Cesta na sever a zpět

Tak jako drtivá většina cestovatelů na motorkách, i moje maličkost toužila při vyslovení slova Nordkapp zhlédnout toto místo. Ač to není nejsevernější místo Evropy, po silnici se na tomto světadílu skutečně nedostanete. I když jsem na letošní rok měl v plánu jet se Světluškou úplně někam jinam, ceny ropy vytrvale klesající od loňského roku se staly hlavním ukazatelem, že letos by cesta na Sever mohla dopadnout. Mezinárodní situace zase způsobila Světluščin odpor k jakékoliv cestě ve směru na západ nebo jih. Padlo tedy definitivní rozhodnutí – letos, nebo….. no někdy.

                První plány jsem začal spřádat hned po novém roce. Nejdůležitějším bylo získat povolení k cestě od Světlušky. Po tvrdých bojích bylo nakonec získáno, tuším ale, že mě to ještě bude něco stát. Jedna z podmínek byla, že nepojedu sám. Jelikož z našeho motoklubu se k takovému výletu nepřihlásil, zkusil jsem to přes internet. A vypadalo to, že pojedeme tři. Tak, to by bylo. Termín byl kvůli pracovnímu vytížení a školním prázdninám jasný, přelom června a července a maximálně čtrnáct dní. Vyřízeno. Plán cesty. Chtěl jsem jet přes Pobaltské státy nahoru a zpátky přes Skandinávii. Měl jsem vytipovaná místa, kde jsem se chtěl zastavit, ale především jsem se chtěl projet krajinou severu Evropy. Cíle byly jasně dány, Hora Křížů, město Nokia, Muzeum bitevní lodi Tirpitz, Nordkapp, Tromso a druhé muzeum s expozicí Tirpitzu + památník jeho potopení, Atlantská cesta, Trollí stezka a Laersdalský tunel. Ano, existuje spousty dalších míst, kam všichni „správní“ motorkáři musí nutně jet, jenže to jsem já nechtěl. O důvod víc si tam nahoru ještě někdy zajet.

V průběhu jara začaly přípravy, ty byly pravidelně přerušovány služebními cestami, takže jsem přišel i o společnou dovolenou našeho motoklubu. Jsem typ člověka, který je nerad závislý na někom jiném a co si můžu vést sám, tak to vezu. Může se nakonec ukázat, že to není potřeba. Zákon schválnosti hovoří jasně, vždy nejvíc potřebuješ to, co jsi nechal doma. Pro maximální snížení rozpočtu jsem si tak všechno jídlo vezl sebou z domova. Peníze byly určeny na benzín, lístky na trajekty a ubytování. Samozřejmě nějaké ty potraviny bylo třeba po cestě dokupovat. Jelikož jsem staromilec a telefon mám především na volání, nemám v něm data. Hodily by se, jak se později ukázalo. Proto jsem kromě map v GPS táhnul taky mapu klasickou. Předem si vytipoval kempy po trase, stanovil, kolik kilometrů za den zvládnu ujet, zjistil časy odjezdů trajektů, a tak dál. Termín odjezdu se přiblížil a ukázalo se, že pojedu sám. Proč, o tom se tu radši nebudu zmiňovat. Na jednu stranu jsem z toho měl trochu obavy, přeci jen je to kus cesty. Srdce dobrodruha však zaplesalo. No a pak přišel den D.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE