Centrální Asie 2014

Přivohejbáme plán a koketujem s myšlenkou přejít do Tádžiku ještě dneska. Jenže Bekobod je přechod pouze pro místní, tzn. pro uzbeky a tádžiky, ostatní mají smůlu. Další přechod blízko je Bostan, 40km. No nic, zkusíme tam doject a uvidíme. Přijíždíme se soumrakem okolo devátý. Přechod jede non-stop, tak začíná válka papírů. Asi jsme bojovali zdatně, páč slyšíme lahodnej zvuk razítek. Ani nechtěli deklaraci peněz, takže jsem ty dolary schovával do krku řízení zbytečně. Kontrolor zavazadel ještě vysí*á, že prej všechno z kufrů ven, ale vysvětlujeme mu, že na něj se*em, že to nebudem vykládat do prachu a vody na zemi. Dal si říct, taky pomohlo zakdákání plastový slepice, takže mizíme z Uzbekistánu a jedem na tádžickou stranu. Ta probíhá v naprostým klidu. Sice tam asi hodinu strávíme, ale aspoň máme možnost vysondovat, jak to v Tádžiku funguje, během rozhovoru nám náčelník celníků dává zobnout pistácií. Bum razítko, podpis a jedem. Welcome to Tadjikistan! Půl jedný v noci. Spaní hledáme poslepu v polích kousek za hranicí. Opět širák.

Po probuzení využíváme tureckej hajzl v polích. S*ačka je, zdá se, na ústupu. V prvním větším městě – Khojand – měníme prachy, kupujem sváču a berem benzín. Jelikož je horko, jedem za město Kayrakom k přehradě. Ta nám vyráží dech. Jezero po pravej ruce je jak Makarská Riviera, na devíti hodinách to zase vypadá jak v Pokladu na Stříbrným jezeře. Dáváme offroad a jsme u vody. Myjeme se, pereme, svačíme… Idylku naruší až místní rybář, ale je s ním fajn pokec a dokonce nás zve, ať u něj zůstaneme přes noc, že nachytá ryby a ondatry a uděláme žranici. Sorry, není čas, Dušanbe volá. Škoda, ty ondatry měl určitě moc dobrý… Stavíme se cestou na polívku a já ve spolupráci s Foxem ku*víme Bonnyesovo víčko od nádrže. Nakonec i tahle kravina měla happy-end, na rozdíl od objednání balené vody k obědu - ani na potřetí to kluk nezvlád. Bonnyes ještě dostává poučení od místního brouka pytlíka, že nemá kouřit, když stojí blízko benzínu. Radši padáme. 38°C, výška 1400m.n.m., uvidíme, co bude dál. 

Dál bylo to, že teplota klesá na 17°, výška roste ke třem tisícům a kopce okolo jsou fantastický! Tunely sice tádžici udělat umí, ale odvětrání nebo souvislý osvětlení jim nic neříká. Jako bonus protejká tunelem potok. Rachot! To je slavnej Anzob tunel – 5km ve tmě, vodě, smradu a kraválu se prozatím stává největším punkem zájezdu. Jinak super – hory překrásný, vlevo skála nahoru, vpravo skála dolů, svodidla výjimečně, jeden rozsekanej kamion napravo, ovce za zatáčkou, smrdící brzda, netáhnoucí motory… Bydlení hledáme u řeky až po tmě.

Za ranních paprsků zjišťujeme, kde že jsme to vlastné spali. Sám nevím, co to mohlo bejt, ale všude písek, halda šutrů, k řece dva metry betonu dolů, jak molo ve Slovinsku. Nejspíš jsme bivakovali na nějaký stavbě. Jelikož už jedeme na výpary, bereme na nejbližší pumpě 5 litrů ropy a jedem do Dušanbe shánět olej do fichtlů. Na bazaru se nám daří potkat motorkáře, kterej nás doved do motoservisu, kde si sám nechává opravit motocygl čínský provenience. Servisák Andrej je rus a je hodně v pohodě. Oleje má mnogo, tak šup na to. Bonnyes si spolu s výměnou oleje střihne i vyčištění a seřízení hladin karbeců, i já mrknul na trysky, filtry a hladiny, páč mi moped jede taky nějak divně. Nic ale špatně nevypadá, takže je to nejspíš špatným benzínem nebo nadmořskou vejškou.

Když už dáváme mopedy do kupy, přijíždí dva motorkáři z Ruska, že prej jedou z Pamíru. Ten je po nedávný přestřelce pro turisty opět zavřenej, ale oni to objeli. Zaplatili si gruzavik, naložili fichtly na něj a strážní post objeli, tudíž je nikdo nezastavil a nevrátil zpátky. A jako bonus jsou prej zavřený oba přechody do Kyrgystánu. No bude to ještě zajímavý… Platíme za olej, loučíme se a vyrážíme směr na východ. Ještě nabrat ropu doplna + 5 do kanystru a může se ject. Hory okolo cesty jsou zase fantastický, jenom stěží se věnuju řízení. To samý i vesničky, kterejma projíždíme. Dneska nájezd nic moc, nějak se nám zpoždění oproti plánu navyšuje. Spaní u řeky vedle M41, tzv. Pamir Highway. V noci jezdí okolo hodně aut a osvětlují skalní stěnu na druhým břehu. Spim pod širákem, tak mam parádní letní kino.

Spalo se nádherně, řeka hučela, vítr foukal jenom lehce a žádný „zvířátko pro každý den“ mě nepokousalo. M41 je ze začátku napůl asfalt a napůl štěrk. Jede to pěkně, jen obrovský stáda ovcí a koz jdoucí na pastvu nás brzdí v letu. Přijíždíme k odbočce do GBAO, je tu policejní post. Tady potkáváme německý pár cyklistů, které vrátili, že je Pamír uzavřen. Hmh…, takže fakt je neprůjezdnej. No nic, my chceme na Karamyk… Aha, ten prej je zavřenej taky. Co teď? Volám na konzulát v Astaně (společný pro KZ a KG), tam ale nemají aktuální info. Ještě zkouším cestovní agenturu v Dušanbe, tam se dozvídám, že jediná možnost, jak se dostat do Kyrgoše, je přejít na severu Tádžikistánu. Rychlá domluva a obracíme to zpátky na Dušanbe. Ještě pár fotek s kolegy-cyklisty z Říše a valíme. Začíná poprchávat, naštěstí jenom krátká přeháňka. Offroad je parádní, jenom zase ty ovce/kozy to kazí.

Před Dušanbe dáváme gábl. Fox s Lachtanem jedou do centra (vařit nosiče resp. koupit zrcátko), já s Bonnyesem máme na starosti najít bydlení. Úkolu jsme se zhostili s bravurou, první hodinu jsme prochrápali. Cestou ještě kupujeme vodu, sušenky a chleba. Dostávají nás místní policajti: přes všechna varování, které jsme na cestě dostali, jsou absolutně v pohodě. První hlídka mastí karty na dělícím pásu, druhá nám mává, když na 40ce jedeme 90. Korunu tomu nasazujou maníci na mýtnej bráně. Nejdřív „odkuda?“, pak na sebe hulákají „Praga, Praga“ a nakonec ohejbají závoru, abysme mohli bezplatně project. Spaní bude v komplexu s bazénem. Dáváme zopár piv, šašlik se salátem, Lachtan opravuje zrcátko a – jelikož jsme na cestě už dlouho – řešíme ženský. Místní i ty český/slovenský.

Použiju slova pana Komárka: „Chčije a chčije.“ Provazce vody z nebe. Hadry, který jsme večer rozvěsili na usušení, jsou durch a žádnej náznak zlepšení počasí viditelnej neni. Navíc pan domácí nás natáhnul, že prej snídaně není v ceně „komnaty“, ikdyž večer tvrdil něco jinýho. Syčák… Sbalit, vlítnout do nepromoků a nabíráme směr Anzob tunel. Motorkám se moc nechce, my cítíme, jak nám vlhne oblečení. Přichází tunel, zase punk jako k*áva. Smrad, kravál, louže že bys Kamaz schoval… Nahoře pod sedlem je celejch 7°C a vydatně prší. Po průtrži se na silnici sype kamení takovým způsobem, že místama to je jenom stěží průjezdný, kolikrát sesuvy i vidime a ujíždíme před nima. Šutry na cestě jsou velikosti stavebního kolečka. Do toho samozřejmě déšť, kosa, protijedoucí kamazy, v pravo svislá stěna nahoru, vlevo rokle i s rozbitým čínským shackmanem. Lachtan použil v SMS označení „hardcore“, Bonnyesovo nejpoužívanější slovo bylo „typí*o.“ Zdoláváme i druhý sedlo, ale chčije pořád. Až po sestupu k 1200m.n.m. se počasí lepší a začínáme osychat. Já ještě beru foťák a naposled fotím v dálce Pamír, Bonnyes pro změnu fotoaparát s pomocí rozety nechtěně rozebírá. Dopřejeme mu důstojnou smrt, zakopem ho v horách. Stavíme na šašlik kousek za Khojandem. Majitel šašlikárny se jmenuje Gafur. Jelikož se blíží nepěkná bouřka, domlouváme se s Gafurem, že u něj na zahradě budeme bivakovat. Nemá s tím problém, naopak se o nás úžasně stará. My sušíme hadry, co nám zvlhly a řešíme, jak zejtra, kam a kudy doject. Na dobrou noc pucujeme piváky.

 

Loučíme se s Gafurem, fotíme se s jeho ženama a dcerama, a vyrážíme na Isfaru. Za Isfarou by měl bejt přechod do Kyrgoše. Najít se nám ho daří až na podruhý. Poprvý jsme si zajeli asi 16km, správná cesta vede pěšinou mezi barákama. Na celnici jsme všehovšudy strávili 1 hodinu, žádný problémy ani na výstupu z Tádžiku, ani na vstupu do Kyrgyzstánu. První problém se vyskytnul na hranicích uzbecký enklávy, že prej turisti neprojdou. Ještě chvíli se snažíme překecat kluky kyrgyzstánský, ale žádnej výsledek. Takže se vracíme do Batkenu a hledáme novou cestu, která by měla vést do města Oš. Nová cesta ještě není komplet, takže prvních 20 km krosíme po šotolině. Pak už je asfalt parádní a my letíme kyrgyzskou krajinou. Stavíme se na čaj, ale šéf čajchany (nebo kdo to vlastně byl) je natolik zvědavej na naše výdělky, že rychle dopíjíme, platíme a jedem dál.

V Oši jedeme okolo sochy soudruha Lenina. A prej že je v Ječný… V Oši je! Jelikož se rychle stmívá, zkoušíme hledat bydlení. První pokus končí neúspěchem v podobě plotu na konci vsi, druhej je ale parádní. Sjíždíme do pískovny a s hlídačem domlouváme, že tu přechrápeme. Maník není proti, a tak míjíme fadromu nakládající písek na Kamaz, kličkujeme mezi krávama a stavíme stany vedle transformátoru. Pěkně hučí, sem-tam zabublá. Bonnyes znovu schazuje nádrž a řeší karbce. Nachází drážky na jehlách, snad je to příčina jeho (a asi i mejch) problémů s netáhnoucí mašinou. Držim mu palce, dopíjím čaj, chvíli nechtěně „tancuju“ v kravích ho*nech a jdu chrápat.

1. červen. Den dětí slavíme tím, že po domluvě necháváme Bonnyese samotnýho, páč mašinu opravil víc, než by si představoval a ta mu přestala ject. Až to dá Bonnyes dokupy, objede kopce a potkáme se v Kazachstánu. My tři jsme si stanovili cíl v podobě jezera Song-Kul, který leží ve výšce asi 4000m.n.m. Cesta k němu? Mazec. Nejdřív v Ozgenu volí Foxovo navigace nejkratší cestu a ta vede cestou-necestou. Moje navigace pro změnu signalizuje polohu mimo cestu, prostě blbě zkalibrovaný mapový podklady. Pak se motáme Jalal-abadem, abychom nakonec našli vytouženou cestu na Kazarman. Pánové ve vesnici za Jalal-abadem ukazujou cestu a povídají, že prej asfalt bude. Asfalt byl asi 20km. Pak plynule přechází v hrubej štěrk a cesta se začíná zvedat. Čeká nás sedlo ve vejšce okolo 3000m.n.m. Ze začátku to jde rychle, postupně ale s rostoucí vejškou klesá teplota i kvalita cesty. Navíc mi mašina přestává táhnout od volnoběhu, tak je potřeba to točit nad 2500ot/min, Jedu první, tak mi tempo skupiny vyhovuje :) Přichází pár úseků, kdy se opět z řidiče stávám divákem, zejména dva výživný blátivý úseky mi dávají dost zabrat, ale zvládám to bez pádu.

V dálce vidíme zasněžený vrcholy a těší nás, že tam nemusíme. Tam by to asi nebylo úplně příjemný. Krátká pauza na focení/cígo a jedem dál. Čas letí. Pomalu nám ale začíná bejt jasný, že zasněžený vršky jsou to naše sedlo. Nejdřív sníh na mezích, pak v pangejtech a nakonec i na cestě. Do toho potoky vody v kolejích, ale nic to nevadí, louži mam v botech už pěknou chvíli. Byl to masakr, stálo nás to spoustu sil, ale sedlo jsme dobili. Nedá mi to a z čerstvě napadenýho sněhu dělam kouli a už jí metam po Lachtanovi. Přijíždí Fox, fotíme. 1,8°C, silnej vítr, mokro v botech, sněhová koule letící po Foxovi… Krásnej Den dětí.

Je na čase se přehoupnout na druhou stranu pohoří. Cesta dolů taky nic moc extra, ale je lepší než ta nahoru. I je tu míň bláta. Dostáváme se na úroveň 1200 metrů a teplota je už příjemnější, 12°C. Cesta se mění ve štěrkopísek, místama to valím i 120. Říkáme si, co jsme to za borce, že jsme projeli sedlo, ale to samý denně zvládají místní ve starej audině nebo (kdysi naleštěným) chevroletu. Ty auta tu musí bejt neskutečně dobitý, když mě roleta na cestě vykloubila navigaci. Chrápat dneska budeme u řeky, ale je špinavá, takže na hygienu zase dlabu. Jenom tradiční očista: ruce, zuby, oční víčka. Ještě píšu Bonnyesovi, jak ten je na tom, ale nejdřív se mi zpráva nechce odeslat, páč nemám moc signálu, a pak mi ani nepřišla doručenka, že Bonnyes zprávu obdržel. Uvidíme zejtra, jestli se ozve. Musí.

Bonnyes se v noci ozval, že mašinu spravil (v p*deli byly komínky, který jsme společně objednávali u Keda, takže očekávám, že u mě taky budou ve stejnej p*deli) a je nám v patách. To byla ta dobrá zpráva. Ta blbá je ta, že chčije a já mam mokrý všechny věci, co jsem si večer rozvěsil na uschnutí. No co, pobalit a jedem vstříc dalšímu dobrodružství. Šplháme zase do kopců. Fox hází mrchu, odnesl to levej kufr a podstavec plexi. Rychle kamenem polátat kufr, stříbrnou páskou pofackovat trsátka z masky a valíme dál. Jestli včera byla teplota u nuly, dneska se dostáváme pod nulu a i regulérně chumelí. Jsme durch, je nám zima a já, jelikož přes zachumelený a zamlžený brejle nevidim na cestu, z cesty sjíždim, házim mrchu a prorážim kanystr s benzínem. Snažíme se vytejkající benzín rychle přelejt do nádrže, bude se ještě hodit. Konečně se dostáváme na souvislej asfalt. Ten nás dovede až do města Naryn. Cestou ještě potkáváme cyklistu z Anglie, jak v chcanci vede bycygl ověšenej brašnama. Stavím u něj a ptam se, jestli můžu nějak pomoci. Má proraženej přední plášť, takže bohužel. Aspoň mu popíšu cestu přes sedla, jede opačným směrem než my. Na jezero Song-Kul kašlem, jsme na dně. V Narynu bereme ubytování v privátu za 750 lokálních peněz, včetně snídaně a garáže, kde Fox dává do kupy zbytek nedostatků způsobenejch pádem v horách. Umejt, nažrat, kouknout na zprávy (zejtra má zase chcát) a pomalu do pelechu. Ještě stačim prohrát souboj se zásuvkou, masivní jiskření mi dává najevo, že si telefon nenabiju. Píšu Bonnyesovi, jak je na tom, ale zpráva opět nedoručena…

Bonnyes se pořád neozejvá, začínáme bejt nervózní. Přes noc nám většina věcí stihla z větší části uschnout, ale boty máme mokrý všichni. Ani bych se nedivil, kdyby z nich vylezla žába. Balíme, uklízíme po sobě a vyrážíme směrem k jezeru Yssyk-Kul na severovýchodě Kyrgoše. Čeká nás ještě jedno sedlo nad 3000, konkrétně 3030 metrů. Asfalt se ztrácí kousek za městem, ale nám to nic nevadí, naopak si cestu užíváme. Mává na mě policajt, abych zastavil, že prej letět 110 na 40ce se nemá, ale gesto pro zastavení proved tak ledabyle, že na něj se*u. Stavím až o pár kilometrů dál, páč je mi kosa, tak přibaluju další vrstvu. Dokonce lehce poletuje sníh. Při zastávce Fox zjišťuje prasklý nosiče kufrů. Stáhnul to kurtou a valíme dál. Posledních pár set merů před sedlem je už jenom bláto, takže gazovat a držet si palce. V sedle je nádherně, ikdyž frochu fryšno. Ani nejde popsat ta úžasná scéna pod zasněženýma vrškama a azurovou oblohou.

Zaplácáme kartu foťáku pár desítkama fotek a začínáme klesat na druhou stranu kopce. Drobet to kulim, a tak mam bláto i na brejlích a na zádech. Z bláta přechází cesta ve štěrk a ze štěrku v perfektní asfalt klikatící se podél řeky. Letíme 120 a jen-tak-tak, že nedrhneme loktama či přilbou o betonový svodidla. Vypadá to, že jsme dojeli studenou frontu, ve kterej jsme včera zdolávali kopce a přes noc stačila poodběhnout na severovýchod. 

Naštěstí se cesta stáčí okolo krásnýho jezera Orto Tokoy a na nás tak spadlo pouze pár kapek, odhadem 35. Bydlet budeme v luxusním hotelu Sary-Oy, i wifi tu mají. Fox jede vařit lešení, já s Lachtanem lovíme večeři v magazínu naproti a snažíme se naladit cokoliv funkčního v televizi na hotelu. Večeře ulovena úspěšně, televizi jsme bohužel nepřeprali. Fox se vrací ze svárky o 2000 SOM a krabku cigaret lehčí, ale je zavařenej a to je hlavní. Večer ještě zajdeme na pivo a boršč vedle do café. Všechno probíhá v pořádku až do chvíle, kdy dýdžej v koutě začne zpívat karaoke. Sice zpívá pěkně, ale v prázdný putice to působí hodně levně. Levně to ale jenom vypadalo, páč na účtě se nám objevila položka „mjůzik“. 3x25 SOM. K tomu ještě 10% dýško. No, ještě že se tu už nevokážu. Ikdyž, na tu servírku bych se ještě přišel podívat. Naházet nějaký fotky na fejsbuk, zkouknout novou verzi Internetu, vys*at, umejt a u vysílání pravoslavného TV kanálu Sojuz se snažíme upadnout do komatu. Bonnyes furt nic, zpráva pořád nedoručena…

Snídáme Lachtanovo favorizovanou rejžovou kaši. Jelikož se Bonnyes pořád tváří nezvěstně, začínáme jednat. Fox volá na konzulát do Astany (společnej pro KZ i KG), aby poradili, jak postupovat. Podle jejich rady míříme na místní stanici milice (policajti) a snažíme se vysvětlit náš problém. Sotva to vysvětlíme jednej uniformě, přichází jiná ruka zákona a prej „odkuda?“ Trpělivě vysvětlujeme situaci a když už to vypadá, že začnou něco dělat, začínají po nás vyžadovat vysvětlení ve psané formě a navíc v azbuce. Huhl… Nakonec se nám daří je ukecat, že to může bejt anglicky a překladatel jim to přeloží do řeči místního kmene. Takže zasedam ke stolu a na prázdnou áčtyřku vysvětluju situaci. Sám si tvořím hlavičkovej papír, když se ve dveřích objevuje překladatel. Odhadem je mu tak 14 let, ale dá se s ním anglicky domluvit na slušnej úrovni. Ještě policajtovi půjčuju SD kartu z foťáku, chce si vytisknout fotku s Bonnyesem. Jelikož neumí s PC, musim mu fotku otočit a oříznout sám. Až budu velkej, chci operační systém v azbuce. Během těchhle procedur stále zkoušíme Bonnyesovi volat, když tu najednou je číslo dostupný a i zprávy jsou doručený. Po chvíli se Lachtanovi daří dovolat Bonnyesovi. Je v pořádku, jen měl rozbitej telefon. Ten nám ale dal, syčák! Takže vyplňuju další prohlášení, tentokrát že se kamarád našel a to předchozí prohlášení ať zahodí. Úleva jako sv*ně!

Plni radosti vyrážíme za město k jezeru Yssyk-Kul. Rybník jak k*áva a bílý hory kolem dokola. Namlátíme další desítky fotek a jedem směrem na Biškek. Úsek dvaceti kilometrů za městem je v rekonstrukci, tak si pěkně zakrosíme, zbytek je zase parádní asfalt, kde letíme jak utržená vráteň od stodoly. Potkáváme kluka z Anglie, jede na starým XTčku a veze svojí ženu. Holka původem z Pamíru, napůl afgánka. Nádherná baba, oblečená spíš na didžinu než na motorku. Chrápem u vody, žáby zase řvou…

Začínáme den excelentně. Já nemůžu nastartovat, mam vybitou baterii. Moped strčíme z vršku a už vrčí. Sotva vyjedem od vody na hlavní, Lachtan objevuje prázdný zadní kolo na svým fichtlu. Čeká nás naše první návštěva vulkanizacie. Kluci v servisu mají zouvačku, takže během chvíle je rozebráno a kouká na nás skříplá duše a sekunduje jí utrženej ventilek. Duše vyměněná v cuku-letu, já si ještě necham překontrolovat tlaky v kolech, ať nejedu po ráfku. Na můj dotaz, jestli se tu dá koupit „cézetka“ Kyrgoše, borec mizí v zákulisí a dostáváme rovnou 4 reklamní samolepky KGZ. Za opravu si kluci nic neřekli, za samolepky taky ne (prej "padárok"), tak jim aspoň uděláme tržbu nákupem oleje, poděkujem a jedem dál. Stavíme v Kara-Bulaku, potřebujem cíga a nějaký suvenýry. Cíga máme, ale pro suvenýry musíme na bazar. Po chvíli pátrání máme pár magnetek, ale pohlednice se zdají jako „mission: impossible“. Posílají mě od čerta k ďáblu a zase zpátky. Na ulici povídají, že prej bazar, na bazaru (mimochodem, mraky pěknejch bab) že prej počta, na poště mě posílají do Biškeku. Ještě se snažim ptát různě na ulici, ale skoro hodinová pátračka vychází vniveč. Atkritky nět. Nic, jedem na čáru.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE