Skandinávie 09/2022 - Švédsko, Norsko, Dánsko

Dánsko

Ráno vyrážím kolem osmé a na nebi opět azuro a slunce. Vyrazil jsem k prvnímu bodu v itineráři – starý maják na pláži Rubjerg Knude Fyr. Od silnice se musí jít cca 15 minut pěšky po písečné duně, ale určitě se to vyplatí, výhled je nádherný. Celý sever Dánska lemují písečné pláže a s písečnou pláží byl spojený i jeden můj „nej“ bod celého tripu. Vyčetl jsem, že tu mají tzv. autopláže. Regulérně si vyjedete autem na pláž a kempujete a koupete se. Není to nijak omezené, můžete si tu jezdit, jak chcete. A je tu také 20 km dlouhá pláž z města Løkken do města Blokhus, kde můžete jet místo silnice. Moje motorka má v názvu V85TT, kdy písmena TT znamenají Tutto Terreno (všechny terény). Tak si říkám, když všechny terény, tak si to střihnu po pláži. Kýčovitě romantická představa jízdy ve stoje ve stupačkách na pláži s mořských vánkem v helmě, ztělesnění svobody! To byl plán. No jo. Někdo možná tuší, ostatní si počkají. Ještě, než jsem vyrazil na svou vysněnou plážovou jízdu, tak jsem se zastavil u Fureby Coastal Batteries – betonové pevnosti rozházené po pláži jako kostičky lega, které se sesunuly z útesu a pomalu je pohlcuje moře. Bomba věc, tohle jsem taky nikde zatím nepotkal. Některé pevnosti se dají prolézat, na některé jde vylézt a jsem si jistý, že se tu v každém chlapovi probudí dítě a je najednou voják dobyvatel.

Zpátky k mému snu – byla naprostá píčovina jezdit s velkou motorkou po pláži. Po první euforii, kdy jsem zjistil, jak parádně to jede, jsem se vzdálil od moře do mělkého písku, kde mi okamžitě motorka chcípla. Už jsem se viděl, že tu budu shánět pomoc při vyproštění motorky z písku, kdy mě budou mít za „dalšího idiotského turistu“. Naštěstí pod tíhou možné hanby jsem sebral všechnu sílu a tu 240 kg těžkou motorku jsem z písku nějak vytahal. Po nabyté zkušenosti si říkám „Petře, musíš jet blíž k vodě“. Záhy přišlo druhé potencionální utopení motorky v písku. Vjel jsem do nenápadné louže, kde mi motorka klesla o dvacet čísel do vody s pískem, motor chcípnul a následoval druhý boje s živlem. Spojka mě musela milovat a dávala mi to najevo silným smradem. Naštěstí jsem dostal rozum, zapomněl jsem na romantickou představu a vrátil se pokorně na silnici. Kdyby měl někdo podobný nápad – nedoporučuji. A to nemluvím o kompletním zasvinění motorky. Nechci pomýšlet, kam až se ta malá zrníčka písku dostala. Takže Tutto Tereno, kromě písku.

Další zastávkou bylo město Arhus, druhé největší město v Dánsku. Centrum jsem si jen prosvištěl, ale musím říct, že všechno tu mají čisté, uklizené, upravené, moderní a nové. Tady nastupuji na další trajekt, tentokrát na super rychlý trajekt. Jezdí tu linka Molslinjen (foto trajektu jsem si půjčil z jejich webu). Je to futuristická loď, která vás vyloží za 80 minut v Sjællands Odde. Cena trajektu pro mě a motorku byla necelých 1 000 Kč, ale ušetříte 200 km jízdy po pevnině.

Odtud jsem si to svištěl do Kodaně, kde jsem měl rande s malou mořskou vílou. Dále jsem si prošel turistické centrum, dal si kávu a žasnul jsem, jak pěkně čisté a moderní město to je. Proběhlo zde také tankování, cena 50,10 Kč/l. Ale myslím, že jsem omylem sáhnul po pistoli s prémiovým benzínem. No, co už. Za Kodaní už mě čekal jen přejezd mostu Øresundsbron a cesta do Trelleborgu, opět na noční trajekt. Mimochodem, přejezd mostu v jednom směru pro motorku stál 29 EUR. Slušný. Ale asi něco stálo ten most postavit.Na trajektu jsem se těšil na pohodlnou kajutu a sprchu, ale dostal jsem, co jsem si koupil – kapsli na spaní. Takže sprcha nebyla. Byl jsem z toho dost mrzutý, ale nakonec jsem se do kapsle zašoupnul a okamžitě usnul. Probudilo mě až hlášení rozhlasu, že se blížíme do cíle.

V Rostocku jsem vyjel na pevninu v 7:00 kdy bylo sedm stupňů. Žádná sláva, ale nebe bylo jako vymetený, takže stačilo vydržet, než vyjde sluníčko. Docela nepříjemně mě překvapila mlha, do které jsem vjel. Teplota spadla na 3 stupně a na displeji motorky se mi objevil symbol sněhové vločky. V nižší teplotě jsem ještě nejel a musím říct, že to fakt štípe. Celé dopoledne jsem stavěl a každých 50 km jsem si dával čaj. A někdy i dva. Zpáteční cesta po Německu už nebyla ničím zajímavá, necelých 600 km do Prahy po dálnici. Sečteno podtrženo, skandinávský trip se vydařil, počasí více než přálo a zase jsem viděl kousek světa.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE