Gruzie a Arménie 2021 + video

Díky návratu do Tbilisi jsem změnil plán a rozhodnul se vyjet na vysoký Kavkaz do vesnice Omalo. Omalo a silnici která do něj vede u nás zpopularizoval jeden z mála televizních pořadů o motocestování, Moto Cestou Necestou s Liškou a Revaiem. Místní mě varovali, že na Transalpu tam nedojedu, že jenom lehké enduro a Luka přidal historku, že před pár lety se tam někdo na R1200GS zabil. To mě povzbudilo a vyrazil jsem. První den jsem dal Tbilisi - Telavi, kde jsem měl zamluvený hezký hotel. V hotelu jsem nechal boční kufry a většinu věcí a další ráno vyrazil do Omalo. Pokud bych jel třeba na KTM 890 ADV, asi by to bylo zbytečné, ale na Transalpu jsem děkoval v každé vracečce, že jsem ho odlehčil.

Při stoupání na Abano Pass mu celkem už i docházel dech. Plná jednička to jistila a Transalp se statečně škrábal výš a výš. Po dosažení cca 2800m Abano Pasu jsem si myslel, že mám vyhráno, ale chyba. Teď mě čekal sjezd z pasu dolů a pak finální výstup do Omalo. Asi v půlce klesání vzdala práci zadní brzda a uvařila se. Když mi bota propadla i s pedálem skoro na zem, tak jsem myslel, že s cestou je konec a koukal kam budu skákat z motorky. Naštěstí se mi vratká na sypkém kamení podařilo vykroužit a s přibrzděním o stěnu svahu jsem motorku zastavil. Po vychladnutí se kupodivu brzda rozhodla fungovat dál a mohl jsem pokračovat. Omalo je nádherné místo a doporučené ubytování Hotel China bylo úplně super. Výhled z věží do údolí a na hory je neskutečný.

Druhý den jsem dal opět přechod Abano Pasu, doložil jsem věci v Telavi a pokračoval až k Arménské hranici do Hotelu Kavkaz. Dlouhá, úmorná a horká cesta plná prachu a náklaďáků neubíhala a já rozhodnutý vydržet jsem se se západem slunce dohrabal až do hotelu. Tam hned po mě dojela skupina motorků z Rakouska, kteří cestují na starých GS. Večere s nima bylo příjemné zpestření, procvičil jsem si němčinu a dozvěděl se pár rad. Večeři jsme měli zpestřenou svatbou, která probíhala prakticky v celém hotelu. :-)

Ráno jsme se rozloučili a oni jeli na Tbilisi a já na Jerevan to Arménie. Překročení Arménské hranice celkem v pohodě. Musím jenom upozornit, že hranice má otevírací hodiny a v noci prostě nefunguje. Ráno má otevřeno asi od 8 nebo 9 hodin. Druhým celkem větším problémem byla doba, kterou motorka byla na území Gruzie. Legální maximum je myslím 3 měsíce a já jsem měl motorku v Tbilisi dva roky. Moje původní myšlenka, že se přes celníky prostě prokecám, vzala rychle za své a začali to řešit. Nakonec jsem projel, ale bohužel za cenu celkem masivní pokuty cca 6000,- CZK. Na Covid se nijak nehledělo. Této pokutě se dá vyhnout a pokud si budete nechávat moto v Gruzii, tak je možné si vyřídit Gruzínské SPZ, které jsou na max 12 měsíců. České SPZ zůstanou na úřadě v Rustavi a jak se po třeba 11 měsících vrátíte, zase si je tam vyzvednete. Poplatky jsou v rámci stokorun. Kontrola očkovacího certifikátu, díky tomu jsem nemusel absolvovat jejich test a mohl jsem se rovnou probojovat do Arménie. Na hranicích jsem musel koupit jejich povinné ručení a koupil jsem zase Arménskou SIM s internetem.

Cesta až do Jerevanu byla celkem peklo. Nevím jestli jsem vybral špatnou silnici, ale cela silnice je jedna velká stavba, objížďky které nejsou značené a strhnuté mosty. K večeru jsem dorazil úplně mrtvej do Jerevanu, kam přesně v tu stejnou chvíli přišla i slušná bouřka. Našel jsem ale svůj byt v krásném Jerevanském paneláku, moto zaparkoval ve dvoře mezi domy a šel si konečně lehnout.

Jerevan je krásné a moderní město, tedy alespoň centrum, které je plné fontán, parků a restaurací. Stejně jako v Tbilisi tak se nad městem se opět tyčí socha Matky Arménie, kde také hoří věčný plamen a je kolem ní volně přístupná výstava obrněných transportérů a raket. Na mě asi největší osobní dopad měl památník a k tomu přidružené muzeum Arménské genocidy. Je to opravdu těžký zážitek, který jsem nějaký čas musel vstřebat. Od té doby nemám tak dobrý vztah k Turecku jako jsem měl předtím. 

Výhoda založení základny v Jerevanu je ta, že většina nejzajímavějších míst je v jednodenním dosahu okolo města. V Jerevanu pak může člověk využívat dobrých hotelů, restaurací a téměř nonstop otevřených prodejen všeho možného. Také ve městě sídlí společnost, která servisuje a půjčuje ADV motorky. U nich je take možné domluvit dlouhodobé parkování. Je to firma http://www.dreamriders.am a je na ně opravdu spolehnutí. Motorku jsem u nich nechal zase rok, udělali na ní servis a drobné opravy a naprostá spokojenost. Mají na půjčení různé dualsport motorky, takže není problém udělat si jenom letecký výlet do Armény se zapůjčením motorky na místě.

V následujících dnech jezdím okolo Jerevanu. Za vidění určitě stojí jezero Sevan a ikonický klášter Sevanavank. Sevan je celkem kousek od hlavního města a následně se stáčím na jih okružní silnicí číslo 10 kolem jezera a dalších klášterů. U městečka Tsakkar se stačím do vnitrozemí na silnici 428, která vede do oblasti Khosrov Forest a kolem tří tisícových hor se vracím zpátky do Jerevanu. Je to opravdu pohodová vyjížďka na celý den a výhledy jsou dech beroucí.

Další skvělou projížďkou je výlet na klášter Noravank, ke kterému se dostanete úžasnou silnicí Noravank monastery road číslo 41. Výhledy a barvy okolí se neuvěřitelně mění a opět to není nijak daleko od Jerevanu. Kdo nemá problém se závratí, tak může vyšplhat po úzkých schodech až do vrchního patra kláštera. 

Antický chrám Garni je opravdu kousíček od města, ale cesta k němu není nijak skvělá a na místě je opravdu hodně turistů a placené parkoviště. Doporučuji návštěvu spojit s nějakou jinou vyjížďkou. Pravděpodobně se k němu půjde dostat i odbočkou ze silnice 428. Doporučuji hledat v mapy.cz a nikoliv na google maps. Google maps mají na Kavkaze obrovské mezery a hodně silnic tam vůbec není, i když jsou to celkem velké asfaltové cesty.

V druhé polovině týdne se vydávám na delší cestu do jižní Arménie. Pokud chcete prozkoumávat jižní Arménii je nutné již počítat s tím, že to není výlet na jeden den. Po hlavní silnici číslo 2 jedu směrem na město Sisian u kterého se nachází pradávná observatoř Carahunge (také zvané Zorats Karer). Je to něco jako Stonehenge a pravděpodobně sloužil také jako observatoř. Vzhledem k seběvědomí získanému projetím silnice do Omalo, odbočuji razantně na vedlejší silnici vedoucí ke Carahunge a okamžitě zjišťuji, že to co letmým pohledem vypadalo jako hrubý asfalt je pouze asfaltová a kameny drť hluboká několik centimetrů. Přední kolo jde tedy ještě v náklonu do skluzu a během vteřiny ležím i s motorkou na zemi. Po té co zjišťuji, že stav tělesné schránky je dobrý (tedy ve stejném stavu jako před pádem), postavím motorku a zjistím, že levý kufr je oddělen od zbytku motocyklu. Následná oprava velkým kamenem a přitažení kufru kurtou byla celkem úspěšná a tak jsem pak již v klidu šel na prohlídku monolitů z doby bronzové. Kufr pak již vydržel až do konce a následně byl v rámci možností opraven v Dreamriders.

Od Carahunge jsem pokračoval ke klášteru Vorotnavank a dále na jih k údolí Tatev a klášterů Tatev. Údolí Tatev je něco jako místní Grand Canyon a vede přes něj také monumentální lanovka, která se jmenuje Wings of Tatev. Nejel jsem v ní, ale vypadá to jako dobrá atrakce s božím výhledem. Z oblasti Tatev jsem pak již stočil směr na největší město v oblasti a to je Goris, kde se dá najít slušný hotel, jídlo a přespat. Hotel mi dokonce poskytnul garáž k zaparkování motorky. V tomto bodě jsem musel bohužel již z časových důvodů otočit směr zpátky na Jerevan. Myslím, že úplný jih Arménie až k hranicím s Iránem bude úplně úžasný a snad se mi podaří se tam podívat někdy příště. Čím více na jih od Jerevanu člověk jede, tím více se stává země krásnější a chudší a celkově exotičtější. Určitě se do této oblasti někdy v budoucnu vrátím.

Po návratu do hlavního města mě čeká už jenom poslední highlite Arménie a to skližte Chor Virap, klášter známý z téměř všech fotek Arménie a pohlednic. Klášter za kterým se tyčí mocný Ararat. Nevím jestli je to ročním obdobím nebo jsem mel jenom smůlu, ale Ararat není moc hezky od kláštera vidět. Je celý zahalený do silného oparu a tak si na epické záběry z dronu nechávám zajít chuť. Opět je to ale velmi krátký a nenáročný výlet z Jerevanu.

Celých cca 14 dní bohužel uteklo jako voda a já jsem musel začít řešit ustájení motorky do dalšího léta. Poučen z problémů v Gruzii jsem po krátkém pátrání došel k krásnému zjištění. V Arménii je legální nechat vozidlo na jejím území max 12 měsíců a to bez jakékoliv administrativy nebo problémů. Arménie a Dreamriders jsou tedy naprosto ideální destinace na parkování v regionu. Přejet celé Turecko a zaparkovat v Arménii je tedy na dvoutýdenní expedici tak akorát. Motorku jsem tedy zaparkoval v garážích Dreamrides, domluvil výměnu oleje, filtrů a opravu kufru a taxíkem se již bez moto vrátil do apartmánu. Vnitřní tašky z kufrů jsem svázal potravinářskou folií ze sámošky a byl připraven na let do Prahy. Druhý den ráno se mi s těžkým srdcem loučilo s Arménií, která je naprosto skvělá, bezpečná a nádherná. Při čekání na letadlo jsem samozřejmě hned začal zkoumat mapy, vzdálenosti, podmínky přechodu hranic a začal spřádat plány na další rok, který určitě začne v Jerevanu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE