Normandie 2019 - vzpomínka na budoucnost

DEN 5 – JEN ETRETAT

Ráno i snídaně jsme skoro sami, jen jedna manželská dvojice vedle, tak dáváme řeč, kdo odkud kam, s falešnou skromností přiznáváme, že jsme až! z Čech a chceme projet Normandii- rodilí Francouzi občas vydají obdivné olala ,taková daleká cizina,… ale tady dojem neuděláme. Manželé jsou Švédové a míří se svým obytňákem  do Portugalska. Tak jen se zájmem posloucháme , jak nám závidí naši svobodu,jak u nich už je všechno utažené,regulované ,megakorektní a současné Švédsko už je jíné Švédsko než dřív. Obdivovný sociální stát zřejmě překonal sám sebe. My máme svoje vzpomínky na šedesátá a sedmdesátá léta a v této chvíli nic netušíme o roce 2020 a dalším-dalších?!

Na motorkách dáme  max 10 km, dojedeme do centra a celý den po svých. A zážitky jak sloní noha, resp. slon í chobot, viz skalní útesy u Etretat. Nachodíme skoro 20 km podél pobřeží, na jednu stranu kaple Notre Dame, za ní památník letců, kteří se neúspěšně pokusili přeletět Atlantik,nahoře pastviny, dole pozůstatky opevnění z druhé světové včetně německého bunkru,kvůli kterému vzala za své většina města-aby se zpřehlednil terén. Prošli jsme centrum bývalého lázeňského města  se starou krytou trhovní halou, malebné uličky, vynechali jsme místní muzeum i muzeum Arsena Lupina-lupiče gentlemana. Potřebujeme protáhnout  nohy a nadýchat se vzduchu. Odpoledne míříme na druhou stranu od centra,zkontrolujeme časový rozpis přílivu a prolézáme tunelem  v útesu na vedlejší pláž. Obdivujeme  alabastrové útesy, na kterých je čára přílivu  místy viditelná hodně vysoko ,žasneme  nad vyplavenými řasami- tolik tvarů a barev! Prostě imprese.  Teprve v zimě doma si potvrzujeme, že vzpomeneme-li na Normandii, první se vybaví Etretat. Ale zběžná  kontrola  hodinek a honem tunelem zpátky, ať nás   neodřízne  příliv.

DEN 6 -  ETRETAT- CAUDEBEC-JUMIEGES - FALAISE

Další cílové místo bylo jasně Falaise, oblast Calvados- za a/jablka, cidre, calvados, za b/ krávy,máslo, sýry- zlatý trojúhelník Livarot,Camambert,Pont d Eveque. A samozřejmě hrad, kde potkal vévodu Robert Nádherný krásnou chudou Arlettu a výsledkem setkání  se stal Vilém Bastard. Ten se cítil   tímto přídomkem dlouhodobě dikriminován, ale místo aby si stěžoval u vyšších institucí na ochranu práv bastardů, vypravil lodstvo  a  v roce v  1066 u Hastings vyhrál bitvu o Anglii . Od té doby je znám už pouze jako Vilém Dobyvatel. Poučné.  Velká bojovná jezdecká socha stojí  na náměstí pod hradem.  Hrad  sám je rekonstruovaný za použití megatun betonu, vedly se kolem toho dlouhé rozvášněné debaty, ale je to působivý monument .

Tak od rána. Cesta byla zajímavější, než jsme počítali. Vracíme se trochu do vnitrozemí. Chceme se vyhnout centru Rouenu, katedrálu  necháme na jindy,  raději sředověký Caudebec, pak zříceniny opatství Jumieges, překročíme meandry Seiny a před poutní město Lisieux do Falaise. Potud vše OK.  Přeje nám ale zase počasí, nad 30 st.  A my nevděčníci trpíme.

Caudebec proběhneme centrem, obejdeme kostel- už těžká normandská gotika- a pokračujeme do Jumieges. Jsou to ruiny benediktinské ho opatství založeného už v 7. století. A přes to že od svého  zničení během Velké francouzské revoluce  sloužilo  jako zásobárna stavebního kamene pro široké okolí, dosud jsou jeho zbytky impozantní, Vstupní věž nějakým zázrakem odolala, měří 50 metrů a pohled na ni vás ohromí. Zbytky klášterního kostela a vysokou žebrovou klenbou, procházíte místy postranních lodí a pořád žasnete. Zahradou projdete k horní barokní budově, obdivujete nové výhledy a fotíte a fotíte.  Ale taky máte hlad, lahev s vodou už jste dávno vypili, lehčí hadry leží zahrabané v kufru a už nevíte, který zip ještě povolit . Morálka v týmu klesá a na hodinách je 13.47!  Nedá se nic dělat, úprk přes silnici do hospůdky, sice se trochu ušklíbají nad tou nekřesťanskou hodinou, ale 14.ještě neodbila a rychlou galetku  se sýrem nám tedy udělají. Uf.

Takže směr Lisieux-Bec Helouin .

Vsuvka- za ty roky jsme se už nějak naučila s Tomtomem domluvit. Jen občas ho obviním, že je úplně k ničemu a ž ho hodím do nejbližší škarpy, pak se samozřejmě chyba objeví mezi sedlem  a displejem. Tentokrát ale ignoruju opakovaný dotaz, jestli opravdu chceme na trajekt- ses zbláznil , ne?!Tady uprostřed vnitrozemí! Takže neomylně míříme k přívoz na Seině. Neušklíbejte se, vím, že o nic nejde, ale chytáme nerva, jsme pořád uvaření,Luboš stačí vymyslet asi dvacet možných komplikací, já nevím…Takže čelem vzad a zajížďka 25 km k nejbližšímu mostu přes Seinu. Ale příště ! Takhle máme aspoň luxusní výhled z výšky mostu na širokou Seinu a můžeme si představovat, jak po ní majestátně plují historické plachetnice během Armady. To musí být podívaná.

Tak jsme vynechali poutní basiliku v Lisieux a skrz normanské louky, pole a lesy to mastíme rovnou do Falaise. Ubytování Chez Meli et Jo (u Meli a Jo) všem doporučujeme. Bydlíme si jako páni a přízemí nového domečku  , plně vybavená kuchyn,dost místa a překrásná zahrádka s posezením. Jo nám všechno ukáže a prchá, nedivíme se, smrdíme strašně. Venku rušíme zenový klid zahrady a na křesla rozházíme vrchní vrstvy. Aspoň nás nebudou otravovat komáři. A je tu i pračka.

Tady zůstaneme další dny a budeme hvězdicovitě  vyrážet .

DEN 7 – SUISSE NORMANDE

Dneska si dopřáváme klidnou snídaní ze včerejšího nákupu, moře kafe a jediný plán je dnes žádný plán. Tedy - chceme prokřižovat Normandské Švýcarsko- kraj lesů, skal a řek, údolí řeky Orne,skalní vyhlídky-třeba Roche d Oetre,-jezera-třeba Rabodange,-projet si  městčka-třeba Clécy,Pont d Ouilly,prohlídnout pár kostelů… Ale Tomtom se dneska veze v kufru jen pro jistotu a přesný itinerář  máme v hlavě- první křižovatka doprava, druhá doleva a tak pořád. Mezi lesy, polemi a pastvinami,všude luxusní asfalt a nikam nespěcháme.

Mimochodem-jízlivá vsuvka , část1: i kdybychom spěchali,bylo by to marné. Rychlostní limity berou dech i nám-a to jsme opravdu kochači a podesránci. Silnice rovná jako když střelí, vidět  10 km před sebe, ale 80km/hod -držíme,budiž. Vedle téhle rovné silnice osamělý statek, takže už padesátka a pro jistotu ještě třicítka. V typickém městečku potkáte na prvním kilmetru: název obce, tj.automaticky 50km/hod, následuje pro jistotu ještě kulatá značka padesátky, pak zpomalovací šikana, následují 3-5 retardérů a mezi nimi už přikázaná třicítka a pro jistotu na každých 100 metrech  bliká vaše aktuální rychlost a varování, případně obrázky  předškoláků s míčem, kteří vám šibalsky hrozí, ať chráníte jejich životy. Uf.  Z Falaise budeme vyjíždět další dny většinou po stejné silnici, na ní je během prvních 20 km jediná zatáčka, co stojí za řeč, u nás na takových ani nepodřazujeme. Tady povinně zpomalujeme na 70…50…30! km/hod. a začínáme vzpomínat na Glockner.

Ale krajina je krásná,  porůznu si zastavujeme a kocháme se kostely nebo skalami a vůbec si to užíváme,pořád si ukazujeme na ty normandské krávy,co se blahobytně pasou všude,   občas s nimi dáme řeč přes plot,když zrovna musíme zastavit… A jak si užíváme, tak nefotíme. Za celou dovolenou ani jedna kráva ve fotodokumentaci.

DEN 8 - D DAY

Tak dneska tu bude. Arromanche, Omaha, Point du Hoc, Sainte Mere Eglise  jako hlavní záchytné body.

O invazi toho víme průměrně , viděli jsme Vojína Ryana, Bratrstvo neohrožených, kdysi přečetli nějaké knížky…chceme ta místa vidět.  . Je pravda, že Francie umí vyjadřovat vděk osvoboditelům. Nedávno skončily oslavy 75. výročí vylodění, všude  jsou vidět živé vzpomínky, kromě pomníků i stará vojenská technika, označení míst důležitějších bojů a umístění jednotek… a hlavně na sloupech podél silníc fotky mužů ,kteří zde padli, se jménem, zemí, datem narození i smrti. A byli to často strašně mladí kluci. Je to hodně působivé

Většina měst  i  vesnic jsou nově postavené, po přelití fronty tu nezůstal kámen na kameni.

Arromanche je jedno z míst, kde Spojenci  vybudovali z megatun betonu  přechodný pohyblivý Mulberry Harbor B nebo taky Port Winston,   aby ho využili k vylodování techniky,materiálu i mužstva. Tady posloužil kanadským a britským jednotkám. Pod hladinou jsou pořád vidět základy -betonové pontony.To ,jaké technické potíže to obnášelo,jak bouře rozmetla  vedlejší Mulberry A  blízko  Omahy,..jinde se o tom dočtete víc a líp.

Arromanche je taky staronové město, procházíme pěší zonu,kupujeme samozřejmě invazní samolepky- suvenýry pro všechny kamarády, snadno se to převeze. Stoupáme podél pobřežních baterií vyhlídce u Shermanu a povinné foto. Obhlížíme Port Winston a žasneme nad tím dílem.

Podél pobřeží pokračujeme ke Coleville sur Mer.  Invazní americký vojenský hřbitov přímo nad Omahou. Z Vojína Ryana ho známe asi všichni. Z celého prostoru dýchá smutek z tolika zmařených mladých životů, ale i klid a duch odvahy, která nevyšla naprázdno. Horní žulový memoriál má podobu vodní plochy, na kraji jsou vyznačeny jednotlivé směry invaze a  voda se dál volně rozlévá přes horizont jakoby přímo do moře a je to neskutečně působivé.

Potom sestupujeme dolů na Omahu. Původní povrch pláže už dávno odbagrovali a odvezli, chodíme po jiném písku ,ale nějak ty stopy krve hluboko pod nohama jakoby cítíme. Dnes si tady staví děti hrady a hrají  si se psy, rodiny piknikují ,ale my se ještě díváme jinýma očima a sledujeme ty malé duny, které poskytovaly jediné krytí a vidíme krátery a zbytky německých bunkrů. Fotím si na pláži pomník vojenským medikům,co šli s první vlnou,j e to jeden z prvních památníků, které odhalili.

Tak zase nahoru na parkoviště a směr Pointe du Hoc. Bylo by to povídání na celou kapitolu, Spojenci potřebovali zlikvidovat  německá  děla, která z toho výběžku ostřelovala široký perimetr na Omaze i Utahu. Proti podplukovníku Rudderovi a jeho rangers hrály všechny možné komplikace, počasí i náhody . Vylodit se a slézt útesy, které by byly k neslezení ani za suchého počasí  a ještě pod palbou….Nakonec našli opevnění prázdné, děla už Němci odvezli, ale rangers zajistli spojovací silnici a drželi opevnění dva dny proti německým protiútokům a ,..no někde si to přečtěte,stojí to za to.

Odjíždíme ještě do Sainte. Mere-Eglise, místo ,kde paršutisti měli těžké ztráty a John Steel z 505.PRI visel  na padáku z kostelní věže celý den a předstíral smrt, aby se vyhnul zajetí. Ale ani nesedáme z motorek , jsme dneska plní silných dojmů a stačilo, tak jen projíždíme, Odkazuju na starý film Nejdelší den.

DEN 9 – INVAZE POKRAČUJE

Ráno  zase výjezd  na D6, už se těšíme na tu naši nebezpečnou zatáčku , dobrždujeme na 70-50-30 a dál podle Tomtoma. 

První cíl je Carentan ,cestu volí Tomtom, ví, že má být vzrušující. A chválíme ho, protahuje nás mimo hlavní tahy a díky němu se nám připomíná další faktor invaze-bocage, meze se živými ploty, které sahají vysoko nad naše hlavy. Nás vede GPS, ale pro ustupující Němce to muselo být požehnání a pro spojence prokletí. Bez výhledu, bez orientace, nepřítel kdekoliv.  A navíc věčné deště a bažiny okolo.

Jen mimochodem – studená  deštivá Normandie se nám v letošním roce fakt předvedla, teploty konstantní 25-30 st., za celou dobu nám spadlo asi deset kapek. Vzhledem k tomu, že zastavujeme často a hodně chodíme, zaplatpánbůh, že jsme na poslední chvíli přibalili aspoň motodžíny. Tolik k zimnímu plánovacímu stresu.

Bitva o Carentan. Viz Bratrstvo neohrožených díl 3. Carentan bylo potřeba zajistit kvůli komunikacím a upevnění spojeneckých pozic po vylodění,je to křižovatka významných silnic , vyvýšené místo, okolo samá bažina,Němci  to navíc zatopili.  Bitva trvala 8.-.14.7. a skončila spojeneckých vítězstvím  a odražením německého protiútoku. Chtěli jsme vidět, kde, kdo, odkud a na koho,   ale město je samozřejmě úplně nově postavené, tak jen projdeme centrum, prohlídneme obchod ,kde prodávají autentické militárie z roku 1944 ,nic nekupujeme  a pokračujeme na Coutances.

Do Coutance jedeme kvůli katedrále. Na ulicích jsou umístěné  desítky historických fotografií  z války a  poválečného období, tak jako i v dalších městech kraje. Nic než hromady suti ,občas záběr na osamělou židli, klavír nebo dětskou hračku – chvíle před fotkami zapůsobí víc než hodiny řečí . Město bylo cílem těžkého bombardování. Je zajímavé, že většinou města  lehla popelem a jediné, co se udrželo, byly konstrukce gotických kostelů a katedrál.

Katedrála v Coutances nezklamala,vysoká čisté gotika, masivní, ale přitom vás pocitově táhne vzhůru, hra barevných vitráží na podlaze a pocit ticha  a míru.  Pro mě číslo jedna ze všech navštívených .

Silnice nás vedou poloostrovem Cotentin, dřív samé bažiny,strašný terén.

St Lo jen projedeme pod pevností, v centru zácpy a vedro, vrátíme se sem někdy příště, nejen po stopách invaze, ale je tu třeba i slavný hřebčín-Haras national de St.Lo.

Domů do Falaise se vracíme od Argentanu,v téhle oblasti se kolem Němců stáhla smyčka a utrpěli těžké ztráty. Viz  Falaiská kapsa.

Hladoví ještě zastavujeme v supermarketu a honem do naší krásné vybavené kuchyně , navařit a s talíři do našeho krásného zahradního sezení, užít si teplý večer.

Jízlivá vsuvka ,část 2- francouzské gastronomické peklo. Věděli jsme ,že  obědujeme mezi 12-14.hodinou, nebo vůbec .Jenže to se na dovolené prostě  věšinou nehodí, radši jedeme a koukáme. Když přijde hlad, je zle. Občas dosáhneme na obloženou bagetu , ale většinou obědujeme kafe a Magnum kdesi na pumpě. V této souvislosti doporučujeme kavárnu pod katedrálou v Coutances, mají tam luxusní točenou rybízovu zmrzlinu!

DEN 10-FALAISE A OKOLÍ

A rovnou jízlivá vsuvka, část 3.   Celých deset nebo kolik let jsme vzpomínali na týdenní trh ve Falaise,  výkladní skřín normandské gastronomické  slávy.  Plné náměstí, ulice i hala, kromě hromad ovoce a zeleniny i nekonečné pulty  plné ryb a všech možných  mořských žouželí. Chlebů a pečiva až oči přechází. A hlavně miliony sýrů všeho druhu, mléko v bandaskách a desetikilové hroudy žluťoučkého másla, za kterých vám odkrojí strunou.

Dnes je ten den, kdy si to užijeme znovu.  Jak prosím?!  Ulice i náměstí prázdné, v hale standartní zelenina a pár osamocených biopekařů, sýraři asi tři celkem a všechny sýry z pasterizovaného mléka… asi jsme něco popletli. Bohužel – ne. Opatrně se pak vyptáváme, ale je to tak, omezení a regulace na vše, maloproducenti si nemůžou dovolit drahá chladicí zařízení , atesty a certifiktáty atd. atd.

Tak si jdeme na kafe a přečíst noviny, co zase řeší dopingoví komisaři na Tour de France.

Pochodíme dneska po Falaise, kolem hradu k Arletině studánce, všechny místní kostely, podél původních hradeb… rest day.

DEN 11 -BAYEUX

Když se řekne Bayeux,znamená to slavnou tapiserii,resp. plátno vyšívané vlnou.   V číslech: šířka 52 cm, délka 68,38 metrů , 58 scén, 606 postav, 202 koní. Komiks,který vás provádí příběhem Viléma Dobyvatele, okolnostmi, které vedly k výpravě do Anglie a vyvrcholily 1066 bitvou u Hastings. Barvité postavičky ,živé obrazy, scény z běžného života, (některé  přístupnost 15+), bájná zvířata a doprovodný latinský text na okrajích.

Další zázrak je to, že tapiserie vůbec přežila do dnešních dnů- přes  stoletou válku, náboženské války, revoluci a i druhou světovou. Nejblíž zkáze se ocitla během revoluce, kdy se měla rozřezat a použít jako kryt na povozy! Zachránil ji Napoleon, naštěstí.

Jsme tu docela včas ráno,takže se podél tapiserie můžeme posouvat svým tempem, na uších audioprůvodce, tady i v češtině! A  vychutnáváme si to jako dlouhý strhující film.   Muzeum ukazuje i okolnosti vzniku tapiserie celý a její příběh.

Už v únoru jsme měla jasno, že Bayeux navštívíme přesně 7.7. , kdy se tu konají každoroční středověké slavnosti. Ty my rádi. Po trhu ve Falaise jsme ale ostražití a díky tomu nejsme zklamaní. Žádné jezdecké  turnaje,žádní rytíři v brnění, žádné hordy lapků, žádné upalování čarodějnic ani středověká svatba, živé muziky pomálu, pár představení pro děti a malá kamenická dílna. Hm.

Ale v katedrále zrovna zpívají prastaré melodie, tak jsme spokojení, chvíli posedneme a necháváme se unášet atmosférou. Sama katedrála je úžasná,  má  zajímavý reliéf na obloucích, jako keltský nekonečný vzor,  nejvíc nás dostaly podzemní prostory s freskami… jen už nevím, jak popsat dojmy,…  jeďte se tam určitě podívat.

Zpátky se prokřižujeme krajinou a večer budeme balit. Díky, Meli et Jo, k vám se chceme vrátit.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE