reline_unor



Na Fichtlovi do Maroka

Kapitoly článku

PORTUGALSKO, ŠPANĚLSKO

Úkol je jasný – navštívit nejzápadnější bod Evropy Cabo da Roca a vrátit se zpět do Španělska. Jak snadné, dalo by se říci, to bych však musel mít portugalskou mapu, kterou nemám a peníze za ní utrácet nehodlám. Nezbývá než se s důvěrou obrátit na svého věrného průvodce – Slunce. Motosraz ve Faru zkončil před třemi dny, mám trochu zpoždění.

 

Cestování Portugalsekm mi pionýr opepřil hned po čtyřiceti kilometrech od hranic. Tak dlouho jsem očekával benzínovou pumpu, až jsem se v jednom z mnoha stoupání dočkal prázdné nádrže. Přelévám do nádrže svou železnou rezervu paliva o objemu jeden delicilitr, kterou vozím v kastlíku mezi nářadím, a úspěšně dojíždím do nedaleké vesnice. Ještě že jsou všude dobří lidé. Zastavuji kolemběžícího joggera a prosím o pomoc. Na benzínu je to prý deset kilometrů, bere do ruky telefon aby mi zavolal taxi. Při té představě mě zabolela peněženka. Po chvilce vysvětlování pochopil situaci a zavádí mě kamsi do zapadlého dvora. S kýmsi mluví řečí které nerozumím, ten někdo kamsi telefonuje, kdosi další přijíždí s petkou benzínu, tankuju, platit nemusím, za obdivných a pobavených pohledů startuji a odjíždím. Po značném úsilí ve Fundao nacházím benzínu, dávám plnu a pokračuji západním směrem, za Sluncem, hledat Atlantik. První noc v Portugalsku trávím na zdánlivě zapadlém místě ve stráni nad silnicí.

Probouzím se za zvuku blížícího se motoru. Po mé stráni lítal chlapík na traktoru a snažil se jí vorat. Mává mi na pozdrav, já jemu. Zastavuje u mě a prý jestli jsem na prázdninách... sí sí přikyvuju, abych mu udělal radost, zvedám palec a „Portugalsko guuut“ tak se spokojeně usmál a jel pokračovat ve vorání. Já se vydal do neznáma po stopách oceánu. Dodnes nevím kudy jsem přesně jel. Přes jakési hory, podel jakési řeky, stále na západ podle Slunce a štěstěny. Je to tu fajn, mohu se levně (myšleno zdarma) a zdravě najíst pomerančů, broskví, hrušek, jablek i fíků. V odpoledních hodinách mi počasí ukazuje, že jedu správně. Začíná se zatahovat a ochlazovat. V jednu chvíli dokonce pro jistotu měním směr kvůli černým mrakům nad obzorem. Kolem šesté konečně přijíždím k oceánu... a je uplně jiný než v San Sebastianu... Vysoký písčitý útes a pod ním široká pláž omílaná obrovskými vlnami.. na pohled krása, ale moc nechápu ty lidičky na pláži, jak se v té zimě a větru mohou koupat. Ač bych se dost nutně vykoupat potřeboval, začínám smrdět sám sobě. Zastavuji v jednom kempu s neobvyklým dotazem, zda se mohu vysprchovat. Akurátní paninka po mě peníze, tak mizím, rozbaluji kemping v lese a spokojuji se se sprchou v podobě petlahve s vodou.

K snídani pár hrušek ze sadu a jedu na jih hledat Lisabon. Vloudila se drobná chybička. Špatně jsem odhadl pohyb Slunce po obloze, takže se během odpoledne můj směr změnil z jižního na západní. Kolem páté se objevuji u oceánu, ovšem někde uplně jinde, než bylo zamýšleno. Kdosi přichází na kus řeči. Chci si od něj půjčit mapu, tu však nemá, neb je místní, tak vytahuji papír a nechávám si načmárat jednoduchý plánek kudy kam. Na Cabo da Roca je to třicet kilometrů, prý nemůžu zabloudit. Realita se má tak, že plánek přestal platit po čtvrt hodině jízdy a místo třiceti kilometrů jsem ujel dvojnásobek. Už nikdy nechci zažít tu spleť vesniček a zašmodrchaných, rozbitých silniček plných spomalovacích pruhů. Bylo to o nervy, ale nakonec jsem se, neznámo jak,  přes Lisabon dostal do Cascais, kde se konečně napojuji na silnici vedoucí ke kýženému místu.

A už ho matně vidím, zastřený v mořském oparu, vysoký útes na obzoru zahlodlý do slaných vod Atlantiku omílaný divokými vlnami a bičovaný prudkým větrem... konec Evropy, dál na západ už to nejde. Míjím kamenou chatrč kousek od břehu, , jdu jí prozkoumat. 3x4 metry, značně zanedbaná, ale použitelná. Neznám její původní účel, možná vojenský bunkr, možná rybářská chýše, každopádně dnes z ní bude fichtlí doupě. Zbývají dvě hodiny do tmy a mám kde bydlet. S klidem v duši si mohu užít výlet na Cabo. Deset kilometrů fichtla drtím proti silnému větru a jsme tam. Úžasné místo. Po hodině čekání, až se prostor uvolní od turistů, přes zákaz jedu s Jawou k monumentu udělat pár fotek. Ponořen do myšlenek stojím na útesu a pozoruju mořský horizont, když ke mě přijde chlapík. „Ty jsi čech ?“ ptá se. „Sí sí, soy Checo“ odpovídám automaticky. „Já mluvím česky“ odvětí klidným hlasem. Chvíli trvá, než si, vyrušen z myšlenek, uvědomím situaci. Vážně bych nečekal, že zrovna tady potkám krajana. Velmi zajímavý člověk, jenž procestoval celý svět, dokonce ztrávil nějaký čas s domorodými kmeny kdesi v jižní Americe. Už byla tma, když jsme se loučili. Široko daleko nikdo, jen dva Češi. S větrem v zádech se vracím do svého pobřežního sídla.

Budí mě šramocení. Nějaký rybář se před mou chýší soukal do neoprenu a patrně nesouhlasil s mou přítomností. Cosi na mě zahučel a zmizel mezi balvany. Já jsem se ještě jednou vydal na Cabo da Roca, sehnat samolepku na fichtla (samozřejmě měli v kiosku vše, jen ne samolepky). Přijedu k monumentu a první co slyšim... „mami co to je ?“... další Češi. Tentokrát celá rodinka. S karavanem se vydali na cestu kolem Španělska. Nechal jsem se pohostit kávou a dobrou hodinu jsme strávili nad mapou. Doporučili mi pár pěkných míst, zanadávali jsme si na místní silnice a taky mě varovali před drogovými dealery v centru Lisabonu, jimž není blbé nabízet fet i dětem. Tak ještě pár fotek a mířím zpět do hlavního města. V Lisabonu parkuji fichtla před policejní stanicí a hned jsem středem pozornosti. Strážci zákona se se mnou dávají do řeči. Ujišťují mě, že je tu bezpečno, takže fichtla nemusim zamykat. Tomu tak věřim, když jim před nosem běhají feťáci a prodávají dětem hašiš.

Procházím se centrem, odháním dotěrné číšníky a hledám počítač s internetem. To se daří celkem snadno, dávám o sobě vědět na FB. Je tu plno černochů, ale kupodivu mi žádný z nich nic nenabízí. Až dole na nábřeží ke mě přistoupil chlápek středního věku, jestli něco sháním. Nabízí pytlíček zeleného za 80 euro.. blázen. Nakonec že mi ho nutí za 40 a ještě šišku hašiše, tak moc se chudák snažil prodat. Dokonce hrál na city, že má děti. Jak jsem ho odmítl, přiskotačil další, tentokrát velký robustní černoch a za stejný pytlíček chtěl jen 20euro. A v tom je jejich strategie, postupně slevovat a člověka zblbnout. Rychle pryč. Sluncem se nechávám navést na dálnici A2, která začíná 3 kilometry dlouhým mostem přes řeku Tajo. Při jeho přejezdu jsem byl velkou atrakcí pro ostatní řidiče. Ve snaze splynout s provozem točim fichtla v nejvyšších otáčkách, zaujímám sportovní polohu, skloněn za řídítky, přesto jedu jen 65 km/h a všichni mě s úsměvem předjíždějí. Teď fichtl vypovědít službu, můžu buď se ctí skočit z mostu, nebo se nechat potupně rozjezdit auty. Nesklamal. Přehřál se až za mostem.

Mám radost, jak cesta po dálnici krásně utíká, jen kdyby po dvaceti kilometrech nepřišla mýtná brána. Netuším, do které z mnoha kategorií vozidel fichtl spadá, navíc nemám drobný. Volím alternativní řešení. Objíždím závoru a prchám. Jen slyším, jak se za mnou rozřinčel alarm, rychle pryč. Beru první sjezd, točim motor co to jde a jen doufám že jim nestojí za to mě honit, protože bych neměl šanci ujet. Netušim kam jedu, cesta se postupně zužuje, asfalt mizí, nahrazuje jej silná vrstva písku, několik kilometrů se jím na jedničku prodírám, než konečně opět nacházím asfalt. Nebezpečí zažehnáno, chytám směr Setúbal. Kempuji ve vesnici Palma, na fotbalovém hřišti. Měl jsem v plánu rozdělat oheň. Než jsem však nanosil dřevo, zaůtočilo na mě enormní hejno komárů které stále rostlo... jeden velkej protivnej černej bzučící mrak. Místní ze mě mohli mít srandu... brejlatá, vzteklá postavička, máchající ručičkama všemi směry, pronásledovaná armádou hmyzu. Až do noci okupovali můj stan a nepustili mě ven.

Ráno komáří šikana pokračovala, jen co jsem se hnul. Tak rychle sbalený jsem ještě nebyl. Jedu po trase Grandola, Beja, Serpa, již mi doporučili Češi z Cabo da Roca.  Kolem druhé hodiny konečně překračuji hranici Andalusie. Radost z úspěchu mi však kazí fichtl... ztrácí výkon a vypadává trojka. Chce to menší generálku. Na mapě hledám vodní plochu, kde bych dal sebe a fichtla trochu do pořádku.  Volba padá na přehradu Embalse de Aracena. Příjezdová cesta je katastrofální, ale vyplatilo se. Tábořiště s posezením i ohništěm, perfektně čistá voda, krásný výhled na druhý břeh, kde se pásli koně a krávy. Když mě místní viděli jak střádám dřevo, striktně mi zakázali rozdělávat oheň, prý je to v Andalusii v létě zakázané, leč hlad je mrcha. Stejně jsem si tu rejži po jejich odjezdu uvařil.

Druhý den trávím praním oblečení, relaxem a hlavně údržbou fichtla. Objevuje se první závažnější problém. Na pístu je značná vůle a po jeho demontáži zjišťuji, že pístní pouzdro nedrží v ojnici, lze ho volně vysunout. Provizorně ho do ojnice lepím lepidlem na ložiska a uvidím, jak dlouho vydrží, všechny případy vezu náhradní kliku. Kolem páté vyrážím do 90 km vzdálené Llereny na návštěvu za Emiliem, kam jsem si nechal poslat onen prokletý balík s mobilem, foťákem a předním sklem. Fichtl jel z počátku příšerně, postupně se výkon zvedal, ale chřastivé zvuky linoucí se z motoru dávaly tušit, že ještě budou potíže.

Zastavuji před Llerenou, dojídám fazole a chystám se volat Emiliovi, že jsem skoro na místě. A ejhle, zrovna jel kolem skůtr a kdo na něm nesedí.. rozesmátej, fousatej Emilio vracejícíse z chalupy. Byl jsem šokován, když mi řekl, že balík – vážení -..... PŘIŠEL!!! Konečně budou pořádné fotky.

Dostal jsem vlastní pokoj pro hosty kde už na mě balíček čekal. Večer jsme strávili v rodinném kruhu koštujíce španělské speciality.. pravou tortillu, chorizo, gazpacho, španělskou šunku... a pivo samozřejmě. Následující den jsme se s bandou Emiliových kámošů odebrali na chalupu, kde jsme se s prominutím ožrali jak čuňata. Emiliovi rodiče mi na další den nabízeli výlet do Salamanky, jel bych, ale už jsem byl domluven s Jordanem, že se sejdeme v Seville.

Nejednou jsem se však přesvědčil, že plánování nemá smysl, stejně vše dopadne jinak. I tentokrát nastal zvrat, jen za něj nemohl fichtl, ale já sám. To jsem se takhle kochal krajinou, najednou patník, bum, ležim v příkopě a fichtl s ohlýma tlumičema na mě. Blatník se potkal s válcem, což znemožnilo zatáčení. Během jeho demontáže u mě zastavují klucí četnický, co prý tu vyvádím. Půjčili mi palici na srovnání tlumičů, bez efektu, radši jí vracím než nadělám další škody. Tak si mě alespoň vyfotili a odjeli. Já jsem opatrně sjel z kopce k benzíně, rozmontoval celý předek fichtla a za asistence správce benzíny – děduly kterému jsem nerozuměl ani slovo – se nám tlumiče podařilo srovnat. Mezitím mi přijel naproti Jordan. Na benzíně nocujeme, ráno jsem dokončil opravu... a tehdy začalo peklo. Fichtl opět ztratil výkon a tlumiče se nevracely do původní polohy, za každou větší nerovností nezbývalo, než zastavit a vrátit je násilím, aby kolo nebrzdilo o blatník. Pomalu jsem strácel naději, že se podívám do Maroka.

V Seville jsme navštívili slavné náměstí Plaza de España, katedrálu a v deset večer se v Maestranze (sevillská arena) konala korida. Můj dojem z ní ? Nesmyslné týrání zvířat. Nejdřív bejka rozzuřej, pak se seběhnou pounkové, do hřbetu mu nabodají oštěpy a na konec slavný toreador za řevu nadšeného davu ubohé zvíře probodne mečem. Když se totéž odehrává stále dokola přes tři hodiny, je to celkem nuda. Celou dobu jsem fandil bejkům. Jen jednou mi svitla naděje, když toreador po nárazu vyletěl do vzduchu a s krvavým šlicem na rameni dopadl hubou do písku, ale stejně nakonec bejka zabil. Není od věci koridu vidět, ale jednou to stačí.
 

Pomalu se blížím k hlavnímu cíly své cesty. Ze Sevilly do přístavního města Cádiz a odsud podel pobřeží k nejjižnějšímu bodu Evropy. Píše se 2.srpen a jsem tam, ve městě Tarifa, na jihu Španělska, s rozbitým fichtlem… Kolikrát jsem si na googlemapách za poslední čtyři roky prohlížel to molo vedoucí k ostrovu Isla de Palomas s pevností a majákem, jež pomyslně odděluje Středozemní moře od Atlantiku… a najednou jsem tam. Ten vítězný pocit mi dával jasný impuls, abych pokračoval dál, do Afriky. S odhodláním sedáme na stroje a jedeme do nedalekého města Algeciras.

Před vjezdem do přístavu tankujeme a domlouváme postup, zatímco se k nám přidala skupinka teenegerů s nabídkou nejlepšího marockého hašiše za výhodné ceny. Tak jsme je zklamali a vydali se do přístavu. Proplétáme se bludištěm křižovatek, jednosměrek, kruháčů, až nacházíme pokladny a přichází šok. Místo předpokládaných 90 eur za trajekt chtějí 140 a víc. To je pořádná čára přes rozpočet. Jordan nemá na výběr, zítra mu končí tříměsíční povolení k pobytu a musí opustit Evropu. Já se dostávám do nekonečně bludného kruhu, nemůžu se rozhodnout, zda plout či neplout. Jordan přes internet kupuje jednosměrný lístek, já čekám na další den. Rozbalujeme tábor za městem a na rozloučenou dáváme půllitr kubánského rumu.

Jordan odplul v dopoledních hodinách, já sedám do mekáče a na internetu projíždím aktuální ceny. Po zjištění, že jsou ještě vyšší než včera je rozhodnuto, jedu domu. Náladu mi spravily dvě španělské kočky fascinované fichtlem, povinně jsem se s každou z nich musel vyfotit, fotky bohužel nemám. Objíždím Algeciraský záliv a po pasové kontrole vjíždím na britské území ministátu Gibraltar, jehož hlavní dominantou je skála tyčící se do výšky více než 400 metrů obydlená loupeživými opicemi. Jedna z nich mi přímo z batohu ukradla sklenici s nuttelou, vysmála se mi do očí a zdrhla. Sedám vedle vojenského bunkru na vrcholu a z výšky pozoruji africké pobřeží, trajekty přeplněné turisty plující do přístavu Ceuta na druhé straně, jež mám na dosah ruky. Do toho mi spousta lidí píše, ať to nevzdávám a pokračuju dál... ještě tomu dám šanci.

Po noci kdesi v parku jedu ráno zpět do Algecirasu. Fichtla parkuji před přístavem a hned se mě ujímá lapač duší s nabídkou výhodného lístku. V jeho agentuře mi vypočítali cenu 160 euro. Vážně skoro zadarmo... s poslední nadějí jdu do přístavu. Cestou odeženu několik dalších chamtivých prodejců a pak se stal zázrak. Na ceníku společnosti Trasmediterranea stojí cífra 91 euro i s cestou zpět. Pani za okýnkem mě několikrát ujistila, že to opravdu platí. Za tři minuty v ruce držím vstupenku do Afriky a za hodinu odplouvám... (praktická rada, přesuny trajektem plánujte na všední dny, ceny jsou výrazně výhodnější)

MAROKO

Zařazuji se do nekonečné fronty evropanů, bažících po letních zážitcích a pomalu se soukáme do útrob lodě. Chování fichtla mě znepoojuje, chřastí, špatně startuje nedrží volnoběh ale co, málokdo může říct, že byl na fichtlu v Maroku. Od zaměstnanců organizujících nalodění sklízím příjemný obdiv. Ani ne za hodinu jsem na druhé straně. V Lidlu nakupuji zásoby a mířím k celnici, poprat se s úředním šimlem. Jen co zastavím v koloně aut, příbíhá tmavý pohunek, do ruky mi vráží papír na vyplnění a snaží se mi radit.. podle rad jiných cestovatelu jsem ho stroze odmítl, určitě to nedělá zadarmo. Celou kolonu drze přídjíždí, až u celnice před sebou nechávám asi deset aut, abych měl dost času na obhlédnutí situace. Pro vyplnění papírů jsem musel vynaložit hodně fantasie, jsou v arabštině a francouzštině. Když jsem přišel na řadu, sebevědomě dávám úředníkovi vše potřebné, ten mě však hned poslal jinam s tím, že motorky nedělá. U dalšího okýnka mě vystresovaná paní poslala zase jinam. Tentokrát už jsem uspěl. Pár razítek a jsem oficiálně v Maroku.

Měnim eura za dirhamy, kupuju chlebové placky v přepočtu za 5 Kč a jede se na benzínu. Čerpací stanice mě velmi potěšila svým lidským přístupem. Jeden stojan, jeden usměvavý chlapík v zamaštěných monterkách a kolem něho houf benzínuchtivých mopedů a skůtrů. Natankuje, vezme peníze, strčí do kapsy a další. Můj stroj ho velmi zaujal, vyptával se, ale v půlce dopovědi už se hnal k dalšímu mopedu, na dlouhé řeči tu není čas, kšeft je kšeft. Teď už mě zajímá jen místo k přenocování. Proplétám se hustým provozem a rozbaluji tábor v prvním lesíku, co potkám. Takže mé první dojmy ? Lidi jsou uplně v pohodě, zdaleka se nevyplnilo mé očekávání, že tu bude každý chtít peníze a nabízet drogy. Jen té ekologii moc nedají, všude je neskutečný bordel.

Jelikoš jsem s Marokem tolik nepočítal, netuším co je kde zajímavého. Pro začátek určuji směr Fes a dál se uvidí. Krajina je krásná, leč kopcovitá, takže fichtl hodně trpí, výkon je stále horší a horší. Všude potkávám spousty lidí. Pasou ovce, krávy, posedávají u silnice a prodávají ovoce, nebo prostě jdou pěšky, nebo na oslovi, do vedlejší vesnice. Mít auto zde není samozřejmostí a převažují starší modely, hlavně Mercedesy. Každé třetí auto je starý Mercedes přeplněný lidmi. Směrové cedule jsou naštěstí kromě arabského písma i latinkou, takže s orientací není problém, ani silnice nejsou tak špatné jak se straší, naopak.

Během dne volal Jordan. Velmi ho překvapila informace, že jsem v Maroku a o to víc cena, kterou jsem platil. Zrovna projíždí konopnýmy lány na východě v horách mezi Berbery, což je dost daleko na to, abychom se mohli sejít. V jedné vesničce koukám do mapy, hned přišel chlapík, jestli potřebuji pomoc a pozval mě na čaj. Vzal mě do bistra, kde jsem působil se svým rudým obličejem jak pěst na oko. Objednal přeslazený mátový čaj, v němž se během chvíle topilo několik včel a špatně srozumitelnou angličtinou mi vyprávěl o Maroku. Doporučil mi místo města Fes navštívt Meknes. Mezitím pálil jednu cigaretu hašiše za druhou tím stylem, že sesypou tabák ze tří cigaret, smíchají s nadrobeným hašišem a celé to smotají do jedné supertlusté cigarety.. proto všichni kolem působí veselým, leč trochu nepřítomným dojmem. Přes mé protesty, že to nekouřím, mi vnutil centimetrovou kuličku. Prý jí můžu někomu darovat. Doporučoval mi nějaké nedaléké jezero ke koupání a přenocování, ale je ještě brzy, jedu dál.¨

Ne však na dlouho. Během odpoledne se stav motoru stále zhoršuje. Zrovna projíždím staveništěm plným dělníků, když fichtl náhle vypovídá službu. Odstavuji ho co nejvíce mimo zvídavé pohledy a jímám se oprav. Nějak se rozhodil předstih, tak si chvíli hraju se zapalováním a startuju na krátké roztlačení, s úlevou pokračuji v cestě... asi dvěstě metrů. Z motoru se ozvaly klepavé zvuky a zase stojím. Teď už jde do tuhého. Při hledání zdroje klepání několikrát protáčím motor, načež se píst ve válci napevno zasekl. Právě se ozvala ona závada s pístním pouzdrem, kterou jsem lepidlem řešil u Araceny. Asi jsem působil komicky, malá holka, co opodál pásla ovce se mi bez zábran řechtala a fotila si mě iphonem. Přišla až ke mě, vždy něco arabsky prohlásila a následoval záchvat smíchu. Já jsem se smál zase jí. Bohuže jsme si vzájemně nerozuměli ani slovo, sendavám tedy řetěz a tlačím fichtla do civilizace.

V nedaleké vesnici mířím k bistru, kde posedává několik chlápků. Všichni se tváří dost nedůvěřivě a nesrší nadšením z mé přítomnosti. Jediné co potřebuji je kousek čistého placu, kde  bych mohl rozdělat motor, bylo však nad mé síly jim to vysvětlit, jazykově jsme se míjeli velkým obloukem. Nezvyklá situace naštěstí přilákala mnoho místních, mezi nimiž se, jako spása, objevil soused mluvící španělsky. Stačilo pár slov, aby pochopili a vyhradili mi kus betonové terasy před bistrem. Taky jsem se dozvěděl, že je na cestě sem nějaký mechanik, kterého z nedorozumění zavolali. Po sejmutí pístu se vysypala bronzová drť, která měla kdysi představovat pouzdro. Mezitím už byl mechanik na místě, obhlédl situaci a zmizel se slovy, že přiveze nové pouzdro. Překvapivě nepasovalo, vzal si tedy celý motor, 100 dirhamů pro soustružníka a zítra prý bude hotovo. Moc se mi ta situace nelíbila, ale bude to jednodušší, než půlit motor. Zbytek dne jsme proseděli na terase, popíjeli čaj, kouřili dýmku a v rámci možností se snažili komunikovat. K večeři kuře s chlebem a na noc mě vzal Khalid (jeden z bratrů vlastnících bistro) k sobě domu. Je zajímavé, že nemají postele, spí se jen na dekách na podlaze.

Ráno s Khalidovým bráchou míříme přeplněným autem do města pro motor. Když si někdy říkám, že mám v garáži bordel, je to houby v poronání s tím, co mají v dílnách maročtí mechanici. Na mém motoru se právě pracovalo, procházíme se po trhu, dáváme čaj a typické mleté maso s blinkama pečené na ohni. Tady by si evropská hygiena zgustla, všude prach, kouř, v tom se holýma rukamá hňácá maso, lidé se prochází mezi volně rozvěšenými fláky skopového... Kolem druhé je motor hotov, spokojeně platím 10 euro, vracíme se k bistru, bez problému dávám fichtla do kupy, nastává velké loučení a v podvečer odjíždím. To byla nádhera, po dlouhé době měl fichtl tah, žádné zvonění, vše chodilo jak má. Nocuju na pastvě nedaleko města Meknes.

Že nocuji na pastvě jsem se vlastně dozvěděl až ráno, kdy jsem se vzbudil za dozoru pěti pastevců sedících na mezi asi pět metrů ode mě. Hned mi nabídli, abych se k nim přpojil. Sedám mezi ně do příjemného stínu, než se naděju, přstává předemnou pytlík s hroznovým vínem a v ruce třímám zapálenou dýmku s kífem. A to je ten okamžik, který měl Said na mysli, z kapsy vytahuji kuličku hašiše abych jim ji věnoval, nikdy  nezapomenu na ty rozzářené výrazy, když ji uviděli. A jak jim šmakovala. Tak jsme si tam tak seděli, pokuřovali, poslouchali arabské rádio, prohlíželi fotky a pozorovali pasoucí se dobytek. Hotový ráj klidu.

V Meknes míjím mekáč, dávám o sobě zprávu na facebook a určuji další postup. V centru města procházím zastřešené tržiště, kde se dá pořídit takřka cokoliv, Od koření, přes oblečení až po kravské vnitřnosti, které v tom vedru a uzavřeném prostoru působí značně blitkopudně. Pokračuji dál na jih, kochám se krajinou, sním si o Sahaře, když koutkem oka zahlédnu motorkáže se vztyčenou paží. Nevěnuju mu pozornost. Následuje kopec, fichtl zakuckal a chcíp. Zrovna když foukám do nádrže, onen motorkář u mě zastavuje. Jordan má stejně překvapený a pobavený výraz jako já. Neuvěřitelná náhoda, že jsme se potkali. Má namířeno do Rabatu, vyřizovat víza. Chvíli klábosíme a plánujeme další sraz, do Rabatu taky mířím, jen opačným směrem. Dal mi skvělý typ na dobré krmivo, stále jsem dumal co to je za zelené šišky, které místní tak hojně nabízejí u silnic, jsou to mladé kaktusové „výhonky“ s jedlou dužinou, plná taška za 15 korun.

Ráno se na pastvě opět budím za přítomnosti maročanů. Tentokrát však žádná družba, jen přátelské pozdravy. Snídám kaktusy, začínám na nich být lehce závislý, a stále vážněji si  pohrávám s myšlenkou dojet až na Saharu. Na taková rozhodnutí jsem však malý pán, jeho výsost Fichtl opět začala výrazně ztrácet na výkonu. Po dvaceti kilometrech výkon zcela zmizel a vrátilo se nepříjemné rachocení a chřastění. 245 kilometrů. Přesně tolik vydrželo nové pouzdro za 20 euro. Sundavám propálený, nově dávaný píst a do dlaně se mi opět vysypala hromádka bronzové drti. Následuje klasický postup, pár nadávek, demontáž sekundáru a pěšky po boku Jawy 50 kráčím do civilizace.

Prosím dva mužíky obdělávající zahradu, aby mi poskytli kousek asfaltu před domem. Prohlédli si motor a starší z nich začal gestikulovat, ať jdu pryč. Tak jsem trochu rozladěn pokračoval, za chvíli mě předjeli na motorce a mávali, ať je následuju. Po pár kilometrech přicházíme do města Ait Ishaq. Právě se tam schylovalo k nějaké slavnosti, všude stany plné dek a polštářů, na nich posedávali bestrobarevně oblečení lidé.. teď však mám jiné starosti. Můj průvodce mě zavádí do centra, naznačuje, ať počkám a odjíždí. Já na nic nečekám a pouštím se do díla, za chvíli je fichtl rozprostřen přes půl chodníku. Na scénu přichází další postava, Mohamed. Majitel malé dílny, vedle níž jsem se právě rozvaloval, místní opravář dvoukolých klumprcajků, prodejce benzínu a co hlavně, bývalý student španělské literatury, takže jsem se s ním domluvil. Hned přiložil ruku k dílu. Z restaurace přes ulici mi přinesli čaj, vychlazenou vodu a chleba s marmeládou. Úkol byl jasný, rozpůlit motor, vyměnit klikovku, složit. Celkem příjemné zpestření výletu. Každou chvíli přišel na kus řeči nějaký místní. V čase modliteb se Mohamed odebral do mešity, toho využil pan hostinský odnaproti, aby mě pozval na oběd. Dostal jsem hromadu kus-kusu s hovězím a mrkví, k tomu meloun a za nic na světě nechtěl zaplatit, výborní lidé. A v 17:00 to začlo, koňská slavnost, neboli Taimat, k níž se v poledne schylovalo právě vypukla. Z poklidné uličky se stal pestrobarevný blázinec. Celé město se nakoncentrovalo přesně do místa, kde jsem se v největším horku snažil do fichtla namontovat motor. Jako čestná stráž se vedle mé hromádky šrotu postavil zástup asi dvaceti jezdců na koních a vyčkával na správný okamžik, než se s celým davem za bujarého veselí vydali  na pochod městem.

Už byla téměř tma, když bylo dílo dokonáno, fichtl zavrčel. Mohamed mě doprovodil do veřejných sprch, vyměnili jsme si adresy a zmizel, za celé odpoledne asistování nechtěl vůbec nic. Jdu na obhlídku města. V krámku chci koupit chleba, ale dědula mi ho odmítl vydat. Asi nechtěl peníze od nevěřícího ateistickýho psa. Ve druhým krámku zase prodejce netušil co chci, fakt se snažil, nabízel co mohl, mouku, vajíčka.. naštěstí mi přiběhl napomoc nějaký kluk a vysvětlil mu co potřebuju. S kámošema posedával na ulici u čaje. Anglicky moc neuměl, dal mi tedy k telefonu svého bratra Abdelilaha. Prý jak se mám, jestli potřebuju pomoc, jestli mám kde spát... když říkám že ne, pozval mě k sobě domů, samozřejmě s radostí přijímám. Do noci jsme seděli v jejich skromném bytě, jedli, popíjeli čaj a vedli dlouhou debatu o všem možném, včetně islámu a lekce francouzštiny.

Ráno se loučíme jako staří známí, tak snad jednou na oplátku v Evropě. Můj úmysl dojet na Saharu po dlouhé úvaze odkládám na příště. Sice mě od ní dělí jen asi 300 km a pohoří Atlas, ale motor běží příliš mizerně na to, abych pokračoval dál na jih. Náhradní díly docházejí, nejvyšší čas se po šesti týdnech obrátit k domovu. Na noc se usidluji na nějaké louce asi sto kilometrů od Rabatu. Opět mě kdosi spozoroval. Přišel a gestikuloval, že tady být nemůžu, že je to nebezpečné a kdesi cosi. Prý ať ho následuju. Jmenoval se Said a ubytoval mě na zahradě v pěkné, zděné kůlně, dostal jsem deky, čaj, kaktusy, nějaké sušenky... ti maročani jsou prostě skvělí. Řeč sice opět trochu vázla, ale rukama nohama jsme si rozuměli.

V Rabatu se naposledy scházím s Jordanem, jak jsme se domlouvali. Trochu jsme pokecali, prošli trh, dáváme fotku a prozatím se naposledy loučíme (určitě se zase někde potkáme, o tom není pochyb). Po noci v rákosí u nějaké řeky to ženu na sever do Tangieru poměrně nezáživnou, placatou krajinou. Od místních kupuju přímo z pole žlutý meloun... naprosto vynikající, kam se hrabou naše z dovozu. V Tangieru mě docela šokovaly ceny v supermarketu, plechovka fazolí v přepočtu asi 80 kč, to je jak ve Francii. Na poslední noc v Maroku jsem našel místo, které jsem si doslova vysnil. Na útesu, vysoko nad hladinou moře, s výhledem na Evropu.

Píše se 12. Srpen 2014, kdy dost možná jediný fichtl na Africkém kontinentu odplouvá zpět do Evropy. A že se mu vůbec nechtělo. Několikrát jsem zkoušel ladit zapalování, přesto jel stále příšerně, až jsem si do něho musel kopnout. V Ceutě s nějakým černochem směňuji dirhamy za eura, konečně po týdnu kupuji plechovku piva, dávám echo na facebook a spokojeně na 2.5 hodiny sedám v přístavu do stínu čekaje na na trajekt.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (108x):
Motokatalog.cz


TOPlist