Mercantour a Provence aneb necestopis

Do Francie, jižních Alp - Mercantouru, konkrétně do Barcelonnette, jsme jeli už potřetí, ale minulé dovolené jsme tu trávili jako pravověrní cyklisti. Údolí Ubbaye a okolní vrcholy jsou často v itineráři Tour de France, a to plným právem. Krása francouzských hor se tu prezentuje v nejlepším světle a kopce slibují vrcholné zážitky, tedy hlavně pro diváky. Pro peloton taky, ale trochu jiného druhu.

Barcelonnette milujeme od prvního pohledu, je tu všechno - stabilní počasí, vysoké hory, neuvěřitelné výhledy, příjemné živé městečko, dvakrát týdně trh a minimálně dvě perfektní cukrárny (zdravíme, Madame Génot!).

Od poslední cyklo dovolené před třemi lety se nám ledacos změnilo. Potkali jsme se na stará kolena s motorkami a já si dodělávala řidičák ve věku, kdy už na třídních srazech kolují fotky vnoučat. 

Shodou dalších okolností jsme po roce měnili stroje (jak se teď v Třebíči máš, Banďoure?) a do života nám vstoupili Bruno 650 a Vilibald 800, oba původem z Mnichova, už s nějakými životními zkušenostmi a pár šrámy, ale pořád s chutí do ježdění… Trochu jako my, až na ten původ.

Takže letos znovu směr Brenner-Torino-Col de Larche. Jako skorozačátečníci pěkně autem, motorky na podvalu a kola vzadu v autě, přece je nenecháme doma. Milion věcí, bordelu neúrekom, v předvečer odjezdu slavnostně vyhlašuju, že příště jedu na dovolenou  pouze a) jen na motorce, maximálně b) letecky jen s příručním zavazadlem.

Plán je prostý, zahnízdit v Barcelo a pak střídavě vyrážet na kolech a motorkách. Apartmán máme zajištěný přes Booking.com a jsme unešení, doteď jsme vždycky bydleli v kempu.

Budiž rovnou řečeno, že cyklistické ambice jsme museli dost osekat, chyběla minulá kondice a máme co napravovat. Místní populární cyklistický „Diplom za 7 vrcholů Ubbaye“  letos nevezeme,  ale něco jsme projeli, na Cayolle málem umrzli a na Bonnettě jsme také stáli.

 

A teď konečně motorky! Přinesly nám spoustu nečekaných zážitků, rozšířily akční rádius a byly záchranou ve dnech, kdy se nepovedlo počasí. Stačilo přejet přes St. Jean nebo přes most Serre Poncon a už jsme vjížděli do provensálského slunce.

Nechce se mi detailně popisovat jednotlivé itineráře a nosit tady dříví do lesa, spíše jen útržky a dojmy.

Byla to naše první alpská zkušenost, takže kdo si vzpomene na své začátky, určitě pochopí, zvlášť vyděšené postarší motorkářské začátečnice.

Taky s fotkami je to bída, ještě neumíme koordinovat. Buď se otevře krásný záběr, nebo se dá zastavit, ale ne oboje najednou. A často se prostě jelo na kochačku a focením jsme si to nekazili.

CESTA K PRAMENI UBBAYE, MALJASSET

Tu jsme jeli na kole, je to jen kousek, ale můžeme to doporučit jako zajíždku při okruhu přes Col de Vars. Směr od Jausiers, v St. Paul neuhnete nahoru na Vars, ale dáte se vesničkou doprava pořád proti proudu řeky. V Maljassetu je koncové parkoviště, i když dále vede šotolina. V každém případě vás odmění fantastická scenérie.

PRVNÍ OKRUH PŘES COL D ALLOS DO DIGNE LES BAINS

Zatáčky jsou vždy krásné, ale pro mnohé z nich jsem měla jen původní německé pojmenování  (die Kurve, mn.č. die Kurven) - to jsou ty úzké silničky, zatáčky čelem vzad a stoupání nebo klesání minimálně 10 - 17 %. Ideálně se skálou ve vnitřním úhlu.    

Tak jsme opatrně vyjeli na Allos a pokračovali dolů po proudu Vedonu přes Colmars - stojí za návštěvu, jedno z hraničních pevnostních městeček, která Ludvíkovi XIV. projektoval architekt Vauban. Mimochodem je neuvěřitelné, co toho ten chlap za živost stačil postavit.

V Digne dáváme oběd, počkáme, až se přežene déšť a zpátky vysloveně příjemnou cestou na Seynes a přes Col St. Jean zase sjíždíme do údolí Ubbaye. Asi 220 km.

ODPOLEDNÍ VYJÍŽĎKA PŘES COL DE VARS A MT.DAUPHIN

To dopoledne jsme si vyšlápli na Pra-Loup. A potom. že už radši necháme pracovat jiné koně.

Přes Col de Vars jsme spadli do údolí Queyras. Láká nás ještě Izoard a sjezd do Brianconu, ale necháme to na jindy. Odbočíme na Mt. Dauphin - další Vaubanova pevnost chránící od jihu Briancon. No, pevnost, vlastně plnohodnotné městečko. Návrat k Serre-Poncon a vedlejšími silničkami v kopečkách si to kroutíme domů. Asi 150 km.

Další dva dny dost soustavně prší, tak zodpovědně odpočíváme pak jdeme na pěší výšlap na Col d Alaris - lesem, mezi pastvinami, pěkný výlet. Nebýt hrozivě černých naducaných mraků, které se nám lepí na záda, došli bychom až na další kopec. Takhle prcháme po spádnici dolů rovnou do cukrárny.

OKRUH K MT. VENTOUX

Další den zase předpověď nic moc, ale už chytáme motoabsťák. Ještě že máme Provence na dosah. Takže pod Serre Poncon přes Tallard k jihu, projíždímě Laragne a dál na Gorges de la Meouge - letos je v řece málo vody, ale soutěska krásu neztrácí. Nad ní se rozšiřuje údolí směrem na západ, odbočují cesty do menších kopců (nebo taky ke hromadě hnoje, kterou hlídá vzteklý čokl, jak jsme kdysi poznali na kolech – to bylo zrychlení!).

Není nic nového, že ve Francii slušný člověk oběduje mezi 12. - 14. hodinou a malé místní pekárny a koloniály zásadně světí siestu. Byl to jediný zdroj časového stresu na odlehlých silničkách uprostřed ničeho. Já vím, že jsme si mohli vozit v kufru chleba, a taky že jsme ho pro jistotu vozili, ale teplý oběd patřil do plánu. My prostě rádi jíme.

V této souvislosti rozhodně doporučujeme Auberge Au Chaudron Danseur na D542 cestou z Gorges de la Meouge do Sederonu, cca 6 km před Sederonem. Rodinná  hospoda u silnice, skvělé plné tříchodové menu za 14 euro a hordy motorkářů, kteří buď míří k Mt. Ventoux nebo se kochají údolími a zatáčkami Drome Provencal.

Původně jsme chtěli dojet jen do Saultu, ale projíždíme Col de l homme mort neboli průsmykem mrtvého muže a přes fialové lány levandule se otevírá pohled na mystický Mt. Ventoux.

Jinak to dopadnout nemohlo. Stojíme letos na vrcholu Mt. Ventoux, poprvé s motorkami, teplota 8 st. a vichr, co trhá oslům uši, klasika. Koncové stoupání od Chalet Reynard je letos nějak kratší a plošší, ale stejně, snad někdy příště se tu ještě na kolech vrátíme.

Přijíždíme po necelých 400 km večer domů plní zážitků a s první cestovatelskou nálepkou na kufrech.

Další den musíme na trh a odpoledne bereme kola a na Col de la Cayolle. Tentokrát si nás hory vychutnaly, do půlky kopce krásně, pak trochu hůř, nad 2000 m n.m. déšť a na vrcholu přídavek ledových krup. Ani svišti nepískají, všichni klepou kosu v norách. A v tomhle se vracet dolů, to miluju! Balíme se do všech membrán, ale stejně se v půli sjezdu s mrznoucími prsty i brzdovými špalky zapřísahám, že kolo už v životě nechci vidět. Jako už tolikrát.

Takže druhý den jediná možná varianta  je moto a teplo.

OKRUH KE KAŇONU VERDON

Přejíždíme zase přes Allos a údolím Verdonu až do Castellane. Jak klesáme, přibývají stupně na teploměru. Chtěli jsme teplo, máme ho mít. Odkládáme, co se dá.

Mimochodem, oběd v Castellane ve společnosti skupiny asi třiceti italských motorkářů, kteří na obrazovce sledují probíhající MotoGP a vehementně fandí… to se nezapomíná.

Nejsilnější zatáčkový zážitek nicméně máme z úseku Castellane-Le Burguet po D 102, číslem silnice si nejsem stopro jistá, ale nad Castellane se zvedá silnička tak 3 metry šířky, aspoň mě tak připadala a ta se ani nekroutí, ta se zalamuje právě v těch K… s těmi skálami v ohybu. A kupodivu se tu dost jezdí, takže můžete pořád čekat v protisměru rozvášněného domorodce za volantem. Takže potom okruh nad kaňonem Verdonu už byl pro nás zasloužený odpočinek.

Kolem Trigance na Moustier-st-Marie a na Puimoisson. Začátek července je tu neobyčejně fotogenický, levandule v plném květu, což místy proniká i do dopravního značení - „pozor, úsek nehod, fotografuje se tu“!

 

Dál na Digne a pěkně v pohodě přes St. Jean domů. Já se nerada unavená vracela přes Allos, který je bezesporu nádherný, ale těžký z obou stran, na kole i motorce. A klesá se do Barcelo dolů s propastí napravo, to já nerada.

Cca 380km.

OKRUH ÚDOLÍM VARU DO GUILLAUME

Začátkem července se vyhánějí do kopců stáda ovcí. V praxi to vypadá tak, že někde na konci vesnice vyloží dva kamiony stresovaných oveček (ano, i ovečka ve stresu zvýšeně vylučuje), dál je vypustí po svých a někdy před stádem jede varovné auto a někdy ne. Opatrně. V každém případě je hezké se nechat mírumilovně obtéct mořem ovcí a pak pár set metrů prostě proklouzat.

My je mezi Cayollou a St. Martin d Entraunes potkali dvakrát.

Oběd v Guillaume. Vracíme se okruhem přes Ggs Daluis, 17 tunýlků a nádherné rudé skály fantastických tvarů, a to jsme z Českého ráje na ledacos zvyklí.

Dál Annot a přes kopec do údolí Verdonu, Colmars a přes Allos (!) domů. Cca 250 km.

COL DE LA BONNETTE CYKLO A MOTO

Není nic nového, že na alpských silnicích musí fungovat soužití většího množství aut, motorek a kol, resp. jejich jezdců a řidičů. Byli jsme z kola zvyklí na absolutní ohleduplnost řidičů aut (asi i motorkářů, ale ty jsme ve své nepoučené minulosti vnímali jen jako trvalou hrozbu). Francie je prostě cyklistická země. Letos jsme postupně došli k tomu, že jako motorkáři se musíme držet zlatých pravidel, jako např. nikdy nemáš přednost, nikdy nejsi vidět a jsi menší, tak uhni. Přiznávám, že jsme netypický druh motorkáře a opravdu jsme občas trochu zdržovali provoz. Radši dojet zdravý než první.

Na kole si dáváme vždycky pozor, abychom nejezdili vedle sebe, hlídali stopu v zatáčkách a pokud možno ani v 14% stoupání moc nekřižovali silnici, i když máme smrt na jazyku. Jako motorkáři hrkáme na jedničku klidně půl kopce, než bezpečně předjedeme, ale můžu se tu veřejně svěřit, že ti cyklisti jsou dost pakáž! Klidně se baví tři vedle sebe, ve sjezdu vyjíždějí do protisměru a pod vrcholy kopců se motají od patníku k patníku, jako by nevěděli, co roupama.

Takže ve středu Bonnetta na kole. Tu střední pasáž kolem jezírek pod pevností Restefond jsme si pamatovali nějak lehčí a ta koncová rampa je prostě nechutná..., ale fotka  u obelisku musí být a počasí nám přeje.

A ve čtvrtek vyrážíme s motorkami na

OKRUH PŘES BONNETTU DO ÚDOLÍ TINEE

Ze Jausiers na Bonnettu začíná asi příprava na Tour, dneska vyrazili všichni natrénovaní hobíci! Se svou motorkářskou plachostí nepředjíždím, dokud  fakt dobře nevidím, (skupinky nahoru přes celý jízdní pruh a proti sjíždějí v protisměru ti machři, co už nahoře byli a dají si to ještě dvakrát do oběda), takže ty krásné zatáčky nahoru jsem si moc neužila. Tak snad dolů?  (Prozradím: ani náhodou, tentokrát holandský karavan, co se kochá, ale odpočívadlo by ho zdržovalo. Nevadí, příště už budu určitě míň plachá a tudíž svižnější).

Takže znovu obelisk a klesáme na druhou stranu k St Sauveur de Tinee. Výhledy z Bonnetty jsou pro mě snad nejkrásnější z celé téhle oblasti, a že je z čeho vybírat!

V St Sauveur vy-ni-ka-jí-cí steak za pár euro a dál podle řeky dolů.

Pak kousek po státovce a uhýbáme na sever do Ggs de Cians - další rudé skály, to se neokouká. Beuil, Valberg, Guillaume a po úbočích údolí zase St. Martin, na Cayollu a domů. Tentokrát nám Cayolla ukazuje svou nejhezčí tvář i svišti zdraví u silnice.

Poznámka lekavé začátečnice: já vím, že podélné praskliny, šotolinu ve vrcholu zatáčky nebo kameny velikosti cihly milují všichni a není to nic zajímavého, ale pro mě to byl prostě vždycky strašidelný zážitek. Z Valbergu do Guillaume je to luxusní svezení, ale pravý pruh celou dobu podélně proťatý přesně v ideální stopě. Ale taky nevadí, příště bude líp. Cca 300 km.

A POSLEDNÍ OKRUH NA POHODU

Jedeme za vzpomínkami na Sisteron, úplně vedlejšími silničkami, kolem Tallard se zajížďkou k La Motte du Caire – tam je úžasná vzdušná ferrata, kdyby někdo měl toho adrenalinu málo.

Přijíždíme k Sisteronu z opačného břehu Durance s fantastickým výhledem na sisteronskou skálu a pevnost.

V Sisteronu jsme ve špičce úspěšně prospojkovali průjezd městem rychlostí chůze (díky za školu jízdy, Maty Lando!). Katedrála musí počkat na příště, prostě jsme tam nezaparkovali - nebo spíš nás ten frmol otrávil.

A kocháme se a nefotíme.

Zase jinými vedlejškami se vracíme krajem jablek, co ho máme z minula tak rádi. Poslední steak v Tallard v hospodě „U motorkáře“ nebo tak nějak - na rohu hlavního tahu a náměstí a asi po 180 km brzdíme u apartmánu.

 

Místo odpočinku balíme a vyjíždíme přes Jausiers na Larche směr Lago di Garda, ale to už je jiný kraj a jiný příběh.

Kolem a kolem:  Najeli jsme asi 2000 km. Jezdili jsme okruhy tak od 180 do 400 km, projeli údolí Ubbaye, Varu,Verdonu i Tinee, což obnáší většinu místních velkých vrcholů - Col de Vars, Col d Allos, Col de la Cayolle, Col de la Bonnette. Objeli jsme Ggs. du Verdon. Několikrát jsme vyjeli směrem k Sisteronu - doporučujeme síť silniček od jižního cípu jezera Serre Poncon, směr Tallard, případně odtud zajížďku k La Motte du Caire nebo druhým směrem na Gap. Za Sisteronem na západ začíná Drome Provencal, kraj táhlých údolí, soutěsek a příjemných vrcholů s krásnými točitými silnicemi. Když už jste tam, Mt. Ventoux je opravdu nutné vidět, resp. vyjet. Gorges de Daluis a Ggs de Cians jsou v obou směrech nádherné.

Jsme spokojení, co jsme projeli a viděli, ale i rádi za to, kolik krásných kopců i údolí nám ještě zbývá do budoucna. Vyjezdili jsme se za dva týdny jako za dva roky a těšíme se na mnoho dalších společných kilometrů.

Tímto taky ještě jednou moc děkujeme Michalovi, jakou péči věnoval našim motorkám a my si pak mohli dovolenu jen užít bez jediného technického problému.

A děkuju všem, co trpělivě dočetli až sem... Není to určitě správný motorkářský cestopis, je to… poprvé.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE