Grossglockner, Passo Stelvio, Lago di Garda. Rezervní a nakonec ještě zkrácený výlet.

Původní plán byl Itálie, Sicílie, Sardinie a zpět domů. Bohužel po nastalých problémech začátkem roku, odchodu spolucestující po krátké a zákeřné chorobě, se mi plány zhatily a musel jsem přehodnotit vzniklou situaci. První problém byly finance a druhý... Dilema, jet letos vůbec, jet sám, nebo někoho sehnat, nebo se k někomu zkusit připojit? Nabídky na připojení se sice naskytly, ale nakonec, zvítězila sólo jízda.
Naplánováno na 10 dní, Orlí hnízdo, Kenigssee, Grossglockner, Passo Stelvio, Lago di Garda a stavit se na noční Benátky při cestě zpět. Jak to nakonec vše dopadlo?
Dvakrát se ještě odsunul datum odjezdu, ale nakonec 3. 9. vyrážím směr Jižní Morava, kde mám vždy cestou na jih startovní základnu. Poprvé vyrážím bez naplánování ubytování a přesné trasy, vše nechávám na průběžném rozhodnutí a ještě si sebou vezu jídlo na dva dny, stan a spacák. Denní nájezdy chci udělat co nejdelší, ať vyzkouším, co zvládnu a nemusím při zkrácených nájezdech platit za častější ubytování. Naleštit Bobinu a vyrážíme.

1. den: 3.9 najeto 215 km

Přejezd na jižní základnu u Brna. Vyjíždím kolem 14. hod a na místě jsem v 17. hod. Probíráme zastávku Orlí hnízdo a Kenigssee s přímými návštěvníky dané lokality. Tady mne dosti nahlodali, jestli má smysl toto místo vůbec navštívit, a ztratit dva dny. No uvidíme. Předpověď počasí na víkend a další týden pro Alpy také nic moc.                                       

2 den: 4.9 najeto 870 km

Ráno před 7. hodinou vyrážím přes Zaječí směr Mikulov. Vše v pohodě, počasí super. V Rakousku vjíždím hned na dálnici a vyzkoušíme si nové rychlostní limity, obchvat Vídně je suprový. Rozhodnutí jet po dálnici, co nejvíce to půjde, padlo hned při plánování. Chci někam dojet, ne se ploužit přes vesnice a koukat, co v kterém krámě prodávají. V jednom tunelu u Vídně najíždím za pekárenské auto. Ta tam je páchnoucí smogová mlha a tunelem se linula nádherná vůně čerstvého pečiva. Ani se mi nechtělo ho předjíždět a snídal jsem libou vůni pečiva. Sluníčko mi na cestu pěkně svítilo, kilometry ubíhaly a já jen sledoval, kde budu muset tankovat, ať nepřejedu a potom nestresuju. Jsem 50 km za Vídní a koukám, že máme problém. Na displeji mého elektronického přítele obsahujícím mapy, navigaci a kontakty s okolním světem se objevil znak vysokého napětí s dodatkem, kapacita 3%. Zajíždím na čerpačku a snažím se zjistit, co se kamarádovi stalo. Stávka, nekomunikoval se mnou, nic, potmě. Při placení požádám slečnu, jestli by mi mohla dát telefon na nabíječku, souhlasila. Telefon si ale postavil hlavu a odmítl i identifikaci nabíjení. Co teď, nastalá situace není zrovna moc příznivá. Mapa, ještě půl bídy, nějakou koupím, ale co ubytování, co kdyby byla nutnost někam zavolat, ani žádná čísla, no a není čím. Vrátit se, no tak to ne!!! Odepisuji definitivně Orlí hnízdo. Válku a zbraně nesnáším a příznivcem Adolfa také nejsem. Jedeme směr Grossglockner. Naštěstí si z plánování trasy pamatuji dvě záchytná města, a když přes ně dojedu poblíž Zell am See, tak tam už snad nějaké směrovky budou. Jedeme dále, pak se uvidí. Další zastávka z důvodu tankování. Pokus o oživení elektronického kámoše opět bezúspěšný. Cesta fakticky velice rychle utíkala, a i přes nastalé problémy mne bavila. Zvýšený rychlostní limit na 140 a opravdová dálnice také dává požitek ze svezení. Za Salzburgem sjíždím z dálnice směr na Lend a dojíždím až do Sankt Johann, kde natankuji a dám si krátkou pauzu na svačinu a odpočinek. Zajíždím k nějakému boxu na mytí, kde je lavička, na kterou se dá pohodlně posadit. Chystám se na piknik, když si všimnu na stěně zásuvky kousek ode mne. No horší už to snad nebude, vytahuji telefon s nabíječkou a s vírou, že je tam pouze 220, telefon napojuji. Žádné blesky se nekonaly, no telefon také nic. Kam ho ale dát. Dělám uzlík na kabelu od nabíječky a věším ho na zástrčku. Spadne? Nespadne? Po chvíli samozřejmě spadl. Dal jsem ho zpět a vrátil jsem se dokončit lavičkový piknik. Nechal jsem ho v zásuvce a šel se podívat po nějaké mapě. No po..r koště ty ceny, to raději zabloudím a ztratím se. Vracím se zpět k lavičce, tam mne čeká překvapení, elektronický kamarád chytil druhý dech a vykazuje stav nabití 27%. Asi mu pomohla ta rána do hlavy. Hned ho napojuju na zásuvku na Bobině a radost dvojnásobná, nabíjí se. Tak, jsme opět spojení s civilizací, sedáme a jedeme zdolat ten tak proklamovaný motozážitek. Po zaplacení necelých 24 eček a pln očekávání najíždím na výjezd nahoru.
                                                                   

Přestože je kolem 14. hodiny, tak provoz bezmála nulový. Počasí nádherné, ani mráček. Alpy jsou celkově moc nádherné, ale tady ta část kolem italských, rakouských a švýcarských hranic se mi zdají nejkrásnější. Nejen čnícími štíty, ale nádherně upravenou krajinou snad až na samé vrcholy. Všude posečená tráva, kde nejsou vinice, tam jsou ovocné sady. Nenajdete kousek neupravený, to mne vždy fascinuje. Výjezd v pohodě a jsme nahoře na parkovišti pod vrcholem, nakoupit suvenýry, nějaké foto.
                                                           

 
Vydávám se vyjet až na horu 3798 m.
                                                                

Nahoře procházka, pár fotek a sjíždím zpět na parkoviště níže. Po cestě si spílám, který b...c mi nakukal, že mám vyjet s bezmála půl tunou až nahoru, na horu. Ještě, že je naprosto sucho, i tak mi na těch kostkách lepí. Sjíždím až dolů směr Stelvio, zastavuji kousek níže na odpočívadle a dávám dohromady svého el. kámoše. Opět ještě pár foto ze strany od Itálie.
                                                                  

 Přestože je dnes nádherné počasí, na další dny nic moc. Pojedu co nejdéle až do tmy, když tak nouzově, mám stan a spacák, velice to momentálně neřeším s ubytováním. Hlavně ať projedu zítra Passo Stelvio a dostanu se k Lagu. Začíná se stmívat a já hledám ubytování. Kempy, co jsem našel na Google, jsem ve skutečnosti nenašel, nebo byly zavřené. Ubytování, vše plné, začíná to být zajímavé. Lehnu asi někde pod strom v četných ovocných sadech okolo. Dojíždím už za tmy do Prato allo Stelvio. Google  mi našel dva hotely, opět plno. Naštěstí mi recepční z jednoho hotelu telefonicky sehnal ubytování v nějaké soukromé vilce. Poprvé jsem ji minul, ale na podruhé jsem se trefil. Otevřela mi paní, snad ještě o 50 let starší než já a neustále na mne dělala pšššš, zout jsem se musel pomalu na zahradě.
                                                                   
Nevadí, pokoj docela ušel, tak sprcha, menší večeře z vlastních zásob a do peřin. Zhodnocení dne. Přejezd rychlý, nádhernou krajinou a neúnavný. Výjezd na Grossglockner, pěkný zážitek, vyšlo počasí, ale mám v tom jasno, jednou asi stačilo.

3 den: 5:9 najeto 280 km

Ráno dobrá snídaně, která částečně urovnala cenový šok při placení za pokoj. Byl sice dvoulůžkový, ale že bude chtít zaplatit za dvě osoby, jsem netušil. Nenechala si to vysvětlit a pořád jen cvaj beten, tak jsem ji vysolil 70 eček. Za to jsem snědl všechen pršut ze stolu, pak jsem snědl asi čtvrt kila marmelády, musím podotknout, že vynikající s čerstvou houskou a zabalil si dva kroasany na cestu. Vyrážím opět do nádherného dne, obavy ze změny počasí se zatím rozplynuly. Po pár ujetých kilometrech najíždím na něco, co má být jako jeden z největších motorkářských zážitků. Musím podotknout, že mne blaho ze svezení začalo opouštět po průjezdu asi třetí zatáčky. Kdyby to bylo možné, tak bych tvrdil, že měly 400° a poloměr zatáčení dva metry. Zatáčky hrozné, sklon v nich ještě horší, nebylo do nich a za ně vůbec vidět. Jen představa, že bych tady lehnul, k čemuž nebylo několikrát daleko, ve mně budila hrůzu. Nikde nikdo, lehnout pod motku, je po tobě. Když jsem ale následujících pár zatáček projížděl formou jízdy dítěte na odrážedle, uvažoval jsem o srabáckém vzdání se a vrácení se zpět. Bohužel, i to bylo neproveditelné, na šířce vozovky a sklonu se nebylo možné otočit.

Tak zatnout zuby, polaskat Bobinu a dokončeme najetou trasu. Když jsem dojel nahoru, ztrhaný jak šlepr na šachtě, děkoval jsem bohu, že jsem to přežil.
                               

Pár fotek a jedem se podívat, jak to vypadá dále. Po zjištění, že pokračování cesty do Itálie je zavřené, prý tam chybí kousek cesty, opět nic příjemného.
                                                         
Co teď, jdeme na mapy. Při odstavování mota u dalších dvou zaparkovaných motorek zjišťuji, že jsou to také Češi. Chtěli také jet tou uzavřenou cestou a uzavírka je překvapila. Co teď, vrátit se zpět, to považuji po zkušenosti při výjezdu za vyloučené. To mi ale nebrání, že to kolegům škodolibě navrhnu. Jejich pohled a následné prohlášení, že nejsou magoři, a že jedou zpět na Švýcary, mluví samo za sebe. Jiná třetí cesta, to vzbudilo můj zájem, že existuje jiná možnost, a tak jsem se jich ptal, jak to vypadá. Opět ten jejich divný pohled a po odpovědi, že ač na mapě je to vyznačené bezmála jako polní cesta, tak je to dobré svezení. Nedůvěřivě se mne zeptali, a ty jsi přijel odkud. Když jsem odpověděl, jak jsem se dostal nahoru a ukázal rukou, zakroutili hlavami, nasadili přilby, nasedli a bez dalších slov byli pryč. S nedůvěrou jsem se vydal za nimi.
                                                         
Cesta byla ale doopravdy pěkná, zatáčky vypracované, přehledné, s dobrým sklonem, tady byl požitek se svézt. Ve Švajcu jsem to vzal směr na Bolzáno a následně na Lago. Teď upravit plán cesty, tak abych se vyhnul dálnici na Trento, silnice SS42 a SS421 kolem Lago di Movena do Riva del Garda, to se mi zdálo jako vhodná volba. Dobře jsem udělal a svezení lepší než na Stelvio. Hodně vraceček, všechny zatáčky přehledné, povrch ucházející. Po cestě však ještě jeden, naštěstí neprovedený, ale dosti hrůzný zážitek. Někde před Lago di Movena jsem si našel v lese moc pěkné odpočívadlo. Bylo pěkně teplo, nikdo tam nebyl a já měl dost času.
                                                         

Říkám si, dám si svačinku a na chvíli se natáhnu. V klidu posvačím a chci si vytáhnout spacák na položení na lavičku. Tak takový úprk jsem ještě asi za svůj život neprovedl. Přijela dodávka, z ní vystoupil černoch, černý jak gumáky s plastovou lahví v ruce. Něco krákal směrem ke mně a šel k mému stolu, i když tam byly další čtyři. Trochu jsem znejistěl, zrovna jsem si chtěl vyndat ten spacák. Postavil se asi dva metry od stolu směrem ke křoví a pravděpodobně udělal potřebu, pomyslel jsem si něco o praseti a kontrolky nebezpečí začaly blikat. Když se s kraťasama,  na půl žerdi začal umývat vodou z láhve v oblasti vercajku, kontrolky se začaly rozsvěcovat. Když si dřepnul a začal si umývat ksicht a ruce, kontrolky se rozsvítily jak reflektory na fotbalovém hřišti. Zabaleno bylo za deset vteřin a odjezd se konal bez přilby na hlavě, bez nasazených rukavic a bundou pod zadkem, ani jsem se neodvážil kouknout se do zpětného zrcátka. Ujel jsem asi dva, tři kilometry, než jsem si dodal odvahy zastavit a dát se do pořádku. Nejsem žádný srab, ale tento zážitek a představu o co mohlo jít, považuji za hororový a pořádně mne to roztřepalo. Chvíli trvalo, než jsem se dostal do klidu, naštěstí zbytek cesty již v pohodě. Po příjezdu na Lago jsem hledal místo na zaparkování, a že se půjdu okoupat. Nevím, jestli měli ještě všichni Taliáni volno, nebo se chtěli všichni naposled okoupat, všude plno, ani Bobinu jsem neměl kam postavit. Vidím kousek volného parkoviště, chci tam zajet, ale žandár mi ukazuje, ať zmiznu. Měli tam asi nějaké stanoviště.
                                                 

Nebudu to řešit, chci si objet celé jezero dokola, tak snad po cestě něco najdu. Počasí stále nádherné, vše v pohodě, tak jedeme po krátké pauze na obkroužení jezera. V Salo jsem se dosti zamotal, bylo to rozkopané a navigace nemohla najít výjezd a pořád mne honila dokola. Nic se nedá dělat, místo navigace otevřít mapy a snažit se vyjet ven. To se podařilo, ale minul jsem příjezd na pláž. Nevadí, najdu něco na druhé straně. Tady bylo už napůl jasné, že koupání asi nebude. Dojezd zpět do Rivo del Garda už byl za pomalého stmívaní. Pobřeží se začalo rozsvěcovat v barvách a sestavách nádherných světel a neónů. Pohled na takto lemované silnice bary, restauracemi a různými stánky bere dech. Dojíždím na ubytování, které jsem si našel o pauze na protilehlé straně. 35 eček se snídaní. K pláži to nebylo daleko a plno lidí se stále koupalo.
                                                

Já to ale vzdal, nebyla v tom únava ani pozdní doba, byla to lenost. Zůstávám již na pokoji, však zítra je také den. Dám si zbytky k večeři a vrhám se na satelitní vlny po včerejších problémech s telefonem a na předchozím ubytování nedostupnosti signálu. Hned první pohled na předpověď nevěstí nic dobrého. Ochlazení a déšť, místy sněhové. No potěš koště, ale uvidíme. Elektronická satelitní komunikace u konce, jde se spát, zítra bude asi náročný den. Hodnocení dne, Passo Stelvio už nikdy životě, a to už asi ani žádné jiné.

 

4 den:  6.9 najeto 840 km

V noci se spustil vydatný déšť a pršelo až do rána. A je po koupání, proto asi bylo včera kolem jezera tak plno. Ještě juknout na počasí v oblasti. Déšť a ochlazení, a to i pro následující dny. Vyhodnocení situace a možnosti, jede se do ČR. Při odchodu na snídani přestávalo pomalu pršet, že by změna. Tak to má být, vždy se počasí umoudřilo při snídani nebo chvíli po ní, tak to musí být. No jo, jenže tentokrát nebylo a změna se nekonala. Při snídani sice přestalo, ale po snídani se rozpršelo a to tak, že jsem nemohl jít ani ven do Bobiny pro nepromoky. Počkáme chvíli, uvidíme. Nedělo se nic, tak do moto oblečení, elektroniku pod bundu a jde se, přece se jen déšť trochu zmírnil. Nasedám a jedu směr Trento. Než jsem se dostal na dálnici, tak jsem už podvědomě začal cítit vlhko v rozkroku. Už sice tak nepršelo, ale pomalá jízda v tom mokru nebránila plexi, aby na mne pršelo. Jsem na dálnici, tak můžeme jet, co se bude dát. Naštěstí už byl deštík slabý a bylo stále teplo, ale nebudu tady vysvětlovat, jak se jede s mokrým plexi, s mokrým hledím a ještě s brýlemi. Škoda, že jsem neměl někoho na focení. Takovou nádheru, jakou vytvořil opar, jsem ještě neviděl. Na dálnici normální viditelnost, na obou stranách neprostupné mantinely ze stoupajícího oparu a nahoře mraková poklice a vše se pomalu pohybuje a posouvá. Jako v nějaké pohádce. Ještě před hranicemi se Švajcem přestalo pršet úplně. Po vjezdu do Švajcu se ale pořádně ochladilo, musel jsem zastavit a došlo na zimní rukavice.
                                                            

Při nasedání zpět na Bobinu mi povolila aretace zádové opěrky, která se tím stala opěrkou bezmála v ležící poloze, něco tam křuplo. Posed to nebyl špatný, ale jen na dálnici. Nedalo se v té poloze moc dobře vše ovládat a v sedu se nedalo opřít. Nejen u nás ale i tady byla dálnice rozkopána asi na 20 km z těch 80, co jsem projel. Mýtné jsem si nenapsal, ale mám dojem, že asi 27 eček. Po vjezdu do Německa už se objevovalo zase sluníčko. Když jsem však chtěl spustit el. kámoše, opět vyhlásil stávku a nekomunikoval, kašlu na něj, pojedu i dále podle směrových tabulí. Jen si musím dát pozor, ať nejedu na Prahu. Tady je totiž směr ČR jen na Prahu, a to buď přes Mnichov nebo Budějky. Musím se držet Salzburg, Linz, Wien a tam už poslepu. Ještě jeden problém nastal. Přestal mi fungovat tachometr, nevypínaly se směrovky a nešel tempomat. Tato stejná závada se mi zopakovala přesně po roce. Tak budeme muset rychlost měřit stejně jak minule podle otáčkoměru. Cesta přes Rakousko uběhla v pohodě a klidu. Občas vysvitlo sluníčko, teplota přijatelná.
                                                  

 Minul jsem Vídeň, projel Mikulov a zezadu Nových Mlýnů směr Zaječí mířím na svůj jihomoravský záchytný bod. Dojíždím v 19:15, překvapuji je svým příjezdem, protože jsem neměl ani jak dát zprávu.
                                                     

Schovávám Bobinu do garáže a venku začíná pršet. Mám nějaké divné podezření, co se děje, vítají mne, jako by mne od vánoc neviděli. Vysvětlení přichází vzápětí. My tu sedíme a říkáme si, co ty tam budeš dělat, jak se dostaneš domů, co bude dále, telefon nebereš. Koukám na ně, nevím, co si mám myslet. Co by se mělo dít, však jsem nejel od nich ven poprvé. No, ono totiž ze čtvrtku na pátek napadlo na Grossglockneru 7 cm sněhu a teploty klesly pod – 5°. Na Stelviu 9 cm a teploty šly pod - 9°. Vyvalil jsem na ně oči, přemýšlím, jestli si nedělají legraci, nedělali, zprávy v TV to potvrdily. Z pátku na sobotu napadlo dokonce na Stelviu více jak 20 cm a teploty klesly pod -16° C. Tak tomu se říká štěstí. Jet na Orlí hnízdo, tak jsem tam mezi Grossglocknerem a Stelviem zamrznul, nebo tam nedojel. Byl jsem rád, že jsem v ČR. Sobotu, neděli pršelo, tak jsme čas trávili u sklenky vynikajícího červeného ve sklípku. Tady není moc co hodnotit, škoda počasí, ale Alpy jsou holt Alpy. U Lago di Garda je nádherně a i když tam přijedete znovu, je tam co dělat, co vidět, kam jet a Benátky jsou to samé. Každopádně pokud vyjde příště Řím, Neapol, případně Sicílie nebo Sardinie, tak přejezd jen po dálnici.

 

5 den: najeto 230 km

Po dvou volných dnech jsem se v pondělních odpoledních hodinách vydal na cestu domů. Po dálnici nejedu, tak jsem za tři hodiny doma. Z výletu na deset dní zůstal očesaný cesťák na sedm dní i se sklípkem. Ujeto 2435 km a takhle dopadla pneumatika.
Jaký k tomu dát závěr? Nevím, mám smíšené pocity. Po jedné stránce jsem si ověřil nájezdem, že jde Řím nebo Neapol zajet za dva dny s jedním přespáním, což jsem si chtěl prověřit a je to pro mne velmi dobré zjištění pro příští rok. Ještě to chce sehnat baťůžek, ať nemusím jet sám. Na druhé straně, jet někam, abych se jen projel v krkolomných zatáčkách, to pro mne není. Ano, chci se projet, užít si jízdu a někam zajet, ale musím něco vidět, něco poznat, něco nového se dozvědět, vidět dechberoucí stavby, krajiny. Chtěl bych udělat to, co jsem nestihl letos. Hodně mne to ale táhne směr Gruzie. Klopit to v zatáčkách, bát se pomalu o své zdraví, to ne... Nikoho neodrazuju, nikomu to nehaním, ať si každý zkusí.
Zúčastnil jsem se, viděl jsem, zkusil jsem, přežil jsem a tím mé testy horských přejezdů končí.
Hezký pozdrav všem,
kteří to dočetli až sem.

Rakousko,Itálie
2.9.2019 až 9.9.2019
Najeto: 2 435 km
Ubytování: 115 Euro. 3060,- Kč
Benzín: 179,57 Euro + 480,- Kč. 5 257,- Kč
Celkové náklady: 8 317,- Kč
Cena benzínu od 1,2 až 1,6 Euro

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE