Mírně pokročilí během čtyř dní Itálsko-Slovinské pomezí

Plány

Po loňské vydařené cestě na GG byla opět chuť posunout výlety o kousek dál. Nejprve jsme dlouho přemýšleli, kam pojedeme, nakonec jsme ale vše přenechali na počasí s tím, že volno je prostě 4 dny mezi 21. - 27. srpnem a pojedeme tam, kde nebude pršet, protože na Šéďu pršet nesmí (on by jí neměl kdo umýt). Původní plán byl vyzkoušet večerní slevy na bookingu, ale vyměkli jsme a když se zpřesnila předpověď počasí, rezervovali jsme ubytování "al Fiume" na severu Itálie v San Pietru, páč za tu cenu (4200kč/2os/3noci) to tam prostě nechat nešlo. Jen jsem musel doma vysvětlit drobné nedorozumění, neboť drahá polovička pochopila odkaz na načančanou fotku romantického ubytování krapet jinak. Svolení jsem dostal, cíl cesty byl určen.

Přípravy

Základní věci na Rozárce mám již odladěné, takže přípravy byly rychlejší, než loni. Poopravil jsem brašny a při té příležitosti zkrátil popruh mezi nimi, čímž jsem mohl odstranit "tuningové" dřevo, které je původně drželo nad výfukem. Zároveň jsem dokoupil originální zadní světlo, které sice vypadá jak z traktoru, ale mě se prostě líbí a navíc je i dobře vidět. Osadil jsem ho ledkou z aliexpressu, uvidíme, jak dlouho vydrží, ale vidět je pěkně a navíc z blízka dodává pěkný efekt. Originální osvětlení SPZ se mi naopak nelíbí vůbec, takže jsem místo něj použil šrouby s LED z aliexpressu, vypadají přesně jako ty homologované, jen stojí desetinu. Snad to na technické nebudou řešit. Na jaře ještě nová baterie, takže teď už snad vše musí být jedna radost. Jen to vycentrování kola se nestihlo dořešit. Původně jsem chtěl až s výměnou pneu, ale je to fakt děs a 1800km za 4 dny potvrdily, že centrování už fakt nepočká.

Balení proběhlo již klasicky, opět dvojtě tašky z rohlíku do každé brašny. V levé vozím nářadí, kterým standardně Rózu přes rok opravuji a 1l olej, který jsem pro jistotu dolil (což se nakonec vyplatilo). V levém nepromoky Oxford (které se konečně podařilo nacpat do jednoho obalu a ušetřit mnoho místa) a řetěz. K tomu jsem přihodil něco funkčních triček, náhradní šátek, náhradní rukavice, spodní prádlo na každý den a jedny kraťasy, plavky a tenisky. Na sobě pak kožené boty, moto-kalhoty, cool-max tričko s dlouhým rukávem, textilní moto-bundu, hit-air airbagovku, kožené rukavice, nákrčník, šátek, helmu a nůž.

K pití jsem nabalil 2x1.5l + 1x0.5l do držáku a k tomu lahvičku s vinným octem. Moc se mi to osvědčilo, stačí trošku cmrndnout, není to přeslazené a v teple to skvěle osvěží. K jídlu pak 8x bebe dobré ráno (2 na den) a nakonec vyzbylo i místo na pár dehydrovaných věcí co zbylo z rodinné dovolené. Jen ty řízečky na cestu tam letos nebyly, což jsme vyřešili operativně po cestě.

Do pytlíku ještě kartáček, pastu, živočišné uhlí, brufen a náplasti.

Pondělí - přesun do IT

Lapi končil den předem pozdě večer, takže ráno jsem měl dost času vyrazit po menších cestách do ČB, kde, až se Lapi dospí a dobalí, započne naše společná cesta. Pozdní start zároveň implikoval použití dálnic. Alespoň si Lapi přijde na své a mě již, po odstranění plexi, jednodenní dálnice vlastně ani nevadí. Neberu je jako nutné zlo, ale jako posilovnu a mám z toho vlastně fajn pocit.

Nervozita samozřejmě byla, takže ráno jsem vyrazil hned za rozbřesku směr Jihlava a benzínka (akční rádius Rozárky je cca 150km, okolo 180km přijde rezerva, což na 3 a menší stupeň znamená zablokování zadního kola, při čemž se docela těžko přepíná rezerva levou rukou, kterou člověk potřebuje na spojku). Pak již pěknýma cestičkama prosvětlenýma ranním sluníčkem okolo Jindřichova Hradce a, vzhledem k času, po hlavní až do ČB. Tam jsem pozdravil děti, které trávili čas u babičky a vydal se popohnat Lapiho ke garáži.

Kupodivu měl vcelku dost sbaleno, tak jen dodělat zbytek, domyslet plán a už se jelo ku hranicím. Cestou jsme koupili salám a Lapi ještě nějaké podezdřelé věci v plechovkách a s tradiční pauzou na Tank Onu v Dolním Dvořišti jsme svištěli známou A1 přes Linz k Salzburgu. Lapi se krotil a tak jsme drželi rychlost 110km/h, která Rozárce ještě tolik nevadí. První zastávka byla na benzínce v Seewalchen am Attersee, sváča, opláchnout obličej na wc a už jsme pádili kolem Salzburgu do Radstadtu. Neplánovaně vyšla zastávka na úplně stejnou benzínku, jako loni při cestách okolo GG, pokecali jsme s autoškolákem, co prý má podobnou Shadowku v autoškole (chudáci začátečníci, úhybný manévr bych na tom dělat nechtěl). Odbočkou přes Radstadt jsme se vyhnuli placenému tunelu a hlavně lehce odpočinuli od nudné dálnice. No, Šédě moc zatáčky nechutnaly, to Rozárka si je vyloženě užívá.

Itálie má prý nejdražší benzín, takže jsme pro jistotu stavěli ještě v Rakousku v Feistritzu an der Gail, kam jsme se dostali odbočkou z dálnice po L33. Zatáček jsme si užívali, dokud jsme nepotkali karavan staršího data než naše motorky, který nejel rychleji než 50. Do zatáček pak 20 a z kopce raději jen 10km/h. Inu, člověk si alespoň detailně prohlédl tu Rakouskou nádheru okolo.

Vydali jsme se směr Predil Pass. Asi jsem ty cestopisy špatně četl ale v Cave del Predil mě překvapil nádherný kamenný lom. Fakt úchvatný, leč nestihli jsme ho zařadit na seznam navštívených míst, takže se sem určitě musíme ještě někdy vrátit. Trochu se začalo připozdívat, takže jsme tou krásou jen projížděli, ale v jedné zatáčce Predil Passu v IT jsme přeci jen zastavili. Přeci jen, poprvé v Itálii na moto, zapadající slunce, nádherné scenérie, bylo to silné.

O pár zatáček výše nás uvítalo Slovinsko a ty uzonké, klikaté cestičky ve mě rozproudily adrenalin. To byla prostě nádhera, obzvláště ta přerušovaná čára uprostřed, jen tak tak na jedno auto sem, na druhé tam. Rozárka, ač chopper, se naklání vcelku ochotně a úhly nejsou vůbec špatné, takže jsem se smál od ucha k uchu a občas zastavil, počkal na Šéďu, která proplouvá zatáčkami jako výletní parník. V údolí jsem se pak pokochal krásnými, naprosto rovnými loukami, kontrastujícími s vysokými horami po obou stranách. Hodně alejí kolem silnic a mizející pozůstatky slunce.

Okolo Bovce nás předjelo pár motorkářů, tak jsem se nechal vést zátočinama řeky Soči. Nakonec jsme se sešli na semaforu před Kobaridem, kde opravovali vozovku a doměnka se potvrdila. Byly to češi. Jen ta asi-šéďa byla něco silnějšího, podobného a, v rukou majitele, dost živějšího. Prej škrtá rád, no...

Přejezdem do IT přišla noc a už to bylo spíš o tom dojet. Kužel světla před sebou, občas vyrušený můrou či jiným hmyzáčkem, výhled více-méně tma. Nejprve jsme spíš chodníčky, než silnicí dorazili k pěšímu mostu, nakonec jsme ale odbočili správně a nalezli kýžené ubytování. Když jsme nalezli správné dveře (protože parkoviště bylo nakresleno u jiných dveří), našli jsme i schránku na klíč a mohli se vybalit.

Ubytování bylo perfektní. Nejprve jsme využili kuchyňku a připravili kuře na paprice ze zásob z Beskyd, následně jsme se podělili o lůžkoviny, které byly samozřejmě připraveny pouze v jedné ložnici ač ubytování nabízelo ložnice dvě. Já dostal přehoz a šel jsem spát do mezonetu, Lapi se zavřel v romantické ložničce s dekou a, co bylo důležitější, dveřmi. Takže chrápání? No problem... :-)

• Ujeto: 684km
• V sedle: 10h
• Průměrná rychlost: 70,1km/h

Úterý - můj den

Večer jsme se domluvili, že já opravdu chci vyrazit na Mangart/Mangrt a Lapi ne. Takže dopoledne každý po své ose a pak se domluvíme. Tím odpadlo také ranní čekání a já mohl již v 7 hodin budit sousedy jednoválcovým bucharem s ne úplně originálním výfukem (já bych rád originál, jen jsem ho ještě nesehnal a navíc, tohle fakt tak krásně zní). Měl jsem čas, takže jsem našel tu nejzamotanější a nejmenší cestičku do Slovinska a vyrazil. Při pohledu na šířku komunikace jsem znejistěl, zda-li ta kulatá značka nebyla zákaz vjezdu. Nebyla. Značila pouze vjezd do 10t, což splnuji. Pak už jsem jen stoupal a kochal se. Jen si nedovedu představit, jak se tady vyhýbají auta. I motorky by měly problém. Korunu tomu nasadila dočasná značka zákaz vjezdu autobusům z důvodů opravy silnice. Prostě vyšší liga.

Odměnou za ranní vstávání mi byla nejen prázdná silnice, ale rovnou celé vesnice. Jen ptáčci švitořili a do toho mohutný jednoválec Rozárky. Po přejezdu hranic přišlo klesání a s ním výhledy na zvedající se mlhu. Takový kontrast jsem již dlouho nezažil. Pole a silnice ve stínu hor, mlžný opar prosvětlený ostrým ranním sluncem. Nejen, že to nepojme snímač fotoaparátu, to nemá šanci pojmout ani lidské oko. Nikde nikdo, jen příroda probouzející se do dalšího krásného rána.

V Kobaridu jsem načerpal pohonné hmoty a nakoupil výbornou bulku s paštikou v akci. Lapi již vstal a prej mám dost času, že se zabaví. OK, cesta k Mantgrtu je pěkná a lehce si ji pamatuji ze včerejška, takže co vám budu povídat, byla to nirvána. Co jsem nezmínil, před cestou jsem pořídil JBL sluchátka do helmy co se prodávají jako náhradní díl k handsfree Cardo, napíchl je na starý mp3 přehrávač na 1xAAA baterii, což dokáže dokreslit atmosféru (na druhou stranu občas je lepší to vypnout a poslouchat tu krásu okolo ale je fajn mít tu možnost volby).

Lapi, mezi tím, projížděl turisticky neproflálké lokace příhraničí a prošel něco bunkrů.

A je to tady, závora, 10€ a cesta na Mangrt. Letáček skončil v brašnách (četl jsem až večer doma) a začlo to. Uzounká cestička, přesně jak mam rád. Doprava trochu zhoustla, karavany jsou prostě všude. Nebudu se s nima ale prát, prostě zastavím a prohlédnu si tu krásu. Aha, jakmile vyjedu, je tu další. No, už to není daleko a ty výhledy jsou fakt nádherné. Jsem lehký paranoik, takže nerad opouštím bundu, ale je opravdu teplíčko a tak vyhrává pohodlí. Hážu peněženku do kalhot, bundu na motorku, zapínám pohybový alarm a vyrážím po cestičce o něco výš. No jo, Češi, kdo jiný by tu byl. Je tu ještě další vyšlapaná cesta, kde nikdo není, jdu tam a nelituji. Alespoň si člověk trochu rozproudí krev. Tady, daleko od lidí, si teprve užívám tu krásu, fotím se telefonem opřeným o peněženku a píšu manželce. Také Lapimu, že na smluveném místě mohu být buď za hodinu, nebo za dvě, tak uvidíme.

Z Mantgrtu sjíždím kochacím stylem dolů, zastavím ještě u potůčku s kozičkama (ale nechat se hladit nechtěly, potvůrky), tak jsem se jen opláchl a vyrazil směr Predil Pass. Ta příhraniční cestička s bílou přerušovanou čárou na SVN straně mě prostě bere. Ne, není to o rychlosti (není tam vidět, což pro mě znamená, očekávej zaparkovanej traktor) ale ty stromy kolem a údolíčka, výhledy, to je to, co mě oslovuje. Prohlížím Batteria Sella Predil a čekám, jestli Lapi napíše. No, napsal, že za hodinu může být tam, ale znamená to od té první doby, nebo od doby co to psal? (poznámka pro příště: vždy psát čas příjezdu, ne za jak dlouho tam budu) Čas ještě je, mrknu na Lago del Predil, třeba vyjde koupačka. A ono jo, na jedné pláži pár lidí, na druhé nikdo. Tak jsem Lapimu napsal, ať dá vědět kdy a kde, že je tu fajná koupačka a odebral jsem se do vody.

Klasická paranoia, takže všechno nacpat na jednu hromadu a přikrýt propocenýma trenkama a ponožkama ale nikde nikdo, takže šups do vody. Po pár tempech ve svěží leč příjemné vodě se na pláž postupně nasáčkovalo několik skupin lidí, což mě znervóznělo. Zkontroloval jsem telefon, Lapi do hodiny přijede a pak vyrazíme dál společně. Tak to se ještě proplavu. Jen už to nebylo tak bezstarostné, jako předtím.

Po hodině a čtvrt vidím podezdřelou motorku, vyjdu Lapimu vstříct. Hmm, ty plavky jsem si na privátě vyndal... tak nic, otřu se a vyrazíme k nejbližší pizzerii (jsme přeci v Itálii, ne?). Lapi slintá nad silnicemi podél A23, podle mě je to moc tlusté a rovné, navíc pizzerie v Ugovizze je zavřená. Stejně tak opodál stojící občerstvení. Nakonec jsme sedli do Alla Vecchia Stazione, což je spíš bistro, než restaurace. Hlad nemám, ale jen tak tu sedět nebudu. Tož nějaké to potrubí si dám. Přinesli i nařezanou bagetu, kdybych to bejval věděl, nedával bych si to potrubí ale jo, bylo to dobré. Hlavně ten vypečenej špek. Za housku si řekli 3€, za potrubí 10€, ale co, jsme na vejletě. Navíc se jedná o bývalou stanici.

Měl jsem našlých ještě pár klikatic, ale vzhledem k času jsme se vydali pouze na tu jednu, co jsem doma prolít přes google mapy vedoucí z Pontebba do Tolmezza. Taková běloučká, příhraniční, na jedno auto. A byla to trefa do černého. Začátek vede okolo potoku Torrente Pontebbana. Po peprnějším obědě nám bylo již horko, takže když jsme zastavili na ohodnocení šířky koryta v poměru k současnému průtoku, Lapi se ani nebránil rychlé koupačce. Nikde nikdo, takže pěkně na Adama a Adama, no, nakonec to spíš byla Eva a nic, páč voda byla sic průzračná ale ostrá jak led. Ale za mě super osvěžení, jen jsem si mohl vzít ručník (který zůstal na motorce).

Pak jsme zhodnotili počasí a vyrazili na lehko. Vzhledem k silničce a očekávaným rychlostem jsem poprvé vyrazil bez bundy jen v airbagovce (čili holá ramena a lokty) a bez rukavic. Rychlostí 0 - 50km/h jsme pak plynule stoupali horskou cestičkou klikatící se nádhernou přírodou. Super-ostré serpentiny jsem využíval k tréninku správného pohledu, což se mě vyplatilo, když jsem potkal protijedoucí afriku, jejíž jezdec mě zahlédl až v půli zatáčky, kterou bral po prostředku (spíš po mé straně). Div nespadl. Díky kurzu "Učíme se přežít" jsem ho viděl už dávno, takže jsem vyčkal u krajnice se spojkou v záběru (brzdit nebylo třeba, byl to krpál) a v klídku se na tu dvojku rozjel míjíce druhého joudu, který měl dost času přibrzdit a nacpat se ke své straně.

Zajímavá byla ještě offroad vložka, neboť se jim sesula silnice. Jeden úsek se prostě propadl tak o metr dolu, tak si tam tak žil. Následně ještě kus prašný, ale za sucha nic co by Rozárku rozhodilo. Pak přišly klikatice nad úroveň lesu, našel jsem tu správnou serpentinu, zastavil a vyčkával s připraveným foťákem. Už to brblá, začnu točit příjezd parníku. Zmizí za zatáčkou, ještě chvilku, ještě chvilku... kde je? Aha, měl stejný nápad, jen o zatáčku dřív. Tak pro něj seběhnu a natočím druhou část příjezdu. Chvilku rozjímáme nad tou krásou a filozofujeme nad tím, proč všechny projíždějící řidičky (2) stojí na brzdě, pak zatočí a dupnou na plyn aby zas rychle dupnuly na brzdu a všichni řidiči (1) prostě po zatáčce uvolní na chvilku brzdu a počkají, až se rozjede auto samo. Ale dost sexizmu, sjezd byl o dost nudnější i když některé části vypadaly nádherně. V Paularu jsem se pokusil načerpat, leč samoobslužná pumpa nerada Revolut. No problema, počkejte chvilku a než jsme našli další benzínku, už tu byl týpek na kole a no problema, načerpejte, tady terminál, už je to povolené. Tak proč ne a fakt to šlo. Prostě terminál ano, samoobsluha ne.

Pak jsme už jen nakoupili zásoby (a dárky - bonbóny) v obchoďáku před Amarem a soumrakem mířili ku domovu. Jen ty neskutečně široká korita téměř vyschlých řek a ty úžasné mosty přes ně, to byla krása. Ta energie tající vody je neskutečná stejně jako to, jak se s tím staří stavitelé dokázali vypořádat. Za tmy jsme přijížděli k ubytování, dali si polévku z pytlíku a šli spát.

Ujeto: 243km
V sedle: 6,5h
Průměrná rychlost: 37.2km/h

Středa - Lapiho den

Ve středu přišly na řadu Lapiho cíle cesty. Nejprve přesun okolo Udine k Maniagu, kde bylo kupodivu i pár zajímavých etap s jemně klopenými zatáčkami a dobrou viditelností a už tu byly hory a říčka Torrente Cellina. Tam přibylo zatáček a já si užíval základy fyziky. Okolí též nebylo k zahození, jen vedro jak ve sklárně. Cestou koukám, nejen že je ta řeka téměř vyschlá, oni v ní snad, no ano, vážně, oni v ní ti taloši kempují. Nejen že tam jdou pěšky, oni tam normálně zajedou karavany, rozloží si mezi ně plachty a vegetí tam. To nejde nevyužít, počkám na Lapiho a na jedné odbočce zajedeme do koryta řeky. Ten pocit, když je to poprvé. Lapi sic tentokrát plavky měl (teda, plavky to nebyly, ale bylo to sbalené sebou), ale časově jsme koupačku zavrhli (stejně by do toho Lapi nevlezl) a vyrazili vstříct přehradě Vajont o které jsem já neměl žádné zdání. Přestávka kupodivu výborně osvěžila, protože za tu chvilku jsem se spotil jak pes a vítr mě pak příjemně ochladil :-)

Příjezd k přehradě Vajont byl přepychový. Už zatáčky okolo řeky Cellina byly úchvatné, ale když člověk vidí ten obnaženej masiv a ty stavby co člověk kolem vytvořil... Kdesi nahoře má být parkoviště zdarma, ale projeli jsme to až k hrázi, že uvidíme, kolik za to budou chtít. No, skončili jsme na červené u tunelu, tak jsme ho tedy projeli, co kdyby pod bylo něco rozumnějšího. Nebylo, byl dlouhý, ale s pěknými výhledy. Lapi povídá, pojď tam zastavit, bude tam super výhled. To u mě samozřejmě neprošlo (páč jsem, dle Lapiho, Mirek Dušín) ale on do toho šel a nelitoval. Já zase měl víc času shodit kalhoty, vzít si šortky a popasovat se s parkovacím automatem (2€/hodinu). Zde dodám jednu chytrou poznámku pro začátečníky, když potřebujete zaparkovat v kopci, tak není problém nechat tam kvalt, stejně jako není problém se zařazeným kvaltem nastartovat. Stačí držet spojku...

Na Vajont jsme se nedostali, páč tam chtěli jakési online booking a stránky nevypadaly moc přátelsky. Tak jsme šli alespoň na dno, což pro mě byl myslím lepší zážitek. Protože na ochozu přehrady (ač nejspíš ne tak masivní) jsem už byl několikrát, ale na dně přehrady ještě ne. Zároveň mě Lapi poučil o historii této kolosální stavby, jež zahrnuje mnoho ignorace a podle toho to i tak dopadlo. Lidé se nikdy nepoučí...

Čas postoupil a proto jsme škrtli další plány a vyrazili skrz farmářské oblasti přímo do Grada ukázat holkám moře. Neplánovaně vyčarovala tato etapa Lapimu snad největší úsměv na tváři, páč jsme zvolili takovou tenkou spojničku mezi Vivarem a Arzenem. Nevýrazná cesta mezi poli střídaná štěrkem a takovým ničím rovným, nicméně to je přesně to, co má Lapi rád a v co doufá že jednou najde na Route 66, jen s trochu jinýma vzdálenostma (a kaktusama).

Cestu uvozoval ještě jeden zákaz vjezdu s doplňkovou tabulkou, která mě trochu zmátla. Ale předjelo nás jiné auto, tak jsme jeli též. Změknutí řidítek nám osvětlilo tuto dodatkovou tabulku, nejspíš se jedná o záplavovou oblast, takže za deště je zde vjezd zakázán, za sucha pak místy chybí asfalt. Rozdíl mezi bílým zaprášeným asfaltem a prašnou cestou byl minimální, takže narovno přiznávám, že jsem brzdil poměrně těsně. Ale bylo to fajn a na benzínce jsme si mohli prohlédnout překrásné vzorky našich bílo-černých pneumatik. Škoda, že to nevyrábí sériově.

Pro hnidopichy přiznávám, že prostřední fotka je z rána z ostrůvku Clapat na řece Tagliamento, ale nahoru se mě nehodila a tady byly mosty podobné. Nicméně my již směřovali dál k Palmanově, která na mapě vypadá úchvatně. Odolali jsme pokušení objet si hvězdnou silničku (kdo nezná, mrkněte do mapy) a kvůli pokročilé hodině jsme jeli rovnou do Grada. Cestou mě ještě zaujala Aquileia, kde musí být k vidění mnoho antických památek. Sem se opět musím vrátit. My jsme měli ovšem úkol jiný a za tím jsme si jeli. Skrz krásné aleje jsme se dostali do náspu před Gradem. Vlevo moře, v pravo záliv, lahoda.

Grado samotné bylo plné lidí, aut a jachet, naštěstí to parkoviště na mapách bylo pro motorky a bylo tam hafo místa. Takže parkovačka, výstroj rozvěsit na motorce, zapnout alarmy a už jsme šli k pláži. Převlékání na dětském hřišti Lapi zavrhl, tak jsme to zkusili o kus dál na cestě a už jsme byli na pidi plážičce mezi dvěma privátníma plážema. Byl jsem již na pláži v Itálii, Chorvatsku i Španělsku ale tohle bylo jiné. Jemný, skoro černý píseček a hloubka okolo metru kam jen člověk doplaval. Výsledek? Tak teplý moře jsem ještě neviděl. Osvěžení se nekonalo, člověk byl stejně nahřátej a stejně slanej, jako kdyby do toho nevlezl. I tak to byl super zážitek, stejně jako další zaškrtnutý cíl. Holky se podívaly k moři.

Do Grada jsme vjížděli za doprovodu dvou mladých motorkářů, na výjezdu byli zas. Prostě standardní koupací pauza a tak jsme se nechali vést. Jen mě to na první křižovatce chcíplo a ne a ne nastartovat. Fakt blbě mi tam šly kvalty. No, budu muset zkontrolovat olej. Teď jsem ale musel rychle dojet Lapiho, který se jich pořád ještě držel a s prodlužujícími stíny jsme se blížili k San Giovanni al Natisone, kde jsme si vyhlídli stále ještě otevřený Lidl. Ano, problémy s převodovkou souvisely s nedostatkem převodového oleje, jež jsem po nákupu dolil (dolíval jsem po dálnici, dnes jsem se na to vykvajzl, páč jsem nečekal úbytek, ale včerejší kopce očividně Rozárce nesvědčily).

Cesta se zapadajícím sluncem a červánky byla až kýčovitě krásná, bohužel nemáme interkomy, tak je to bez fotodokumentace (nechtěl jsem plašit Lapiho, že najednou brzdím). Ono by to stejně nešlo vyfotit, ale napsat to musím, páč si to chci sobecky zapamatovat. Domu jsme dojeli za tmy, dali si druhou polévku z pytlíku a šli spát.

Ujeto: 330km
V sedle: 7h
Průměrná rychlost: 50.6km/h

Čtvrtek - cesta domů

Zhodnotili jsme situaci a domluvili se na společnou cestu na Vršič a následné rozdělení cest, neboť já mířil do HB a nemám rád dálnice, Lapi do ČB a dálnice miluje. Opět zapůsobila lehká nervozita, takže jsem nakonec Lapiho přesvědčil aby vynechal ranní kávičku v místní pekárně a vyrazili jsme poměrně časně. První část byla klasická, za hranice k benzínce a pak okolo Soči nahoru. Po odbočení do Triglavské rezervace se výrazně ochladilo a již tak nádherná příroda získala jistý glanc. Jel jsem napřed, tak jsem musel zastavit a vyfotit manželce nějakou kytičku i fotku mlžného oparu nad říčkou Soča, která zde tak ledově svěží zurčila a klikatila se. To fakt nelze popsat. Zákruty a zátočinky, vracečky a serpentýny, prostě ráj. Vždycky jsem poodjel a počkal na Lapiho, abych mu zase ujel a opět se nechal dohnat (prý bral zatáčky na 1ku, Rozárka je přežvýkla na 2ku s občasným popuštěním spojky). K vrcholu začla stoupat hustota dopravy a my byli rádi, že máme motorky. Páč auta tam fakt nezaparkovala. Tím skončilo naše společné putování, odsud již každý svou cestou. Však taky bylo již dávno po desáté a já měl před sebou ještě Mariazell. Snědl jsem BeBe a přes notoricky známý tank vyrazil do Rakous.

Čas byl neúprosný, takže kolem Klagenfurtu po dálnici, která se střídavě měnila na rychlostní silnici a opět dálnici. Hudba hrála (dobíjecí 1xAAA vydrží cca 1 - 2 dny hraní) a já sledoval měnící se krajinu. To mám fakt rád, obzvláště zde, kde co pár kilometrů vykoukne zámeček. Nejprve jen tečka na obzoru, za chvilku již člověk rozpozná hrad/zámek/kostel a co nevidět jej míjí. Rovné silnice se mění v zatáčkovější a zase naopak a já jezdím od benzínky k benzínce udržuji cca 120-140km dojezd (pro strýčka příhodu).

Za Kapfenbergem jsem se již odpojil z hlavnějších cest a cesta začala být zábavnější. Jediným škraloupem byla již druhá benzínka bez záchodů, takže jsem musel stavět v přírodě. Ale teda ta silnice, to byla paráda. Pro mě poprvé a bez předchozího študování. Takže opět příjemně překvapenej z nové zkušenosti kdy místo pidi cestiček se serpentýnama jsem to řezal kilem do táhlých širokých silnic s perfektní viditelností, jen si Rozárka brumlala. Opakuji, sic je to vzhledově chopper, bije v ní masivní čtvercový jednoválec. Navíc je hubeňoučká, takže náklon není problém. Další zastávka měla být až v Ottenschlagu, nicméně na B36ce byla zátarasa a zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou v němčině. No načerpal jsem v Pöggstallu a donutil navigaci použít bílou cestičku mezi, vypadala lákavě a také že byla. Jen ať mi nikdo netvrdí, že motorkáři jezdí jak šílenci. Na těchto malých silničkách jsem brzdou provozu prostě já (opravdu nestojím o to napasovat to do stojícího traktoru za zatáčkou a že jich tam pár bylo). Takže když mě předjel děda s A3kou, sledoval jsem jej z uctivé vzdálenosti. Následně jej vystřídal kamion s (prázdným) přívěsem. Ach jo, to zas bude... nebylo, jel tak rychle, že jsem měl co dělat, aby mi nezmizel z obzoru. Korunu tomu nasadili rakouští policisté, protože ty jsem chytil až před hranicema na větší silnici a nakonec mi teda zdrhli. To by se mi u nás nestalo.

Po přejezdu do ČR se krapánek změnila kvalita silnic, ale však oni na tom pracují. Teda, uzávěry tam byly. Takže místo Dačice-Telč-Třešť-Jihlava jsem jel přes Stonařov, v Jihlavě Tank Ono a doma před 9. Uff, parádní den, zítra bych jel zas.

Ujeto: 626km
V sedle: 10h
Průměrná rychlost: 63.8km/h

Závěr

Letošní moto-vejlet se vydařil, počasí nás trošku napnulo, ale nakonec bylo parádní, ne-li až moc teplé. Ale co, máme lezt do sauny, nebo se marinovat ve vlastní šťávě. Doufám, že příští rok najdeme další zajímavá místa a že holky budou sloužit tak, jak mají. Jen ten olej mě mrzí, musím víc kontrolovat (cestou zpět jsem doplňoval na každé benzínce, průměrně cca 4dl na 1000km) a to nevycentrované kolo už bylo trochu moc. Po čtyřech dnech jsem pak cítil jakýkoliv dotek úplně jinak, jako po narkóze. Podobně mrtvolnej byl i zadek, ale už se to vrátilo do normálu :-)

Ať se Vám všem daří!

• 89.7l benzínu
• 1655km dle tacho
• 1882.5km dle gps
• 33.5h pohyb
• 3567kč/benzín
• 4200kč/ubytování (2 lidé, 3 noci, celý apartmán s kuchyní a 2 ložnicemi)
• 55.1km/h průměrná rychlost
• -21947m/+21832m převýšení
• -3/1989 min/max nadmořské výšky
• 127km/h max rychlost
• spáleno 80466kj
• 7dl oleje

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE