Bohém a pragmatik jedou na východ

DEN 6 – 346 km

Po luxusní snídani, okořeněné výhledy na krásnou servírku a po hledání Luborovy platební karty (hledání karty, klíčů, peněženky a dalších věcí je na seznamu celkem často, takže už ani nepanikařím a jen prostě čekám) můžeme vyrazit. Jedeme podél syrských hranic s ostnatým drátem a častými hláskami vojáků, při tom vzpomínáme na náš ostnatý drát na hranicích před rokem 1989. Překračujeme řeku Tigris, kterou si pamatuju z učiva dějepisu a blížíme se k hranicím. Na turecké straně je dlouhá kolona, která ale jde celkem předjet. Občas nám nějaké auto muselo uhnout, ale nikomu to nevadí, všichni nám ochotně dělají volnou cestu, takže jsme rychle na začátku kolony. Tak jdeme na to. Výstup z Turecka není tak jednoduchý, jak jsme si mysleli. Na konci procesu nám chybí jedno razítko, tak se musíme vrátit. Celník nám oznamuje, že abychom razítko dostali, musíme nejdřív zaplatit pokutu, kterou jsme nějakým záhadným způsobem někde získali. Celník umí anglicky jen asi pět slov a tři z toho jsou how are you, takže nevím, za co a kolik, ale víme, kam máme jít platit. U okénka se dovídáme, že platba je možná pouze v hotovosti buď TLR nebo USD. Liry nemáme, tak platíme dolary. Dávám techničák a policista mi oznamuje výši pokuty. Budu platit celý jeden dolar. Uff, tak tomu říkám flastr. Protože Lubor je o 100 % horší desperát než já, dostává pokutu $ 2,-. Po zaplacení se nám objeví razítka v pasu a my můžeme opustit Turecko.

Na Irácké straně pokračujeme v předjíždějícím rituálu, nikdo se nezlobí, nikdo nenadává, stejně jako před chvílí na turecké straně. První úředník nám dává formulář, který nás bude doprovázet celý proces. Jdeme si stoupnout do fronty na vstupní razítko do pasu, jenže ouha, tady je lidí jako před Lidlem, když mají akci, takže fronta končí až venku před odbavovací halou. Čekáme, nic jiného se nedá dělat. Po asi 10 minutách se ale stane malý zázrak, který je na východě celkem častý. Všimne si nás náš „průvodce“, bere nás za rukáv a táhne nás dopředu. Prohodí pár slov s policistou za přepážkou a bere nás kolem front za přepážky k policistům. Tam nás posadí do kožené sedačky a my v pohodlí, za závistivých pohledů lidí z fronty za skleněnou stěnou, jen čekáme na vyřízení formalit.

Platíme poplatek za vstup, něco jako víza $ 75,- a za 10 minut jsme venku. Tohle bylo opravdu štěstí, protože jinak bychom tam čekali minimálně 2-3 hodiny. Po sběru dalších razítek máme vstup hotový a jdeme ještě vyřídit vjezd vlastním vozidlem.
Při čekání na prohlídku motorek a zapsání VIN potkáváme Rakušana, který jde pěšky z Rakouska do Mekky. Lidi dělají po celém světě bláznivé věci, tenhle je na cestě už tři měsíce a další tři ho ještě čekají…
Po kolečku dalších asi čtyř míst a zaplacení $ 30,- máme všechno hotovo a po 2,5 hodinách jsme v Iráku. Hned za hranicemi je benzinka a obchod, kde měníme peníze a kupujeme místní sim kartu. Samozřejmě jsme středem pozornosti mnoha lidí okolo nás. „How are you? Where are you from? Welcome Kurdistan“ jsou nejčastější tři věty co slyšíme kolem nás.
Lubor je z toho překvapený a nadšený, protože samozřejmě pod tíhou našich nezávislých a objektivních médií čekal (a jeho přátelé taky), že nás zastřelí už když pojedeme podél syrských hranic, kde hned za ostnatým drátem čekal snipery, číhající na turisty z Evropy. Místo toho se potká v obchodě s prodavačem, který mu oznámí, že karty nebere (ještě jsme neměli vyměněné peníze), a tak vodu, kterou si chtěl Lubor koupit, si má vzít zdarma. No a peníze si nevezme, ani když mu je potom Lubor přinese za dvacet minut.

Konečně jsme tady a můžeme místo tranzitu začít užívat radosti cestování. Lubor si zvyká na check pointy, které jsou celkem časté, a navíc si vojáci chtějí často povykládat. „How are you, where are you from, welcome“….

Jedeme se podívat na torzo bývalé vily Saddáma Husejna, jižně od města Adamija, na vrcholu hory Gara. Jedem po místních silničkách, občas jedeme po šotolinách, takže já su šťastný a Lubor je ve stresu. Všechno je, jak má být. Samotná cesta nahoru je žalostná, vila je ve výšce 2.050 m. Bohužel dnes už vilu obývají vojáci, kteří hlídají vysílače a antény. Vstup dovnitř není možný, vojáci jsou neoblomní, ani fotit zvenku nesmíme. Tenhle zákaz ale poruším a fotím si tajně i budovu, která teda leccos pamatuje a bývalou luxusní vilu moc nepřipomíná. Výhledy jsou ale úchvatné. Lubor fotí, protože jinak mu tohle doma nikdo neuvěří.

Blíží se večer, takže si najdeme hezké místo na stany, dáme slavnostní první Irácký doutník a jdeme na kutě za vzdáleného koncertu psů z okolních vesnic

DEN 7 - 328 km

Světlo je tu už od čtyř hodin ráno a v sedm hodin večer je úplná tma. Jsme celkem daleko na východu, ale čas je posunutý jen o jednu hodinu, takže denní režim je tu úplně jiný než u nás. Tím pádem vstáváme hodně brzo a brzo i vyrážíme na cestu. Já teda vstávám brzo a Lubor je k tomu potom mnou donucen. Lubor má drobné zdravotní potíže, tak se domlouváme, že pojedeme do hlavního města Erbilu, a tam strávíme dvě noci na hotelu, aby se mohl dát do kupy. Po cestě ale můžeme vidět jeden z mých hlavních cílů, na který se moc těším a hodně ho chci vidět.

Nejdřív po cestě máme místo Gali Sherana, což by měla být tyrkysová říčka v kaňonu. Jedeme kolem Amadíje, města na náhorní plošině, na které je spousta hezkých pohledů. Postupně jedeme na menší a menší silničky, projedeme zákaz pro auta, který ale pro motorky samozřejmě neplatí, silnička se mění v šotolinu a já si zase užívám. Sonduju terén a dávám informace Luborovi. Před jednou vracečkou v kopci s volnými a velkými kameny zastavuju Lubora, tady by měl asi problémy a vracím se za ním. Po cestě slyším v interkomu nějaké nadávky a žuchnutí na zem. Hlína byla moc měkká a Lubor se i s motorkou na bočním stojanu poroučel na zem. Zvedneme ji, mrkneme z dálky na řeku, uděláme pár fotek a pokračujeme k hlavnímu cíli dnešního dne, a i celého výletu.

Po cestě samozřejmě absolvujeme několik check pointů. Na jednom z nich se nás ptá voják, kam jedeme, takže mu v domnění, že se ptá z nadšení, jako hodně dalších před ním, řeknu zaklínadlo – Dore Valley. No a tím je náš osud zpečetěn, Dore Valley je prý zavřené a my tam nesmíme. Na otázku proč, místo odpovědi volá velitele a mažeme na kobereček. Dore je zavřené a jen opakuje pořád dokola - security. Netušíme proč. Když se výslech pořád prodlužuje, začnu se na oko trochu ošívat a slibovat, že tam nepojedeme. Nakonec se velitel smiluje a pouští nás. Odbočku samozřejmě nemineme a odbočujeme na Dore, bohužel za pár km je na silnici další check point a ten už nás dál nepustí. Dore prý bude uzavřeno 7 dnů, důvod je, jak jinak - security. Chybělo nám pouhých 5 km. Smutný a zklamaný, takové jsou moje pocity, ale nic s tím neudělám. Po cestě si užíváme pohledy na divokou řeku, která je kalná, tím jak s sebou tající sníh bere z hor všechno, co je v cestě. Celkem hrozný pohled je na stromy v řece, které jsou ověšeny plastovým odpadem, ale to je bohužel v této části zeměkoule běžný jev.
Šánidar cave – k jeskyni vede krásná silnice a pod ní je velké parkoviště, takže tohle asi bude velká atrakce. K jeskyni vede dlouhý chodník a schody, Luborovi se nechce a já su bez nálady, tak se jen podíváme z parkoviště.

 

Sheraswar monument - historické místo, na kterém se odehrála bitva Kurdů se silami iráckého režimu v době vlády Saddáma Husajna, které jednotky Pešmergů v této bitvě odrazily. V momentu, kdy zaparkujeme před památníkem se probírají z letargie vojáci, kteří památník hlídají. Neumí ani slovo anglicky, chodí za mnou jako pejsci a brání mi ve focení, jako bych chtěl vyfotit nějaké tajné zbraně. Měním taktiku a běhám kolem tanků tak rychle, že mi nestačí a vždy, když su z dohledu, dělám rychlé fotky.
V Erbílu jsme si našli nocleh na kraji města, abychom nepokoušeli osud po posledních problémech s motorkou v Turecku. Motorky jsou přímo před recepcí za závorou a recepční slibuje, že nebude v noci chrápat místo házení očkem po motorkách. Možná su trochu paranoidní, ale po pokusu ukrást nám motorky v Kazachstánu nechci nic podcenit.
Když ze sebe zase uděláme lidi, vyrazíme do blízkého okolí a pozorujeme východoměstský šrumec. Já města nemám moc rád, vlastně vůbec, ale tady na východu je to nějaké jiné. Víceméně je každý odpovědný za svůj život sám, takže je normální že chodníky jsou 30 cm nad silnicí, občas chybí poklop kanálu, sloupy jsou náhodně rozesety kdekoliv, všichni chodci i řidiči se pohybují systémem náhodných výbuchů, občas je pergola před obchodem přesně ve výšce čela atd., atd., atd. Nikomu ale nic nevadí a když přijmete riziko, že skútr vás může přejet naprosto kdekoliv, aniž by bylo vůbec možné na toto místo skútrem přijet, tak je ten systém osvobozující. Na tento systém si člověk musí zvyknout, ale když ho přijme, tak zjistí, že původně totální chaos má svá pravidla, jen jiná než v Evropě. Nikdo tu neudělá nic nepředvídaného, když auto přejíždí z pruhu do pruhu, nikdy nepoužije blinkr, a přesto se s nikým nesrazí. Manévr je pozvolný a ten, komu se nacpe do cesty prostě zareaguje a přibrzdí. No a samozřejmě zatroubí, ale při tom je za volantem ledově klidný. Žádné rozčilování nebo vzteklá gesta. Navíc je to tady jen slabý odvar dopravy v Íránu, takže pro mě pohoda, pro Lubora další laťka, kterou zdolal na motorce. Nutno dodat, že jsme za celou dobu pobytu v Iráku neviděli ani jednu nehodu, a dokonce ani nijak poškozené auto.

DEN 8 – 29.000 kroků

Ráno je světlo brzo a my, starší a pokročilí, vstáváme samozřejmě s kuropěním. Máme den volna, budeme se toulat po městě, takže není kam spěchat. Řešíme pracovní věci, když v tom Lubor zděšeně zahlásí: „Ty vole, došlo mi upozornění, že se mi přihlásil někdo k mailu z Iráku a že si mám změnit heslo. Mám to udělat????“
Já – vole však to jsi ty ne?
Lubor – aha vlastně, to jsem já…

Erbíl je čtvrté největší město v Iráku. První známky osídlení sahají do doby před 150 000 lety a dějiny citadely v centru města jsou staré přes 7000 let, což z ní dělá jedno z nejstarších nepřetržitě osídlených městských sídel na světě.
Do centra to máme necelých 6 km, tak se domlouváme, že půjdeme pěšky minimálně jednu cestu. Erbíl má skvělý dopravní systém několika okruhů kolem města a přímé cesty do centra, takže jdeme pořád rovně. Cesta je plná rozporů, moderní výškové paláce střídají polorozpadnuté domy a takových protikladů je tu hodně. Míjíme několik obchodů s alkoholem, sochu Panny Marie, holky přeodhalené i přezahalené atd. Spoustu věcí, které by člověk nečekal v muslimské zemi a o to méně v Iráku.
Erbíl je prostá placka, nečekejte žádný kopec, kromě jedné výjimky, a tou je citadela ve středu města.

Citadela v centru stojí na uměle navršeném pahorku, převyšujícím okolí o 25–32 metrů. Má oválný tvar o rozměrech 430×340 metrů a celkovou rozlohu 102 000 m². Podle UNESCO je to nejstarší nepřetržitě obydlené město na světě, které vzniklo před více než 7000 lety. V citadele se nacházejí 3 mešity, veřejné lázně, dvě brány, 550 domů a několik otevřených prostor. Musím říct, že citadela pro mě byla celkem zklamání. Většina vnitřních prostor je uzavřena, na hradby se vůbec nedá dojít a uvnitř je jen pár udržovaných domů s obchůdky a expozicemi. Těšil jsem se na výhled, ale smůla. Polorozpadlé domy, ulice a plotem uzavřené oblasti, to je to, co mi zůstane v paměti.

Z citadely vyjdeme jižní stranou a aspoň trochu si užijeme výhled na náměstí s bazarem. Prolézáme bazar, kupujeme dárky domů, ochutnáváme místní zákusky a žasneme nad systémem bazaru, kde jde koupit asi úplně cokoliv, co člověka napadne.
Na jednom místě se na mě nalepí klučina, který se mi snaží prodat předraženou igelitku. Jedna z forem žebrání, se kterým se potkáváme celkem často. Je to smutné, ale v momentu, kdy bych igelitku koupil, bude na mně nalepených dalších deset dětí a už se jich nezbavím, takže odmítám. Normálně dítě odejde, ale ne tento vytrvalec. Jde za mnou jako pejsek a pořád mi vnucuje tašky, umně zamířím k Luborovi a klučinu mu „předám“. Ten zacítí novou šanci a hned mění cíl, chudák Lubor se ho nemůže zbavit snad deset minut a já se řežu smíchy.

Po prochození celého centra si vezmeme taxík a jedeme zpátky k našemu noclehu. Cena je bratru 140 Kč za asi 6 km jízdy ve špičce. Na večeři si dáváme místní kebab, který oba jíme poprvé v životě, takže nemůžeme srovnat jeho chuť a kvalitu s tím, co se prodává v česku. Moc se nám ale líbí, jak to patlají na rožně a v peci pečou čerstvou placku. Zelenina je výborná, cena taky, chybí k tomu jen vychlazené pivo.

DEN 9 – 270 km

Ráno vyrážíme zpět na sever do hor. Jedeme nějakou místní silnicí, která se vine mezi kopci a poli. Nestíháme se dívat okolo, jsme uchváceni jarní zelenou všude kolem nás a plnými doušky nasáváme dobrou náladu z cestování.

Postupně stoupáme do hor k Beeston cave. Stejně jako všude ani tady není žádná pokladna, chodníčky, zákazy sahání, zákazy focení a podobné evropské vymoženosti.

Prostě je tu díra ve skále, před ní na silnici je nezbytná hlídka, kterou ale vůbec nezajímáte a můžete jít dovnitř. Trochu jsem podcenil hloubku jeskyně, a tak se vracím pro čelovku. Ta mi byla platná jako mrtvému zimník, protože jsem měl slabé baterky a čelovka svítila bídně. Díky tomu jsem šel jen tak daleko, jak jsem odhadnul, že mi světlo vyjde ještě na cestu ven. Odhadem jsem šel tak 200 m do hloubky. Je to zajímavý pocit, když je kolem totální tma a jeskyně pokračuje pořád dál a dál. Na cestě zpátky potkávám vojáka, který jde proti mně, ten má baterku teda mnohem v lepším stavu než já. Jestli jsem ho správně pochopil, tak je jeskyně přes 40 km dlouhá a ústí až za hranicemi v Íránu. Proto tady prý jsou vojáci. Ale spíš si myslím, že jsem nepochopil, co mi vyprávěl. Budu to muset někdy zkusit dohledat. Každopádně pokud sem pojedete, mějte silnou baterku a máte zážitek jak hrom.

Vracíme se severní cestou k Soranu, ze kterého jedeme rawanduzským kaňonem po slavné Hamilton road. Kaňon je opravdu krásný a silnice taky. Zastavujeme u Geli Ali Bag Waterfall, velké místní turistické atrakce.

Teď je ale asi ještě před sezonou, vodopád je mohutný a kalný, jak bere tající voda z hor všechno s sebou. Místo turistů je tu ve vodě jen bagr, který připravuje lagunu na budoucí kšeft. Chci se zajet ještě podívat na kaňon shora a na jeden vodopád, ale Luborovi dochází benzin. Jedu teda na průzkum a po zjištění, že benzinka je kousek od nás se vracím.
Lubor relaxuje ve stínu stromu, tak se přidávám. Za chvilku k nám přijde nějaký mlaďoch, dává nám několik vod a džusů a jestli by se mohl vyfotit na motorce. Žádný problém, jenže asi na motorce sedí poprvé, takže horko těžko na ni vyleze, narovná se a padá i s motorkou. Naštěstí je tam Lubor a chytáme ho dřív, než z našich motorek udělá domino.
Jedeme silnicí nad kaňonem s dechberoucími výhledy k vodopádu Bekhal.

Ten je ještě komerčnější, ale taky je mnohem větší a zajímavější na pohled. Vracíme se k Soranu a musíme už tankovat, takže bereme první benzinku po cestě. Narveme plnou nádrž, dostaneme od pumpaře vodu jako dárek a jedeme dál na sever.

Po asi 2 km mi Lubor hlásí, že mu zase chcípla motorka. Přičítáme to popojíždění ve městě, takže se přískokem z města dostaneme postupně pryč a snad to bude lepší. Jenže po asi 10 km motorka zase chcípne, i když jsme z města už pryč. Ani po ochlazení motorky to není lepší. Moje motorka nechce držet volnoběh a jednou mi chcípne taky. Evidentně ten benzín, co jsme natankovali není to, co by naše motorky chtěly baštit. Lubor stojí ve stínu a já jedu zpátky do Soranu hledat řešení. Po asi 5 km najdu servis, kde mají oktan booster, tak ho leju do nádrže a zkouším se projet. Žádné zlepšení ale nepozoruju. Vracím se za Luborem a domlouváme se, že se vrátíme do Soranu, najdeme benzinku s benzínem Super a ne Normal a benzín vyměníme.

Benzinka je celkem blízko. Luborova motorka to vydržela a dojela až tam. Nikdo neumí anglicky, tak posunky vysvětlujeme, co potřebujeme. Po rozcvičce ručního a nožního vysvětlování konečně pochopí a najdou někde barel a hadici. Já, odchovaný ve vinohradu a sklepě taháním vína hadicí z bečky, se chopím práce a přesně v okamžiku, kdy chci hadici vytáhnout z pusy, dostanu plnou dávku benzínu až do průdušek. Myslel jsem, že je po mně. Takovou bolest a pálení jsem ještě nezažil. Postupně si vyplachuju pusu vodou, což ale neřeší průdušky, zkouším neúspěšně vyvolat zvracení, ale nic nepomáhá. Postupně se bolest a pálení snižuje na snesitelnou úroveň, tak to asi nebude tak hrozné. Moje vzpomínky na tahání vína hadicí z bečky jsou teda mnohem příjemnější. Než se dám do kupy, je vytáhnutá i Luborova motorka. Natankujeme, zaplatíme jen jednu nádrž, druhou prý ne, protože jsme jim tam nechali ten benzín z motorek, poděkujeme za pomoc, vyfotíme se a jedeme.

Mám pocit, že moje motorka je na tom lépe, ale ideální to stejně není, volnoběh pořád poskakuje. Ale motorky jedou, a to je to hlavní. Po asi 10 km je před námi dlouhá kolona kamionů, snažíme se předjíždět, jak to jde, ale stejně se motorky hřejí a ventilátory jedou na plný plyn. No a stalo se to, co se dalo čekat. Luborova motorka opět stojí. Zkusíme chvilku počkat, potom vyjedeme z té kolony, ale motorka zase vypovídá poslušnost. Asi kilometr před námi je opuštěná hospoda, tak jedeme k ní, když nic, tak tam bude aspoň stín. Zabočíme za hospodu do stínu a v momentu jsou u nás tři Pešmergové.
Pešmerga (kurdsky) = na smrt jdoucí, je název kurdských ozbrojených milicí, působících jako neoficiální kurdská armáda v rámci Iráku Kurdistánu. Tyto síly zodpovídají za obranu území, obyvatel a institucí Iráckého Kurdistánu. Vzhledem k tomu, že irácká armáda má zákonem zakázán vstup do regionu, je Pešmerga spolu s dalšími bezpečnostními kurdskými silami odpovědná za bezpečnost regionu. Během války v Iráku v roce 2003 hrála Pešmerga významnou roli v misi dopadnout Saddáma Husajna. V roce 2004 kurdské protiteroristické síly zachytily klíčovou postavu Al-Káidy Hassana Ghula, který odhalil totožnost kurýra Usámy bin Ládina, což nakonec vedlo k Operaci Neptunovo kopí a zabití Usámy bin Ládina.
Na nás jsou ale milí a hned se zajímají jaký máme problém. Ptáme se, jestli tam můžeme parkovat, prý ano a okamžitě nás zvou na čaj. Dáváme si čaj a snažíme se komunikovat. Jeden z Pešmergů umí pár slov anglicky, takže sem tam se něco dovíme. Snažíme se jim vysvětlit náš problém a řešíme co dál. Nakonec se domluvíme, že počkáme do rána, protože už je celkem pozdě a ráno se podíváme na to palivové čerpadlo. Pešmergové nám nabízí spaní u nich v boudě, ale to s díky odmítáme, nechceme být na obtíž, tak si stavíme stany na terase hospody. Hned poté, co dojíme svou večeři se zjeví jeden z vojáků a nese nám plné talíře rýže s masem a zeleninou. Samozřejmě to nemůžeme odmítnout, ale taky to nemáme šanci sníst po naší večeři. Postupně nám přinesou další ovoce, pití a deky na noc, prý je tu zima. Lubor poprvé poznává pohostinnost blízkého východu a je z toho úplně paf. Já mám teda všechno s příchutí benzínu, ale už mě aspoň tak moc nepálí ty průdušky.
Modlím se, abychom zítra motorku dali do kupy, Lubor hledá klíče, kamiony před mostem brzdí a pak se zase rozjíždí, pes štěká, Pešmergové hlídají a já s pachutí benzínu jdu spát. Snad bude zítra líp.

DEN 10 – 50 km

Ráno samozřejmě vstávám zase ve 4 hned jak vyjde slunce. Stáři má fakt svoje zvláštnosti. Postupně se tak nějak dávám do kupy, když v tom se u mě objeví jeden z vojáků a tahá mě dovnitř do jejich bivaku, kde na mě už čeká snídaně. Lubor je za chvilku za mnou, a tak si dáváme teplou snídani vedle spících Pešmergů.
Začínáme rozebírat motorku, ani jeden z nás ji nezná, tak postupujeme opatrně, fotíme si kam patří ten který šroub a pečlivě je dáváme bokem, aby se nám nic neztratilo. Postupně se nám podaří propracovat až k nádrži a vymontovat palivové čerpadlo. Dole na sítku je celkem dost bordelu, tak se raduju a doufám, že tohle je příčina všech potíží. Čistíme sítko a dáváme motorku zpátky dohromady. I přes fotky a domnělou pečlivost nám dva zbývají. Asi jsme někde nějakou díru zakryli, protože žádné místo zvenku na šrouby už nenajdeme. Všechno ale drží pevně, takže šrouby jdou do kastlíku a na své místo půjdou až doma.
Složíme motorku, nastartujeme, motorka jede, tak se radujeme a můžeme vyrazit dál. Loučíme se s Pešmergy, dáváme jim nějaké bonbony pro děti, kterých mají požehnaně, pár doutníků a Lubor jim věnuje svou skládací židličku, teda spíš židli. Oni tam chudáci měli popraskané plastové trosky, tak jim chtěl udělat radost, ale já ho stejně podezřívám, že se jí chtěl prostě zbavit, protože byla i v poskládaném stavu obrovská a na převoz na motorce byla fakt na pytel.
U zdi mají opřený samopal, tak se ptám, jestli si ho můžu vyfotit. Není problém, nejen vyfotit, ale klidně i vzít do ruky. Tak si to užiju. Zeptat se, jestli si můžu vystřelit už se mi zdá moc, tak tuhle otázku nepoložím, ale později toho lituju.

Sbalíme stany a vyrazíme konečně zase na cestu. Srdečně se rozloučíme a můžeme vyjet. Jedeme směrem k Íránské hranici, ale potom se oddělujeme z tohoto směru a vracíme se do vnitrozemí. Krajina je opět nádherná, všude je zeleno, občas žluto od nějakého kvítí, kroutíme hlavami po výhledech a opět si užíváme cestu. Teda až do chvíle, kdy asi po 15 km Lubor hlásí, že motorka opět nejede. Tentokrát už mi uklouzne pár nepěkných slov a stojíme. Takhle to dál nepůjde. Vrátíme se do Soranu, to je celkem velké město a tam to nějak vyřešíme. Jenže jak se vrátit skoro 30 km zpátky, když ta potvora ujede 200 m a chcípne? Jediná možnost je uvázat Lubora (teda jeho motorku) na kurtnu a do města ho dotáhnout. Zkuste najít na Deauville nějaké místo na uvázání kurtny, to je úkol za sto bodů. Navrhuju, že uvážeme kurtnu za vidle, což se po pár metrech ukázalo jako opravdu debilní nápad, ale potom jsem si vzpomněl, že pod krytkou na boku motorky je něco jako padák. Takže krytka dolů, spojit kurtny, převázat věci na motorce a jedeme. Kurtny jsou krátké, takže se Lubor musí hodně soustředit, aby je udržel napnuté a aby se držel na přesné pozici za mnou. Jakmile jen trochu vybočí, strhává mě do boku, což náležitě komentuju. Všechny úkony mu celkem stěžují prudké zatáčky do kopců, prudké zatáčky z kopců, retardéry, check point a další záludnosti. Je to pro něj další milník v jeho motorkářské kariéře a myslím, že těch 27 km mu dalo víc než leckomu celá sezona.

Po nervově vyčerpávající cestě jsme naštěstí bez pádu ve městě. Odpojuju Lubora, protože ve městě by asi opravdu šlo o hubu a jedu podle instrukcí policisty z check pointu hledat velké centrum s mnoha servisy na jednom místě, kde by nám někdo mohl pomoct. Toto se mi nepodaří, jsem celkem zklamaný, ale můžu být naštvaný jen sám na sebe, protože jak jsem později zjistil, vysvětlení policisty bylo správné, jen já jsem brzo ztratil trpělivost s hledáním. Měl jsem jet ještě asi 1,5 km a na toto servis centrum bych narazil. Jedeme teda do centra města s tím, že na něco narazíme po cestě. Asi po 1 km skutečně najdeme autoservis, kde mění oleje a lepí defekty. Vysvětlujeme naši situaci a ptáme se, jestli tam můžeme rozebrat motorku. Majitel souhlasí a my jdeme na to. Rozebrání motorky je mnohem rychlejší, už víme, co a jak. Vykucháme čerpadlo a začínáme řešit co dál. Jeden z mechaniků najednou přinese motorek s čerpadlem, který mechanicky pasuje, ale nevejde se tam kvůli elektrice. Mechanik nám nabízí, že nás vezme do toho servis centra, které jsem já nenašel a tam že to pořeší. Odjíždí s Luborem, já zůstávám v servisu a čekám. Čekání trvá několik hodin, tak řeším pracovní věci, bavím se s mechaniky, zkouším si v ruce několik různých zbraní lidí, kteří sem přijedou na servis, pozoruju, jak tu řeší defekty a pořád čekám.

Lubor se vrací s mechanikem po třech hodinách s vítězoslavným výrazem v tváři. Mává čerpadlem, které se jim podařilo napasovat do držáku a my můžeme kompletovat motorku. Složíme motorku a Lubor ji jde otestovat. Tentokrát se vrací se smutným výrazem ve tváři, protože mu motorka zase chcípala. Ach jo. Blíží se večer, tak se domlouváme, že motorky zůstanou tady, my si vezmeme hotel a zítra budeme pokračovat. Huner (mechanik) nás zaveze k hotelu a loučí se s námi. My ze sebe uděláme lidi po celodenním koupání v potu a jdeme se někam najíst. To není tak jednoduché, protože je ramadán. V 19 hodin je už úplná tma, na ulici není živá duše a všechno je zavřeno.

Najdeme jeden otevřený obchod a ptáme se prodavače, jestli je někde otevřená nějaká restaurace. Hovor probíhá takto:
Já – je tu někde otevřená nějaká restaurace?
On - ano je, na bazaru
Já – jak se tam dostaneme?
On - pořád rovně dolů po ulici
Já - je to daleko?
On - jo, celkem daleko
Já - ok, díky, tak to tam nejdeme, koupíme si něco tady na jídlo s sebou na hotel
On – to není potřeba, mám tu auto, vezměte si moje auto a až se najíte, tak ho přivezete sem. Vyndává klíče od auta a cpe nám je do ruky.
Nechápeme a s děkováním odmítáme tuhle nabídku. Něco tak silného se mi ještě nestalo. Lidé jsou tu ochotní a milí, ale tohle?

DEN 11 – 97 km

Ráno se dopravíme do servisu a chceme pokračovat v hledání problému. Potkáváme majitele sousedního obchodu, který umí velmi dobře anglicky, takže nám překládá komunikaci s mechaniky. Ti nám doporučují, abychom přejeli do servisu, který opravuje jen motorky. Mají tam lepší vybavení a mechanik je prý moc dobrý. Jedu podle jejich vysvětlení hledat servis a domluvit se tam. Servis najdu, ale je tam zavřeno. Soused mi vysvětluje – ramadan. Prý by měl mechanik přijet kolem 14 hod. Vracím se a při tom neuniknu ostřížímu zraku policisty, když čekám na červené. Dělám, že ho nevidím, ale přijde si pro mě až na silnici a chce doklady. Důvod proč mě zastavil byl zábavný. Zdálo se mu divné, že by někdo na zahraniční motorce řídil v pantoflích, tak se chtěl ujistit, že jsem opravdu majitel motorky a turista.
Po návratu vysvětluju situaci Hawremu (majitel servisu), ten zvedne telefon a domluví, že mechanik přijde do práce hned.

Přejedeme k servisu a za pár minut je mechanik tady. Anglicky umí jen yes, no, good, no good, tak snad nám to bude stačit. Vysvětlujeme, ukazujeme a on chápe o co jde. Zase rozebereme motorku a vytahujeme vstřiky, cívky a svíčky. Jedeme do servis city, to je opravdu město ve městě, kde jde sehnat asi všechno co jen člověka napadne.

Testujeme vstřiky, jsou ok, testujeme cívky, jsou ok. Teď začínám být opravdu zoufalý, protože vůbec netuším, co by to chcípání mohlo dělat. Opravovat problém a překonávat překážky mi nevadí, to patří k životu, ale když nevím, co mám opravit, tak je to průšvih.

Vracíme se k motorce a tam přijde Lubor se zajímavou informací. Přesunovali tam jeho nádrž, u toho vytekl nějaký benzín a mechanici mu říkali, že to je špatný benzín. Náš mechanik udělá zajímavý test. Náš benzín nalije do „petky“, asi půl minuty s ní třese a potom povolí víčko. Z lahve zřetelně unikne nějaký plyn. Potom tam dá jejich benzín, po zatřesení povolí víčko a z lahve se neozve žádné zasyčení. Samozřejmě to komentuje good a no good. Znovu otestujeme pro jistotu nové čerpadlo, složíme motorku, znovu vyměníme benzín a Lubor jde testovat. Po chvíli se vrací a oznamuje, že motorka ani jednou nechcípla. Testujeme ji znovu a znovu, ale závada se už nijak neprojevila a motorka jede jako dřív. Jsem k téhle situaci opravdu nedůvěřivý, protože jsme žádnou chybu nenašli a najednou motorka jede. Jen benzínem to být nemohlo, protože se nám to stalo už 2x i v Turecku, a ne na jednu nádrž. Vymyslíme plán, že pojedeme po hlavní cestě zpátky do Erbílu. Na hlavní silnici najdeme pomoc v případě průšvihu lehce a v Erbílu taky. Bude to prostě testovací jízda se záchranným lanem v kolem jedoucích řidičích.
Lubor jde řešit platbu za opravu. Celý tento den, včetně nového benzínu, 2x cesty do servis city, testů, včerejší den včetně nového čerpadla ho vyšly na celkem 800,- Kč. No neber to. Od mechanika dostáváme informaci, že v Iráku jsou 3 úrovně benzínu, Normal, Muhassan a Super. Normal nebrat, jedině prý Muhassan. Ptám se, proč ne Super (který jsme měli po výměně minulé nádrže, on ale tvrdošíjně opakuje, Muhassan yes, normal no.

Po asi 100 km jsme v Erbílu, kde bereme stejný hotel jako minule. Motorka celou dobu jela normálně. Teda ještě lépe než normálně. Lubor tvrdí, že je tišší a má celkově lepší chod. Takže moje teorie je tato. Někde tam byl schovaný nějaký problém, kvalita benzínu a teplota motoru byly spouštěče tohoto problému. Díky rozborce a sborce jsme tento problém vyřešili a ani jsme o tom nevěděli. Nijak jinak si to neumím vysvětlit. Každopádně motorka jede i když jedou ventilátory a později jsme zjistili, že má i menší spotřebu. Někde tam musel být zakopaný pes, ale kde, to je záhada.

DEN 12 – 296 km

Ráno vyrážíme na jih, směr Sulejmania, kde je muzeum genocidy, které je na mém seznamu top 3 míst, která chci vidět. Lubor ještě tankuje, asi 5x se ptá, jestli je benzín opravdu Muhassan a jedeme směr Kirkuk, který bychom chtěli objet a jet na východ na Sulejmanii. Tento plán nám ale zhatila hranice mezi Kurdistánem a Irákem, která byla trochu dřív, než jsem myslel. Policisté nás otáčí zpátky, vracíme se pár km a odbočujeme na cestu, která by měla vést na východ podél hranic. Silnička je to krásná, postupně přejde na šotolinu a bohužel skončí u strženého mostu přes řeku. Jednak je tam asi metrový skok a taky voják, který nás stejně nechce pustit dál. Tak zase zpátky a další pokus o odbočení na zkratku, který už vyjde. Napojujeme se na hlavní tah Erbíl – Sulejmania. Severní část silnice je zábavná, jižní je totální nuda, takže v průměru je to normální silnice. V Sulejmanii bereme hotel na okraji města, cena je sice hrozná, $ 35,- vč. snídaně, ale motorky jsou pod střechou a pod dohledem, tak to bereme. Muzeum je prý dnes zavřené kvůli nějakým slavnostem a bude otevřené až zítra, tak se podíváme aspoň do města. Bereme taxi a snažíme se řidiči vysvětlit, že chceme do centra.

Pořád nechápe, tak v různých variacích říkáme slovo center až zareaguje na spojení city centre a konečně jede. Vyprávím Luborovi příhodu z Íránu, která byla navlas stejná a taxikář nás přivezl místo do centra do velkého obchodního domu s názvem City Centre. Sotva to dovyprávím, tak náš řidič ukazuje na velkou ceduli City Centre na velkém obchodním domě. Další kolečko vysvětlování a řidič zareaguje na slovo bazar. Tak jedeme a na druhý pokus jsme tam.
Bohužel teda v centru je otevřená jen jedna ulice s bazarem, jak jinak – ramadan. Je tu neuvěřitelný bordel, mnohem větší než všude jinde a celkově nemáme nějaký extra dobrý pocit. Zjišťuju, že muzeum je kousek od nás, tak se tam jdeme podívat, kdyby náhodou… Je ale opravdu zavřeno. Z vojáka u vchodu se nám nedaří dostat kloudnou informaci a začíná bouřka, tak se balíme a jdeme na hotel. Přímo naproti najdeme prodejnu alkoholu, tak si koupíme pivo, místní domácí brambůrky a uděláme si český večer.

Recepčního jsem poprosil, jestli by mohl zjistit, jak je to s muzeem. Ten mi potvrzuje že tam volal a že zítra je už otevřeno. Hurá, na tohle se opravdu moc těším.

DEN 13 – 265 km

K muzeu to máme asi 3 km, tak jdeme pěšky. Sluníčko svítí, ráno je město ještě poloprázdné, je to celkem fajn procházka. Na 9 hodin jsme vítězoslavně u vchodu do muzea, kde nás ale zpraží voják – closed. To je jediné slovo, co z něj dostaneme. Su regulérně nešťastný a moje zklamání nebere konce. Na třetí cíl z mých top 3 už nemáme čas, je to dalších 100 km na jih a my pořád máme velkou neznámou na konci rovnice motorka + pojízdnost = ?.
No nic, balíme se a vyrážíme na sever. Po cestě zastavíme u Jasana cave. Samotná jeskyně není nic moc, ale místní, asi hlídač, nám ukazuje nenápadnou stezku mezi kameny nahoru za jeskyni, a to je totální nádhera. Stezka vede kolem potoka a několika menších vodopádů, aby skončila u vodopádu většího. Voda je pitná, takže si dávám a musím říct, že to je nejlepší voda, kterou jsem v Iráku pil.

Hlídač nám nadšeně vypráví, co je dál ve skalách, že jsou tam krásná jezera a vodopády, ale dál už je nutná horolezecká výbava a horolezecké zdatnosti. My nemáme ani jedno, takže se musíme vrátit. Tato procházka mi trochu zvedá náladu, byla to duševní očista po ránu v Sulejmanii.
Jedeme kolem obrovského Dukan lake s krásnými silnicemi a výhledy okolo. Bohužel je velké kouřmo a dohled je mizerný, nevím, jestli je to smog nebo jen příroda, ale vypadalo to celkem děsivě. Na severní straně jezera jsem našel na mapách zajímavou silničku, tak ji chci otestovat. Dole je sice check point, ale pouští nás dál bez zastavení, tak můžeme nahoru. Kvalitou silnice není nic moc, ale pocitově a dojmově má 10 z 10. Serpentýny na kopec a jako bonus krásný výhled na jezero. Kocháme se, fotíme a zase se kocháme.

Jedeme opět směrem na náš starý známý Soran, hlavně kvůli silnici, která byla na řadě, když jsme začali mít problémy s motorkou a taky víme, že je tam benzinka s dobrým benzínem.

Opět jsme na výslechu na jednom z mnoha check pointů, které projíždíme. Moc by mě zajímalo, k čemu nám pořád fotí pasy a někam telefonují. Nakonec nás zase pustí a jedeme. Tahle silnice vedla krásným kaňonem, kde výhledy léčily všechny bolístky na duši. Před Soranem vidíme u silnice sedět „naše“ Pešmergy, kteří vstávají ze židlí, mávají nám a my jim.
Zajedeme do Soranu, natankujeme na naší ověřené benzince a znovu jedeme po Hamilton road. Jedeme tudy už po třetí, teď je tady ale neuvěřitelné množství místních, kteří piknikují podél řeky. Popojíždíme v kolonách a prodíráme se kaňonem, za ním odbočujeme směrem na sever k hranicím.
Máme v plánu zkusit zítra znovu Dore kaňon, protože dnes je to 7 dnů od posledního pokusu, kdy nás vojáci vrátili kvůli „security“. Najdeme si opravdu krásné místo na spaní. Krásná louka v údolí mezi horami, s dokonalým pohledem na západ slunce.

Je krásně teplo, klid, pohoda, scéna jak z nějakého kýčovitého obrazu. Dělám velké množství fotek, ale žádná z nich nemůže zachytit tu dokonalou atmosféru kolem nás. Lubor našel zprávu, že nad Mosulem bylo viděno UFO, tak vyhlížíme na nebi cokoliv, co by tam nemělo být, ale bez úspěchu.

DEN 14 – 433 km

Probouzím se do slunečného rána, bohužel teda opět v 5 ráno. Su milosrdný a Lubora budím až v 6. Sbalíme se a vyrazíme směr Dore. Postupně se zatahuje a začíná pršet, pořád řešíme, jestli do nepromoků, nebo ne, nakonec jen stojíme na benzínce a čekáme, až to přejde. To se nakonec ukáže jako dobrá strategie a jedeme dál v suchu.
Odbočujeme naší známou odbočkou na Dore a přijíždíme k osudnému check pointu. Bohužel odpověď je pořád stejná – closed, security. Ach jo, moje nálada je pod bodem mrazu a už je mi všechno jedno. Ze tří míst, která jsem chtěl vidět nejvíce, jsem nakonec neviděl ani jedno. No nic, aspoň mám o tři důvody víc se sem vrátit.
Řítí se na nás bouřka, takže na poslední chvíli dáváme nepromoky a jedeme na hranice. Déšť celkem rychle přejde, tak zariskujeme a dáme nepromoky dolů, nakonec se to vyplatilo, dnes už žádný déšť nebyl. Zbytek cesty už pro mě byl jen přehlídka check pointů a retardérů. I přes množství krásných zážitků se nemůžu přinutit k dobré náladě. Kolem 12 hodiny jsme na hranicích. Samozřejmě se dereme dopředu, nikomu to nevadí, naopak, lidi nás navigují tam, kde se dá nejlépe projet, sami.
Při vyřizování všech potřebných razítek po nás chtějí zaplatit v dinárech ekvivalent $ 30,- za výjezd vozidla ze země. O tom jsem nevěděl a samozřejmě dináry nemáme. Dolary nechtějí, tak jsme nuceni vyměnit v bance na hranicích, samozřejmě se super výhodným kurzem. Zbytek procesu proběhne normálně, až na to, že nám zase chybí jedno razítko, tak nás celník vede zpátky k jednomu okénku, které jsme vynechali. No a jsme na turecké straně. Tam až na podrážděné psy našimi motorkami proběhne všechno hladce a za necelé 2 hodiny jsme venku.

Nějak se nám nedaří zprovoznit tureckou sim kartu, což mě štve, protože byla celkem drahá. Na noc rosničky zase hlásí veselo, tak jedeme pod střechu. Jsem nervózní, protože motorky jsou sice před recepcí, ale ulice je celkem frekventovaná a projde tu mraky lidí. Navíc mě zneklidní rozepnutá taška na kufru, kterou objevím po návratu z večeře. Znovu na recepci vysvětluju moje obavy, všichni slibují, že budou dávat pozor. Škoda, že se mi tomu moc nechce věřit. V noci jdu několikrát na balkon a kontroluju situaci, takže mi moje paranoia aspoň umožní sledovat představení, které připravila příroda na noc.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE