Výchova dívek v... Chorvatsku

Den 1

O pár dní později si teda od starší dcery půjčuju jejího Nmaxe, k tomu beru svého, oba šoupnem na vozejk a vyrážíme. Jedeme v neděli v časném ránu, takže pohoda, všude prázdno, v pozdním odpoledni jsme na místě.

Cílem je maličké istrijské městečko Brseč, kde se mi včera podařilo najít celkem levné bydlení ve starém baráku s famózním výhledem na moře – přesně řečeno na průliv Vela vrata, kterým pak hluboko pod námi defilují menší i obří zaoceánské lodě, směřující do nebo z přístavu v Rijece.

Nejdříve ale musíme vyložit vozejk a otestovat, zda se našim strojkům cestou nic zlého nepřihodilo. A kam jinam zajet než na zdejší nádhernou, bohem a turisty zapomenutou pláž. Teda, bohem tak úplně zapomenutá není, nahoře přibyla závora a vjezd není ani tak placený, jako prostě zakázaný. A ten kilák z kopce a pak hlavně do kopce se nikomu pěšky šlapat nechce, takže klasičtí slunečníkoví rekreanti mají smůlu :-) Ovšem samozřejmě – vyježděná cestička kolem závory prozrazuje, že pro motorky zákaz neplatí, takže jedééém…. Parkujeme dole u majáku, odkud je to k pláži jen pár schodů a pak už jen hup do moře, kafe hadr, chachá.

Den 2

Takže dneska to už opravdu propukne. V rámci příprav jsme sice najeli pár kiláků, ale teď se začne lámat chleba… První cíl je mys Kamenjak na samotné špičce Istrije. Kopírujeme pobřeží převážně po vedlejších silničkách, došlo i na šotolinku, ale pořád jedem jako by se nechumelilo, paráda. Na místě jsme kolem poledne, slunce praží, ale koupačka včetně proplavání zatopenou jeskyní přináší potřebné osvěžení.

Ale žádné velké zdržování, frčíme dál - omrknem amfiteátr v Pule, dáváme pozdní oběd na promenádě ve Fažaně a místní turistický ruch podpoříme nekřesťansky drahou zmrzlinou pod Starým městem v Rovinji. Odtud máme vyhlídnutou cestu po staré železniční trati do Kanfanaru (předělávali ji na cyklotrasu, ale před pár lety tam šlo v pohodě jet), jenže zjišťujeme, že předělávka už je u konce a s ní přibyly i zákazové značky a zábrany. Nechceme prudit šlapaly a podíváme se jen kousek k ruinám kostelíku po souběžné silničce. Z Rovinje se začínáme vracet, ale ne kolem moře - míříme do vnitrozemí a bereme to přes typická istrijská městečka italského střihu rozesetá po jednotlivých kopcích.

Snažíme se vyhýbat velkým silnicím, občas zastavíme nasát atmošku, prostě cesta na pohodu.

V podvečer brzdíme u bývalé železniční stanice Učka, kdy se natáčely známé filmy s Vinnetouem. Z filmového nádraží už nezbylo vůbec nic, tak se jdem podívat aspoň k portálu tunelu, který je kousek odtud. Trať je dávno mimo provoz (o pár kiláků dál se sesunul svah a vytvořil další atrakci jménem Pijana pruga, ale tu dneska vynecháme), takže nezbývá, než si jen představit, jak z tunelu vyjíždí supící lokomotiva Union Pacific…

Poslední položkou dnešní trasy je rozhledna na vrcholu Vojak, nabízející nádherný výhled na Rijeku a okolní ostrovy. Je večer, v serpentýnách staré hlavní silnice a pak hlavně na lesní asfaltce na vrchol už trochu mrzneme, ale co. Převýšení 1400 metrů přímo od hladiny moře hodně je působivé a i když je trochu opar, rozhled všemi směry rozhodně to stál za tu trochu nepohody.

No a ještě dlooooouhý a klikatý sešup k moři a jsme zpátky akorát k večeři v místní konobě. Najeto nějakých 280 km.

Den 3

Vyrážíme hnedka ráno a dnešním cílem jsou kopce Severního Velebitu nad Rijekou. Vedlejší silničky a pak lesní šotolina nás dovedou až k prameni řeky Rječiny, která tady vytéká z jeskyně pod skálou. Bohužel přístup až k prameni z našeho břehu nakonec není možný kvůli vodárně a plotu, takže dělám jen letecký průzkum dronem a tím končíme. Ale i tak fajn zajížďka, zase s terénní vložkou po lesní cestě. U Dražice se napojujeme na starou hlavní silnici z Rijeky na Zagreb. Provoz je nulový, povrch dokonalý. Mít silnější stroj, bylo by to místo jako stvořené na broušení kolínek (my můžeme tak maximálně brousit stojany). Motonirvána (pokud tedy nechceme brát vážně značky se čtyřicítkou před každou sebemenší zatáčkou - tady se buď fakt někdo dočista zbláznil, nebo má brácha místního vrchního silničáře fabriku na značky) pokračuje jestě dál i na odbočce až do horského střediska Radešovo. Tady dáváme oběd, při kterém poprvé a naposledy selhává chorvatská gastronomie – v „planinskom dome“ Sušak je celkem asi 10 hostů, z nichž šest jen sedí nad pivem a klábosí, ale příprava oběda (výběr ze tří hotovek – vybrali jsme čevabčiči a těstovinový guláš) trvá třičtvrtě hodiny a ve finále slečna přišla oznámit, že guláš vlastně už nemají, tak jestli mají udělat ještě druhé čevabčiči. Při představě dalšího čekání se dělíme o jednu porci, ale ta je naštěstí jednak dost velká pro oba a navíc vynikající, takže nakonec jsme vlastně spokojení, že jsme se nepřežrali a ještě ušetřili.

Po lesní rozbité asfaltce sjíždíme zpátky na hlavní (těsně před koncem potkáváme v protisměru kamion na dřevo a představa, že bychom ho potkali v předchozích zatáčkách, mě doteď trochu děsí) a pak kolem přehrady Lepenica a přes městečko Fužine mizíme v lesích a na horských planinách Severního Velebitu. Výhledy na louky, kopce a pak i na moře a okolní ostrovy jsou zase fascinující, nikde nikdo, na kvetoucích loukách se volně pasou stáda koní, nad hlavou krouží nějaký hodně velký dravec… co víc si přát. Na úrovni Senje se otáčíme a šotolinkami „o patro níž“ se postupně vracíme k pobřeží, pak přes most na ostrov Krk a trajektem na Cres (no, trajekt nám málem ujel – při hledání spojení jsem popletl příjezd a odjezd, ale naštěstí jsme do přístavu přijeli „s velkou rezervou“, která se scvrkla na dvě minuty, a trajekt jsme stihli jen díky paní v budce s lístky, která odjezd pohotově vysílačkou pozdržela).

Dneska má konoba u našeho ubytování zavřeno, takže odbočujeme do maličké rybářské vesničky Beli, kde se jednak vykoupeme na opravdu příjemné malé plážičce a druhak dáme večeři, nejdražší za celou dobu – holt to je tak, když má hospoda ve vesnici monopol... Pak už jen skok posledním trajektem zpátky na pevninu a za pár minut jsme doma. Najeto 220 km. 

Den 4

Dneska měníme lokalitu, ale ještě před tím je čas na rozlučku se zdejší krásnou pláží. Ta má zajímavou dohru – akorát se balíme, když se z moře ozve mohutné dunění a mezi pevninou a ostrovem (takže tak dva kilometry od břehu) profičí taková divně špinavě zbarvená, celkem velká a nápadně rychlá loď. Kouknu na Marine Radar a ejhle - USS Trenton, takový lepší trajekt amerického námořnictva, který je, jak jsem se dočetl, používaný hlavně pro humanitární operace. Na rozdíl od běžných trajektů však dosahuje rychlosti až 80 km/h - inu u vojska se na nějaký ten galon a uhlík nekouká, že… Uplyne nějakých 5 minut, vyrážíme ten kousek ke strojům a trajekt mizí v dáli, když za sebou najednou slyšíme takové divné hučení, pak zvuk valících se vln a jekot z pláže: ke břehu totiž dorazily dobře metrové vlny, které tahle kocábka vyrobila, a které na pláži způsobily takové malé tsunami. Vlny se přehnaly přes celou pláž, někoho spláchly do moře, někoho poválely po kamanech, hotová apokalypsa. Lidi zoufale loví děti, kroksy, ručníky a lehátka a já si tak říkám, jak má někdy ta humanitární pomoc i celkem nečekané kolaterální důsledky, no…

Nakládka je dneska nějaká složitější, jakoby skútry nějak otekly, ale nakonec se zadaří. Po poněkud nudném přejezdu se kousek od Zadaru nakýblujeme do o poznání méně romantického penziónu (ale zato  stojí hned u vody a navíc disponuje velkým privátním parkovištěm, kde nikdo neřeší náš vozejk). V podvečer už není tak strašné vedro, tak ještě dáváme trochu krkolomný výjezd do hor k jedné z mála chorvatských ferrat. V rámci jejího zdolávání se vysápeme i na šutr jménem Mitrovičov kuk, ze kterého je fakt exkluzivní „kuk“ mezi skalami až k moři hluboko dole. Paráda. 

Najeto 20 km. 

Den 5

Dnešní trasa vede až k bosenské hranici k prameni Cetiny (fakt jedno z chorvatských MUST SEE), ale cestou nemůžeme nepřibrzdit aspoň u vyhlídky na Hadí řeku.

 Za Obrovacem má silnice na Knin parametry velmi slušné „jedničky“, ale po pár kilometrech se z ničeho nic mění na vyasfaltovanou (a někde ani to ne) polňačku, no zajímavý engineering… Na jedné ze silniček málem přepůlím bez nadsázky metrového hada, který se vyhřívá na asfaltu, uhýbat rozhodně nehodlá a zmizí samozřejmě až ve chvíli, kdy z baťůžku pracně vydoluju foťák…

Z Kninu to bereme k prameni Krky s vodopádem Krčiče (kterým kupodivu teče docela dost vody, v létě je obvykle na suchu) a pak následuje poctivých 15 km staré šotolinové silnice krásnou a liduprázdnou krajinou proti proudu tohoto potoka … kde jsi, můj Stromkuuuuu...

 U pramene Cetiny nás vítá stádo zvědavých oslíků. Je vidět, že místní se o okolí začali starat, přibyla malá vyhlídková plošina a pidistánek, ubylo bordelu. Doufám jen, že příští rok nepřibude ještě plot a pokladnička… 

Zpátky se ještě projedeme kolem beznadějně zarostlé Unske prugy, kdysi elektrifikované hlavní trati ze Zagrebu do Splitu, za války zničené, pak za peníze EU draze opravené, a nakonec z politických důvodů opuštěné, a nakouknem i do kninské Citadely nad městem. S motorkou jde s trochou snahy dojet až nahoru před vrata (vyhlídková terasa je hned za nimi), auta parkují tak o 100 metrů níž pod celkem prudkým kopcem. Když jedeme nahoru, koukáme, že na parkovišti pro auta parkune GSo s postarším chlápkem vzezření Seana Conneryho, doprovázeným výrazně mladší buchtou (asi taky dcera, nebo žeby neteř?). Když pak jedeme dolů, potkáváme tuhle dvojici, jak v tom vedru dupou v motorkářském pěšky do kopce proti nám, mladá paní mává rukama, ukazuje na nás a páníček dostává hustou a i do našich helem slyšitelnou sodu na téma jak blbě zaparkoval.

Dál pokračujeme křížem krážem přes místní dědiny k vodopádu Manojlovac. Ten je podle některých nejhezčí na Krce, ale pro svoji horší přístupnost stojí stranou zájmu turistického průmyslu. Panorama s vodopádem je nejlíp vidět z vyhlídky na protější skále, a k té se na motorce dá (skoro) dojet, takže pro nás je volba jasná.

Další cesta vede smutnou krajinou, která, na rozdíl od pobřeží, stále nese jasné stopy 30 let staré občanské války. Občas výstavní baráky, občas vypálené vesnice, rozmlácené školy, opuštěné hřbitovy. Nápisy v cyrilici na zarostlých hrobech přitom jasně napovídají, kdo tady měl nakonec navrch…

Chmurné myšlenky rozhání aspoň šipky s názvy okolních usedlostí - některé jsou milé (Paliči, Kočiči, Miliči, Ljubiči, Baliči, Kurili a další), jiné poněkd explicitní...

  

Poslední dnešní cíl je kaňon s vodopády na řece Zrmija, ale když vidíme tu díru, tak v tom vedru zase přichází ke slovu dron a fotky dělám jen shora.

Další zastávka už má čistě servisní charakter – v Obrovaci dáme napít našim koňům i sobě - místní sámošku připravíme o zásoby zmrzliny a chlazeného pití, které si vychutnáváme na hezky upraveném nábřeží s nohama zaparkovanýma v příjemně chladivé a překvapivě čisté řece.

Ještě půlhodina domů, moře a konoba – a den může úspěšně skončit. Najeto 230 km.

Den 6

Dneska to bude víc chodivé, ale nejdřív zase trocha šotoliny přes profláklý průsmyk Mali Alan (naštěstí žádné davy, cestou jsme potkali jen dva enduristy, jinak nikde nikdo) do vesnice Sveti Rok a dál do Gračace, připomenout si místo, kde jsme před rokem ztroskotali cestou do Tivatu (to je ale zase jiná pohádka...). V rychlosti ještě nakoukneme na místní nádraží, které je celkem významné a kde svého času stavěly i rychlíky z Prahy. Ne, nic se nezměnilo, jediná opravená místnost je malá dopravní kancelář, jinak budova uvnitř i stará remíza naproti pořád připomínají spíš ubytovnu bezdomovců nebo válečnou zónu. Škoda.

Nad městečkem se tyčí vápencové věže nejjižnější části Velebitu a kdesi hluboko mezi nimi se skrývá taková pseudoferátka Mali princ, náš dnešní cíl. Nejprve je ale potřeba složit maturitu z jízdy po šutrech - skoro čtyři kilometry dlouhá strmá lesní cesta nás sice potrápila, ale zvládli jsme ji nakonec oba bez ztráty kytičky a hlavně bez šrámů na strojích i na motosebevědomí. 

Masochistickými zážitky ze čtyř hodin klopýtání přes kořeny a lezení po šutrech nebudu laskavé čtenáře tohoto serveru zatěžovat, ale finální výsap na Bily Kuk ve výšce přes 1100 metrů za to stál. Aspoň deset minut si připadáme fakt jako horolezci na Mt. Everestu a na fotkách to skoro ani nevypadá, že se tam dá dojít v podstatě normálně pěšky, pokud teda netrpíte extrémně velkou závratí. Bylo to hezké, výhledy nezapomenutelné, ale blížící se bouřka (ze které nakonec zbylo jen pár kapek) nás vyhání zpátky ke strojům.

Domů fičíme po staré státovce (jako skoro všude v HR v perfektním stavu), koupací zastávku děláme u vodopádu Berberov Buk (kašlete na narvanou Krku, stavte se tady, nemá to chybu!) a dál už jen tradiční zmrzlinová relaxace v Obrovaci a jsme zpátky v penzionu. Najeto 145 km. 

Den 7

Je tady poslední den… V noci přešla pěkná buřina, ale ráno je zase krásně a nám se nechce domů, tak dáme ještě projížďku po pobřežní magistrále do Karlobagu a pak nahoru do hor na známou šotolinu mezi divoce tvarovanými skalami Velebitu.

Čas je ale neúprosný, takže po pár kilometrech se musíme otočit a frčet zpátky. Celou cestu nám znepříjemňuje silný vítr, fičící z hor, který dělá z jízdy po pobřežní silnici fakt dobrodružný zážitek. Na doslova poslední fotící zastávce pár kilometrů od ubytka taky jeden náš stroj přichází k prvním a poslednímu úrazy cesty - při poryvu se kácí a opírá o svodidlo, což je sice jen žďuchnutí, ale i to stačí na rozbití plexi. Nojo, co naděláme.

Nakládku už máme nacvičenou, takže tentokrát jsou skútry na vozejku během deseti minut, vedlejší bistro nám mezi tím do krabic připraví čerstvé mořské potvory s hranolkama na cestu a před půlnocí už parkujeme v Praze před barákem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE