Expedice Himalaya - I.část Z Bombaye do Sikkimu

Indie je pár tisíc kilometrů daleko a naše dovolená je příliš krátká. Proto když chceme vidět Indii lépe a zároveň na motorce, tak nám nezbývá nic jiného, než motorku poslat lodí nebo letadlem. Letadlo zavrhujeme kvůli ceně a volíme loď. Spedičních firem je v Čechách nespočet a po výběru jedné z nich balíme motorku do úhledného balíčku. Po přiložení kufrů má balík 1,8m3. Balík vezeme do Prahy. Za nějakých pět týdnů bychom se s ním měli potkat v bombajském přístavu. 7. května sedáme na letadlo a míříme do Indie. Motorka se již měsíc houpá někde na moři. Po několika hodinách letu přistáváme v Bombay, největším městě země. Při východu z letiště nás přes nos praští vedro a smrad – ano, jsme v Indii, nejlidnatějším státě světa.

Expedice Himalaya - I.část Z Bombaye do Sikkimu

Kapitoly článku

Naší první starostí je zda je motorka skutečně v Bombay. V Čechách nás sice přesvědčovali, že je již složená v přístavu, ale po několika telefonátech se dozvídáme, že pravda je jiná. Vydáváme se přímo do sídla firmy a v taxíku se postupně seznamujeme z indickým provozem. Je to šílenost!

Setkání s úřady

Ve spediční firmě nám říkají, že motorka v přístavu je, ale na lodi a vykládat se bude až někdy za týden či dva.To se nám rozhodně nelíbí a po krátkém dohadování se domluvíme, že máme přijít za dva dny v sobotu a bude vše vyřízené a motorka připravená k vyzvednutí. Odcházíme a hledáme levný a přitom slušný hotel a to je zde ve čtvrti Chembur docela problém. Nakonec seženeme dvoulůžkový pokoj za 1600 rupií na noc, což je v přepočtu asi 640 Kč, i s klimatizací.
Náš první výlet v Bombaji je k Bráně Indie. Tou vstupovali na indické území návštěvníci, kteří připluli po moři a byla postavena na počest královny Viktorie. Její jméno nese i největší vlakové nádraží. Nezapomeneme se podívat na Arabské moře a hlavně nasát atmosféru města, kde jinde než v restauraci. Po několika dnech zjišťujeme, že v Indii je všechno jídlo buďto pálivé a nebo hodně pálivé. Chilli zde přidávají i do čaje a cokoli ochutnáme, tak se nad jídlem rozbrečíme.
Máme jeden den čas a tak se vydáváme lodí na ostrov Elefanta, kde je chrám zasvěcený Šivovi Trimurtimu, velké dělo a hlavně příjemný klid. Cesta dřevěnou bárkou trvá hodinu a vládne na ní indická výletní nálada – pořád se křičí a procházející prodejci nabízejí všechno možné. Vstupné do chrámu je pro cizince 25x dražší než pro místní, což se nám nelíbí a hádáme se prodavačem lístků. Rozhled po ostrově je ale fascinující, jen kdyby na obzoru nebylo v hustém smogu ukryté město mrakodrapů - Bombaj.
Dva dny uběhly a my jsme opět ve firmě, platíme jakýsi poplatek a dostáváme potvrzení o tom, že můžeme motorku vyzvednout. Posílají nás do přístavu, pak ale někdo prohodí, že je druhá sobota v měsíci a celnice je zavřená. Zjišťujeme jak to je, a opravdu v přístavu a na celnici není kromě ochranky ani noha. Vůbec jim nepřišlo hloupé nás tam poslat i když věděli že tam nic nevyřídíme! Jsme pořádně naštvaní a musíme čekat do pondělí. Navíc si musíme najít jiný levnější hotel, protože tento je po nás na dlouhodobější bydlení dosti drahý. Podaří se nám ho najít pár kroků od Brány Indie za 800 rupií za dvoulůžkový pokoj a noc. Sice je bez klimatizace, ale to nevadí.
Přístav je na druhé straně zátoky a tak se v pondělí ráno vydáváme lodí do přístavu Nhava Sheva na celnici. Po několika hodinách domlouvání zjišťujeme, že potřebujeme od českého Automotoklubu potvrzení, že originální karnet, který máme u sebe je opravdu karnet, který oni v Praze vydali. Snažíme se vysvětlit, že požadují naprostou absurditu, ale není nám to nic platné a musíme zpět do centra Bombaje do kanceláře indického automotoklubu. Nasedáme zase na loď do Bombaje a na této lodi se najednou na širém moři začne valit z podpalubí hustý dým. Prostě hoří! Nikoho to ale nevzrušuje a tak vyčkáváme co se bude dít a vybíráme si čeho se budeme držet až půjde loď ke dnu. Asi po půl hodině jede okolo jiná loď směřující do Bombaje a přesedáme. Kancelář automotoklubu nalézáme a dokonce celkem rychle získáváme požadované potvrzení.Sice musíme několikrát volat do čech , ale cena za minutu hovoru je překvapivě jenom 3,60Kč.
Vítězoslavně odjíždíme další den na celnici a zde začíná znovu šílené kolečko razítek a podpisů. Všichni tu pracují neskutečně pomalu a my už vidíme, že to dnes nemáme šanci stihnout. V nejvyšším zoufalství si jdeme promluvit za vedoucím celnice, který je kupodivu rozumný a vstřícný a chápe naše argumenty, že jsme jen turisté a chceme jen poznat Indii. Vydá svým podřízeným rozkaz že sebou mají hodit a ještě dnes všechno vyřídit. Toto nám trvá celý den a máme na všemožných potvrzeních celkem asi 50 razítek a asi sto podpisů, že může být karnet potvrzen a večer jdeme konečně pro motorku. Ještě vyřídit dalších pár razítek ve skladu a ve 22 hodin začínáme smontovávat motorku. Ve tři v noci přijíždíme k hotelu a jsme šťastni, že po šesti dnech můžeme konečně vyrazit na cestu. Indičtí úředníci jsou jako z pohádek o Líném Honzovi - pomalí a nevyzpytatelní.

Jízda vlakem

Ráno kupujeme lístek na vlak, který jede večer do Kalkaty a po odbavení motorky nasedáme do vlaku, který jede přes celou Indii 2300 km. Ve vlaku máme strávit 36 hodin a cena za lístek do druhé „spací“ třídy je pouze 200 Kč.
Jízda indickým vlakem je velmi zvláštní, existuje zde 7 tříd, ale pro turisty jsou vhodné tak první čtyři. Okna jsou zamřížovaná, na nádražích to velmi zapáchá a když na chvíli odejdete tak je vaše místo rychle obsazeno hned šesti lidmi a dá to velkou práci je zase vyhnat. A to jedeme v místenkovém voze!
A tak s pouze třemi hodinami zpoždění přijíždíme do Asansolu, města nedaleko hranic s Bangladéšem. Na motorku musíme chvíli čekat, protože je pod balíky s rybami. Po vyproštění je naštěstí celá, jen trochu zapáchá. Vyjet z nádraží je opět problém, protože z nástupiště vede jenom nadchod pro pěší. Projedeme jím i s motorkou a opouštíme město.

Západním Bengálskem

Ve stínu je 45 oC a šílená vlhkost dělá počasí ještě nesnesitelnějším. Po několika kilometrech najednou přestane motorka jet. Benzin je tak „kvalitní“, že než doteče do karburátorů, tak se vypaří a my musíme počkat než se zase nasaje nový. Než ale na tuto „závadu“ přijdeme, tak několikrát sundáváme nádrž, kontrolujeme elektriku, čistíme kohoutek …..
Turistů do Západního Bengálska zabloudí jen málo a tak se kolem nás při každém zastavení vytvoří obrovský shluk lidí. Dokonce jednou zatarasí hlavní silnici vedoucí vesnicí a uvolnit ji musí přijet policie. Zastavuje nás několik reportérů, dáváme rozhovory a dostáváme se i do večerních televizních novin. Přes poledne se nedá jet a tak se ukrýváme v restauracích a ochutnáváme místní speciality jako jsou dálbát, což je rýže s luštěninami, či samosu, taštičky plněné zeleninou, samozřejmě vždy pálivé.
Provoz na indických silnicích je šílený a jediné pravidlo, které se zde celkem dodržuje, je jízda vlevo. Jinak žádné pravidlo neplatí. Na křižovatkách jede ten rychlejší a na červenou a stopku se zásadně nezastavuje. Za každou zatáčkou se musí předpokládat, že tam bude někdo předjíždět a většinou opravdu předjíždí, nebo tam bude aspoň stádo krav, ovcí nebo vůz tažený vodními buvoly. Do tohoto šíleného provozu se pletou zástupy lidí a silnice je samá díra. Ujet za den 300 km je zázrak a připadáme si jako při počítačové hře, jen tlačítko „nová hra“ tu jaksi chybí.
Večer není nalezení kempovacího místa složité a stačí odbočit ze silnice. Při stavbě stanu musíme hodně chvátat než se kolem nás vytvoří houf lidí, který vleze všude a prohlíží si nás pohlíží jako exoty. Zjišťujeme, že je zajímáme především my a ne motorka a tak se loučíme a zalézáme do stanu. Teprve až když jsme sami tak si sedáme ven a nasloucháme zvukům pralesa.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.50
Známkováno: 2x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist