Za tajemstvím Peenemünde 2014

Letos na jaře jsme s partou plánovali nějaký větší výlet na motorkách. Rozpracovalo se několik variant a demokraticky vyhrála cesta kolem ČR. Mně osobně se však zamlouvala varianta s návštěvou Peenemünde - historického místa z hlediska vývoje raketových technologií. Cestu jsem chtěl podniknout nejen z důvodu, že by mě zmíněné místo zajímalo, ale také proto, že jsem se chtěl podívat k Baltskému moři. Poté co jsem v červenci absolvoval výlet kolem hranic ČR, jsem chtěl uskutečnit ještě další moto-trip a Peenemünde bylo logickou volbou. Našel jsem jen jednoho kamaráda, který byl ochoten vyjet. S ním jsem se domluvil, že cestu do Peenemünde uskutečníme ještě letos - nejlépe v srpnu. Pravděpodobnost úspěchu v době sjednávání nepřekračovala 50 %. Jak se blížil plánovaný termín, nikdo z nás stále nehlásil žádný problém ani nevycouval, proto jsme provedli upřesnění data výjezdu na 21. 8. 2014 a začali se těšit na Peenemünde. V předvečer cesty jsem vyměnil na svém Transalpovi brzdové destičky. Oba dva jsme zkontrolovali provozní náplně a nakoupili jídlo na cestu - “lahodné” konzervy a klobásy. V pozdních večerních hodinách jsme pak ulehali celí nedočkaví zítřejšího rána. Jaký bude výlet?

Za tajemstvím Peenemünde 2014

Kapitoly článku

1. den - přesun k Peenemünde

Ráno v půl osmé jsme se sešli v garáži, kde oba parkujeme své stroje – Honda XL650V Transalp a Yamaha XTZ660 Ténéré. Začali jsme upevňovat materiál a kontrolovat jestli s sebou máme dostatek nářadí. Do tank-vaku jsem nacpal popis trasy, protože jedeme bez mapy i navigace, jen podle ručních poznámek. Počasí bylo ideální, polojasno s teplotou do 20° C. Po menších peripetiích se sháněním oleje 20W-50 do zásoby a doléváním/vyléváním brzdové kapaliny jsme kolem deváté hodiny ranní zamířili ze Sokolova směrem na Kraslice.

V Kraslicích jsme dotankovali naše stroje, poslední litry za české ceny, snědli párek v rohlíku jako 2. snídani, stáhli servisní manuál a vyrazili vstříc Německu. Po desáté hodině překračujeme státní hranici. Za Klingenthalem stoupáme serpentinami, poté projíždíme Jägersgrün a Brunn. Dále míříme na Cvikov a Lipsko. Jedeme převážně po hlavních tazích. I přesto, že se vyhýbáme dálnicím, místy nám je tyto silnice hodně připomínají. Před projetím Lipska dáváme první pauzu, když tu vedle nás zaparkuje Němec v BMW, který si svoji svačinovou pauzu chtěl zkrátit diskuzí s námi. My se dozvídáme, že shodou okolností sloužil v Peenemünde – svět je malý.

Následuje Borna a hladký průjezd Lipskem. Na výjezdu z města hledáme obchod na dokoupení pečiva k obědu, ale žádný není po cestě. Krkolomně se dostáváme do Aldi, poté co jsme motorky nechali na malém plácku, který byl přímo na sjezdu na hlavní silnici B2. Abychom se tam dostali, museli jsme přelézt menší val. Po nákupu se ubíráme směrem na Potsdam, ale ještě před ní zastavujeme u jednoho rybníku (Speicher Schadebach 2), kde vyrušíme postarší pár asi při milostném rozhovoru, protože po našem příjezdu odcházejí. Na hrázi za svitu slunce dáváme oběd. První obědová klobása to má za sebou.

Potsdam, po příjezdu si říkám co je to za prdel, ale to jen proto, že na začátku špatně odbočíme a projíždíme nehezkou ulicí, která nás vyvedla z města na vozovku, jejíž stav byl, slušně řečeno, hodně špatný. Po zjištění chyby se obracíme. Nyní vidíme tu pravou Potsdam v celé své kráse – majestátní budovy, nádherné náměstí a mohutný tok řeky Havel, který dokresluje trochu kýčovitou atmosféru. Škoda, že není čas poznat toto město více. Čeká nás ještě jedno špatné odbočení, ale to hned napravujeme. Orientujeme se ven z města, přičemž předjíždíme spousty elegantně oděných mladých cyklistek, které mírně ruší naší koncentraci na trasu – to u nás neuvidíte, protože kola městského typu se netěší takové popularitě. Na výjezdu z Potsdamy dotankujeme na Jet tankstelle (zhruba 45 Kč/l). V půl šesté vyrážíme směrem na Falkensee. Nyní nás čeká průjezd krajinou, kde převažují lesy a jezera. Bohužel většinou se zde  jede jen rovně a tak pouze polykáme kilometry.

Závěrečnou etapu naší dnešní cesty jedeme po tahu B96 na Neubrandenburg, je to 82 km dlouhá trasa. Před nájezdem na tento úsek, v obci Velten, ještě dokupujeme vodu. Při nakládání nákupu si nás na parkovišti opět vyhlídne jeden místní obyvatel. Zkoumá odkud a kam jedeme, pochvaluje naše stroje, ale vzápětí konstatuje, že BMW 650 GS je lepší – Němec, no. Zhruba v polovině cesty na Neubrandenburg je už něco po osmé hodině, proto se pouštíme do hledání ubytování. Přespat chceme v lese pod celtou, tudíž prozkoumáváme několik lesních cest, na kterých není zákaz vjezdu – enduro vložka. Jedno místo se nám už zdá docela vhodné. Motorkami sjedeme mimo cestu a pomalu začínáme vybalovat, když tu si všimneme, že vedle nás je posed – chyba. Pracně odtamtud dostávám Transalpa. Nedá se však nic dělat, musíme jet jinam. Bylo to poučení pro příště. Nakonec hledání zapadlého místa vzdáváme. Z důvodu roustoucí únavy volíme přespání hned vedle hlavní silnice, kde jsme částečně kryti složeným dřívím, ale opravdu jen částečně (GPS:53°17'43.7"N 13°06'27.7"E).

Naše motorky jsou zaparkované na kraji menšího plácku pod úrovní silnice, ze kterého ústí čtyři polní cesty, některé se závorami, ale nezajištěnými. Značku a odrazky překryji hadrem, aby zbytečně neodrážely světlo od projíždějících aut. Vaříme trenčianský párok s fazulou na lihovém vařiči, nic lahodného, ale na zasycení to stačí. Zbytek nedojedeného jídla zakopeme nedaleko nás, aby náhodou v noci nepřišla zvěř, jež by s námi chtěla rozmlouvat nad porcí zbylého jídla. Jelikož jsme rozbili tábor už za tmy, máme trochu problémy s orientací v našich věcech. Pro jistotu také svítíme jen, když neprojíždí auta, což znamená, že máme vždy zhruba 10 – 30 sekund, kdy můžeme používat baterky v kuse. Ještě pár doušků něčeho na zahřátí a jdeme spát za doprovodu ukolébavky v podobě hluku projíždějících aut.

Ujeto: 440 km

2. den - Peenemünde a Balt

Noc jsme přečkali v teple a suchu. Já možná i díky nové technice na zahřátí, kterou jsem pojmenoval Vrutování® – patent pending. Ráno nás čekalo balení. Musím říct, že manipulace s věcmi za světla je o mnoho snazší. Snídaně bez proběhla bez uvaření čaje a už jsme opět „on the road“.

Čeká nás dojet po hlavním tahu do Neubrandenburgu. Provoz začíná houstnout. Němci se rádi shlukují do stáda za úpěnlivého dodržování předpisů, díky tomu se k Peenemünde belháme jako šneci. Neubrandenburg je auty doslova přecpaný, navíc na výjezdu tento provoz ještě brzdí silničáři sekající trávu podél silnice. Naše rychlost posunu je téměř na nule. Po předjetí kolony se před námi rozprostře volná cesta. Míříme na Anklam, Wolgast a Banemin. Ve Wolgastu děláme malou zastávku na dokoupení zásob a vyhození odpadků. Máme štěstí, že jedeme směrem na Peenemünde, protože v protisměru se táhne několika kilometrová kolona. V Baneminu odbočujeme vlevo. Nyní nás čeká zhruba posledních 10 km k cíli. Nemůžeme se dočkat. Míjíme odbočku na Flughafen, když tu konečně uvidíme ceduli Peenemünde. Stop, jdeme se fotit. Projíždíme někdejší vývojové centrum Luftwaffe, načež odbočujeme na Hafen. Parkujeme na parkovišti s označením “mit Parkschein”, ale nemáme kam dát parkovací lístek, proto ani nehledáme parkovací automat. Netrpělivě slézáme z motorky, přičemž se v nás začíná rozlévat příjemný pocit z toho, že jsme zvládli dojet až sem. Připevníme ještě věci, helmy a bundy, k motorce a plni očekávání vyrážíme do přístavu na ponorku.

Příchod k ponorce nás ohromí. Sovětská ponorka s označením U-461 v celé své kráse se objeví před námi, i když její trup nejeví známky přehnané péče, udělá to na člověka dojem. Mě zaujala pootevřená sila na vypouštění řízených raket. Najednou si uvědomíte, jak ohromnou ničivou silou toto ocelové monstrum muselo disponovat v době své největší slávy. Pár podorobností o této diesel-elektrické ponorce: patří do třídy Projekt 651 (označení NATO - Juliett), ve skutečnosti se nejedná o ponorku s číslem U-461, ale K-24. Její domovskou loděnicí byl Nižnij Novgorod. Tato třída ponorek byla sestrojena za účelem napadání hladinových plavidel a cílů na východním pobřeží USA. Disponovaly čtyřmi letounovými střelami s jadernou hlavicí s doletem 460 km.

Nyní rychle pro lístky (6 Euro/os). Ihned po vystání mírné fronty k pokladně vyrážíme do jejích útrob. Zde začíná menší martýrium, protože v ponorce musíte být víceméně pořád shrbeni. Pokud se narovnáte nějaký ocelový bazmek vám nárazem o hlavu připomene, že to není dobrý nápad. Prolézáme jednotlivé sekce ponorky oddělené ocelovými dveřmi kruhového tvaru. Vidíme malinkaté ubytovací prostory pro osádku, jídelnu, sprchu, elektroinstalaci, torpéda, pracoviště radisty a sonaru a další zařízení, vše lemované všudypřítomnými potrubími, armaturami, kohouty a kohoutky. Udivuje mě, jak se v té změti mohl někdo orientovat. Vyznat se v tom co k čemu slouží, chtělo určitě dlouhé zaškolení. Při opuštění ponorky vidíme ještě tlakové nádoby, asi na kyslík. Návštěva ponorky vás donutí se zamyslet nad pocity námořníků. Plout v takto stísněných útrobách, obklopeni hlukem a také jistě ne vábnou vůní, chtělo při nejmenším odvahu a velké sebezapření. Následně uděláme menší nákup v suvenýr shopu, kde místní prodavač s námi laškuje v češtině, neboť jeho rodina se účastnila výměnného pobytu, kdy hostila české děti výměnou za ty své, poslané do Česka. Umí dvě slova “pivo” a “sáček”.

Po nákupu suvenýrů míříme po nábřeží, kde se prodávají rybí speciality, jež jsme bohužel nestačili ochutnat, k Historicko-technickému muzeu. Vstupné stojí 8 Euro/os. Zde vidíme největší dominantu muzea maketu V-2 aka Aggregat 4, dále pak V-1 aka Fieseler Fi 103 spolu s odpalovací rampou ukořistěnou spojeneckými silami v Pas de Calais. V-2 je opět silný zážitek, když ji vidíte a čtete technické parametry, uvědomíte si, jak to na tehdejší dobu byla revoluční zbraň. Ještě, že její vývoj nebyl urychlen a výroba byla svěřena do rukou zajatců a nuceně odvedených, kteří při sestavování sabotovali její mechanismy, jinak by třeba mohla změnit vývoj 2. sv. války. Co se týče vývoje raket, je nutné připomenout, že tady se zrodily počátky vesmírného programu. Ze zdejších výzkumů a lidských zdrojů pak čerpali zejména Spojené státy americké.

Dále procházíme přilehlou elektrárnu s továrnou na kapalný kyslík, který byl nutný na výrobu paliva pro zmíněné rakety. Dále se dozvídáme, že elektrárna sloužila v té samé hale až do roku 1990, bez rozsáhlejších modernizací. Na závěr procházíme výstavu dalších menších exponátů spojených s raketovým programem v Peenemünde. Naleznete zde popisy jednotlivých válečných operací spojených s tímto místem – jako například operace s krycím názvem Crossbow. Ubývá nám sil, venku je vedro, navíc chceme stihnout ujet nějakou dávku kilometrů směrem k domovu, také jsme ještě neobědvali, proto prohlídku značně zkracujeme.

Při výjezdu z Peenemünde zamíříme na letiště, kde se nyní provozují komerční lety, avšak kromě vyřazené stíhačky MIG-21, vystavené u vjezdu, zde není nic zajímavého k vidění. Hledáme místo k obědu, jelikož jsme u Baltu, pláž byla jasnou volbou. Zajíždíme s motorkami skoro až k ní. Konečně vidím Baltské moře, ani nevím proč, ale chtěl jsem ho letos vidět, takže mě opět přepadne takový ten hřejivý pocit z toho, že si člověk splnil další vytyčený cíl. Za chvíli to má i druhá obědová klobása za sebou. Jdeme se podívat k moři, ve kterém spatříme plavající pesar, vedle druhý a další, je jich tu spousta. To musely být orgie, říkáme si. Po chvíli zjišťujeme, že to jsou jen malinkaté medúzy, jež jsou v moři rozesety na každém kousku – ne, takové orgie tu opravdu být nemohly:) Chvíli odpočíváme na pláži, pak smočíme v moři nohy, protože je docela chladno a zataženo, takže na koupání to není. Já nejprve obezřetně zjišťoval, zdali medúzky nežahají, ale bylo to v pořádku, nežahaly. Na pláži si také koupíme občerstvení od prodavače na čtyřkolce, Magnum za 3 Eura ještě zkousnu, ale půl litrovou vodu za 2,5 Eura to už je na mě moc. Než se dáme na zpáteční cestu, zřídíme na Ténérce improvizovaný držák na mobil, aby se mohl dobít z přilehlé auto-nabíječky. Člověka překvapí co se z ponožky, sáčku a izolepy dá vytvořit;)

Vyrážíme po páté hodině. Cesta zpět je plánována po stejné trase. Ve Wolgastu dotankujeme (opět za nějakých 45 Kč/l) plnou nádrž. Ve městě je zase velká kolona aut. Tu se nám však podaří hladce předjet. Dokoupíme pečivo s pitím, projedeme Neubrandenburg, načež se blíží sedmá hodina. Začínáme hledat ubytování. Nyní plánujeme sjet někam dále od hlavního tahu. Vidím takový menší hřeben s lesem na úbočí, proto odbočujeme vpravo. Hledáme tam kde složit hlavu. Dojedeme až k přilehlému jezeru (Tollensesee), ale do lesa se nelze nikudy dostat, navíc jsou blízko domy z vesnice (Klein Nemerow).Tady nelze přespat – otáčíme se a opět po B96 míříme zpět. Po chvíli to zkoušíme znovu doprava, avšak když vidíme proti nám dva dobrodruhy na 125 s karimatkami na sedle a trávou na stupačkách, chápeme, že také hledali přístřešek, ale nenašli. Zase se vracíme na hlavní tah. Na další odbočce to tentokrát zkoušíme vlevo. Projedeme vesnicí Groß Nemerow po Kastanienweg. Za pár set metrů se dáme vlevo na panelovou silnici. Následně objevujeme pěknou polní cestu vedoucí do lesa. Průzkumem zjistíme, že uprostřed lesa je jízdárna pro koně, vedle níž je vhodné místo pro nocleh (GPS:53°27'26.8"N 13°13'28.4”E). Motorky maskujeme větvemi, roztahujeme celtu a vaříme Chilli con carne. Dáváme si tak o mnoho chutnější večeři než včera. Přichází večerní pohoda. Dnešní nocleh bude daleko lepší, protože jsme šikovně schovaní, takže můžeme svítit baterkami, jak potřebujeme. Místo k posezení je také vhodnější. Po jedenácté uleháme.

Ujeto: 280 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.28
Známkováno: 25x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist