Tour de Europe….vol.II

7.den: úterý

Dnes je opět přejezdový den. Trošku se zdržím při balení zázemí, než vše poskládám na motorku, trochu času to zabere. Ale i tak brzy ráno beru trajekt a vracím se zpět na Sardinii. Je další krásný den a v plánu mám projet celou „východní“ silnici SS125, která vede z Palau až do Cagliari. Tahle silnice je skoro povinností a nabízí vše, co chceš na motorce zažít. Rychlé přehledné zatáčky, ale i pomalé, úzké vlásenky. Napřed cesta prochází přes velmi oblíbená letoviska – Costa Smeralda, San Teodoro. Jakmile však projedu přes město Orosei, pochopíte, že se něco mění. Civilizace řídne a v okolí potkávám jen volně pasoucí se zvířata a divokou vegetaci. Nádherné výhledy na skalnaté hřebeny, teplota klesá o pár stupňů a dostávám se do průsmyku Genna Silana. Zde poobědvám společně s českými turisty, kteří právě dorazili z treku do nádherné soutěsky Gola di Gorrupu. Pro mě začíná nejkrásnější úsek z Baunei směrem na Tortoli. Tady teprve ucítíte pravou vůni Sardinie. Silnice je v těchto místech trochu pomalejší a náročnější. Pokud budete mít při své cestě půl dne volna, zde určitě doporučuji pláž Cala Goloritze. Na úpatí hluboké rokle leží nedotčený plážový

klenot. V zátoce, vzniklé po sesuvu půdy, dominuje 150 metrů vysoký vrchol, jenž je často využíván horolezci pro sportovní lezení. S přibývajícím časem začínám hledat ubytování a mám v plánu kemp v okolí Costa Rei. Jeden pěkný nacházím, ale s cenou 100 euro za noc opravdu nesouhlasím a rozhodnu se dojet do místa zítřejšího cíle. V plánu mám návštěvu jednoho krásného obchůdku ve vnitrozemí, který už plánuji navštívit delší dobu. Poslední úsek cesty je opravdu za odměnu. Vnitrozemí je nádherné a kvůli výhledům bych musela zastavovat v každé zatáčce. Ale auto, tak to tu za celou dobu nepotkám. Zato průjezd kolem Cagliari je pro změnu za trest. Provoz obrovský, vedro šílené, ale do cíle dorazím včas a mám ještě 10 minut k dobru do zavíračky. Bydlení jsem našla u moc příjemných lidí v městečku Monastir. Dnešní den byl dlouhý, ale svezení perfektní, tak večer jen rychlé pivo, vymyslet trasu na další den a upadnout do říše snů.
Ujeto 400 km.

8.den: středa

Dnešní ráno je opět ve znamení slunečného dne. Dopřeji si u domácích bohatou snídani a vyrážím pro změnu na západní pobřeží. Zdejší scenérie po silnici SP 83 jsou skutečně nádherné. Tady zastavuji na vyhlídkové plošině Belveder. Na mořské hladině už zdálky vyčnívá 133 metrů vysoká skála zvaná

Cukrová homole (Scoglio Pan di Zucchero) a pod útesy jsou ruiny Laveria La Marmora, který je jedním z nejzajímavějších těžebních komplexů na Sardinii. Ta je mým cílem. No, zdolání zdejšího převýšení v kombinéze a v dnešních teplotách je jistě velká výzva, kterou ráda přijímám. V místě jsem jako jediná, tak si užívám výhledů a přítomnost okamžiku. Po náročném výstupu beru zavděk místním barem a zaslouženým občerstvením. Dále pokračuji směr Masua, kde bych ráda navštívila důlní přístav Porta Flavia. Ale to, co mě zajímá, je dostupné jen z lodi, tak beru flek na pláži Spiaggia di Masua. Vzhledem k tomu, že tahle část Sardinie je úzce spjata s těžebním průmyslem, byl by hřích těmto místům nevěnovat více času. Proto v odpoledních hodinách, kdy slunce stačilo, zajíždím do vnitrozemí na další opuštěný důl, a to Miniera di Naracauli, kolem kterého projíždím zpět k moři, podívat se na jedny z největších dun v Evropě: Duna di Piscinas. Duny se rozkládají přibližně na 5 km2, a sahají od pobřeží do vnitrozemí v délce asi tří kilometrů. Nedaleko od břehu leží již 200 let jedna „anglická relikvie“ – pod hladinou lze ještě pořád zahlédnout vrak dopravní lodi, včetně velkého kanónu. Po prohlídce vyrážím do malého městečka Laconi. Zase se musím opakovat, ale v podstatě všechny cesty ve vnitrozemí jsou perfektní a plné krásných zatáček. Laconi je vesnice s krásným parkem, který je rájem botaniků. Já jdu po stopách zdejšího hradu, spíš toho, co z něho zůstalo, Castello di Laconi. Zeleň v parku je přerušována jeskyněmi, potoky, malými vodopády a jezery, ke kterým se dostanete po zdejších cestách. Největší z nich Cascata Maggioere v letním počasí nabízí příjemné osvěžení svými padajícími kapkami. Pak už jen rychlí přejezd do Oristana, kde nakoupím jídlo k večeři a beru hezký pokojík pro dnešní noc.

Ujeto 350 km.

9.den: čtvrtek

Na dnešní den je předpověď nejistá a na odpoledne hlásí, že spadne hodně vody. Zkouším si domluvit ještě jednu noc, ale mají plno. Vydávám se tedy do oblasti Costa Verde, podívat se na strážní věž Torre dei Corsari, která sloužila v 17.století Španělům k obraně proti pirátům. Zdejší příroda mě láká k prozkoumání, ale začíná pršet a 120 euro za noc mě navede na cestu do vnitrozemí. V horách svítí slunce, tak jedu tím směrem. Podle radaru má opravdu na celé Sardinii kolem 14. hod. hustě pršet. Raději hledám bydlení a beru krásný pokojík ve vesnici Vallermosa. Než se zabydlím, už se ženou černé mraky a pak to přijde. Můžu říct, že za tu dobu, co na ostrov jezdím, jsem tu takové peklo ještě nezažila. Celé hlavní město je pod vodou a upřímně tohle potkat někde v horách, domů už se nejspíš nevrátím. Takhle vše sleduji za zavřenými dveřmi a v závěru jsem ráda za půl dne volna k odpočinu. K večeru, kdy se vyčasí, vyrazím na průzkum vesnice, kde se zaměřuji na  venkovský kostel Santa Maria di Monserrato. Po cestě, ve své mladistvé nerozvážnosti, si trhám plod z opuncie a do večera mám o zábavu postaráno. Bych nevěřila, kolik malých trnů se vejde do prstů jedné ruky. Nakoupím v obchodě vše potřebné na královskou večeři a jdu bydlet.

Ujeto 100 km.

10.den: pátek

Po vydatném odpočinku se mi daří vstát velmi brzy. V klidu se nasnídám a vyrážím na průjezd vnitrozemím zpět na východní pobřeží. V horách je naprosto úžasně. V údolí se drží mlha po včerejším dešti a o krásné fotky není nouze. Jako první dělám zastávku kousek od vesnice Goni, která je obklopena dubovými háji, uprostřed dvou horských svahů. Za návštěvu stojí zejména archeologický park Pranu Mutteddu, přezdívaný jako „italský Stonehenge“ (i když je starší než anglický „originál“).

Jedná se o jedno z nejvýznamnějších a nejdůležitějších archeologických nalezišť na Sardinii. V parku jsem ráno jediná a díky mlze má místo obrovské kouzlo. Z místa odjíždím po SP23 měnící se na SP13, kde je mimochodem perfektní svezení, do města Ulassai, kam jedu navštívit své přátele. Napřed ještě

zkouším štěstí, jestli po včerejším dešti nebude vidět vodopád, který z vysokých vápencových vrcholů Tacchi, ukáže svoji sílu, ale bohužel i po dešti je stále velké sucho. Přejíždím tedy k jeskyni Grotta su Marmuri, kde máme sraz v restauraci. S původně zamýšlené kávy a krátké návštěvy, se stane moc krásné odpoledne spojené s bohatým obědem, kdy konečně ochutnám typický sardský pokrm, a to na grilu dělané 40 dní staré selátko, které je krmené jenom mlékem. Je to lahoda, musím říct a doporučuji při cestě na ostrov ochutnat. Také zdejší jeskyně stojí za váš čas a prohlídku. Je považována za jednu

z nejpůsobivějších v Evropě díky její délce 1 km a průměrné výšce 35 metrů. Mezi zajímavosti patří i to, že zde hnízdí jedna z největších kolonií netopýrů na ostrově. I když jsem přemlouvána, ať zůstanu do dalšího dne, vím, že se blíží déšť a mám v plánu zítřejší poslední den strávit na pláži. Ještě se zastavím ve vesnici Gairo Vecchio a projedu moc hezký úsek cesty do Arzany. V podstatě tento kraj zvaný Ogliastra nabízí nekonečné množství jedinečných scenérií. Ať už se jedná o krásné pobřeží nebo hornaté vnitrozemí. Od severu se setkáváme se zátokami, kterých lze dosáhnout pouze po moři nebo pěšky. Tohle je ta Sardinie, kterou mám tolik ráda. K večeru přijíždím do turistického letoviska San Teodoro. Tohle místo na poslední noc beru záměrně. Je tu čilý turistický ruch, kde se dá pořídit spoustu cetek, je tu výborná zmrzlina a nádherná pláž. A do přístavu jen 30 km. Mám štěstí na apartmán v blízkosti centra a k dispozici ho budu mít do zítřejšího večera, což se hodí, ať nemusím zasolená od moře do kombinézy a na loď. Večer už jen hezká procházka městem, nákupy, večeře.

Ujeto 280 km.

11.den: sobota

Nad ránem se ještě přežene ostrovem bouřka, ale dopoledne, kdy vyrážím na pláž La Cinta, je už obloha modrá. Na pláži trávím značnou část dne, ale protože mám pořád dost času, než se budu hlásit v přístavu, vyrážím na poslední projížďku. Opět volím silnici SS125 do malého města Arzachena, kde chci vidět duhové schody vedoucí ke zdejšímu kostelu. Cestu zpět volím kolem pobřeží přes Porto Cervo, které je také nazýváno letoviskem milionářů. Asi něco pravdy na tom bude, protože jachty ve zdejším přístavu a četnost Ferrari na cestách asi úplně obyčejným turistům nepatří. K trajektu přijíždím přesně na čas. Motorek i turistů celkově jede hromada. Italům končí prázdniny, tak se koná velký přesun na pevninu. Mám štěstí na tři kluky od Děčína, tak jsem ráda za příjemnou společnost na přeplněné lodi. Cesta proběhne hladce a kupodivu se i dobře vyspím.

Ujeto 80 km.

12.den: neděle

Do Livorna připlouváme na čas, a protože mám ještě nějaký den k dobru, vymyslela jsem si, že když se dnes jede v Misanu Moto GP, kde jinde bych se měla dívat na závody než v krásné Tavulii v oficiálním Fan Clubu Valentina Rossiho. Na navigaci volím nejkratší možnou cestu a přejíždím vnitrozemím Itálie. Zastavuji jen na tankování a přesně v poledne parkuji u kostela v Tavullii. Lidí je tu dost, ale naštěstí žádné davy. Všichni jsou ve žlutém a atmosféra parádní. V restauraci si přisednu k fanouškům z Francie, dám si dobrý oběd a společně s ostatními fandíme. Nakonec Rossi dojede těsně čtvrtý, ale i tak to stálo za to. Hned po závodech ještě nakoupím něco k jídlu na cestu a na navigaci povoluji dálnice s tím, že bych ráda dojela co nejblíže k italským Dolomitům. Kolem Boloně je provoz šílený, v podstatě jedna velká, dlouhá kolona. Díky za odstavný pruh, kde se dá alespoň trošku mazat. Kolem 20.hod beru bydlení kousek za Trevisem na velkém statku v území nikoho. Po celodenní jízdě je únava velká, tak tuhle noc opravdu víc než dobře spím.

 Ujeto 700 km.

Den 13.: poslední

Na dnešní den se těším moc, a tak hned brzy ráno po vydatné snídani vyrážím na cesty. Na navigaci vypínám zpoplatněné cesty. Včerejší příspěvek na italské dálnice byl už tak víc než štědrý. Jedu směr Longarone, kde zastavuji u přehrady na řece Vajont, kolem které stoupám k Passu di Giau. Úžasné svezení po místních cestách, navíc dnes s minimálním provozem. Je poznat, že Italové mají po prázdninách a obecně se lidem moc paty z domu vytahovat nechce. Na passu si dávám kávu a užívám si tu pohodu. Navíc dnes tu mají sjezd fešáci z Německa v luxusních vozech. Ti jsou v podstatě jediní, které na přejezdech potkávám. Poté sjíždím do Cortiny d´Ampezzo a odtud k jezeru Misurina, které je

právem označováno jako perla Dolomit. Tady strávím delší čas, nákupy, pozdní oběd a přemýšlím, co ještě vymyslet.  Nakonec se rozhodnu vyrazit domů. Je 15 hod, domů to mám 700 km a mým přáním je, dotáhnout dnes cestu až do konce.

I když si s navigací úplně nerozumíme a vede mě vnitrozemím Rakouska přes hory a doly, nakonec najíždím za tmy na poloprázdnou S6, po které dojíždím až do Vídně. Přichází únava, ale teď v noci už bydlení nikde řešit nechci. Nejhorší úsek cesty je objížďka z Mikulova do Pasohlávek. Tady je stav vozovky katastrofální, kamion za kamionem a komentovat tento dlouhodobý stav, je jedině na naštvání.

Ale i přesto v 1 hod. ráno přijíždím v pořádku k domovu. Za sebou krásných 4 700 km. Byla to opět cesta parádní, spíše odpočinková, kdy jsem si chtěla užít hlavně motorky, přírody a moře. Vzhledem k aktuální situaci v Evropě jsem v závěru ráda, že vše proběhlo bez větších problémů, a kromě roušek v uzavřených prostorách jsem žádné jiné omezení nikde nepocítila. Už teď vím, co bude mým dalším cílem a budu jen věřit, že příští rok se mé plány vydaří.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE