Alpy šlehnuté do žíly

Kam a proč

      V posledních několika letech jsme se mototoulali zejména po Dolomitech a Alpách rakouských. Tam už jsme zanechali stop dostatek a pokořili snad všechny motorkářsky atraktivní silnice. Nastal tedy čas změny lokality a prodloužení cesty. Tématem mělo zůstat hlavně hulení strojů po horských cestách, nějaká muzea či památky jsou tak trochu pod naše rozlišovací schopnosti. To necháme až na zájezdy důchodců, což není až tak daleká budoucnost. Jedním z cílů mělo být zdolání části Route des Alpes s několika velkými přejezdy známými z Tour de France, podívat se, co ti nadopovaní gladiátoři moderní doby umí dát nohama. Dalšími cíly měly být méně známé kopce na francouzko-italském pomezí a také se podívat pod velkou haldu šutru Mont Blanc. Náš mapofil Véna naplánoval asi 20 vysokohorských přejezdů, to je slušná porce, že? A úplně hlavním cílem měl být týdenní veget na motorce plný legrace s dobrými kámoši. 

      Základ party zůstal obvyklý - Véna, Lefloš, Honza, nováčkem byl tentokrát motorkářsky ještě trochu kolouch Zbyněk, opravuji - už dost starej kolouch. Škoda, že se nepřidali někteří dřívější účastníci našich tripů. Škoda hlavně jejich.

      Změnou bylo, že stará konzerva Lefloš po asi sto letech čoprování konečně dostal rozum a prodal sice krásné, ale neohrabané chromy. My s Vénou jsme to pochopili už před léty, Leflošovi mozek pracoval pomaleji. Lefloš měl tedy v Alpách odpanit svého nového Tracera a konečně mít adrenalin z rychlosti v zatáčkách a ne z toho, že si ubrousí kramfleky a stupačky. Negativem výměny Leflošovo stroje je, že všichni jeli na obdobných strojích a tím jsme přišli o dosud nevysychající zdroj vzájemného hecování ortodoxního čopráka a čopráků již vyléčených, čí že stroj je větší sráč.

      Předem hlásím, že nejsme ti praví poctiví cestovatelé objevitelé, co polykají kiláky bez ohledu na počasí, umí si vyběhnout na kopec vyfotit klášter, poklábosit s domorodci, večer si postaví stan, uvaří gulášovku a vykoupou se v potoce. Vážíme si těch, co to dokáží. My ne! Hlavní kulturou je spotřebovávat benzín a zkracovat životnost pneumatik. Večer pak musíme ochutnat něco z místního pekáče, přesvědčit se, že Prazdroj je jenom jeden a tělo si pak musí ustlat pěkně v postýlce. Na druhou stranu – ten kdo si veze svůj spacák, spí maximálně se svými brouky, kdežto my můžeme chytnout v peleších všech různých penzionů i čísi jiné. To pak může být také dobrodružství!

      Tak tedy ve čtyřech dvojicích: Véna a jeho Triumph Tiger Explorer 1200, Zbyněk s Hondou CBF 1000, Lefloš v sedle Yamahy MT09 Tracer 900 a já, Honza, vybral ze svého arzenálu osvědčenou Hondu Varadero 1000

Předehra - z Plzně do Švajcu (3.7.2016, najeto 610km)

      Chceme vyrážet už v sobotu, ale předpověď trvalejšího deště nás nutí den počkat. Snadno s Vénou odjezd kvůli dešti posuváme ze soboty na neděli, nějak ale zapomínáme na Lefloše, který se v sobotu stejně musí za lehkého chcavce přiblížit z Teplic k dceři do Plzně. Alespoň vyzkouší nové nepromoky a trochu se nám chlapec opláche. Kupodivu jeho držka ani moc nekrafe.

       V neděli ráno se scházíme u pumpy za Plzní. Jako idioti parkujeme přímo pod značkou zákaz zastavení a Lefloš to hned chytře komentuje, že zákazové značky pro motorkáře přece neplatí. Den má být bez deště, s proměnlivým počasím, hošani ještě přehodnocují své vrstvy oblečení, až se divím, co všechno s sebou v červenci vezou. Osobně mám problém vyřešen masivní tukovou vrstvou pod kůží, s tou se moc převlékacího modelingu dělat nedá, musí mi stačit jen tričko pod bundou a to jedu jen v letních hadrech.

      Dnešek je jen tranzitní, největším zážitkem bude prdelobol. V plánu je udělat alespoň 600 kiláků a na noc zakotvit někde ve středu Švýcarska v okolí Andermattu v kantonu Uri. Cesta přes bavorské roviny je nezáživná, frčíme po rychlých silnicích přes Folmavu na Regensburg, kolem Ingolstadtu, lízneme Augsburg a pak do Lindau po dálnici. Nechce se nám kvůli cca 100 km kupovat rakouskou a švýcarskou dálniční známku, tak se pak od Bodamského jezera vlečeme hustě obydleným údolím Rýna a vítáme při tom varování protijedoucích motokolegů před zákeřnými fízly s laserovými radary. Projedeme Lichtenštejsko, krátkou pauzu si dáme ve Vadůzu a vlezeme do Švýcarska.

      Za Churem najíždíme na silnici s číslem 19, která nás má protáhnou Švajcem údolím Rýna nahoru a pak zase údolím Rhóny dolů. Konečně se cesta začíná vlnit. V jednom opravovaném štěrkovém úseku málem lehnu. Při asi dvacetikilometrové rychlosti se vyhýbám díře a najedu do hlubší vrstvy štěrku, přední kolo se smýká a musím si připádlovat nohama. Fujtajbl, to jsem se vopotil! Na trenkách najdu večer stoprocentně proužek. Spíš pruh to bude.

      V podvečer už nás to nebaví, vzdáváme dosažení Andermattu a zastavujeme u hotýlku Cresta v prdelce Rueras ještě pod Oberalppassem. Asi je rozumné nechat si zajímavý přejezd až na ráno. Hoteliér nám nabízí nocleh v domu k hotelu přilehlém, byt s 3 ložnicemi. Padesát franků na osobu je ve Švajcu za postel, koupelnu a snídani přijatelných. Bejvák je skromný, ale velký. Lefloš se Zbyňdou jsou zklamáni, jistě se těšili na první společnou noc v manželské posteli a teď jim vychází samostatné pokoje.

      Musím počkat frontu na sprchu, Lefloš se přijel do Švýcar hlavně asi osprchovat … to snad není možný, jak může chlap být tak dlouho ve sprše?!?! Vždyť to byl ještě loni tvrdej čoprák! Že by nám pár let před důchodem začínal metrosexuálovat?

      Pak razíme do hotýlku ochutnat místní pivo a něco ze švýcarské kuchyně. V jídeláku se místní speciality nazývají všelijak, píšou, že vše je hausgemacht. Úplně se nám nedaří jídlo identifikovat a abychom si nezáviděli, volíme všichni stejně. Přinášejí nám v rozpálených pekáčcích něco jako francouzské brambory ve švýcarské licenci, dá se to. Pivo je tedy nějaká žbrďolka, zkoumáme, zda to má alespoň pár voltů. Pár asi jo. Hoteliér se nám chlubí, že jezdívá do Čech střílet zvěř… zatracenej šetřivej masorád …., nebo už ve Švajcu všechno vystřílel? Zvěřiny má určitě plný mrazák a nás tu cpe bramborama!

      V závěru večera zkoukneme druhý poločas fotbalu Francie vs. Island, seveřani dostanou nakládačku. Lefloš se pak zeptá, jestli zítra konečně projedeme Lichtenštejnsko, že si chce vyfotit zámecké bydlo vládnoucí rodiny. Tak se tomu zeměpisnému neadrtálovi vysmějeme a on nás pak odmění tím, že se celou noc snaží chrápáním rozřezat palubkové ostění celého baráku. Nebo to je Zbyněk?

Přes švýcarské passy do Chamonix a extáze na Aiguille du Midi (4.7.2016, najeto 250 km)

      Ráno při snídani řešíme kdo všechno v noci tak strašně chrápal a probíráme dnešní plán. Jsme časově  pod tlakem, cílem je fouknout dnes několik horských přejezdů a odpoledne si v Chamonix vyjet lanovkou na Aiguille du Midi (3842 m.n.m.) a sáhnout si na Mont Blanc. Loučíme se s hoteliérem, který nám v éře internetu vnutí papírové vizitky, holt švýcarská konzerva. Pak modelky na kolech zase řeší, co si obléci či neobléci na sebe, chvíli budeme na kopcích, chvíli zase v údolí…. 

      Začínáme výjezdem na Oberalppass (2016 m.n.m.). Taháme řádně za plyn a ve vejfucích našich strojů po roce chytají alpské saze. Pláču blahem. Já, můj varan, 94 kobyl a alpské velikány zase pospolu. Jako na každém kopci nahoře stavíme a fotíme, dokumentace musí být, aby si některá z manželek nemyslela, že jsme jeli jen někam na Lipno za bábama. Jako fanouška vláčků a kolejí mě fascinují švýcarské horské železnice, které nás budou celý den doprovázet. Tak nějak ty větší červené tramvaje do místních kopců patří.

      Z Oberalppassu pak sjíždíme dolů do Andermattu, pak zase nahoru na Furkapass (2436 m.n.m.). Moc dobré, poserpruhy jdou dolů. Jsme líní se jít kousek pěšky podívat na Rhónský ledovec, ale i čas tlačí. I přesto ještě odbočíme fouknout si rychlý výjezd na Grimselpass (2165 m.n.m.). Všechno je tu vymalované jako v pohádce. Oni tu snad přibarvují trávu na zeleno a ze sněhu vysávají prach..... Vracíme se zpět do údolí Rhóny a směřujeme dále na západ pořád podél klikaté železnice s ozubnicovým přenosem. Horské prostředí se postupně stává civilizovanějším a průmyslovějším.      

      K naší škodě Švajcem poněkud profrčíme, cíl cesty je jiný, určitě se sem někdy vrátíme. Je zde vidět, že zatímco v posledních 100 letech se dvakrát pokoušel zbytek Evropy vyhladit a přinejmenším si všechno rozflákat, švýcarácí si v klidu budovali svůj ráj, případně jim k tomu vyráběli zbraně nebo těžili z peněz uložených cizinci ve svých bankách. Mrtví z Osvětimi by asi mohli vykládat.

      Někde před Sionem si v čele jedoucí Véna na výjezdu jednoho z mnoha kruháků počítá ovečky ve svém zrcátku a málem políbí zadnici před ním jedoucí Fiestě nečekaně zabrzdivší. Let přes střechu se nekoná, ABS maká na plné koule, končí to dokonce i bez styku, mezi přední gumou a nárazníkem Fiesty by se ale vlas neprotáhl. V Sionu na pumpě to pak Vénovi na hajzlíku trvá nějak dlouho, nejspíš mu při té krizovce trochu povolil svěrač.

      Projedeme Martigny a ohýbáme z údolí Rhóny nahoru do kopců na Col de la Forclaz (1527 m.n.m). Cedule hlásí, že se tu za tři týdny pohrne cirkus zvaný Tour de France. Výjezd je to rychlý, roztopené dva hrnce pode mnou si chrochtají blahem. Pak už sjíždíme dolů do Chamonix, ve vzduchu už je cítit pach masívu Mont Blanc.

      Při příjezdu do Chamonix je půl třetí, rozhodujeme se napřed si vyjet lanovkou na vrchol Aiguille du Midi, pro nás familiárně zvaný Ekvíl, a až pak vyřešit postele. Opačně už by byla asi nestíhačka. Motorky stavíme do chumlu dalších přímo na place u lanovky, snad nás místní žandáři nesejmou. Na kopci je prý 5 stupňů, motorkářské hadry se budou hodit. Véna se Zbyňkem ještě stačí v turistické infobudce domluvit nějaký nocleh.

      Při čekání na lanovku nás málem smete lavina. Ano, lavina v létě v centru Chamonix. Má podobu zájezdu japonských turistů. Valí se to jako amazonští mravenci ve vysoké trávě, snaží se urvat přední místa, aby pak byli u okýnka. Je to organizované, každý má v uchu sluchátko a vedoucí zájezdu je dálkově poveluje k dobývání pozic. Vůbec nerespektují staré dobré české „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Ucpu sice dveře chodby svojí maličkostí, stejně do mě prachsprostě strkají, opravdu musím bejčit, aby nás nepřeválcovali. Pak už na ně startuje Véna. Zprvu to vypadá, že se zase jednou vynoří Enola Gay z mraků nad Hirošimou, nakonec stačí jen pár slov vyslovených s převahou výšky a hmotnosti, asiaté se uklidní. Dochází mi důvod spěchu a stresu japončíků, mají prý jen dva týdny dovolené a je zvykem si jeden nevybírat. Pak musí za týden v Evropě stihnout vyfotit eiffelovku v Paříži, královnu v Londýně, Koloseum v Římě, Benátky a ti rychlejší asi i ten Mont Blanc. Při nástupu do lanovky se nám podaří je odblokovat, pouštíme napřed jiné turisty a oprsklí japončíci nám pak můžou…. V lanovce mi pak něco brkne zespodu do rozkroku, japonské dítě mi prostrčí jeho táta mezi nohama.

      Nahoře vylézáme z lanovky a dostáváme hned místenky na cestu zpáteční. Máme dvě a půl hodiny na famózní koukačku a oblezení asi sedmi vyhlídek. Špička Aiguille du Midi (3842 m.n.m.) vypadá jako raketa připravená ke startu na polárním kosmodromu. Lanovku postavili v roce 1955, jedná se o výtah s největším převýšením na světě. Nejspíš museli ochočit stáda kamzíků, aby sem ten matroš vytahali. Horní stanice je  jedním z východisek výlezů na Mont Blanc.

       Z úžasných vyhlídek vidíte jako na dlani jádro alpského světa – před nosem ne zrovna zajímavý Mont Blanc (4810 m.n.m.), kousek dál šestivrcholový Grandes Jorasses (4208 m.n.m.), odsud zdálky viděnou nevýznamnou špičičku zvanou Matterhorn (4457 m.n.m.). A moře jiných kopců a ledovců. A pod námi je díra a na jejím dně několik chaloupek - Chamonix (1000 m.n.m.).

      Se zájmem sledujeme, jak se ze stěny Ekvílu pod žárem slunce utrne malá lavina a donutí několik dosud sotva se vlekoucích vysokohorských turistů zásadně zrychlit krok. Lavina zastavuje bezpečně sto metrů od nich, ale ani se jim nedivím, že zrychlili. Jistě jim přibylo pár šedivých vlasů.

      Naprosto nás zaskočí přítomnost motýlů ve 3800 metrech. Neuvěřitelné! Nebo to jsou malé čínské drony? Ani bych se nedivil. Skenují Ekvíl, aby si pak šikmoocí mohli postavit kopii v Šanghaji.

      Při zdolávání početných schodišť máme problémy s dýcháním. No jo, lenoši si za pár minut vyfrčí lanovkou skoro o 3 kiláky výše a nic za to neobětují? Tak to nefunguje. Motajíce se ve vysokohorských mátohách málem zakopáváme o ležící dvojici, která usnula na podlaze terasy, polohou to vypadá, že vyčerpáním po vzájemném orálním styku. Proč ne, jestli jim zrovna tady hoplo.

      Čekáme na zpáteční lanovku. Nějaký maník nám něco nesrozumitelně vykládá a ukazuje palec nahoru. Chvíli nechápeme……aha, plete si naše motorkářské hadry s horolezeckými a sklání nám poklonu za zdolání Mont Blanku. No ty vole, to je ale dobrák. Copak já vypadám, že bych mohl vytáhnout ten svůj ponton výš než je petřínská rozhledna? Véna mu poctivě vysvětluje jeho omyl, což je mi velice líto, konečně jsem mohl být jednou za hrdinu svých dětských knížek. Ne za malého Bobeše, ale za Malloryho na Everestu. 

      Plni dojmů jedeme dolů, byl jsem na svém nejkrásnějším místě v životě. Motorky jsou na místě, helmy nikdo nešlohnul, kdo by taky kradl ty propocené škeble. Snadno nalézáme naše dnešní nocležiště na okraji Chamonix. Hotel des Lacs už má něco za sebou, stejně jako dvě dámy tento podnik provozující. Už zvenku je jasné, že pokoje zrovna nebudou velké a luxusní k tomu. Asi tu dříve spávali hlavně horolezci a v těsném a strohém pokoji si zvykali na první bivak. Manželské dvojlůžko má šířku tak metr dvacet, k tomu společná přikrývka růžové barvy. Snad to tu není tématicky zaměřeno na duhovou klientelu? Véna hned jde shánět deku druhou, zjevně se mu se mnou společnou nechce. Mě s ním tedy také ne, prdím si raději pod deku sám.

      Zbyněk s Leflošem mají pokoj stejný. Nechápou, kdeže to mají se všemi svými krámy dnes nocovat. A že my máme určitě pokoj větší a je chudáky jsme jistě ošidili. A proč mají jednolůžák, když mají platit za dvoulůžák? Lakuji je, že my máme balkón a oni asi také, jen že si ho nevšimli. Zbyněk hned vyráží na průzkumnou výpravu balkón v pokoji 2,5 x 2,5m hledat a já se ho pak snažím přesvědčit, že balkónem je dřevěná plaňka za oknem, ať tam zkusí pověsit alespoň spařené motohadry.

      Máme hlad. Vedlejší hospoda umí jen vařit kafe. Zkoušíme na tip dvě nejbližší, v té první nás odpálkují na uzavřenou společnost, ta druhá má zavřeno. Co teď? Náhle cítíme závan pečeného masa. Zjištění je smutné, táhne z parkoviště od grilu Anglánů připravujících se na nocování v malé dodávce. Podle velikosti grilu je zjevné, že s hosty nepočítají.

      Nezbývá než sednout na motorky a jet hledat do centra Chamonix nějakou vyvařovnu. Pěšky už bychom to hlady nedali. Beru na tandem Lefloše, Véna Zbyňka. Oba batohy se celou cestu nahlas klepou strachy, na tandemu jedou poprvé. Ani se jim nedivím, já bych za sebe také nesedl. Po úspěšném projetí několika kruháků dvacetikilometrovou rychlostí oba tandemisté oslavují, že se podruhé narodili.

      Jako sedláci ve městě projedeme také několik jednosměrek, kdybychom je jeli správným směrem, tak bych se o tom nezmiňoval. Střed Chamonix je na nás moc nóbl. Nakonec natrefujeme na pub v americkém stylu obsypaný lidmi. To je ten správný ukazatel, že jsme dobře, jdeme do toho. Lokálem zní bigbít, pivo nejspíš na místě vařené roznáší na stůl ve džbáncích a hosté si pak sami nalévají sami sklenic. K jídlu si dáváme pečená kuřecí stehýnka a hambáče. Pivo je pitelné, džbánků dáme jen pár, musíme ještě přece odmotorkovat na hotel. Pro dnešek platí obrovská spokojenost.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE