Hanibal 2009, aneb letos dál, než do Rakouska

Po loňské 4-denní klasice, Grossglockner a „okolí“, kterou kluci absolvovali beze mě, jsme se letos rozhodli podívat jinam a také o něco dál. Po různých návrzích, mezi kterými nechybělo ani Norsko, nakonec zvítězila cesta do francouzských Alp, kde nás lákalo množství relativně vysokých horských sedel. I vzdálenost a cesta pro přesun se zdála přijatelná – první den k Bodamskému jezeru po dálnici a dále už přes Švýcarsko v horách a do Francie. Zpáteční cestu jsme naplánovali opět jeden den přesun po italských dálnicích, trochu pojezdit na italsko-rakouském pomezí a potom už domu.

Hanibal 2009, aneb letos dál, než do Rakouska

Kapitoly článku

1.den, sobota

Je sobota 12.9.2009 a já po nedočkavostí probdělé noci vstávám těsně po sedmé hodině, snídám, odnáším již v týdnu sbalený kufr a tankvak do garáže na motorku, strojím se, srdceryvně se loučím se ženou a dětmi a v půl desáté odjíždím z Vysokého Mýta směr dálnice D11, resp. první čerpačka na ní směr Praha, kde mám sraz se zbylými členy naší expedice. Jsou tři: Martin s BMW GS 1150, Pavel s litrovým V-Stromem a Tomáš s úplně novou Tenerkou. Marně hledám posledního člena týmu, Pepu na patnáctkovým Intrudru a dovídám se, že nedorazí, protože při včerejší projížďce mu kleklo dobíjení a závadu se mu nepodařilo odstranit… :-(. Dorazilo ještě pár kamarádů, ale ti s námi nejedou, přijeli nám jen popřát hodně štěstí na cestu.
Po nezbytné kávičce (všichni) a cigárku (ne všichni) asi v půl jedenácté vyrážíme. Tím je popis „zajímavostí“ prvního dne u konce, dokonce ani na Barrandovském mostu se nic nestalo a celý den jsme 120 – 140km rychlostí naprosto v pohodě, s několika málo zastávkami dojeli až do města Kaufbeuren, takže jsme měli téměř splněno. Přespali jsme v zájezdním hostinci za 30E se snídaní, výborná večeře i s třemi pivy nás přišla cca na 17E. Ještě poznámka k tomuto dni: můj litrový Fazer je při klidné jízdě po dálnici schopný na nádrž ujet hodně přes 400km, což jsem opravdu netušil a je to dvojnásobná vzdálenost, než kterou spolu na jedno tankování jezdíme doma… :-).

2.den, neděle

Po snídani, která už tak byla pozdní, jsme se dost zdrželi a vyjížděli jsme až po 10. hodině, což byl první z řady hřebíčků do rakve programu naší cesty, především druhé poloviny, ale o tom později. Dopředu můžu napsat, že tento den byl parádní. Počasí skvělé, nálada i tempo vynikající, příroda s prvními kopci a čím dál vyššími perfektní, takže jediné mírné zklamání nastalo, alespoň u mě, ze stavu některých švýcarských silnic. Snad kromě absence „opravného“ štěrku jsem se cítil jako doma. Ale horší, než u nás to nebylo, takže pohoda. 
Užili jsme si první švýcarsko-německé kopečky, vydrželi ještě kousek dálnice přes Švýcarsko a Lichtenštejnsko a pak už hurá k prvnímu z vrcholů naší cesty, jímž byl Furkapass, sedlo ve výšce 2 436 m n.m. Cestou k němu překonáváme nižší Oberalppass – výška 2044 m n.m., kde poprvé oceňujeme poprázdninový termín naší cesty, protože i tak je tu motorek a aut na silnici a na parkovišti tak akorát. Po nezbytných fotkách pokračujeme dál. 
Kousek za Furkapassem zastavujeme v serpentinách na vyhlídce u ledovce, kde kromě krásné přírody pozorujeme z několika málo metrů úplně ochočené a hrozně vyžrané sviště. Jestli tam brzy někdo nedá ceduli zákaz krmení, tak prasknou a bude po atrakci. 
Zbytek dne již pouze dojíždíme příjemným údolím a hledáme ubytování, které nalézáme ve městě Brig. Jsme již utahaní a tak nevymýšlíme a bereme vlastně první hotel, který zkusíme. Cena 36E v dané lokalitě v pěkném hotelu (***) i se snídaní nám přijde v pohodě. Jak se později ukázalo, byl to náš nejdražší nocleh, což jsme vzhledem k další trase nečekali. Po krátké hygieně vyrážíme do města a svorně se nacpeme luxusní výbornou a obrovskou pizzou za 7E, k tomu nějaké pivko a spát. Trochu nás trápí, že jsme opět nabrali ztrátu oproti plánu, ale optimisticky počítáme, že to všechno doženeme při středečním přesunu po italských dálnicích. Ha, ha, ha… .

3.den, pondělí

Ze včerejšího ranního zdržení jsme se poučili a dnes vyjíždíme už těsně po deváté. Cíl dnešku je dojet co možná nejdál za Val D´Isere. Ranní časovou rezervu „vyčerpáme“ hned na prvním kruháči, kde se Tomáš, protože to tam zná, nekouká po skupině a volí jiný výjezd. Následuje anabáze volání, SMSkování, volání zpět na zmeškané hovory – no prostě romantika na motorkách. Takže z Brigu vyjíždíme ve třech s tím, že se s Tomášem brzy setkáme, máme přeci všichni mobily… . Jedeme po E62 směr Martigny, kde sjíždíme do města a po D1506 míříme na Chamonix. Při výjezdu z Martigny, stále bez Tomáše, netrefuji správný výjezd z kruháče (bylo jich prostě moc), ale silnice vede do pěkného kopce, a proto ignoruji navigaci, která mě přemlouvá k obratu a vedu celou skupinu na vrchol. Odměnou je nám pohled na sluncem zalité město i celé údolí. Moc hezké, pár fotek a zpátky dolů na kruháč, tentokrát trefuji správný výjezd a po pěkné nové silnici šplháme přes Col des Montets do Chamonix.
Tady nás přivítalo krásné počasí a Tomáš. Slunce pere co to dá a pohled na Mont Blanc je parádní. Po povinném cigárku a občerstvení vedle nádražní budovy nasedáme a vyjíždíme k dalšímu z cílů naší cesty, k Val D´Isere, resp. k průjezdu přes Col De L´Iseran.

V Chamonix jsme ještě filozofovali nad tím, že se nemá jezdit otrocky dle navigace a je potřeba taky sledovat cedule a jet podle hlavy, aby člověk vůbec věděl, kudy jede. To jsme v praxi vyzkoušeli kousek za Chamonix, když jsem jel super podle hlavy a cedulí, akorát jsem si v tom souboji s navigací spletl názvy měst Megeve a Geneve… . No fakt nekecám. Takže jsem směle vedl skupinu po dálnici na Ženevu a ignoroval navigaci, která mě dost důrazně tahala z dálnice pryč. Nakonec mě Martin dohnal a donutil z dálnice sjet. Trochu zajížďka, ale návrat na původní trasu byl krásnou přírodou. Před městem Flumet jsme uhnuli na D 218b, směr Beaufort a přes toto městečko a několik menších sedel jsme pěknou horskou silnicí (D 925) dojeli do Bourg Saint Maurice. Dotankovali jsme, v supermarketové kavárně jsme si dali výbornou kávu a cigárko a za nádherného počasí jsme pokračovali po D 902 do Val D´ Isere. Kamarádi mě varovali, že je to profláklá motorkářská cesta, tak ať jedu pomalu. No jasně, jak jinak. Předsevzetí mi vydrželo přesně 10 minut, než mě předjelo asi deset obtloustlých Němců na GSech …:-). Pak už to bylo jen o tři kvalty dolů a veliká paráda. Silnice zařízlá do hory se spoustou „hadích“ zatáček, kdy levá střídá pravou, je vidět dost daleko před sebe, rychlost je přitom přijatelná a dá se to fakt parádně a bezpečně užít. 

Míjíme jednu z mnoha „ledovcových“ přehrad, u kterých je na první pohled jasné, že do vody pravidelně sypou modrou skalici a opět o něco déle, než jsme původně chtěli, dojíždíme do Val D´Isere, kde pouze chvilku fotíme, protáhneme ztuhlé končetiny, někteří povinnou cigaretku a rychle dál, nahoru, na Col De L´Iseran, do výšky 2 770m n.m.
Výjezd jedním slovem paráda, přestože silnice trochu skákala, v mírné mlze byla hodně vlhká a hlavně se dost ochladilo, takže jistota v zatáčkách byla pryč. Dole se na mě zavěsil nějaký místní puberťák, co to evidentně dobře znal, protože v zatáčkách, do kterých nebylo vidět, mě neskutečně dotahoval. Nahoře se pak z puberťáka vyklubal statný padesátník v džínách na 20 let starým dobrým Báwu LT, který mi po sundání přilby mával a volal, že to byla super jízda a dobře se mu jelo... . 
Po pár fotkách a tak sjíždíme dolů a s ohledem na blížící se soumrak hledáme nocleh. Bingo, hned na poprvé ho nacházíme v hotýlku ve vesničce Bessans za 34E se snídaní a s garáží na motorky (tady jsem čekal 40E a víc, takže spokojenost).
Na večeři jsme zašli do vedlejší restaurace, kde jsme se nechali překvapit, co bude skrývat nabídnuté menu, kterému nikdo z nás opravdu nerozuměl. Zeleninová polévka, moc dobrá, výborné vařené hovězí s kaší, (jakože vařené hovězí moc nemusím, tak tohle bylo opravdu vynikající). Poté přišla na řadu ochutnávka asi čtyř druhů tvrdých sýru, v tu chvíli jsme pochopili předchozí otázku onoho staršího hostitele, jestli si dáme červené víno a jeho reakci, když jsme řekli, že ne, že si dáme pivo :-) a na závěr výborný moučník se stejně dobrým malinovým sirupem. Byly jsme velice spokojení, jen starý pán nějak kroutil hlavou, protože když my jsme už dojedli, francouzští hosté u vedlejšího stolu byli teprve u toho hovězího. No jo, no… . Večeře komplet 22E na jednoho, což sice není nejmíň, ale v této kvalitě, množství a pestrosti to u nás nepořídíte. Bohužel, vzápětí se drobně a hustě rozpršelo a začínáme tušit, co nás čeká zítra.

4.den, úterý

Ráno se probouzíme, okamžitě letím k oknu a světe div se, slunce, občas mrak, ale po dešti ani památky. Takže hygiena, snídaně a šup na stroje. Už při nasedání nám optimismu z rána moc nezbývá, počasí se „horsky“ rychle mění, je zataženo, zima, vlhko a začíná poprchávat. Na nepromoky to není, takže vyjíždíme. Tento den jsme jezdili na bezkonkurenčně nejlepších silnicích a o to víc mě mrzelo, že byly v podstatě celý den mokré, navíc teplota se pohybovala mezi 5 až 10°C, takže na nějaké řádění v zatáčkách to moc nebylo. Vyrazili jsme dál na západ po D902, směr Lanslevillard, pak po D1006 směr Itálie. Při průjezdu kolem Lago del Moncenisio byla taková mlha, že jsme se neviděli navzájem, natož abych věděl či alespoň tušil, kde jsme, to jsme zjišťovali až večer u mapy. V Itálii jsme pokračovali po SS25 k dálnici a rychlý přesun k městu Briancon a dalším kopečkům. Trochu se oteplilo, silnice oschly, tak jsme jeli pěkně svižně, abychom něco nahnali, což se nám brzy „podařilo“, protože původní záměr sjet z dálnice u města Oulx jaksi nevyšel. První sjezd jsme minuli, druhý byl zavřený a tak jsme jeli dál a doufali, že nás to z dálnice pustí dřív, než za tunelem do Francie. Našteští se tak stalo těsně před tunelem u města Bardonecchia. Sice jsme si zajeli, trochu to prodloužili a tím zpozdili, ale cesta z Bardonecchii po takové okresce s pěkným asfaltem byla zábavná, pěknou přírodou, navíc bylo teplo a sucho. Na dlouhou dobu naposled, ale to jsme v tu dobu ještě netušili.
Při přejezdu Col de I´Echelle (1762m n.m.), již opět ve Francii, se už rozpršelo zcela na férovku. Takže krátká pauza, nepromoky včetně návleků na boty i rukavice a pokračujeme dál na Briancon
Briancon jsme si docela užili, Garmin měl nastavený mod „nejkratší“ a to byste nevěřili, kudy nás protáh, ale aspoň to nebyla nuda. Hlavně pro kluky s bočníma kuframa, ti se v některých uličkách opravdu nenudili… . Navíc se nám na úplně posledním kruháči podařilo ztratit dva členy týmu, což v našem případě byla celá polovina, ale naštěstí jsme byli po kupě do deseti minut a hurá pěknou silnicí na Col D´Izoard (2360m n.m.). Tady sice chvíli nepršelo, ale silnice zůstávala mokrá. Takže klasika: koukanda, focení, cigárko, suvenýrek, samolepka a zase dolů. Zpestřením byl pěkný Triumph, který přijel proti nám. Měl sice dvě kola navíc (auto), ale líbil se nám. 
Čekal nás krásný úsek D902, silnice zařízlá ve skále, nádherná příroda, hluboký kaňon čisté horské řeky, krátké mosty a tunely. Udělali jsme pár zastávek na fotky a cigárko a při jedné z nich vyjel z protisměru slovenský kamion a už když nás míjel, jsme si říkali, co tady asi tak chce dělat. Nebudu Vás napínat, zůstal viset v nájezdu hned do prvního tunelu. To už jsme ale odjíždělili, takže fotku nemám.  

Následoval Col de Vars (2108m n.m.), pár menších sedel a pak už rovnou k vrcholu dnešního dne, vrcholu celé francouzské části a vlastně i celé cesty: ke Col de la Bonette. Na konci D902, na křižovatce s D900, došlo k rozdělení týmu. Vzhledem k vytrvalému dešti, zimě a pozdní hodině se Pavel s Tomášem rozhodují jet rovnou do Itálie a sehnat ubytování, já s Martinem to stáčíme na druhou stranu, na jihozápad, směr Jausiers a vysněný Col de la Bonette a dál do Itálie. Na křižovatce v Jausiers nás vítá zelený nápis „otevřeno“, takže za to v hustém dešti s úsměvem bereme a jedeme svižně nahoru. Úsměv nám ale brzy zamrzne na rtech a to doslova. Už v této výšce (1200m n.m.) je docela zima a já začínám tušit, co nás nahoře čeká. Zhruba ve dvou tisících se má předtucha začíná pomalu naplňovat. Už neprší :-), už sněží :-(. Poprvé na motorce stírám z plexi sníh, zajímavé je, že mi není vůbec zima, zřejmě z napětí, jak dlouho bude trvat, než se sníh začne držet na silnici. Padá čím dál víc a asi ve 2 300m n. m. už jedeme ve vrstvě břečky. Zastavuji a řešíme co dál. Pokračujeme. Ve 2 500m n. m. zastavuji podruhé, tentokrát pevně rozhodnut, že končíme. Martin souhlasí. Nerad, ale souhlasí. A když se tak na to dívám s odstupem, udělali jsme dobře. Čekalo nás ještě přes 200 výškových metrů a klouzat pak dolů po namrzlé silnici, ve sněhové vánici, asi by to nebylo moc příjemný. Takže s horolezeckým heslem „dostat se dolů, je důležitější, než nahoru“ to otáčíme a chvíli ve vánici a pak už jen ve vytrvalém dešti se vracíme ke křižovatce, kde jsme se rozdělili a dál do Itálie. Z Bonette celkem 70km v totálních sra…, utahaný, hladový a zklamaný. S klukama se setkáváme v hotelu Italia, v malém pevnostním městečku Vinadio. Večer u pizzy a po pár pivech už jsme veselejší a s dalším heslem „zážitek nemusí být pěkný, hlavně, když je silný“ v klidu usínáme. A perlička na závěr: když jsme se pod Bonette otáčeli, míjeli jsme cyklistu, který mazal nahoru jakoby se nechumelilo. S největší pravděpodobností na něj nahoře čekal doprovod, ale i tak to nechápu… .

5.den, středa

Nejhorší den z celého výletu, takže jen heslovitě. Ráno optimismus, paráda, kupovitá oblačnost, slunce, sice chladno, ale pršet nebude. Nebude? Ale jo. Začalo ještě během snídaně… . Otrávený se balíme, někteří z nás lezou do vlhkých bot a vyrážíme. Cíl? Po dálnici přes Itálii, pokud možno co nejblíže ke Stelviu a Timmelsjochu. 500km v hustém dešti, v chladnu, na italských dálnicích, kde Vás kromě zimy a vody každou chvíli „nastartuje“ úžasný systém značení a mýtných bran, kdy Vás klidně nechají sjet z dálnice na nájezd na jinou dálnici, která je po 1km zavřená, takže se vracíte, což znamená platit při sjezdu, brát lístek při nájezdu, otočka, zas platit při sjezdu, brát další lístek při dalším nájezdu, to vše v nepromokavých návlecích na rukavicích, na tankvaku, no prostě lahůdka. Radši už jsem zapomněl, kolikrát jsme to absolvovali. Dost rychle jsem se rozloučil s myšlenkou, že doženeme ztrátu z minulých dní. Den ale končil velmi optimisticky, když kousek před městem Brescia se mraky rozestoupily, ukázaly se Alpy a zapadající slunce. Měl jsem v tu chvíli takovou radost, že jsem začal divoce gestikulovat na motorce a choval jsem se jak malej kluk. Večer u piva kluci říkali, že jsem byl jak Vale po vítězném závodu. No je fakt, že jsem se radoval moc :-). Před Veronou jsme uhnuli k severu a po dálnici vedle jezera Lago del Garda jsme už za tmy dorazili do letoviska Riva del Garda. Ubytování jsme sehnali celkem rychle, v pěkném hotýlku za 32E se snídaní. Po horké sprše následovala večeře, pár piv a po krátké procházce kolem jezera rychle spát. Bylo toho na ten den už dost.


6.den, čtvrtek

Ráno nám počasí opět mění náladu a plán, tentokrát ovšem velmi pozitivně. Nejenže neprší, ale je téměř dokonalé azuro, poměrně teplo již po ránu a tak u snídaně řešíme co dál. Řeči o rychlém návratu po dálnici jsou pryč, padají návrhy o prodloužení až do pátku (Já a Martin), případně až do soboty (Já). Sobotu mi zamítli hned, ale o pátku se intenzivně jedná. Pavel asi půl hodiny volá na několik míst a pokouší se posunout neposunutelnou schůzku. Nakonec volíme kompromis. Domů jedeme sice dnes, ale rušíme pouze Stelivo a vyrážíme na Bolzano, Merano a Timmelsjoch. To vše bez Tomáše, který se svou Tenerkou vyráží směr Marmolada a Brno, kde má nějakou víkendovou akcičku. Timmelsjoch jedním slovem paráda. Do kopce, do kopce, do kopce a když už si myslíte, že jste nahoře, tak se to před Vámi u městečka Schonau otevře a Vy vidíte, že nějakej poblázněnej projektant v těžký kocovině nakreslil silnici přímo na vrchol hory a máte před sebou dalších 800 výškových metrů.

Jen pro zajímavost, těsně pod vrcholem mě trochu děsí můj Fazer, když v 8000 otáčkách místo aby pěkně kopnul, vadne. Naštěstí mi brzy dochází, že to bude jen řidším vzduchem. Před tím jsem to takhle vysoko asi tolik netočil nebo nevím. Na vrcholu (2 509m n. m.) pár fotek, čumenda a psychická příprava na zbytek cesty, protože nás čeká sjezd do Rakouska, asi 100km k dálnici a pak něco přes 700km domů. Celkem jsme ten den dali přes 1000km a přiznávám, že od Plzně už jsem fakt nevěděl, jak si mám sednout. Uff. Z Timmelsjochu jsme odjížděli ve tři odpoledne, domů jsem přifrčel o půl druhé v noci.

Něco na závěr

Líbilo, líbilo, líbilo. Deště mohlo být míň, ale také víc, takže to vlastně dopadlo docela dobře, až na nepokořený Col de la Bonette. Příroda byla pěkná všude, silnice v pohodě, ale nejvíc se mi asi líbilo ve Francii. I přes déšť jsem tam měl celkový dojem z ježdění o něco lepší, než v ostatních zemích. No a pro příští rok musím kluky přesvědčit, že když je v plánu tolik km, je potřeba si dát den nebo dva fóra, aby člověk nemusel stresovat a byl prostor pro improvizaci. Hlavní organizátor Martin už spřádá plány na příští rok, tak uvidíme, s čím přijde.
Na nějakou přesnou statistiku jsem nikdy nebyl, takže velmi stručně: 6 dní, přes 3 500km, náklady včetně dálničních známek téměř přesně 15 000kč, což mi přijde docela v pohodě, protože jsme spali v hotelech, na jídle jsme rozhodně nešetřili, piv taky pár bylo, nějaké ty dobroty, kávičky, suvenýry atd.
Už se těším na příště.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.10
Známkováno: 10x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist