Na Fichtlovi do Maroka

Rok uplynul, vzpomínky na loňskou úspěšnou výpravu jsou stále v živé paměti a už stojím před další výzvou. Připraven posunout hranici fichtlích možností zase o pořádný kus dál. Plán je jasný - konečně dotáhnout do konce několik let starou myšlenku: „Jawa 50 na jihu Španělska“.

Na Fichtlovi do Maroka

Kapitoly článku

Technická vsuvka: zde - facebook a zde - web můžete sledovat mou letošní cestu směřující do Turecka, start na přelomu červen/červenec 2015.

 

ČR-ITÁLIE


V květnu opravit motor, v červnu se propít zkouškovým obdobím, doladit pár detailů a nezbývá než na dva měsíce říci sbohem domove.

Píše se 27.6.2014, den zamýšleného odjezdu. V odpoledních hodinách jsem měl být plně připraven, místo toho skáču po garáži kolem polorozebraného fichtla se svářečkou v ruce. Ani druhý čeln výpravy, největší turnovský punkáč jménem Lukáš, neplní plán. Dorazil až večer s několikahodinový zpožděním. Odjezd přesouváme na následující den. Za Lukášova stupňujícíhose brblání celé dopoledne chaoticky lítám po domě a balím. Kolem druhé odpolední konečně vyjíždíme.

 

Po pár kilometrech nás dojíždí dvojice doprovodných japonských strojů osedlaných mými rodiči. Když mám pocit, že je všechno v pořádku, při zastávce v Jindřichově Hradci přichází trefná otázka mého taťky, jestli jsem si zkontroloval zelenou kartu. Jasně že je v pořádku… pro jistotu koukám na datum a tam stojí DO 22.4.2014… To to hezky začíná. Taťka se pro kartu obětavě vrací. V Třeboni mi ji předává a naposledy se loučíme.


Zajímavé události na sebe nenechaly dlouho čekat. V Českém Krumlově jako správní Češi zastavujeme u Kauflandu s cílem zaplnit veškeré nevyužité kapacity našich zavazatel jídlem a tím ušetřit za nákupy v zahraničí. Po mém návratu z nákupu se Lukyn věnoval živé debatě s kýmsi. Tím někým byl obdivovatel nás a našich fichtlů... a vlastně úplně všeho... Jindřich Kopecký, Krumlovská celebrita, duchovně založený punkáč a bytost s dokonale pozitivním myšlením. Dokonce natolik pozitivním, že neváhal pozvat dva naprosto cizí šuápáky k sobě domu. Dává pokyn ať ho následujeme, o kilometr dál zastavuje před domem, na jehož balkoně si spokojeně pokuřuje pan domácí, jenž nám bez váhání dává povolení k pobytu. Skrývá se v něm kus fichtlaře, zavedl nás do garáže kde stála nádherná, zachovalá Jawa 50. Prý je na prodej, jen za dva tisíce. Sotva to dořekl, už od Lukáše v ruce třímal tisícovku jako zálohu s tím, že se pro něj staví hned po návratu. Přespáváme v Jindrově minibytečku čítající jeden minipokoj, minikuchyňku a minikoupelnu, zařízeném ve správném ležérně punkerském duchu.

Večerní pivní hody mi zabránily plánovanému brzskému vztávání, takže mě až kolem desáté budí vůně čísnké polivky. Těsně před brzskoodpoledním odjezdem začíná pršet, dlouho na sebe nepromoky čekat nenechaly. U cedule Republik Österrech tvoříme do sbírky pár fotek, po roce vztyčuji na fichtlu státní vlajku a loučíme se s vlastí... Lukáš jen na týden a kousek, pracovní povinnosti mu víc nedovolí, já se ve světě zdržím podstatně déle.

Dnes hodláme dosáhnout jezera Attersee rozkládajícího se kousek před Salzburgem, kde se údajně nachází kemp, v němž je s trochou drzosti možné přenocovat zdarma. Je to kus cesty tak se snažíme fofrovat. Našemu úmyslu se však odmítá podřídit Lukynův fichtl, jede jak když nejede, v každém kopci zůstává daleko vzadu. Z toho důvodu jsme se nijak nebránili nechtěnému napojení na dálniční obchvat kolem Lince. Dvacet kilometrů po rovince stálou rychlostí je podstatně lepší, než se proplétat městským mumrajem. Automobilisté z nás asi radost neměli... a nejen ti. Zbývá poslední kilometr do sjezdu, když v protisměru vydíme odbočovat dramaticky modře světélkující osobák. Hlavou mi problikne minutu stará vzpomínka na ceduli s vyobrazenou kamerkou a hned na to Jindrova oblíbená věta „Tak to je punk“. I Lukáš okamžitě pochopil situaci. Sice už tak jedeme skoro maximální rychlostí 60 km/h ale pro větší dramatičnost točíme plynem jak jen to jde a mizíme na nejbližším odpočívadle. Pud sebezáchovy mi hlásí „ZMIZET“, schovávám se tedy za záchodovou boudu, ovšem když vidím ta nemylosrdně-se přibližující světélka, radši se vracím zpět na silnici a volíme strategii dělat hloupé, překvapené, jakoby nic. 300... slovy třista metrů zbývalo do sjezdu a místo toho stojíme vedle kadiboudy očekávaje zlé chvíle nadcházející... Z policejního vozu jak čertík z krabičky vyskočil obtloustlý mužík v uniformě a hned v patách mu byla paní policajtová. Co jsme kdo jsme proč jsme... dejte papíry a už byli zpět v autě. Dobrou čtvrthodinu se rozvalovali v teple svého vozu, cosi zapisovali, kamsi telefonovali a mi nebožáci vystresovaní jsme nevěděli jestli se stresovat ještě víc nebo se smát. Teď jestli nám napařej pravou zápaďáckou pokutu, tak to můžeme rovnou otočit a jet domu. „Tvař se zarmouceně !!“, říkám vysmátému Lukášovi, ten místo toho bere foťák a ještě si mě fotí s policejním autem... tak to nás rovnou zavřou. Kulatý pán vystoupil. Zamračená paní taky. O chvíli později už v ruce držíme papíry a vyslícháme si mouhrou radu, ať už po dálnici nejezdíme. Prcháme, než si to rozmyslí.

Drtíme fichtly co to dá, ale stále se zdržujeme s chamlíkem (přezdívka Lukášova stroje). Trysky, svíčky, ze zoufalství čistíme i čistý vejfuk ale fichtl jede stále hůř a hůř. 30 kilometrů před cílem je situace neůnosná, navíc už je tma a prší nejvíc za celý den. Zastavujeme na zastřešeném parkovišti ve Vöcklabrucku, kde rozbalujeme tábor.
Ráno se budíme za přítomnosti nerudného Rakušana. Prý priváte priváte. Líně balíme a pouštíme se do operace zeleného fichtla. Po sejmutí hlavy je jasné proč nechtěl jet – propálený píst. Lukáš sahá do batohu pro komplet nový výbrus. Smontovat a jedem. Vlastně nejedem, jede to nad očekávání špatně. Zjišťujeme, že je předstih o milimetr větší, což pravděpodobně zapříčinilo propálený píst. Po řádném seštelování si výkony našich fichtlů konečně byly rovny. Připadáme si jako páni když projíždíme skrz Salzburg bez jediného bloudění a bez navigace. Shodujeme se, že jí pokud možno nebudeme používat vůbec. Před setměním nacházíme perfektní místo na kempování vysoko ve strání s výhledem na vesnici Waidring. Máme najeto ubohých 130 kilometrů.
 

Míříme směr Innsbruck. Konečně to trochu odsejpá, fichtly jedou, slunko svítí. Na zeleném fichtlu už nebylo co k pokažení, tak mu alespoň došel benzín. Po poledni nás předjíždí auto s českou značkou a vyzývá k zastavení. V něm sedí usměvavý chlapík, Petr, a zve nás na kafe do nedalekého motoklubu. Takový motoklub jsem ještě nevyděl. Dohromady asi tisíc motorek všeho druhu, většina na prodej. Dostáváme pivo a klobásu, pak nás Petr bere do motomuzea kde jsou dokonce k vidění dvě Jawy. Po třetí se loučíme. Projíždíme Innsbruckem a přes kopečky do Itálie. Při posledním rakouzském tankování se nám dostalo nesmírné pocty, když si neznnámý Rakušan uznale prohlížel Jawy a na závěr zhodnotil situaci slovy „Jawa guuut“. K večeru za Vipitenem šikovně bloudíme a nacházíme dokonalé tábořiště s ohništěm u řeky. Stavíme stan, rozděláváme, posloucháme Michala Tučnýho, šumění řeky a užíváme si ten úžasný pocit svobody. Na ohni v ešusu pobublávají těstoviny, na klacku se otáčí špekáček. Ohýnek si krásně plápolá… tu mě zarazí, že plápolá nějak víc… „Ty vole ponošky!!!“.. idylka v pr..eli. Chceme zachránit situaci, po jejím ohledání však Lukáš rezignuje a ohořelé zbytky svých šesti párů ponožek, jež se sušily na kameni nechává pokojně dohořet. Umírám smíchy. Ale dopadlo to dobře, jeden pár, ten co měl na sobě, mu zbyl. Říkám si že tohle by se mi stát nemohlo. Velmi nás pobavily mé doutnající trenky na pokraji vzplanutí.

Při pohledu na ranní oblohu v nás svítá naděje na slunce. Sice je silně pod mrakem a jemně mrholí, ale značná část kopce s převýšením skoro 1500 m, na nějž se chystáme, je zapíchlá v mracích. Už se nemůžeme dočkat na vrchol, jak se na ony mraky podíváme shora. Passo Giovo, první průsmyk naší výpravy sahající do výšky nad 2000 mnm.

Před odjezdem máme ještě mnoho úkonů - Zhruba v deseti stupních se vykoupat v ledové řece, usušit zbytek věcí, které včera neshořely, poladit stroje a řádně užít to nádherné místo.         Odpoledne jdeme do akce. Řadíme za jedna a stoupáme k prosluněnému vrcholu. Do cesty nám prší což z důvodu chlazení hodnotíme kladně, o něco méně radosti nám těsně pod mraky dělá zelený fichtl. Jel jsem napřed s tím, že udělám fotku jedoucího Lukáše. Podezřele dlouho se neobjevuje, až po několika minutách se na pokraji vyčerpání vyjeví zpoza zatáčky po boku fichtla jenž odmítl pokračovat. Po ohledání problému zjišťujeme nový druh závady – uvolněný čep kladívka, který zapřičiňuje nestálost předstihu a nejspíš je i příčinou propáleného pístu v Rakousku. Trocha lepidla vše spraví. Míjíme jednu ceduli se závratnou nadmořskou výškou za drhou, několikrát chladíme motory promoklou trávou a už vidíme jak mlha v níž se nacházíme začíná světlat, za chvíli jsme nad mrakem... Nakonec zastavujeme na vrcholu a schováváme se ve vchodu hotelu Jaufenhaus před nechutným slejvákem a smutně hledíme na nedaleký kostelík ztrácející se v mlze… tak jsme si to nepředstavovali. Kupujeme samolepky, čepujeme zásobu vody a míříme pryč z tohoto nehostinného místa.

Užíváme si perfektní silnici, neprší a rudý podvečerní obzor naznačuje, že by mohlo být pěkně, což by se při výstupu na slavné Passo Stelvio hodilo..  Zapínám telefon a přichází menší infarkt.. stačí trocha deště a je po něm, displej v háji, snad vyschne. Posledních 30 kilometrů do Prato allo Stelvio závodíme, síly jsou vyrovnány, nakonec se však zelený stroj přehřívá. V Pratu vládne absolutní klid, nikde nikdo. Hledáme cestu k jezeru, což se nedaří. Když z cedule zjišťujeme, že se nacházíme v přírodní rezervaci radši mizíme a stavíme stan na okraji vesnice.

Nádherné bylo toho rána probuzení s vědomím, že se budeme s fichtly škrábat do závratných nadmořských výšek Stelvia. Celý dojem umocňovala dokonale vyjasněná obloha. Na nic nečekáme, bereme plné nádrže a vzhůru k nebesům. Potkáváme desítky motorkářů, kteří nás uznale zdraví. Výstup si náramně užíváme. Každou chvíli zastavujeme, kocháme se, točíme videa a fotíme. Bavíme se snad s milionem lidí, kteří si fotí nás. Zelený stroj potřebuje poměrně často chladit, ve vyšších polohách k tomu velmi dobře posloužil sníh. Stavíme sněhuláka, provádíme očistu těla v horském potůčku, zdravíme se s bandou švýcarských vespařů. Několik serpertin pod vrcholem zajíždím na parkoviště s perfektním výhledem, abychom udělali společnou fotku. Zatímco je má pozornost oslabena hovorem s německým obdivovatelem, promžikne kolem mě zelená šmouha s Lukášem na hřbetě a beznadějně se vzdaluje, mé hýkání a mávání ať zastaví působí pouze jako komedie pro rozesmátý dav motorkářů.

Připadáme si jako celebrity, když po sedmi hodinách stoupání dosahujeme vrcholu. Jawy se postaraly o pořádný rozruch. Po zastavení se na nás vrhá hora turistů a fotí. Potkáváme i spoustu Čechů, jimiž jsme byli obdarování sušenkami. Jeden český motorkář, když zřel fichtly, nám udělal velkou radost výrokem (cituji) „A teď jsme za č*ráky“. Našeho vítězství nad 2757 nadmořskými metry si užíváme až do večerních hodin. Dobrou náladu mi trochu pokazil zmoklý mobil, jemuž nepomohlo ani celodenní sušení. Displej stále nefunguje, domlouvám se s mamkou, že mi pošlou balík s jiným telefonem do Andorry.

Po sedmé odjíždíme. Shodujeme se, že by bylo dobré dnešní úspěch oslavit návštěvou pizzerie. Zastavujeme u jedné ve městě Tirano. Když jsem oknem viděl to nóbl prostředí a srovnal jej s našim šupáckým vzezřením, nějak mi to k sobě nepasovalo. Říkám Lukášovi ať si alespoň sundá tu reflexní vestu opatlanou olejem… nějak se ho to dotklo. Prý co je mě do toho co má na sobě. Po kratší výměně názorů odjíždí kamsi, já zůstávám. Po procházce městem zalehávám do spacáku na parkovišti vedle pizzerie, Lukáše neřešim.

Ráno pípne sms – „Jsem u Lago di Como, asi 70 km od Tirana.“ Sedám  na fichtla  a o tři hodiny později se s Lukášem setkávám na smluveném místě. Vyjasníme situaci a společně míříme na jih. Obloha pod mrakem, občas přeháňky, nudná krajina, bloudění. Tak bych definoval tento den. Slunce – náš hlavní orientační prostředek nebyl k dispozici, tak se motáme stále dokola. Když jsme se u Milána po hodině jízdy objevili na té samé křižovatce, potupně zapínáme navigaci (napřesrok pořizuji kompas). Do problému s orientací ještě přibývá nekonečný, prudký déšť a ucpaná silnice. Předjíždíme kolony aut, po nějaké době koukám za sebe a Lukáš nikde. Volá, že je několik kilometrů za mnou a došel mu benzín. Nacházím ho pod stříškou u vchodu na hřbitov s rozdělaným vařičem… neznaboh jeden. Nicméně je to široko daleko jediný úkryt před deštěm, tak parkuji hned vedle. Ze své nádrže saju trochu benzínu a pouštím se do opravy světla, které k tomu všemu přestalo svítit. Nedaří se. Po několikátém pokusu se neudržím, a vzteky uštědřuji fichtlovi ránu pěstí do předního světla. To se roztříští na tisíc střepů. Poslední kapka, sedám na lavičku a kašlu na všechno. O pár chvil později se však válíme v křečích a té absurdní situaci se oba tlemíme. Volám domů, ať mi s mobilem a novým foťákem pošlou i náhradní sklo. Když se počasí trochu uklidnilo, podle navigace pokračujeme. Kempujeme ve vesnici Cassano Spinola, jen 60 km od Janova, od moře.

Probouzíme se do dokonalého dne v příjemném zapadlém parčíku. Dáváme polivky, dosoušíme ponožky a šupem k moři. Velmi se nám zamlouvají místní tříkolová pracovní vozítka Piaggio Ape o obsahu 50ccm která zvukem i svým komickým vzezřením velmi připomínají Jawu 50. Napříště je pořídíme a pojedeme s nimi (tento návrh samozřejmě nikdy neuskutečníme, ale byl by to punk). Po tankování zelený fichtl odmítá jet… nečekaně chytá až po otevření palivového kohoutu. Panuje skvělá nálada, natáčíme videa, začínáme cítit mořský vzduch. Stoupáme do nesmírné výšky 472 mnm průsmyku Passo dei Giovi a před každou zatáčkou očekáváme, jak se před námi otevře obzor s výhledem na moře. Velký kulový. Klesáme a, ani nevíme jak, ocitáme se v útrobách Janova. Projíždíme typicky italskými úzkými uličkami lemovanými vysokými, do žluta a červena laděnými domy se zelenými okenicemi. Hustý provoz plný skůtrů nás neomylně dovádí k pobřeží. Tedy předpokládáme, že jsme u pobřeží. Ulička, ve které zastavujeme kvůli fotkám ústí do křižovatky tvaru T, za níž je nepřekonatelná několikametrová betonová zeď. Jen co se trochu zorientujeme, poznáváme, že se nacházíme v místě turisticky ne příliš frekventovaném. Opodál stojí banda zle vyhlížejících vyholených italů, kteří si nás měří pohledem. Nějaké mafiánské ghetto. Jeden z těch méně nebezpečně vyhlížejících se s námi dává do řeči a vůbec nepůsobí nepřátelsky. Naopak. Než se nadějeme, třímáme v ruce plechovky rumunského piva Ursus. Ona banda zde není jen tak náhodou, nachází se zde rumunské bistro, v němž se slejzají janovští Rumuni. Jedna plechovka to nespravila. Když to shrnu, po týdnu cestování jsme konečně dorazili k moři, ale protože nás od něj dělí betonová zeď, ještě jsme ho neviděli, zato sedíme v podnapilém stavu na ulici a slavíme s našimi Slovanskými bratry. Kolem šesté kiosek zavírají, Rumuni se rozprchli, mi však dále setrváváme a plníme funkci zajímavé atrakce (např. až z fotek jsem se dozvěděl, že jsem si podával ruku s černochem… jo!!)

 

Po lehčím vystřízlivění se před devátou hodinou dáváme do pohybu. Zanedlouho zastavujeme slyšíce líbivou muziku. Plážová párty plná zámožných občanů, přesně naše partie. Hrneme se ke schodům, cestu nám však zastoupil chlapík s pevným odhodláním zabránit našemu dalšímu postupu. Pokračujeme dál, projíždíme tunel a je zle. Chumel policajtů, hned nás berou. Zastavuju, policajt mi cosi povídá, já na něj taky něco blekotám, mám velmi černé vize. Vedle mě zastavuje Lukáš. Četník si všímá našich neobvyklých strojů, kouká na SPZ a jako by mě pohladil, mává rukou, ať jedeme. Později se ocitáme na tancovačce plné synchronizovaně se vlnících italských důchodců. Pochopitelně se k nim za hlasitého Lukynova smíchu přidávám. Naše putování zakončujeme v Arenzanu, kde po další várce chmele usínáme na mol(u).

Za zvuku šumějících vln mě budí čísi hlasy. S námahou otevírám oči a lehce zmaten se snažím zorientovat. Po levici vidím moře, po pravici zábradlí mola. O něj opřený fichtl, na něm pověšené brýle, to by šlo. Vedle fichtla stoleček, za stolečkem černoch prodávající sluneční brýle. Opodál stojí další skupinka černochů a v prostoru je rozmístěno dalších několik turistů kochajících se mořem. Nikdo si nás nevšímá, jen s africkým prodejcem si přejeme dobré ráno. Lukyn spokojeně pochrupuje. Zdá se, že nebyly utrženy žádné ztráty, jen v peněžence postrádám 50 euro. Celkem drahá sranda dát si v Itálii pivo.

Poledne trávíme v baru Boca, popíjíme kávu, dobíjíme baterky, komunikujeme se světem a rozmýšlíme co dál. Lukáš je v polovině dovolené, než se někam honit, volíme variantu leháro na pláži. Konečné rozhodnutí padlo díky zprávě od Armanda, mého známého z fichtljízdy 2013, jestli prý jsme v Janově, můžeme se sejít. Chystáme se na cestu zpět do Janova. Najednou na nás z krámku s pečenými kuřaty volá chlapík okouzlený Jawami. Něž stačím projít dveřmi, už jedno pečené kuřátko třímám v ruce jako dar. V Janově trávíme celé odpoledne na pláži. K večeru se scházíme s Armandem a jdeme na večeři do pizzerie. Po návratu bere skutr a odvádí nás na pláž nejvhodnější ke stanování.

Na tomtéž místě trávíme celý následující den. Dáváme pár předražených piv. Ladíme fichtly. Jelikoš Lukáš včera dokázal ztratit nabíječku na mobil a levou botu, dávám mu svou rezervní nabíječku a návleky na boty, aby nejel jen v sandálu. Na oplátku dostávám pár náhradních dílů. Kolem šesté se loučíme. Jak jsem se později dozvěděl, cesta zpět Lukášovi trvala jen tři dny, během nichž prakticky neslezl z fichtla. Poslední den ujel za 16 hodin přes 500 km. Já jsem mezitím nabral západní směr. Stavím v Baru boka abych se dal trochu do pořádku. Zatímco nabíjím, slyším ránu a má již jediná nabíječka je v čoudu… hodinu poté co jsem svou rezervní věnoval Lukášovi, jak nečekané. Kempuji na odpočívadle za Savonou. Stavím přístřešek z plachty, pod nímž trávím noční bouřku. Lukáš tento slejvák trávil kdesi v terénu a byl totálně durch.

Ráno v sedm už jsem na nohou. Nechávám se obdivně poplácat po rameni od náhodného kolemjdoucího a napojuji se na silnici SS1, která mě i loni prováděla po Italském pobřeží. Na hustotě provozu se nic nezměnilo, pincek trpí, ale řidiči velkých motorek, kteří nemohou kličkovat mezi auty, trpí mnohem víc. Dva takoví, s českou značkou, mě předjíždějí a dávají pokyn k zastavení. Tehdy představa o mé cestě Španělskem nabyla jasnějších rysů. Zastavujeme na příhodném parkovišti. Dáváme cigáro a chvíli kecáme. Prý míří do Portugalského Fara na největší motosraz v Evropě. Beru to jako jasné znamení, jakým směrem se vydat. Na zdolání 2500 km které mě od Fara dělí mám něco přez týden, to není nemožné. Loučíme se s tím,  že se uvidíme v Portugalsku. Realita je však jiná, naposledy jsme se viděli na francouzské hranici o pár hodin později.

FRANCIE

Pokračuji přes Monte-Carlo, Nice, Cannes. Stroj se značně hřeje, tak měním svíčky, ale co hůř, občas vypadává trojka a zlobí spojka. Fichtl stačil za necelé 2tis. Km zkonzumovat půl litru převodového oleje, který sebou nemám a na benzínách je takřka nesehnatelný. V Hyeres zastavuji u Lidlu. Jen co nakoupím zásoby, stojí u mě dva Poláci a podávají mi lahváče piva, což samozřejmě neodmítám!! Před setměním hledám bivak. Trojka vypadává stále častěji a po dnešních 350 km jsem skoro mrtev. Se vztekem na fichtla kempuji kdesi v křoví.

 

Následující den v Toulonu sháním olej. Místní mě posílají od čerta k ďáblu. Pani na benzíně prý ať jedu do servisu, v servisu ať jedu na jinou benzínu tam zas někam jinam, asi na pátý pokus konečně nacházím slibný obchod, to vše za užití „bonjour“, „s'il vous plaît“ a znakové řeči… nic víc jsem francouzsky říct neuměl a ti prevíti odmítají mluvit jinými jazyky. Kupuji 2 litry oleje za 12 euro a světe div se, po dolití vše chodí, jak má. Při nekonečném bloudění v té pobřežní silniční spleti sním o rovné španělské silnici, na níž se napojím a prostě jedu. Musím šetřit baterky tak nepoužívám navigaci, dokud neseženu novou nabíječku. Jo, projet Marseille jen tak podle intuice a napojit se přesně na tu silnici, kterou jsem si určil je skvělý pocit. Kemping rozbaluji po ubohých 100 kilometrech na jakémsi staveništi u silnice.

Ráno k snídani v sadu loupím čerstvé broskve, beru směr Arles, kde s posledními výpary v nádrži dojíždím na benzínu. V Nimes za 15 euro úspěšně kupuji nabíječku a dávám se do řeči francouzskou motorkářkou, v níž budím absolutní úžas. Zdá se mi, že lidé v těchto končinách celkově začínají být přátelštější. Projíždím městy Montpellier, Beziers, Carcassone, konečně se začínám stáčet k jihu.  Pyreneje se blíží, finišuji cestu do Andorry. Fouká silný protivítr a je celkem zima, tak na sebe navlékám nepromok-neprofuk. Často zastavuji kvůli zanesenému palivovému filtru. Když mám v nádrži málo benzínu a motor je roztočený do kopce, přez filtr nestíhá benzín dotékat. Nezbývá než otevřít nádrž a pořádně do ní fouknout. Na menším průsmyku Col du Chioula (1431mnm) potkávám německé cyklisty. Vzájemně se fotíme u cedule a vyměňujeme si zkušenosti. Němec mi doporučil, jet do Andorry místo tunelu průsmykem Passo de Casa, prý je nejvyšší v Pyrenejích. O ten nemohu přijít.

ANDORRA

Snažím se kvapit, abych do 17:00 stačil dojet do La Massany na poštu, kam mi naši poslali balík. Stoupání do nadmořské výšky 2408 mnm mi zabralo přes dvě hodiny. Cestou vzhůru nabírám vodu v řece, několikrát chladím motor a zdravím se s konvojem českých karavanistů. Kousek pod vrcholem se rozléhá vesnice ...., která připomíná spíš obří supermarket. Všude obchody a všichni něco nakupují. Sám jdu něco pokoupit a tankuji za 1,279 euro, což je v porovnání s Francií a Itálií luxusní. Na vrcholu je jasné, že poštu nestíhám. Musím doufat, že mají otevříno i v sobotu.
 

Na vrcholu zastavuji u cedule a šteluji samospoušť. Jakmile vedle ní zaujímám hrdý postoj, z parkoviště opodál se ozývá hlasitý aplaus věnovaný mé osobě od skupiny Francouzů. Samozřejmě se ke mě hned hrnou a vyptávají se. V průběhu živé diskuze jsem obdarován balíčkem jakýchsi dortíků a lahví piva značky San Miguel, prý je zde několik malých piv při řízení tolerováno. Připíjíme si na mou cestu, já chytám slinu a po jejich odjezdu mířím do nedalekého baru, kde kupuji další kousek značky Estrella, následně Voll Damm... nemají tu špatné pivo. Po kratší procházce do vrchu vidím českou Fábii, u ní rodinka na vejletě, byli ze mě docela překvapení. Mezijím získává Jawa dalšího obdivovatele. Motorkář s Hondou VFR si ji s uctivým odstupem nenápadně prohlíží. Kývu na pozdrav, on jej opětuje a už to jede, odkud, kam, jak dlouho, následují fotky, sedáme na mezi a vzájemně ze sebe taháme moudra až do západu slunce. Historicky první Španěl, s nímž jsem vedl delší hovor.. Důrazdně mi neodporučil můj úmysl tam nahoře nocovat. Když vidím na tamním teploměru, jak teplota strmě klesá, chápu proč. Bych ráno zmrznul. Prchám do údolí.

V nedalekém městečku Canillo rozbaluji tábor vedle políčka s mě neznámou zelenou plodinou a vyrážím na pochůzku. Překvapuje mě ten klid, nikde nikdo. Procházím se perfektně upravenými ulicemi, mezi kamenými domy, aniž bych potkal živáčka. Jen sem tam na mě dýchne trocha života z několika restauračních zařízení.. do jednoho z nich sám zavítám, usedám k baru a dávám si poctivý půllitr čepovaného. Barman se vyptává kde se beru. Z fichtla je zcela udiven a nechápe, co jsem zač. Připíjíme si mojitem, jež mi zdarma namíchal a dávám si dalších pár piv. Po čtvrtém kousku již nevydržím tu nejistotu a ptám se kolik vlastně jedno stojí. Gesto rozevřené dlaně s pěti prsty mě málem omráčilo. Prý jestli si dám ještě jedno.. kroutě hlavou jsem jej evidentně zklamal a zároveň pobavil informací že, v Čechách bych měl za 20 euro piv 25. Nevěřil. Přesto předemnou přistává ještě jeden půllitr, na účet vedle mě sedícího štamgasta. Po druhé hodině  se slzou v oku platím a odebírám se do stanu.

Píše se 12. července, po osmé ranní balím stan a přes kopeček pospíchám z Canilla do La Massany. Pošta je zavřená, než se však zorientuju v otevíracích hodinách, přichází paní s klíčem a pouští mě dovnitř. O žádném balíčku neví. Ač velmi nerad, musím čekat do pondělka. Nacházím internetovou kavárnu, kde na facebook nahrávám nějaké fotky, na benzíně nakupuji zásoby jídla, litr vodky za tři eura a jedu do Španělska kde hodlám ztrávit zbytek víkendu. Na hranicích mě zastavuje fešná policistka, prý jestli mám něco k proclení. Po chvíli už se vyptává na můj stroj a zkoumá vlaječky projetých zemí na blatníku. Chtěl jsem si ji na fichtlu vyfotit, ale odmítla. Dělám povinnou fotku u cedule a konečně po roce vjíždím na Pyrenejský poloostrov. Nacházím klidné odpočívadlo nedaleko řeky .... Celé dva dny se jen tak povaluju na lavičce nebo v řece, píšu deník a popíjím ze své láhve dobré nálady. Ani se mi odsud v pondělí nechtělo. Provádím povinnou údržbu řetězu a v odpoledních hodinách stoupám zpět do Andorry. Na hranicích mě trochu podezravě vyslýchali, proč prý jedu do Andorry, jak dlouho se zdržím, jestli mám peníze.. ale nakonec mě pustili. Sobotní průjezd celnicí byl o poznání příjemnější.

Očekával jsem, že na poště mají klasickou otevírací dobu do 17.00. Blbec jsem ji pořádně nenaštudoval, takže po příjezdu zjišťuji že už je čtyri hodiny zavřeno. Opět sedám k internetu. Sotva zkouknu emaily, do kaváry vstoupuje tulácky vyhlížející osoba mířící ke mě. Prý jestli je ta motorka venku moje (jak to sakra poznal ? ... asi taky působím šupáckým dojmem). Právě jsem se setkal s velkým motocestovatelem Jordanem s Texasu, jenž před třemi měsíci přiletěl do Británie, koupil Hondu 125, procestoval Evropu a teď míří do Afriky.

Má zde domluvený sraz se svým izraelským kámošem Yairem. Všichni tři zasedáme k jednomu stolu na slunné terase restauračního zařízení a do večerních hodin debatujem o našich životech, o cestách, práci, cenách... Ještě se k nám přidal Yairův kámoš, Marek z Polska. Když to shrnu... Čech, Polák, Izraelec a Američan sedí u jednoho stolu, kecaj španělsky a pijou pivo zakusujíce divoké brambory (patatas bravas). Nakonec nás Yair pozval k sobě domů. Ukázal nám směr a sám jel autem napřed. Jordan na jedno kopnutí startuje svou Hondu, i můj fichtl nečekaně chytl. Dost jsem si oddychl, že nemusím roztlačovat. Nebyl by to však fichtl aby nevyužil příležitosti ke ztropení mezinárodní ostudy.

Po deseti metrech chcíp. Jako zoufalec vedle něho pěkný kus běžím a nic. Za nechápavého Jordanova pohledu vyklápím sedlo a z plných plic foukám do nádrže. Naznačuji že můžeme jet. Po dalších desítkách metrů zoufalého funění a nadávání odstavuji fichtla na chodník a s výmluvným úsměvem rozbaluji nářadí. Jordana velmi pobavil můj pytel s obří zásobou náhradních svíček. Předstih i karburátor v pořádku, trochu jsem se začal potit. V tom si všímáme, že je na indukční cívce uvolněný kabel. Dávám novou matku, obíhám kruhový objezd a nic. Tápu. Po pár dalších pokusech zkouším odpojit uzemňovací kabel zapalování ve spínačce a ejhle, fichtl chytá na metru. S hodinovým zpožděním po drobným bloudění zastavujeme před kamenným, třípatrovým, rodinným domem, kde už nás netrpělivě očekával Yair.

Hned v předsíni mě zaujalo perfektní vybavení převážně z masivního dřeva. Každý jsme dostali vlastní podkrovní pokoj, s koupelnou na patře. Trochu jsme se odhumusili a již byla nachystána večeře. Steak s rýží, fazole, salát, pak káva, zákusky... skvěle nás pohostil a panovala výborná atmosféra. Probrali jsme spoustu věcí, mimo jiné jsme došli ke zjištění, že španělské slovo „ESPOSAS“ má zárověň význam MANŽELKAY i POUTA. Mají to v hlavě srovnané ti Španělé. Celou dobu kolem nás skotačila retrívřice Bamba.

Ráno luxusní snídaně na zahradě, kolem jedenácté jede Yair do práce, já s Jordanem na poštu. Balíky přijdou až za hodinu. Čas využíváme k údržbě strojů. Když nastal čas, na poště jsem si vyslechl nečekanou zprávu že, balík nepřišel. Alespoň se nám ho podařilo lokalizovat... naprosto nesmyslně se nachází ve Valencii, asi 500 kilometrů jihovýchodně. Volám mamce. Ta zjišťuje, že to v Čechách spletli a místo kódu Andorry zadali Španělský, což je trochu průser. Pošťačka kamsi volá, zjišťuje, domlová... ať prý počkám do zítřka, s urgencí by ho měli stihnout doručit.

Nakupujem zásoby a jedeme na severo-západ do hor k jezerům Tristiana, jež nám doporučil Yair. U jezer ve výšce kolem 2500 mnm trávíme odpoledne popíjením piva. Večer stoupáme po sjezdovkách asi o 100 m víš, kde nacházíme louku s potokem, zásobou dřeva a shlukem velkých kamenů, mezi něž se schováváme před větrem a lidskými zraky. Jordam mi předvedl skvělou vychytávku zvanou Irish Kettle. Jde o geniální dvoudílnou soupravu složenou z malého ohniště v podobě ešusu s průduchy na obvodu a ze speciální „duté“ konve, kde je voda pouze po obvodu a prostředkem vede „komínek“. V ohništi se zapálí pár klacíků, a během dvou minut máme litr vroucí vody. O dalších pár minut později si pochutnáváme na lahodné porci kuskusu s čočkou. Další jeho inspirativní vychytávkou je mřížky omotaná kolem vejfuku. Každý den zabalí do alobalu nakrájené brambory a zeleninu, přiloží k výfuku, zajistí mřížkou a po několika hodinách jízdy má pečenou zeleninu.. Taky zavedu.
 

Následující den jsem zažil nejkrásnější narozeninové probuzení, slavil jsem tehdy 22 let. Nezapomenutelný pocit, otevřít oči a vidět to nádherné horské panorama, nelze popsat. Balíme věci, k snídani si každý dáváme poslední pivo a vracíme se zpět do civilizace. U naší oblíbené benzíny se naše cesty na čas rozcházejí. Vyměňujeme si e-maily a domlouváme možnou společnou cestu do Maroka. Jordan míří na Barcelonu, já na Portugalsko.
Nejdřív však jedu na poštu. Zjišťujeme, že se balík hnul... naprosto nesmyslně o pár kilometrů na západ, do Catarroji. Už i poštmistrovou to zarazilo. Obvolává všechny čerty a na záver mi dává nový, španělský kod balíku s tím, že ho pošlou s urgencí a zítra určitě přijde. Tak tedy „Hasta mañana” a lehce rozladěn odcházím. Sedám na fichtla a jen tak nazdařbůh jedu bez cíle kamsi do hor. Lehám do trávy, pozoruju ovce, kochám se horama, kašlu na blbosti, život je krásnej. Kempuju na odpočívadle s posezením, ohništěm a zdrojem znamenité horské vody.

Budí mě veselé hlasy. Jen co se zvednu, slyším „Buenos días amígo“, načež mě jeden ze tří rozjažených staříků zve, ať si přisednu. Okamžitě předemnou přistává miska s vynikajícím sýrem a klobásou, nealko Estrella, čutora s vínem. Na povel „Jes!!“ se radostně a s díky dávám do jídla. Skvělá snídaně. Jednomu z dědů se nelíbilo mé ucucávání z čutory, vytrhl mi jí z ruky, na povel otevírám pusu. Čutoru pěkně naklopil a málem mě ve víně utopil. Nakonec se společně fotíme. Obdobná situace jako před pár dny, jen trochu jiné národnostní obsazení... Čech, Španěl, Portugalec a Andořan.

Jede se na poštu. Jen co mě pošťačka uviděla, nasazuje svůj obvyklý výraz a vrtíc hlavou mi bere naděje. Zase nic. Čekám už pátý den. Po zjištění, že se balík ještě nehnul z Catarroji domlouváme alternativní řešení. V Extremaduře, asi 100 km od Sevilly mám kámoše ze školy, jehož plánuji navštívit. Až balík přijde, pošťačka ho převezme a pošle na jeho adresu. Problém je v tom, že adresu nemám a do zavíračky ji nestíhám sehnat. Opět zaznívá „Hasta mañana“. Nakupuji jídlo a stoupám stejným směrem, odkud jsem ráno přijel. Na rozdíl od včerejška vyjíždm až na vrchol Port de Cabus do výšky 2302 mnm. V ležící polože trávím zbytek dne. K večeru klesám zpět ke svému odpočívadlu. Cestou mi mává na pozdrav čtyřčlenná rodinka se dvěma pěknými dcerkami. Než jsem stačil rozdělat oheň na polivku, ta samá rodinka u mě zastavila. Načepovali vodu ve fontáně a tatík přišel na pokec. Prý jsou z Valencie. Očekávaje pozvání k návštěvě jsem pohotově oznámil, že za měsíc přes Valencii pojedu. Jediné, co na to odpověděl bylo, že je tam hroznej hyc. Po týdnu konečně usínám s pocitem, že se zítra pohnu z místa.

Emilio mi poslal adresu, mamka rozměry balíku, nic už nebránilo vyplnit na poště potřebné papíry, zaplatit 13 euro, naposledy se rozloučit s paní pošťákovou a jet.

ŠPANĚLSKO


Ve Španělsku se napojuji na silnici N-260 a podél jižní strany Pyrenejí mířím na západ k Atlantiku. Za přehradou Embalse de Barasona vjíždím do nádherného kaňonu řeky Esera. Perfektní, úzká a klikatá silnice s mnoha tunely tesanými do skal je úžasným zážitkem (silnice N-123), doporučuji. K večeru začínám pokukovat po nějakém tábořišti, když dostávám do obličeje vodní bombu v podobě obrovské kapky. Zrovna když projíždím kolem tunelu vyvrtaného pod dálnicí. Než se stačím otočit a ujet těch pár metru abych se schoval, jsem slušně promočený. Tyto tunely jsou zde běžně, každých několik kilometrů. Povrch není nijak zpevněný, využívají je hlavně zemědělci, minimální provoz a jsou dost široké, aby se v nich dalo v pohodě přenocovat a nenechat se přejet traktorem. Jen to tam trochu profukuje. Zapaluji hromádku trávy na ohřátí fazolí a jde se spát.

Následující den to ženu dál na západ. Konečně si užívám těch rovných španělských silnic, o nichž jsem snil ve Francii. Za Huescou se rovina začíná vlnět a vjíždím do dalšího kaňonu, podel řeky Rio Gallego. Asi 30 kilometrů před Pamplonou mě zastavuje neznačená uzavírka, v podobě zabarikádované silnice. Nezbývalo, než se vrátit několik kilometrů a cestu si urychlit po dálnici. Velmi se fichtl trápil při jízdě proti větru do dlouhého dálničního stoupání. V Pamploně krátce zastavuji na prohlídku citadely a rychle mizím vstříc oceánu. Od pobřežního města San Sebastian mě dělí jen 80 kilometrů. Při bloudění prdelními cestami za občasného deště se mi zastesklo po dálničním tempu. Beru nejbližší nájezd a o hodinu později posílám domů slavnostní MMS s fichtlem vyobrazeným na pobřeží Atlantického oceánu. Projíždim se městem, lámu do sebe pár piv a jedu kempovat do autobusové zastávky. V noci leje, takže se ráno budím skroucenej pod lavičkou, kde zůstalo poslední suché místo.

Měl jsem v plánu jet podel pobřeží do Santandera, ale oceán je oceán. Stále pod mrakem, zima, vlhko, žádná idylka. Před Bilbaem to stáčim k jihu. Dost jsem podcenil španělskou lenost – v neděli není šance najít otevřený obchod, držím hladovku. K obědu dávám trochu maku z pole a pár meruňek od silnice, toť vše. Až večer si na ohni v dalším tunelu vařim pár těstovin.

Kopce postupně mizí a vjíždím do regionu Castilla y Leon, vyprahlá země s perfektními silnicemi, dlouhými rovinami a spoustou krásných vesnic, kde se málem zastavil čas. Mnoho pravdy se skrývá v rčení „ To je pro mě španělská vesnice“ – v jedné, která sotva přesáhne stovkou obyvatel, jsem se během chvíle úspěšně ztratil. Také mě fascinuje, že v sebemenší osadě mají alespoň jeden honosný kostel. V Astudillu trávím celou odpolení „siestu“ u kávy a pozoruju ruch kolem. Španělé jsou prostě pohodáři, umějí si dopřát kouska klidu. Nikam se nespěchá. V jednu zavřou obchody, slezou se do kaváren a jentak se líně povalují.
 

Následující dva dny jenom jedu, tankuju, foukám do nádrže a občas vyměním svíčku. Ornou půdu střídají oplocené pastviny. Výstražné cedule „Coto privado de caza“  (oblast soukromého lovu) na každém kroku jasně naznačují ať si hledím silnice a ničeho jiného. Trochu problém najít místo na bivak, když veškeré území kolem silnic je zabráno pro chov dobytka. Nekonečné roviny už mě začínají nudit, tak to těsně za hranicí Extremadury stáčím na západ do Portugalska.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 104x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist