Francie 2010

Naše motodovolená po jižním a západním pobřeží Francie, dále přes zámky na Loiře až do Paříže.

Francie 2010

Kapitoly článku

Francie 2010

V únoru 2010 jsme začali plánovat se ženou dovolenou na léto. Zvítězila Francie a tak jsme měli 4 měsíce na přípravu. Celou cestu jsme absolvovali na Hondě CB600F Hornet (r.v. 2005) a jelikož nejde o vyloženě cestovní motorku, snažil jsem se plánovat denní dávky v rozmezí 300 – 400 km s ohledem na manželku, co by spolujezdce. Trasu jsme měli rozplánovanou do 15 dnů s odjezdem 3.7.2010. Čekalo nás něco přes 4000 km a tak jsme uvedený den, v sobotu, s napětím, jak to všechno dopadne, a co nás čeká a nemine, vyrazili.

Den 1.

Je šest ráno, počasí velmi příznivé. Motorka stojí připravená v garáži. Doplňujeme poslední zavazadla a kolem osmé hodiny vyrážíme ze Stříbra směr hraniční přechod Folmava a odtud po silnici B20 směr Burghausen. Toto německé hradní město leží na řece Salzach, která tvoří hranici mezi Bavorskem a Rakouskem. Stejnojmenný hrad je na levém břehu řeky vysoko na skále. Jeho hradby se táhnou přes 1 km po hřebenu skály a Burghausen je tak prý nejdelším hradem v Evropě a dokonce na světě. Určitě by stálo za to, strávit zde celý den, a vše si pořádně prohlédnout. My jsme si však pouze dali kávičku a dortík v jedné cukrárně s teráskou s výhledem na hrad a pak jsme pokračovali směr Rakousko – Salzburg. Zde jsme si dali zhruba tříhodinovou přestávku. Prohlédli jsme si staré město s výšlapem k branám pevnosti Hohensalzburg, kam se dá také dojet zubatkou. Kolem páté odpolední jsme nasedli na motorku a uháněli do Sankt Martin bei Lofer - dnešního cíle, kde jsme plánovali přečkat noc ve známém kempu Park Grubhof. Kemp leží na rozlehlé louce u řeky Saalach, kolem jsou hory, vše čisté, upravené – krása. Sociálky v kempu přímo přepychové. Za noc jsme platili 23,10 EUR, což bylo o něco více, než jsem před tím četl v recenzích, ale stálo to za to. Dnešní den ujeto celkem 325 km.

Den 2.

Z kempu vyrážíme opět brzy ráno a dnešním cílem je italské město ležící na jihu jezera Lago di Garda – Peschiera del Garda. Jedeme směr Innsbruck, navigace nás, mou vinou, omylem navede na dálnici, a tak musím ještě nechtěně zakoupit dálniční známku za 5 EUR/15dní na zhruba 20km. U Innsbrucku platíme první mýtné 8 EUR a jedeme po dálnici, která se klikatí překrásnými Tyrolskými Alpami, směr hraniční přechod Brenner – Itálie. Zde už za italské mýtné ženeme přes Bolzano a Trento do Peschieri a těšíme se, jak se vykoupeme v jezeře. Ubytování zde je o dost dražší než na severu jezera. V prvním velkém kempu Bella Italia po nás chtějí 50 EUR na noc za 2 dospělé, stan a motorku, kterou musíme mít na parkovišti asi 500 m od stanu. Tuto úžasnou nabídku odmítáme a bereme sousední kemp opodál v borovicovém háji za 36 EUR, což také není málo, ale líbí se nám tu. Sociálky OK, malý bazén na koupání, a pláž jezera zhruba 50 m od kempu. Hlady už skoro nevidíme, ale bohužel jsme přijeli v době siesty kolem 15 hodiny, kdy se prostě nedělá, a tak musíme vyčkat alespoň do 17 hodiny a čas si krátíme koupáním v jezeře. V noci nás uspává houkání 2 sov, které tu žijí v korunách borovic a také vzdálené burácení bouřky, která se tu noc přežene hlavně přes severovýchodní pobřeží. Na náš stan padne jen pár kapek a tak vše přežíváme bez újmy. Dnes jsme urazili 380 km. Ještě si chvíli povídáme ve stanu, co nás čeká příští den, a pak už unavení usínáme.

Den 3.

Dnes máme za cíl dojet k pobřeží Středozemního moře, někam poblíž francouzských hranic. Jedeme směr Brescia, Cremona, Piacenza, Alessandria až konečně dorazíme do Savony, kde děláme delší pauzu na odpočinek. Ještě než vjedeme do města, máme malý trapas při placení mýta u sjezdu z dálnice. Trošku jsme to zde zasekli, ale nakonec to dobře dopadlo. Mimochodem s mýtnými branami jsme se tak trochu prali celou naší cestu po Francii :-) Úsek dálnice z Alessandrie do Savony je parádní. Dálnice má docela velký spád, jede se stále z kopce spoustou tunelů a přes množství mostů a krajina je opravdu nádherná. Savona je třetí největší přístav zdejší provincie Ligurie. Je zde pevnost Priamar, která se tyčí na jednom z pahorků a která byla dříve sídlem tehdejšího námořního vojska. Nám se však ve zdejším vedru nechtělo procházet památky a pokračovali jsme v klidu při pobřeží směr Sanremo projížděje zdejší městečka s ohromným dopravním ruchem zapříčiněným nespočetným množstvím turistů a hlavně skůtristů, kteří se zde prohánějí jako někde na okruhu. Každých několik kilometrů narážíme na policejní hlídky, které si vždy všímají hlavně cizinců. Vědom si zdejších vysokých pokut, držel jsem na tachometru stálou rychlost nepřekračující 50 km/hod. Co nás trochu zklamalo, byla nemožnost vykoupání se v moři. Všechny pláže při pobřeží byly v soukromém vlastnictví a podnikaví Italové toho využívali zpoplatněným vstupem až 7 EUR za osobu. Jelikož jsme se chtěli pouze vykoupat a hned jet dál, připadala nám taková cena nepřiměřená a tudíž jsme od koupání upustili. Tuto noc jsme chtěli ušetřit nějaké peníze a tak jsem se pokoušel najít nocleh někde v kopcích nad městem. Byl ale problém najít nějaký volný, nezarostlý plácek, kde bychom postavili stan, a na který by nebylo vidět ze silnice. Když se nám asi po hodině hledání podařil jeden takový najít, šli jsme na průzkum a uvelebili jsme se ve stínu stromu, pojídajíc něco málo z našich zásob. Od noclehu zde nás však odradilo smradlavé hovno, které tu asi zanechal nějaký přejedený turista :-) Vrátili jsme se proto zpět k pobřeží a rozhodli se, že nakonec přespíme opět v kempu. Jak si tak v poklidu jedeme, přiblíží se k nám zleva motorka a už se dáváme do řeči. Jaké překvapení slyšet češtinu. Stavíme na nejbližší benzině, seznamujeme se, sdělujeme si zážitky a zjišťujeme, že část cesty máme společnou, a tak následující 2 dny budeme pokračovat ve čtyřech s našimi novými přáteli z Moravy. Ve městečku Ceriale, někde na půl cesty mezi Savonou a Imperií, se ubytováváme v kempu Delphis za 37,50 EUR na noc. Kemp byl přímo na pláži, tak že jsme se konečně mohli vykoupat, to bylo fain. Nevýhodou však bylo, že 20 m od kempu vedla železnice a vlaky zde projížděly minimálně každou hodinu a ve většině případů si ještě zatroubily, abychom je asi nepřehlédli. Sociálky byly také příšerné, navíc nebyly zahrnuty v ceně a tak za umytí se jsme solili další EURA, já navíc pouze za studenou vodu, jelikož teplá už nebyla. To jen dokreslovalo celkový dojem z tohoto místa. Celý kemp byl pod plachtami na železných kůlech a tak to trochu připomínalo vietnamské trhy u nás. Pojmenovali jsme si tedy s našimi novými přáteli kemp výstižným názvem – Hanoi. Náladu nám to však rozhodně nemohlo pokazit a popíjíc lahvinku vína na pláži jsme kecali dlouho do noci. Stany jsme ani nestavěli a spali jsme pouze ve spacákách. Za dnešek jsme najeli 350 km.

Den 4.

Dneškem už překročíme francouzské hranice a konečně se dostaneme do vysněné Francie. Než se tak stane, stavíme ještě v Sanremu, které si chceme trochu prohlédnout. Město je známé krom památek také pořádáním velkého množství zábavních akcí a slavností.
 
Nejznámější je hudební festival – Festival di Sanremo. Zhruba po 2 hodinkách vyrážíme do Francie, která je už fakt hodně blízko. Nebýt cedule s ukazatelem Francie, tak jsme pomalu ani nepoznali, že jsme přejeli hranice.
V plánu máme najít si ubytování v nějakém z hotelů F1 a odtud pak bez zavazadel projet Monaco a Nice. Skutečnost dopadla trochu jinak. Prvně narážíme na problém domluvit se s Francouzi. Jelikož bohužel nikdo z nás neuměl řeč lidu galského kohouta, snažili jsme se dorozumívat anglicky. To je ve Francii však vcelku problém, alespoň dle našich zkušeností. Lidé jsou velice ochotní a vstřícní a opravdu se vám snaží pomoci, ale mluvit budou zkrátka jen a jen francouzsky, i když anglicky většinou umí nebo by alespoň měli umět, jelikož se jí učí ve školách. A tak, při jakékoliv otázce na směr, či hledané místo, jsme se vždy půl hodiny dorozumívali rukama a nohama a kreslili obrázky, ale pokaždé jsme dané místo našli a pokaždé nám Francouzi trpělivě vysvětlovali ve své mateřské řeči kudy kam. Zajímavostí ještě bylo, že když už někdo anglicky mluvil, tak to byli starší lidé, což nás překvapilo. Čekali jsme spíš, že mluvit budou ti školou povinní, ale u těch jsme naráželi nejčastěji na totálně nechápavé výrazy, až na pár výjimek. Francouzi, jak už bylo mnohokrát psáno, jsou zkrátka vlastenci jak hrom, ale to, že by byli neochotní, či arogantní, musím absolutně vyloučit, alespoň nám se to ani v jednom případě nestalo. Díky tomuto handicapu v dorozumívání jsme nocleh našli podstatně déle, než jsme očekávali. Jediný hotel F1, který jsme našli, byl do posledního místa obsazený a bez předem poslané objednávky nebyla šance se ubytovat. Dojeli jsme nakonec za Nice, 10 km před město Antibes, do městečka Villeneuve-Loubet ležícího u překrásného zálivu, který se nazývá Zátoka andělů.

Tady jsme se ubytovali v úžasném kempu Parc des Maurettes za 25 EUR na noc. Na vyhrazené místo se nám vešly oba stany, tak nás cena vyšla pro každý pár na krásných 12,50 EUR. Seznamujeme se zde z dalšími rodáky, tantokrát z Plzně, svět je opravdu malý. Postavili jsme rychle stany, dali sprchu, sházeli bagáž z motorek a vraceli se zpět na prohlídku Nice a Monaca. Cesta podél Azurového pobřeží je úžasná a ač na ni mnozí nadávají kvůli dopravní přeplněnosti, my jsme si jí užívali plnými doušky. Nikam jsme nespěchali a na motorce nebyl problém se v zácpě snadno protáhnout. Navíc řidiči zde jsou na motorky zvyklí a ochotně uhýbají, dokonce i řidiči autobusů, to je v našich podmínkách opravdová utopie. Monaco jsme nakonec nestihli, a tak nás mohl uspokojit alespoň noční pohled na městečko Saint Jean Cap Ferrat. Na Nice, ostatně jako na každé město zde na pobřeží, by člověk potřeboval nejlépe celý den, a ještě by si vše nestihl pořádně prohlédnout. My stihli z tohoto zhruba 350 000 města, a hlavního letoviska Francouzské riviéry, vidět přístav, kde kotví samozřejmě spousta přepychových jachet, a historické centrum, protkané spoustou úzkých uliček. Viděli jsme také Andělskou promenádu táhnoucí se podél Azurového pobřeží, kde jsou vystavěné jedny z nejluxusnějších hotelů zde. K vidění je tady toho podstatně více, ale nás bohužel tlačil čas.
Do kempu jsme se vrátili kolem 22. hodiny. Cesta zpět byla krásným zážitkem. Nebylo již takové vedro, doprava podstatně ochabla a člověk se mohl skutečně kochat jízdou a zdejším prostředím. Při lahvince vína měníme původní plán, pokračovat druhý den s Moraváky dál směr Cannes, a prodlužujeme si zde pobyt o jeden den. Chceme si totiž pořádně prohlédnout Monaco, které jsme dnes nestihli, a máme k tomu ohromnou příležitost, jelikož plzenští přátelé to tu mají dost v merku a nabídli se, že nás druhý den provedou. Uleháme a v hlavách si přehráváme dnešní zážitky, jsme nadšeni. Celkem dnes najeto 221 km.

Den 5.



Snídáme v kavárně ve sportovním přístavu Marina Baie des Anges, který je v Zátoce andělů, v komplexu čtyř budov hotelu Maeva Residence Le Baronnet Marina Baie des Anges, kterému říkáme pyramidy, podle jejich kaskádovitého vzhledu. Klídek, pohoda, příjemná obsluha. Jdeme se ještě společně vykoupat na pláž k moři a poté se již loučíme s Moraváky, kteří vyrážejí dále bez nás. Během dopoledne stihneme také vířivku v našem kempu a pak už nás čeká tolik očekávaný výlet do Monackého knížectví. Jedeme tentokrát autem s našimi novými průvodci z Plzně. Parkujeme v jedné z mnoha podzemních několikapatrových garáží. Jelikož Monaco není veliké svou rozlohou (pouze 1,97 km2), využívá se zde opravdu každý kousek místa. Nejprve vidíme zdáli Monte Carlo (jednu z pěti hlavních částí Monaca) proslavené svými kasíny a část závodní tratě Formule 1, která se zde jede v rámci Grand Prix o Velkou cenu Monaca, hlavně její část vedoucí přístavem. Pak se vydáváme na náměstíčko Palais du Prince před knížecí palác.
Rodina Grimaldů tu vládne již od roku 1927 a asi nejvíce ji proslavila kněžna Grace (Grace Kelly z Holywoodu). Od paláce je to jen kousek cesty k muzeu Oceánografie. Toto muzeum mne nadchlo hlavně spoustou mořských akvárií s nejroztodivnějšími živočichy, největší nádrž tu zabírá celá dvě patra, tak že jak scházíte po schodech dolů, dostáváte se vlastně ke dnu této luxusní nádrže.
Výhled ze střechy muzea, z jedné strany na moře a z druhé na Monaco, nám také zůstal zakořeněný v hlavách, jelikož je úchvatný. Čas strašně rychle ubíhal a my museli tento druhý nejmenší stát světa pomalu opustit. Určitě se sem ještě někdy musíme vrátit, protože jsme zdaleka vše nestihli projít. Večer zajdeme ne večeři k pyramidám na výtečné mušle a pak už se jen odvalíme do stanu plni báječných zážitků. Byl to první a zároveň poslední den naší dovolené, kdy jsme nesedli na motorku.

Den 6.

Balíme věci a loučíme se s našimi přáteli. Mrzí nás to, ale plán trasy nás žene dál. Kolem desáté dopolední vyrážíme do Cannes. Stavíme se na chvilku pouze v Antibes, kde si fotíme zdejší pevnost v přístavu. Zdejší Marineland, což je taková mořská ZOO, hned vedle položený akvapark, lunapark a motýlí farmu, navštívit nastíháme, ale jednou se sem určitě podíváme s našimi dětmi.
Pokračujeme dále do Cannes. Procházíme si promenádu při Azurovém pobřeží, chodník slávy, kde hledáme otisky známých herců a hereček,a samozřejmě fotka na Červeném koberci nesmí chybět.
Ano, město proslavené hlavně díky každoročně pořádanému filmovému festivalu založenému v roce 1946 stojí jistě za návštěvu. Dáváme si lehký obídek v Mc´Donalds a už uháníme dále do Saint-Tropez – města, které má jméno podle římského důstojníka Torpese, jehož dal popravit císař Nero. Město, o kterém toho bylo už také velmi mnoho napsáno a mnozí nás odrazovali, ať ho vynecháme, že krom známé četnické stanice zde není nic k vidění, nás osobně uchvátilo.
Zdejší přístav se spoustou kavárniček, parky na petanque, kde místní relaxují ve stínu stromů při této hře, spousta obchůdků a celková atmosféra města na nás velmi zapůsobila. Ceny jsou zde pro nás však vskutku příšerné. Za 2 malé kávy a 2 dcl vody platíme 14 EUR – paráda. Co také chtít od města, kde se sjíždí ta největší smetánka. Původně nijak pozoruhodnou rybářskou vesničku kolem přístavu založeného marseillskými Řeky nejvíce proslavilo až natočení filmu s Brigitte Bardot – A bůh stvořil ženu a pak, pro nás asi známější, film Četník ze Saint Tropez z Louis de Funesem.
 
Den se pomalu přelil do pozdního odpoledne a my museli pokračovat. Předjížděli jsme nekonečnou kolonu aut, která se line jak do města, tak z města, a cílem bylo druhé největší francouzské město Marseille. Než jsme sem dorazili, odpočinuli jsme si krátce v Toulonu – městu s velkým vojenským přístavem a s hlavní francouzskou námořní základnou. Do Marseille to bylo už jen něco kolem 50 km. Příjezd do města nás uvítal zpoplatněným vjezdem do několikakilometrového tunelu vedoucím pod ním. Bohužel se průjezd Marseillem stal pro nás tak trochu utrpením.
Všechny cesty ze všech směrů byly totálně ucpané, nekonečné zácpy, kam jen oko dohlédlo, i s motorkou byl problém se zde promotávat a do toho se mi zbláznila navigace, tak že výsledkem bylo asi dvouhodinové bloudění z jednoho konce města na druhý. Projížděli jsme Starým přístavem, který je srdcem města, a končili jsme vždy v nějakých panelákových čtvrtích obývaných hlavně černošskou populací. Všichni tu na nás po každé hleděli, jako kdybychom přiletěli z Marzu – docela zážitek.
Zajímavý byl také průjezd kolem nějakého blešího trhu se vším možným i nemožným a tehdy jsem si vzpomněl na nějaký článek o Marseille, který jsem kdysi četl, kde krom jiného stálo – město mnoha barev, zvuků a především kultur. Tak to opravdu sedělo na toto místo. Nakonec se díky mladému páru sedícímu v autě v jedné z nekonečných kolon úspěšně vymotáváme směrem na Vitrolles. Slečna sedící u stáhnutého okénka byla jednou z mála, která nám bez problémů vysvětlila cestu v angličtině, huráá. Kousek za Vitrolles se nám daří konečně najít kemp. Ukazatele zde nebyly žádné, tak jsme se museli ptát na cestu. Zastavili jsme dokonce na četnické stanici, kde se seběhli všichni policisté a společnými silami a lámanou angličtinou se nás pokusili nasměrovat, a musím říct, že celkem úspěšně. V devět večer stojíme před branou vjezdu do kempu u slanovodního jezera Étang de Vainé a tachometr ukazuje 271 ujetých kilometrů. Kemp vypadá dost honosně, a tak se zprvu trochu obábám, kolik bude stát nocleh. Nakonec je to v pohodě – 19 EUR. 
Tento kemp byl pro nás ve finále tím nejhorším, ve kterém jsme za celou dovolenou spali, a to z toho důvodu, že nebyl určený pro stany. Byly zde pouze chatky nebo karavany, tak že povrch byl hodně kamenitý. Stan jsme nestavěli a spali jsme pouze ve spacácích schovaní za motorkou. K naší smůle zde do dvou do rána hrála místní discotéka a pak se jeden roztomilý páreček v chatce asi 5 metrů od nás začal zuřivě hádat tak do pěti do rána. To už na nás padala trudomyslnost a chápali jsme pocity výpravy Čecha Karla Němce, když dobývala severní pól. V osm ráno, celí rozlámaní a nevyspalí, balíme věci a zdržíme se ještě asi hodinu na recepci, jelikož personál nemůže najít naše pasy. No paráda. Nakonec však vše dobře dopadá, pasy jsou nalezeny, omluvy příjímáme s úsměvem a dokonce, za toto malé nedopatření, nemusíme nic platit. 
Trudomyslnost se vytrácí, nasedáme na Hondičku a odjíždíme směr Saintes-Maries-de-la-Mer

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 25x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist