Severní Itálie ze hřbetu pitbula

Desperado Italiano Maja

Technické preludum: trip do Itálie prakticky začal už týden a půl před samotným výjezdem, když jsem jel na skútru do práce, 80 km z Prahy směr Karlovy Vary. Na Benzině cca 15 km před dojezdem jsem dotankoval, vložil klíč, startér zachrchlal a - nic. Zasakroval jsem, zkoušel jsem tlačit, zaklínat - nic nepomohlo. Tak jsem se rozhodl nechat skútr tam kde je a na pracoviště dostopovat. Silou náhody zastavila hned první dodávka, na které bylo nenápadným písmem napsáno moto HK. Pan Kopecký mě nejen hodil do práce, ale nabídl se, že na zpáteční cestě nepojízdné skútřisko doveze do servisu v Praze. Mezitím jsem zjistil, že v mém oblíbeném servisu u Krymský měli navržený termín opravy daleko za horizontem plánované dovolené = zpráva, kterou nechcete slyšet. Situaci zachránil opět pan Kopecký, který se nabídl, že skútra zdiagnostikují u nich v servisu v Hradci. Tam zjistili, že bylo třeba vyměnit cívku zapalování (startoval jen nezahřátý), vytáhnout hřebík ze zadní pneu a nějaké další detaily. Vše klaplo. Vyrazili jsme o 4 dny později, které se sice podepsaly na celkové kratší trase tripu a zvýšené náročnosti při delších přejezdech, ale hlavně že vyrážíme. Fakt jsme se moc těšili, ještě jsme nikdy takhle na motorce na delší trase nebyli…

Literární preludum: text vznikal přepisováním jednotlivých pasáží ve sdíleném dokumentu a občas použiváme i vulgarismy typu “chčije” a “prdel”.

Ve společnosti italských kolegů v Lago di Garda. Ale nepředbíhejme událostem… :)

Z Hlavního nádraží v Praze míříme do Hradce, vyzvednout motorku z lazaretu. Technik je skeptický, ale naše víra nezdolná. Předání skútru se zpozdilo o pár hodin kvůli jakési nové závadě, nabytého času jsme však využili k poplacení cestovního pojištění. Zaplatit si životní pojistku proti smrti nám přišlo poněkud …morbidní. No tak jsme jí neuzavřeli.

Setkání se servisákem se neúčastnila dívčí část týmu, kterou posléze řidič neinformoval o technickém stavu přibližovadla, prý aby jí nevystavoval stresu. „Všechno jsme opravili, ale dnes jsme našli ještě prasklou hubici z karburátoru, náhradní díl bude třeba objednat, zakapal jsem škvíry v předchozím provizorním zatmelení vteřinovým lepidlem. Je to ale opravdu jen provizorní“, varuje s vážnou tváří technik. (Když jsem stav skútru kontroloval po dalších 6 000 najetých kilometrech – tak jsem mu dal zapravdu a jsem rád, že ten spoj vydržel)

Zavazadel se ukázalo být na jeden malý skútr až dost. Vyjížděli jsme ve složení: Martin, krosna mezi jeho nohama, Mája s batůžkem na zádech a na nosiči ještě karimatky. Stan, notebook a zrcadlovka v kufru. Zkrátka naložení až po uši.

Cesta byla vytyčena přes Jinřichův Hradec na Šumavu. Téhož večera jsme však dosáhli jen Stvořidel u Sázavy, a to vše jen díky odvážné zkratce po lesní cestě vyšperkované výmoly. Silnice těsně před Ledečem nad Sázavou skončila nekompromisní zátarasou a naznačený objezd by znamenal asi tak 15 km zajížďku. Takže jsme to vzali po turistické značce… „Na pár chvil jsme z pitbula udělali enduro“, konstatuje řidič. Naštěstí jsme už měli i novou zadní pneu, takže nebylo většího strachu, že bychom gumu praskli o ostrý šutry na lesňačce. V kempu jsme okukovali kolegy na silnějších mašinách, kteří si rozdělali stan rovnou u svých motorek přímo před hospodou. „Myslím, že jestli v našem cestopise nebude alespoň jeden člověk se psí hlavou (viz. Marco Pollo: Milion), tak bude bezcenný“; přemítá Mája. Takový luxus se našeho pitbula rozhodně netýká. U pivka a hermelínu se přes naši kubaturu přeci jen díváme trochu z patra na další kempaře, setrvávající na místě (nepočítáme do této kategorie vodáky), a těšíme se na svá vlastní dobrodružství. První den nakonec šťastně za náma: máme fungující motorku, přemýšlíme kudy dále zítra na jiho-západ a do Alp.

“Pajda dobře hlídá pocestný, co se nocí toulaj…” (než najdou bivak) by Wabi Daněk

Ráno se probudíme koupelí v divoké Sázavě. Není ani tak ledová, jak by se na první pohled mohlo zdát. Mezi kluzkými balvany vykukují mohyly land artu. Cestou k moto sezobnem pár malin, nezbytný ořechový závin (Billa s.r.o.) a vyjíždíme dobýt Jižní Čechy. Neúnosné vedro kolem rybníků Třeboně střídá na příjezdu do Českého Krumlova brutální liják špikovaný kroupama. O zlomvaz se před provazci vody letíme schovat do kláštěrního pivovaru. Návštěvu nenecháme bez degustace místní chmeloviny (řidič ochutnává jen “místní” Birell). S ustávajícím lijákem vystrčíme nosy a jsem očuchat historické jádro. Uličky i hrad se nám moc líbí, ale ještě zábavnější je pozorovat multikulturní vodácké posádky sjíždějící jezy Vltavy. Ačkoli se nikdo neudělal.

Pak vyrážíme se sluníčkem směr Lipno a Volary. Cesta je skvělá, krásný louky, čistá příroda. Problém trochu je, že jsem v Krumlově netankoval a zde, v krajině vlády krav a koní, žádný dostupný nejsou. Zas takový drama to není, ale lepší by bylo, aby ta ručička palivometru už zas fungovala a já neměl pouze odhad zbývajícího obsahu nádrže daný kalkulací ujetých kilometrů.

Dojíždíme na Lipno. Jdem se koupat. Za myšlenku, že bych si nechal do vody trenýrky dostanu od Máji vyčiněno tak, že se okamžitě vyslíkám a jdem si zaplavat naked.

Břeh je dost mělký, takže o pár metrů skotačící rodinka na rybách má o zábavu postaráno. Ovšem tempa s krásným výhledem do krajiny jsou očistným zážitkem: „Ach, právě projíždí parní lokomotiva!“ a za ní se táhne dlouhý šedý mrak … .

Jen co z uší vytřeseme poslední kapky vody, vyrážíme skrze Volary k německým sousedům. Cestou potkáváme v prostisměru pána na silnější moto, který na benzině nadává na sabotéry sypající písek na cestě. Že kdyby neměl najeto tolik kilometrů, tak tam hodí držku. Posypaný úsek jsme projeli OK, ale měli jsme výhodu, protože v našem směru byl v té idilické šumavské vesničce do kopce a navíc jsme jej čekali… Ve vesničce totiž stavěli idilickou chaloupku a štěrk s vodou stékal volně po vozovce... V Česku nutno ještě doplnit zásoby - víno a benzín. Co se vína týče, nechala jsem se pěkně napálit na pálavský mok - který se posléze ukázal spadat do kategorie „dáme Pražákům“... . Ale o tom až později. Co se týká benzínu, doplnili jsme jej na poslední české benzině OMV s několika stopujícími snědými paními v minisukních. Podivné stopařky neberem. Německou hranici projíždíme s plynulou setrvačností. Kdyby u krajnice nevlála hrdá červenožlutočerná vlajka, steží postřehneme, že hvozdy táhnoucí se po obou stranách vozovky již spadají pod Bundesrepublik Deutschland. Nad šumavskými vrcholy právě zapadá slunce a hory vypadají jak z jiného světa. Mraky jako by si nebyly jisty, zda nás obdarují deštěm a nebo ne.

Dlouho, dlouho sjíždíme z vyšší nadmořské výšky do nížin. Jako dobrý znamení nás předjíždí sympaťák Germán na červeným Triumphu. Zamává, což potěší. Dodává to sebevědomí.

Velmi pozvolna ustupují horské klikatice mírnějšímu terénu a my se dostáváme před Passau, oblasti dnešního bivaku. Už posledních 30 km jsou kapky na hraně pořádného slejváku. Ač se na nás nebe mračí a v uších zní vzdálené dunění hromu, městu na krásném modrém Dunaji nelze odolat, a tak lehkovážně sesedáme z motorky a vydáváme se pěšky, po visutém mostě, vstříc barokní blikající vábničce.

Fotky z Passau nemáme, v euforii jsme nechali foťák v motorce. Zajeďte si tam sami, stojí to za to: "Pasov (německy Passau, latinsky Castra Batavia) je německé město necházející se v Bavorsku. Je umístěno na soutoku tří řek – Dunaj, Inn a Ilz), těsně u hranic s Rakouskem a zhruba 60 km jižně od hranice s Českou republikou." Zdroj: vševědoucí wiki.

Pohled na dóm sv. Štěpána pod oblohou křižovanou blesky je úchvatný. Blesky o pár minut později doplnil další vydatný liják – snad ještě horší než v české kotlině. Než dorazíme na místo noclehu v lese za městem, nezůstane na nás niť suchá. Na cestu bylo vidět jen, když se blýskalo. Naštěstí blesky lítaly poměrně často a zřejmě i blízko. Já jsem nadávala mocně, tím více, čím byl Martin klidnější. Jedině vyhlídka na popíjení pálavského moku mi zvedala náladu. Děkovala jsem Bohu, že jsme se cestou v těch potocích vody nevymáchali i s motorkou; protože německý moto kolega to před náma na vytúrovaném enduru klopil do sjezdu, až mu podjela kola – jako ryba ve vodě. Vyvázl, naštěstí, očividně bez větší újmy. Pouze se menší šrámy. Počkali jsme u něj v tom chcanci, než se otřepal, zdvihl motorku a odjel.  A zde, v rozdělaném téměř suchém stanu, za popíjení moravského vína, kyselého že se nám pusa kroutí, taky za svitu baterky, burácení hromu a pleskání tisíce dešťových kapek, končí náš druhý cestovní den.

Ráno se budíme a zjišťujeme, kde to vlastně táboříme. Jsme v hustém lesním porostu cca 300 metrů od okresky spojující Passau s okolními vesničkami. Kolem sem tam courají se aktivní něměčtí věřící a sportovci k nedaleké lesní kapličce. Děkujeme mapy.cz za jejich offline mapy do mobilu, takhle jsme mohli naplánovat nocleh ještě v Passau a ne naslepo hledat azyl v zuřící bouřce.

S velkými otazníky k možnému vývoji počasí, které se dle posledních zpráv příliš nelepší, vyrážíme po dálnici a pak okreskami přes Pocking podél hranic Germánie a Rakouska. Následuje dlouhá cesta poměrně nudným německým venkovem (pole střídá pole, to ještě netušíme, že italský venkov na jih od Udine bude podobný, ještě opepřený horkem a úmornými kruhovými objezdy). Nakonec vlastně nic proti venkovu, počasí je překvapivě hezké, takže cesta plyne. V Burghausenu zajíždíme do centra, nádherný hrad na táhlém hřebenu. Prý je strašně dlouhý až možná v Guinesovce. Doplnili jsme palivo, obdivujeme zaparkovaný a evidentně pádem sedřený Suziki Intruder 1400 a mažeme dále, směr Chieming by Chiemsee.

Cestou na Chiemsee - známé též jako „bavorské moře“;. je, jako většina pre-alpských jezer, ledovcového původu - nastává kouzelný okamžik, kdy spatříme  blížící se hřeben Alp. I ten venkov najednou začíná být více zajímavý. Ovšem mohl nám být i osudný, protože nás málem smetl nějaký blbec v bávu napojující se z vedlejší silnice. Jen jsem zahlídl jeho vyděšenou polovičku, asi na chlapa řvala, protože on metr před tím, než by do nás nabořil nebo vytlačil ze silnice prudce, zbrzdil a strhl auto mimo nás. Zpětně myslím, že jsme nic blbě neudělali, prostě valíte stovkou na skůtru a díky prázdnosti silnic řidiči vozů nepředpokládají vaši existenci. Přesněji - buď vás nevidí (ale myslím, že jsme byli vidět dost a taky jsme svítili) a nebo spíš, že nepřikládají vaší motorizované existenci význam. Teda, že když vidí skútr, tak je nenapadne, že ta věc přeci jen sviští 105 km / h. Příště si na cesty vezmu i signál vestu (viz závěrečná doporučení).

V Chiemsee je skvělá čistá voda a spousta spokojených pupkatých Němců. Asi tak stejně, jako Čechů u Lipna. Sorry Lipno, srovnání čistoty vody se raději v zájmu patriotismu vyhnu.

Válíme se tady na pláži s Němcii i dalšími národnostmi, koupačka - tentokrát již v plavkách - je příjemná, hory zatraceně blízko. Po koupačce si smlsnem na delikátní cizrně z plechovky, nabité rostlinnými proteiny. Slunce praží a tak bezostyšně rozkládáme promočené oblečení a stan i s podlážkou  na trávník v parku za námi. Naštěstí je tu dost místa pro všechny :) .

Při odjezdu se na parkovišti dáváme do řeči s nějakým vlastníkem historických motorek, kouká chvíli na nás a pak, co, jak a kam, že jsme jako dost odvážní, z ČR na skútru. A to jsme ještě nevjeli do toho “nejlepšího”, loučíme se s milovníkem veteránů a jeho paní na dovolené.

Sluníčko nám přeje a mi vjíždíme do Alp. Mám veliké otazníky, co nás čeká za cesty a zda to náš pitbul dá. Kolem se začínají rojit krásný velikáni a tak dávám Máji do ruky foťák, a je z nás pojízdná reportážní jednotka.

Kopce přechází v mohutné horské masivy a my míříme údolím směrem na Innsbruck. Vrcholy šplhají k nebi, a kdesi na půli cesty nahoru bývají nesmyslně roztroušeny malé alpské vísky, se vším všudy, tedy i s nepostradatelným kostelíkem. Také nesmějí chybět strážní hrady a věže; to kdyby se snad objevil středověký následník Hannibala.

Co nás překvapuje asi nejvíce je žár, který pár centimetrů nad dálnicí graduje, takže si vprostřed Alp připadáme jak velbloudi na poušti. Žíznivě bereme útokem každou třetí benzínu u cesty.

Kolem se pnou majestátné dvoutisícovky. Zřejmě Vysoké Taury. Innsbruck stále daleko, svišťíme po okreskách. Sluníčko peče, kolem alpských vrcholků se začínají stahovat temnější mračna. A mocně hřmí.

V Hall in Tyroll si dáváme malou pauzu a též pauzu motorce. Koukám na začátek údolí vedoucí k Brennerskému průsmyku. Ty kopce před námi jsou velká výzva. Kolem 6 večerní do toho šlápnem. Nejdřív tůrujeme krze malé vesničky, nesměle zařezané v úbočí Innsbruckého údolí. Překvapuje mě, jak rychle nabíráme výškové metry. Ochlazuje se a začíná mrholit. Moc nekecáme, jestli nás tady chytí bouřka, tak nejenže běsně zmokneme, ale navíc taky zkysneme v Rakousku další den a to není úplně lákavá vyhlídka, vzhledem k našemu zkrácenému rozpočtu dní :). Včerejší “apokalyptický” večer rozhodně nemíníme opakovat.

Stále stoupáme, za námi v údolí hřmí a slunko pomalu zapadá. Majesty si to celkem stabilně šlape kolem 60 km v průměru, tedy vzhledem ke kolmosti cesty a naložení, stále slušný výkon.

(Pozn. Martin: Jel jsem už obě strany okresních silnic směr na Brennero a tato je tedy rozhodně zábavnější. Jestli pojetedete na motorce, tak jeďte od Inssbrucku po levé straně, důvody viz dále, váš spolujezdec si zapiští a i řidič si to užije - jsou tu zakroucenější serpentiny a stejně se to pak v půlce sbíhá dohromady)

Silnice je někdy vypukaná víc, než české vozovky a pravou stranu ukončuje tak prudký svah, s žádnými či pofidérními svodidly “patníkového typu”, že je nám nanejvýš jasné, že se pohybujeme na tenké klikaté hranici mezi životem a smrtí. Mája už teď ani nepípne. Prý zadržuje dech.  Většinou do zatáček.

Je více než  vhodné být obezřetný na každém metru silnice. Nespěcháme, jsme rádi, že postupujeme vpřed a výš. Za to je odměnou nádherný výhled do údolí a na dálnici, která se vine na vysutých pylonech o desítky metrů výše.

Před samotným vrcholem stavíme na sváču. Navíc chci dotankovat ještě v Rakousku. Itálie je dražší. Večerní “Vitana pit-stop” na alpské louce je báječný. Hlavně ta louka, “alpské koně” a vědomí, že jsme pár kilometrů před výškovým maximem prozatím nejnáročnější trasy.

Ani se nenadějeme, poslední výšvih a jsme v průsmyku. BRENNERO. Úctyhodných 1400 m/nm. Žádné velké famfáry, vjíždíme ztichlým podvečerem do Itálie.  Je příznačné, že na hranicích ČR byly šlapky, tady běženci. Je zde cítit napětí. A chlad, možná nejen díky vyšší nadmořské výšce. Docela rádi opouštíme průsmyk po úbočí druhé strany údolí. Jedno je jisté, hrozbu bouřky a sprchy jsme nechali daleko za sebou.

Klesáme, klesáme a znova klesáme. Sjezd je dlouhý. Projíždíme mnohá údolí, vypadá to jak z povídek Warhammeru o cestách Gotreka a Felixe (temná a ostře řezaná údolí plných bystřin a stínů, kde na každém kroku čekáte skřeta či trola), už bych to někde zapíchnul, ale “italská euforie” nám pomáhá  překonávat i únavu.

Projíždíme pevnostní bránou do Itálie (Františkova pevnost). Stmívání začíná být neúprosné. A to je opravdu čas někde zakempit.

Sjíždíme do Varny. Ne, že by to tedy vypadalo na extra snadný nocleh. Bivak hledáme domlácení něco přes hodinu. Kde nejsou baráčky, je všude strmý vinohrad. Nakonec najdeme místo s výhledem na brennerské údolí v celé své kráse. Všude pod námi stovky světlušek a vinohrady.

Ráno v jablečném sadě pod křižáckým hrádkem.

Noc byla příjemně úlevná, budíme se do nádherného slunného dne. Prostě Itálie :) . Ten rozdíl v atmosféře oproti Rakousku - Německu je nepopsatelný. Těším se na snídani, Martin sliboval křupavé pečivo s pravou italskou mozarellou. (to si vážně nepamatuju, pozn. Martin) Zjišťujeme, že táboříme na místě jakési křižáckého hrádku Voitsbergu - spíše tedy tvrze. Tady mozarellu rozhodně nevedou, možná tak ještě 700 let nazpět...

Italské výhledy.

Nedlouho po poledni vjíždíme do Bolzana - vyprahlí jako tresky. Nemoudře jsme podcenili zásobování vodou, cestou zase tolik pověstných kašen nebylo. Je čas doplnit zásoby jídla a přičichnout k atmosféře italského historického města.

Přičicháme k atmosféře historického městečka. (foto je tedy až z Lago di Garda, ale v Bolzanu to vypadalo taky moooc hezky)

Cesta do Arca je před námi, je na co se těšit. Je hrozný vedro, ale dá se to za jízdy přežít.

Zastavujeme v Salornu. Máme spadeno na Hadenburg, tedy především mužská část posádky má. Překvapivě se mi daří Máju ukecat abychom šli na prohlídku. Je fakt dost vedro a ten hrad je sviňsky vysoko. Navíc, jak se ukázalo na místě hradní brány, je v pondělky a úterky zavřený.

Zavřít zříceninu, to není nic pro mě.

Po letmé prohlídce přehradí se daří dostat poměrně snadno do hradu. Cesta to pravda není úplně standardní, ale je bezpečná a nijak destruktivní pro hrad (pokud chcete typ jak na to, tak mi napište mail. Obecně vzato doporučuji jít tam ve středu až neděli a zaplatit ty 3 éčka za vstup). Dnes máme hrad sami pro sebe a je to krása. Hlavně výhled z hradního paláce na údolí směr Brennero. Hrad je jak višitý z Her o trůny, ale tady je vše realita - prostě strhující architektonická záležitost. Chvilku laškuji s představou, oslavit dobytí hradu i radostným tantrickým způsobem, ale přeci jen, mohli by tady mít kamery. Odkládáme akci na nějakou jinou hezkou vyhlídku.

Vyhlídka hradního pána z Hadenburgu (pohled ve směru Rakousko).

Přejíždíme do Trenta a pak strmě do kopců směr Arco.

Okresky jsou před letoviskem neuvěřitelně zasekané cholerickými Italy. Už to toho mám po 20 km v řadě dost a zastavujeme na občerstvení u cesty. Uteče mi uzávěr od pití, projíždějící kamion z něj udělá pamětní placku. To je docela blbý, protože jinou petku aktuálně nemáme. Mája z mé nepodařené akce dostala takový záchvat smíchu, že spadla ze stojící motorky do sena v příkopu. Hihňá se dál. Starostlivý Ital zastavuje u krajnice a ptá se, jestli je vše v pořádku. Super gesto, jsme rádi, že jsou tady dobří lidé.

V Arcu je podvečer, šup do vody. Honíme sluníčko, v hlavní turistické letovisko je již ve stínu hor.  

Svit vydržel asi další půl hodiny. Pozoruji Máju lezoucí v nadšení do vody. Mé nadšení kolísá, neboť se blíží letní bouřka. A dobře vím, že k dnešnímu bivaku je to víc jak hodina.

Začalo krápat a Mája dostala lehce hysterický záchvat, kam si dát mokré kalhotky. Blesky na horizontu ji naproti tomu nechávaly klidnými.

Situaci naštěstí trochu zklidnilo počasí, jakmile jsme dorazili do skal, tak přestalo pršet.

Dle očekávání nacházíme hezký prostor na spaní. Toto místo velmi dobře znám, je to kultovní mystická záležitost, takže jdeme na jistotu.

Nocleh na oblíbeném místě mého životního učitele a kamaráda horolezce GJ, který tu před dvaceti lety pobýval. Lezení kombinoval s meditacemi a právě od něj znám zazenové meditace, na jejichž cvičení jsem měl zrovna tady byl zase jednou čas a prostor… V tradičním Japonsku byly ty techniky oblíbené samuraji, protože jim zvyšovaly koncentraci, rychlost reakcí a umožňovaly překonávat strach ze své smrti. Tedy velmi praktické schopnosti i pro motorkáře.

Umět zareagovat v okamžiku, který rozhoduje o nehodě je skvělá věc. Nakonec ale taky stejnou měrou záleží na tom, jestli máte štístko, kliku, osud či strážného anděla na své straně. Snad proto, že jedeme na motorce, kdy je člověk víc cestovatelem odevzdaným na pospas rozmarům přírody, ohleduplnosti ostatních na silnici či funkčnosti jeho stroje, tak se ta pokora vůči vrtkavé lidské existenci dere více na mysl. Místní kvalitní víno (rozhodně doporučujeme vyzkoušet) takovým filosofickým úvahám večer výrazně napomáhá.

Ráno prohlížíme národní park. Jsou tu další hezké vyhlídky.

Následuje nezbytná koupel v Lagu a pak hurá na cestu do Verony. Záměrně vybíráme cestu na skalnatějším břehu.

Jedeme hromadou tunelů. Je jich fakt hodně. V tunelech je tma a mimo tunely na nás chčije. Fakt jak v tom starým českým filmu. Mája - ostřelovač s foťákem, si schovává drahou techniku pod šaty, aby nenavlhla. Technika je suchá, Mája vlhká.

V tunelech jsou nádherné průhledy na jezero. Taky je fajn potkávat občasné “spolumotorkáře” na výrazně silnějších mašinách, kteří nás překvapivě berou do party a zdraví. Asi je vidět, že už máme něco km za sebou a nejsme žádné “skútr lemry”.

Za Lagem přejíždíme do Saló. Přemítáme nad tím, zda jde o město, v němž žil svůj román známý zvrácený markýz. Dle dodatečně zjištěných indicií ano. Cesta do Verony je jinak nuda nekonečného italského předměstí - z náklonů na kruhových objezdech mám už zatuhlý rameno.

Po dlouhý době je to tady - průjezd dlouhou alejí topolů a nápis VERONA.

Něco na tom městu milenců bude, protože na každém metru tady mají erotic shoppy.

Jdeme na prohlídku centra města a samozřejmě slavného balkónu Julie. (Přiznávám, že jsem si to musela trošku vydupat :D ). Jaké je naše překvapení když na Balkonu skutečně spatříme děvče - a né jedno. Mihne se i Romeo….asi nějaká zážitková prohlídka domu u Kapuletů.

Historické centrum Verony je překvapivě rozlehlé a krásné. Zvlášť, když zabrousíme do postranních uliček, mimo hlavní turistické tahy. Takže jsme se samozřejmě časově zadrbali při kafování a focení (kachen) natolik, že se opět šeřilo, když jsme unikali z města milenců směr Vicenza - destinace dnešního bivaku.

Socha rodáka a GP šampióna Bruna Ruffo. Taky řádil na 125 a 250 cc:)  

Do toho se nám pěkně nahromadili objížďky a uzávěrky v centru, nakonec jsme to vzali horem dolem kolem obvodových hradeb. Krásný okruh do vrchu, divím se, že to nejezdí na nějakých závodech - protože byste mohli.

Konečně se vymotáváme z Verony, dostáváme se mezi pole. A další pole. A další pole úrodné Itálie. Jet v noci venkovem je na palici, protože máte dojem, že jste se zasekli v časoprostorové smyčce a neustále se ty úseky opakují.

Do Vicenzy dorážíme pozdě v noci. A to Mája neví, co nás ještě dneska čeká. Já to vím a tuším, že to bude na hranici psychického pohodlí.

Drápeme se přes hodinu do skal na známé útočiště horolezců. Samozřejmě, ve ¾ kopce už jsou nervy na pochodu. Radosti nepřidávají ani bodláky zasekané v Májině oblíbené mikině. Blíží se půlnoc a máme toho dost. Nacházíme místo na přespání, jsme šťastní. Vaříme těstoviny po italsku a je čas na půlnoční přípitek pod hvězdami a křížem lidských trápení.

Ráno koukáme na tu nádheru pod námi. Je to jako z nějakého renesančního obrazu krajinkáře. Hezky se tu cvičí zazenové meditace. Ještě by to chtělo zelený čaj…  Na to ale je už kolem desáté dopoledne děsně vedro.

Přejezd do Padovy. Celkem pohoda, krom toho že začíná být takové vedro, že se začínám strachovat, abychom neuvařili motorku. Přes poledne si tu raději dáme pauzu. V postranním bistru se vzpružíme kávou a baterky dobijeme raději i foťáku.

Mája obdivuje ptáčka v Padově

Následující cesta do Benátek je jedním slovem výheň. Motorku odměňujeme častým odpočinkem ve stínu, nás chlazeným melounem za pusu. Docela pěkná cesta na vyhlídky, všude políčka, zavlažovací kanály a plno vilek snad ještě z dob Římanů.

Odpoledne příjezd Benátky. Hned na začátku vjezdu do města je tam parkoviště pro motorky (připomínajíce vrakoviště), kde se dá moto bezplatně zanechat. Škoda jen, že jsme opomněli nalézt a využít i úschovnu zavazadel - rozpálené křivolaké uličky s krosnou na zádech postrádají (pro mužskou část posádky) své kouzlo. Já se jdu zchladit a pookřát v mořském příboji, řidič je suchar a tak se namočí až v okamžiku, kdy projede větší parník a vlnky hravě přeskočí hráz a hrnou se objímat zamračeného Martina i naše saky paky. Svačíme naší italskou klasiku, o bagetku se dělíme s pištícími racky.

Nakrm mě, turisto...

Ztrácíme se v uličkách a na mostech, v davech turistů a stopujeme ukazatel označující Piasa San Marco.  Jeho krása čistota a zejména velikost nám otvírají pusy do němého “Ó”. Dojem luxusu narušuje fakt, že se tato chlouba Benátek ocitá velmi často pod mořskou hladinou - a ledovce tají dál. Je fajn, že kromě slané vody mají na každém rohu i napajedla pro žíznivé turisty. A roztomilé kavárničky s picolem pod 2 éčka. Zalomíme to v jedné z nich, potřebujeme si  odfrknout.

Kvůli časovému vlivu už nestíháme navštívit přístav, což Máje trhá srdce - alespoň jsme viděli jednu velkou plovoucí plechovku cestou po molu. Uvnitř města odstavila lodní šroub a nechala se táhnout vlečnou lodí, s ohledem na poloponořený stav Benátek.

...Benátky esenciální

Se soumrakem přejedeme po mostě zpět na pevninu a děláme poslední ze zastávek ve štědrých italských supermarketech. Jak je v Čechách Interspar či Lídl skoro sprosté slovo, v Itálii se jedná o ráj plný čerstvé zeleniny, čabat s celými olivami a slev na snídaňové pečivo. Krosna praská ve švech, ještě nějaké to italské vínko a olivy, dárky pro rodinu.

Tipuji, že máme před sebou tak hodinu do setmění. Vyprovází nás krápání deště a my to v něm stáčíme přímo na sever - směr Alpy podél pobřeží.

Měli jsme docela štěstí s průjezdností - bouřka co orvala stromy se přehnala hodinku dvě před naším průjezdem a tak máme cestu volnou.

Po desáté večer se na Benzině dávám do řeči s místňákem, který na mě kouká - člověče, z ČR do Itálie na tomhle? You must be a dreamer…  Nojo, říkám si v duchu , máš recht….

Cesta nocí je dlouhá a náročná na pozornost. Docela nás začíná šimrat chlad. Přes výpary po bouřce a mokrou vozovku nemám ze stavy vozovky nejlepší pocit. Navíc, v téhle rovinně se mi nechce stanovat.

Utahaní dojíždíme do prvních kopečků - předzvěsti Alp (Pinzano Al Taglamiento).

Podle mapy vybíráme docela obstojně vypadající bivak pár kiláků od motorky. Déšť je na spadnutí a všechno je mokré ještě od předešlé průtrže. Stavíme stan kdesi uprostřed tmy, 50 metrů od turistické značky.

Ráno je konejšivé. Noční řádný déšť dal tušit důležitosti postavení stanu.

Mája spí, tak se motám zjistit, kde to vlastně přespáváme.  Překvapivě nedaleko je nádherné jezírko s vodopádem. Vůbec není na mapě, ale je o to vítanější.

Moc po ránu nespěcháme, odpočinku je třeba. Vyrážíme okolo 10-11 dopoledne, jako obvykle. Přejíždíme po ponte di Pinzano, nad širokými peřejemi Tagliamenta. Představa, že nás čeká cesta přes Alpy, v zátahu několik set kilometrů až do Brna, mě trochu zneklidňuje. Den už pokročil, počasí nic moc, mraky se honí a je mi jasné, že vlítnem do nějakýho deštivýho mraku. Je to jen otázka času. Hradba Alpských mohykánů před námi je naprosto impozantní. Není mi jasné, kudy se naše cesta na Vídeň bude ubírat. Z dálky vypadají Alpy naprosto neprůjezdně.

V Genomě si dáváme poslední italské presso. Je poledne. A je to nostalgický počin. Útulné italské kavárničky s vynikajícím mokem nám budou chybět.

Hory. Všude kolem nás jsou hory a stoupáme proti proudu horských řek.

Postupně nabíráme výškové metry, občas krze okolí problikne dálnice, vinoucí se vysoko na vysutých pilonech. Rozhodně jsme rádi, že jedeme po okreskách, protože ty výhledy jsou překrásné.

Čekal jsem osobně větší výzvu pro Majesty. Najednou, z ničeho nic, vjíždíme na louky a pastviny, které dávají tušit, že jsme opustili Itálii a blížíme se do Rakouska. S nabranými výškovými metry se ochlazuje. Začíná krápat. V Tarvisiu už zase regulérně chčije. Aspoň na chvíli zastavujeme a dáváme si v přístřešku bývalé pizerie polívku a instant kafe.

Sjíždíme do Rakous. Eh, nemůže za to zas až tolik počasí…, ale italský glamour je  v tahu.

Strohé a chudé vesničky Rakouska projíždíme spíš z nutnosti, než pro zábavu. Co je horší, prší stále víc. Na nejbližší benzině investujeme do dálniční známky, máme časový skluz.

Cesta po dálnici je dost adrenalin. Majesty má cestovní maximálku kolem 105 - 110 km. Přeci jen, není to úplně terno a při předjíždění kamionů je potřeba si nestále hlídat prdel.

Tah po střeše Alp by byl v pohodě, pokud by od poloviny nezačala totální průtrž mračen (to je stupeň výš na “chčije”) a s tím spojená mlha a zima. Kdesi před Steinhauss am Semmering dobíjíme kofein a snažíme se zahřát na benzině. Alpskou magistrálou nás provází kosa a deprese padá nejen na nás zelenáče, ale taky i na ostřílené chlapy na 1200 cc v  nepromoku.

Jízda v dešti a zimě po dálnici je únosná do 50 km, ale ne v případě několika set kilometrové štreky. Sbíráme poslední síly a optimismus; projíždíme tunelem Semmering. Důležitý zlom na trase - nyní už začínáme z necelých 1000 mnm klesat do údolí. Silnice je často svedená do jednoho pruhu, kvalita vozovky nic moc a spolu s deštěm a najíždějícími kamioňáky na zadek, protože se snažíte jet 80 / h podle předpisů, navíc v dešti, ale oni mají na bezpečnost provozu jiný názor.  

Blbnutí z hladu a radosti přežití alpské průtrže

Cesta na Vídeň se zdá nekonečná, ačkoli nikoli nepříjemná.  

Dojíždíme ji kolem 9 večerní za poměrně VELKÉ EUFORIE.

Vzhledem k dojmům posledních set kilometrů jde o pořádný kontrast. Připadáme si jako Alenka v Říši divů.

Noční návštěva Stephansdomu a centra města je hezkým završením naší trans-alp cesty. Horší věc je, že se mi odpálil telefon a s ním i odešla do nenávratna navigace. Jezdíme půl hodiny v kruhu historického jádra a fakt netucha, kudy na Brno.

Noční život ve Vídni

Po hodině bloudění po centru nacházíme azyl, a své souřadnice, v Mc Donalds. Přejíždíme Dunaj a pak už hurá přes periferii Vídně směr Mikulov.

Dojezd je na krev.

Mája má dost, motorka má dost a já mám taky dost. Kus před hranicemi se mi zdá, že vidím přes cestu přebíhat divočáky. Ale možná jen běželi okolo silnice. Zpětně fakt nevím, zda šlo o haluz z únavy a nebo o realitu. Nerad bych do nějakého napálil, tak jedu opatrně, jak to zbytky sil dovolují.

Hranice překračujeme někdy po půlnoci. Opět nás vítají zmoly českých silnic. Žádné velké víření bubnů, ale zuřivá touha po spacáku.

Zapíchneme to na louce pod Sirotčím hrádkem (hezký flek na cokoli). Hvězdná obloha je nádherná - a mrazivá. Máme hlavu v pejru někde v 4 sektoru Mléčné dráhy...

Ráno vstáváme se sluníčkem a na jeho prvních paprscích dojíždíme do Brna. Mája pak valí do Prahy, fotit ruskou svatbu. Já na k rodičům na Moravu, a pak další den ještě jednou, pracovně přes Vídeň, (s přespáním na Králově stolci u Znojma) až do Prahy.

Svítání nad Pálavou.

Bylo to boží. Dokázali jsme si, že to společně a na Majesty dokážeme.

 

Kruh se uzavírá o pár měsíců později, kdy se náš milý skútřík veze opět do servisu v HK. Provizoria je třeba pořádně opravit. Zima je daleko, chceme si ho ještě pořádně užít. Jen se nám pomalu, s klesající teplotou, navyšují vrstvy oblečení. A taky už nepodceňujeme sílu nepromoku.

Kalhoty do deště, čokoláda do držky a jede se!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE