byl taky pod parou a posílá nás opět nazpět. Při bloudění v tomto velkoměstě, kde jste všem na očích a po námořních bitevních lodích druhou největší atrakcí, nám pomalu dochází trpělivost. Naštěstí jsme potkali jednoho zbohatlého St.Petěrburkana na BMW R1100S a ten nám ochotně ukazuje cestu k hotelu, který má být dle požadavku Marka bezpečný. Je to ovšem do řiti hotel větší než Hilton a již zdálky nám připadá bezpečný. Marek s Dášou se jdou zeptat na „úbytko“, ale již při prvním pohledu na něj při cestě zpět je mi jasné, že zde spát nebudeme. Mají volný jen apartmán a cena na osobu je 10 000 Kč/noc. To je opravdu moc. Naštěstí jsme opodál narazili na druhý hotel, kde je cena 50 EUR na os./noc, tak do toho jdeme.
Motorky jsou na parkovišti za železným plotem, hlídané 24 hodin denně vojáky, takže můžeme v klidu ulehnout. Jsme poprvé na pokoji na 2 noci a tak jsme se pustili do praní a taky jako praví čeští burani i do vaření těstovin na hotelovém pokoji. Marek s bráchou se vydali sehnat piva se slovy: „Do 20 min jsme zpět“, ve skutečnosti hodinka a půl jen to švihne a pěkně natřískaní. Dali si prý jen tři pivka a nějaký sýr, prý ten „čapák Baltic“ je výborné pivo. Dáška je naštvaná na Marka, kde byl a já málem dehydrovaný. Donesli 8 Velkopopovických kozlíků, což mě udivilo, ale zároveň potěšilo.
Druhý den ráno jsme jen tak nalehko bez kufrů vyrazili na obhlídku onoho historického jádra města. Z těch největších památek, co jsme shlédli jmenuji alespoň ty nejvýznamnější: Zimný palác, bitevní loď Aurora, z jejíž 152 mm děla byl zahájen útok na Zimní palác, Kazaňská katedrála nebo Katedrála sv. Izáka, kterou stavělo přes půl miliónu dělníků a na jejíž kopuli je cca 100 kg zlata. Všimli jsme si, že v Rusku je plno pěkných holek a každá vypadá jako modelka. Na některých je vidět, že naše motorky budí veliký zájem, a tak se vedle nich taky fotí .
Při návratu na hotel si nemůžeme nepovšimnout veliké zaoceánské lodi. Marek s Dášou šli večer na procházku a po jejím návratu přišli za námi s návrhem, jestli nechceme jet lodí do Helsinek. Změna trasy? Nám s bratrem to bylo více méně jedno a tak jsme se šli zeptat na odjezd. Bohužel jsme zjistili, že jede až za 2 dny. To se nám nehodilo, ale jelikož jsme v městě opět platili pokutu za to, že jsme se nedrželi v pruhu a to 1000 rublů na motorku, tak jsme se na Rusáky naštvali a rozhodli jsme se jet evropskou kulturní zemí na sever, tedy bylo rozhodnuto, že pojedeme na Nordkapp Finskem a nikoliv Ruskem. Tímto rozhodnutím se naše náklady na cestu zvýšili, jelikož cena benzínu ve Finsku je 1,3 EUR/l.
V Rusku vládne byrokracie a taky platy státních úředníků jsou nízké, a proto když vidí státní úředník šanci si přivydělat, tak se jí chopí všemi deseti.:-) Po rozhovoru s admistrátorem budovy hotelu, jistým Sergejem jsme totiž zjistili, že cena za běžnou pokutu pro místního rusa je 100 rublů, bylo nám tedy jasné, že když viděli cizince, tak si chtěli přivydělat a napařili přehnaně vysokou pokutu.
Do Finska míříme přes město Vyborg, kde taky tankujeme naposledy levný ruský benzín a přes přechod Nuijama překračujeme státní hranici do Finska. Hned za státní hranicí, zastavujeme a musíme obléci nepromoky, protože kromě Evropské unie nás přivítalo i deštivé počasí. Vytahuji z tankvaku Garmina, mého GPS pomocníka a nastavuji jako cílový bod – Nordkapp. Při krátkém propočtu nám hlásí: 1580 km směr sever. Nejprve vyrážíme po hl. tazích, ale narazili jsme hned na první problém – radary. Těch je v severských zemí plno. Co 5 km pevný radar a měří 80 km/h hranici. Naši skupinku jsem ve Finsku vedl já, aby si Marek odpočinul a taky jsme dali šanci GPS, ať se ukáže, co umí. První pevný radar projíždíme v rychlosti asi 130 km/h. Zastavujeme a musíme přeprogramovat trasu a přikazujeme mu, ať nás vede jen po vedlejších cestách.
První noc trávíme v kempu poblíž města Kuopio. Kemp je opravdu luxusní s vysokým standardem. Potkáváme tady kluky s dvěma finskými Varadery a dáváme se s nimi do řeči. Říkali nám, že byli taky v Rusku, ale jen kousek za hranicí, jelikož dostali strach a tak se otočili tam a jedou domu. Mile nás překvapili, když nám donesli dva kartónky finského piva se slovy: „Tady máte dárek na uvítanou“. Trochu jsme si připadali hloupě a tak jim Marek donesl tři kousky Velkopopovikého kozlíka, co nám zbylo z ruského hotelu, ať taky ochutnají ten nejlepší produkt z naší vlasti. Ve Finsku již přestaly panovat tropická vedra a to nás donutilo postupně vytahovat zimní sety.
Další den jsem vyrazili dále na sever a museli si zvyknout na další věci ve Finsku. Za prvé jsme překročili Severní polární kruh a tedy jsme si museli zvyknout na tzv. Polární den, to znamená, že není v noci tma, ale je světlo jako ve dne. Čím severněji jedete, tím je světla více a více. Za druhé ve Finsku a taky i v dalších severských zemí se setkáte s dopravními značkami, které upozorňují na losy, kteří se mohou na cestě pohybovat. Tomu jsme nevěnovali velikou pozornost, tedy alespoň do prvního kontaktu s tímto zvířetem.
Jeli jsme v klidu 120-130 km/h, kocháme se nádhernou finskou krajinou, která je plná lesů, jezer, potoků a dalších přírodních úkazů, opravdu nádherná, v uších nám hrají oblíbené songy našich kapel, do toho sem tam řekne něco moje GPS, téměř žádný provoz, skvělý asfalt a cesty bez výmol, ideální klima, naprosto super podmínky pro cestování. Tak si to tak šlapete a najednou se před vámi objeví skupinka losů. Stojí uprostřed cesty a dívají se na vás, jako by nic. V tu chvíli jsem pustil výstražné blinkry a šel tvrdě na brzdy. Mé 600 kilové Varadero se nahlo výrazně dopředu a já div nedostal smyk. Marek s bráchou měli co dělat, aby to do mě nenapasovali zezadu. Ale losi nic. V klidu si přešli na druhou stranu, jako by nic. Kdybychom je smetli, tak naše expedice končí. Od této chvíle si na ně musíme dávat větší pozor a sledovat taky více provoz před sebou. Třetí věc, na kterou jsme si museli zvyknout, byly značky, které upozorňovali na práci na vozovce. My jsme byli zvyklí na to, že se nic tak vážného neděje, když v ČR uvidíte takovou značku, moc pozornosti ji nevěnujete, protože ti naši kluci silničářští ji tam i zapomenou. Takže jsme ji taky nevěnovali velikou pozornost. Zase chyba. Ve Finsku a dalších severských zemí musíte počítat s tím, že tady končí asfalt a začíná štěrkopísek s hlínou. Měli jsme co dělat, aby jsme nespadli a naše Varadera udrželi v rychlosti 60 km/h. Na další značce jsme již byli v obraze a nerovnosti zvládli bez sebemenších problémů.
Z Kuopia jsme tedy vyrazili směrem na sever přes města Kajaani, Rovaniemi a Inari. Ve Finsku jsme strávili ještě jednu noc, ale to jsme museli v kempu vzít chatku, jelikož přechod z tepla do chladu způsobil, že mě začalo bolet v krku a Marek měl zvýšenou teplotu. Následný den jsme překročili Finsko-Norské hranice a byli jsme v Norsku.
To, že jsme v Norsku poznali hned naše peněženky. Cena benzínu v Norsku je asi 1,8-1,9 EUR, což je opravdu dost. Norsko je dosti drsná krajina. Je neustále pod mrakem, zima 5 stupňů, mlha, mrholí a fouká vítr. Krajina je již na první pohled chudší než ve Finsku. Lesy vystřídala kleč a zakrslá kosodřevina, všude jsou kameny, skály a veliké množství vodopádů a nádherně zabarvené horniny. Cesty jsou poměrně užší než ve Finsku a stěží se na nich vyhnu dvě auta. My máme namířeno do městečka Tana, kde je na mapě znázorněn kemp. Cena v kempu za chatku pro čtyři je 50 EUR, což se nám jeví jako přijatelné, ale po shlédnutí chatek jako předražené, jelikož se jedná o chatku 3 x 3 m se dvěma dvouposchoďovými postelemi a mini kuchyňskou linkou. Další šok - když jsme se chtěli jít osprchovat, tak jsme zjistili, že cena za 6 min teplé sprchy je 10 norských korun, což je v přepočtu asi 1,4 EUR. V Norsku je vše neuvěřitelně drahé. Například 1 panák Becherovky 300 Kč. Nemluvě o té prohibici co tady je. Alkohol nekoupíte téměř nikde.
Prvý den podnikáme výlet do městečka Vardo a dále pak do Hamnigbergu. Tuto trasu nám doporučil jeden Švéd, kterého jsme potkali v kempu v Taně a chvíli si s ním vykládali. Právě úsek Vardo - Hamniberg je známý svou měsíční krajinou. Žádná zeleň, jen skály a skály. Motorky parkujeme u pobřeží Barensova moře a vytahujeme Colemana a začínáme vařit oběd. Dáška hledá mušle, Marek vaří a já s bráchou děláme několik snímků na památku. Všichni se těšíme na večer, Marek koupil losí maso a brambory a tak se nám všem již od oběda sbíhají sliny. Cestou zpět do Tany zažíváme milé překvapení. Potkáváme VW Passat a VW Transporter s CZ na kufru. Byli to naši krajané z Jihlavy a tak radostné pokynutí ruky jako pozdrav nebylo od věci. Večer poté smažíme a vaříme oné losí maso a brambory. Kdo by to byl řekl, že nejlepším nástrojem pro naklepání masa je sekerka a jako podložka slouží starý televizor. :-) Výsledkem Markova mistrovského umění je skvělá večeře pro nás pro všechny. Jak nemám rád tlusté maso, tak jsem to doslova zhltal a maso hlodal až na kost. Ono když se jí pořád dokola těstoviny, tak pak takové maso je příjemná změna.
Další den vyrážíme na výlet do Batsfjordu, kde je dle slov Švéda vidět oáza v této krajině a dále pokračujeme směr Nordkap. Ubytováváme se v kempu asi 100 km od Nordkappu. Marek si chce zvýšit svůj „Adventure skill“ a tak jde do stanu. Dáša chvíli protestuje, ale nakonec jej následuje. My s bratrem volíme pohodlí chatky. Ještě než jdeme spát, prohodíme pár slov s německým kolegou, který spí vedle v chatce. Jel z Německa přes Švédsko a pochopitelně na čem jiném než na BMW GS 1150 R. No Helmut se opět nezapřel.
Následný den panuje mírná nervozita. Ano, jsme u cíle naší cesty. Nordkap je dosažen. 71°10‘21‘‘ to jsou GPS souřadnice tohoto nejsevernějšího bodu Evropy. Ještě než se k němu dostaneme, musíme zaplatit 190 norských korun a jsme tam. Potvrdilo se, to co nám říkal jeden Ital ve finském kempu, Nordkap je past na turisty.Ve své podstatě tam není nic k vidění. Je tam onen věhlasný glóbus, u kterého se každý fotí a moře. Uděláme pár snímků a jdeme na slavnostní oběd do místní drahé restaurace. V místním obchodě se suvenýry zakupujeme Certifikát, který informuje o naší návštěvě tohoto kultovního místa.
Informace o redaktorovi
Kapitoly článku
Jak se Vám líbil tento článek?
Motokatalog.cz