Balkánská odyssea

sobota 6.8.2022  V noci tady nahoře v horách v národním parku Komovi větší partie mladých pořádala párty, takže hluk dlouho do noci byl celkem slušný. Tady se to ale neřeší, možná naštěstí. V opačném případě by jsme zde asi mohli těžko na divoko kempovat. Jinak se ale spalo dobře, a hlavně to ranní probuzení, snídaně u stanu s výhledem na hory, to byl parádní zážitek. Balíme se a sjíždíme zpět dolů. Pokračujeme směr Kolašin, za kterým si děláme odbočku do NP Biogradska Gora. Platíme 3€ vstup a vyjíždíme k jezeru. Děláme fotku a jedeme zase pryč, pro nás motorkáře kromě pěkného jezera a okolního lesa nic moc k vidění, je to spíše pro turisty co chodí po horách, to asi bude pěkný. Sjíždíme na hlavní silnici a pokračujeme na Mojkovac, kaňonem Tary až k Durdevičovu mostu, pěkná rychlá cesta, ale přes vysoké šábí okolo silnice nic moc k vidění. Tady potkáváme německého důchodce Rolanda, který se na svém BMW F 850 GS Adventure vrací z Gruzie, prý je na cestě 43 den. Času má ještě dost, tak se přidává k nám. Před Žabljakem zastavujeme u jednoho ze stánků u silnice a kupujeme si rakii, nevíme úplně z čeho je, ale voní zajímavě. Ještě v Žabljaku tankujeme a pak už společně s Rolandem projíždíme celý Durmitor, pochopitelně s častými zastávkami na  focení. Tady to ani jinak nejde. Dojíždíme až do Trsy k Danielovi do Eko Selo Durmitor. Hned domlouváme ubytování, objednáváme si jídlo. Roland s námi ještě pokecá a pokračuje dál. My si užíváme zbytek dne tady nahoře v Durmitoru. Přijíždí 3 kluci z Jihlavy, na vozíku 2 Tenerky a 890 KTM. Pojedou šotoliny, tak chvili kecáme. No a 15 den cesty za námi.

PS: Cestou přes Durmitor jsme potkávali obrovské množství Peugeotů 205 s mladými osádkami z Francie. Později jsme s jednou osádkou mluvili, tak nám říkali, že jedou evropskou tour, celkově prý přes 200 vozů.

neděle 7.8.2022  Tady nahoře u Daniela vstáváme poprvé za celou dovolenou do mlhy, je ale celkem jasné, že za chvíli mlha zmizí, v dáli je vidět, jak se do protějších svahů opírá sluníčko. Dnes jsme ušetřeni balení, dopřáváme si vynikající snídani, koukáme na jihlaváky jak se balí, pak ještě kupujeme od Daniela výbornou malinovici a zvedáme kotvy. Tuhle cestu už také dobře známe, i přesto si ji užíváme, jako by jsme zde byli poprvé. Cesta z Trsy dolů k Pivsko jezero a následně podél něj na přechod Ščepan Polje-Hum je prostě pecka. Na hranicích kolona aut, tak se přesouváme dopředu, nehodláme zhynout žízní při čekání na hranicích. Na bosenské straně je to ještě o něco horší, pro nás tedy lepší, dostali jsme se víc dopředu. Pak už rozbitou silnicí okolo řeky Driny míříme směr Foča. V Brodu nad Drinou máme v plánu zastávku jednak na pití, ale zároveň se musíme rozhodnout co a jak dál. Na Bosnu už nemám absolutně žádný plán. U prvních států jsem aspoň plus mínus věděl kam asi pojedeme. Zastavujeme a než slezu z motorky tak za námi zastavuje opět Roland. Přidává se k nám na kafe a následně s námi pokračuje dál. Říkáme si, že zkusíme vyjet na Bjelašnici pod Sarajevem. Až pod ní vede parádní asfaltka. Prvních pár kilometrů

je i šotolina celkem jednoduchá, pak ovšem přichází obtížnější část, kde už se jede přes větší kameny a skály. Zastavujeme uprostřed a radíme se co dál. Vyjíždím sám dalších 200 metrů a přes interkom podávám hlášení o stavu cesty. Po poradě nakonec otáčíme (nechtělo se tam především Rolandovi a Alča se nechala zvyklat) a sjíždíme na druhou stranu kopce, kde vidíme asfalt, ten ovšem po 3 kilometrech končí a po šotolině sjíždíme až do vesnice Umoliani. Tady zrovna probíhá nějaká slavnost, zastavujeme u hospody a dáváme si polévku, vodu a kávu, kterou nám pan hostinský donesl v džezvě. Byla výborná. Z vesnice už vede dál asfaltka, jedeme směr Konjic přes nádherné hory. Ani jeden z nás v téhle části Bosny ještě nebyl. Říkáme si, že aspoň vidíme další kus světa, kam by stálo za to se vrátit. Jednak jsme nezdolali Bjelašnici, a pak je tu i cesta na Lukomir a milion dalších odboček v horách. Před Konjicem vidíme odbočku Boračko jezero, tak se domlouváme, že zde zkusíme najít ubytování. Za vjezd k jezeru chtějí 2 marky na osobu. V kempu na nás vybalili 50€ za 3 osoby, 3 motorky a 2 stany. Po chvíli dohadování slevují na 40€, než dojde k dalšímu jednání, tak Roland platí za všechny 3, bohužel. Když pak jdeme do sprch, nestačíme se divit jejich drzosti, s jakou samozřejmostí si řeknou o takové peníze, které ani z poloviny neodpovídají nabízenému servisu. Ale i taková může být Bosna.

pondělí 8.8.2022  Kolem půl 8 jsme na nohou, Alča vaří kafe a balí náš kemp, já píšu poznámky z včerejšího dne, včera už nebyla síla a nálada. Vyrážíme směr Konjic, Jablanica. U Prozoru odbočujeme k Ramsko jezero. Chceme se podívat,  jak to u něj vypadá, tak zajíždíme do vesnice Ščit. Nic moc kromě výhledu tu není, jen je brutální kolik vody v jezeře chybí. Děláme fotku a jedeme zpět. Okolo Prozoru nás navigace vede okružní jízdou přes vesnici, trošku si z nás dělá legraci, ale aspoň vidíme vesnici zevnitř. Napojujeme se na hlavní, na tu, ze které jsme před chvilkou sjeli do vesnice. Stoupáme do hor a na vrcholu musíme zastavit u zničeného památníku, kde děláme fotku. Najednou blesky, hromy, bouřka. Schovávame se v přilehlé restauraci, za půl hodiny je po bouřce. Mnohem horší nás však zastihla ve vesnici Donji Vakuf, kde se schováváme na benzině. Radar ukazuje, že bude pršet dlouho, oblékáme tedy nepromoky a vyrážíme přes sílící déšť dál. Prvních pár kilometrů je to mazec, dál už ale jenom prší, neleje. Dojíždíme do Jajce a jedeme do našeho známého ubytování. Bohužel mají plno, stejně jako jejich sousedé, i dole restaurace s hotelem mají plno. Nakonec bereme bungalov v kempu. Zpět do restaurace jdeme pěšky, je to asi kilometr a prší už jen slabě. V restauraci je plno a na pstruha čekáme bezmála hodinu, ale byl dobrej.

úterý 9.8.2022  Včera už jsme v Jajcích kvůli počasí i časově tísni nic neviděli, ráno tedy jedu sám cvaknout mlýnky a pak přejíždíme do centra k vodopádu. Za branou, na krásném náměstí, si jdeme do pekárny pro snídani, vedle je kavárna, ideální kombinace. Ve městě jsme se trochu zamotali, vzpomínám si, že minule to bylo úplně stejně. Znovu projíždíme kolem Plivsko jezero a míříme směr Bihač. Ve 2, 3 obci od Jajcí vidíme na konci vesnice kovářství a mezi vystavenými věcmi mají i džezvy, zastavujeme a kupujeme si dvě malé pro radost. Pár kilometrů před Bihačem nás zima a mlha nutí obléct nepromoky, tady je zima i fyzicky vidět. Bihačem projíždíme, překračujeme hranice a hned za ní děláme odbočku na profláknutou Željavu. Uděláme foto u letadla, prolezeme hangáry, dáme si jednou startovací dráhu na plný plyn, aby jsme se mohli cítit jako Tom Cruise v Top Gumu a mizíme dál. Je zde totiž lidí jak na Václaváku. Chorvatsko bereme nejkratší trasou, přes Karlovac, k hranicím se Slovinskem. Do Slovinska vstupujeme v pozdním odpoledni, hned za hranicí je ukazatel ke kempu, to se nám zdá ještě brzy, ovšem záhy se ukazuje, že jsme ho měli zkusit. Po cestě jsou penziony buď obsazené, nebo zavřené, navíc ceny se nám zdají být až nekřesťansky napálené. Nakonec kolem 20 hodiny kotvíme v KAMP POLJE v Dolenje Polje. 32€ je za přespání ve stanu i tak dost, ale zde je aspoň vidět zač platíme, luxusní WC a sprchy, pěkný plácek na stan. Tady se rozdělují naše cesty s Rolandem, přece jen je to starší člověk a jeho kempovací výbava je spíš na nouzové přespání, než na zážitkové kempování, bere pokoj ve vesnici přes booking za 50€. Loučíme se, přejeme si šťastnou cestu. My máme ještě zásoby Adventure Menu, tak nám ani nevadí, že zde není restaurace. Tohle jídlo z pytlíku je totiž vynikající.

středa 10.8.2022 Ještě ráno nevíme kterým směrem vyrazit. Nakonec volíme cestu na sever, abysme se vyhnuli Lublani. Sotva pár kilometrů od kempu nás navigace vede přes Žužemberk, rodné městečko nejznámějšího českého motorkáře Igora Brezovara, zde prostě nemůžeme neudělat fotku. V navigaci nastavená prima trasa nás vedla šoustkama přes Trebnje, Slovenska Vas, Šentjanz, až do Radeče se úplně rozplýváme nad nádhernou slovinskou krajinou. Tady je jasně vidět jak je Slovinsko ze všech bývalých postjugoslávských zemi nejdál, je to tu spíš jak v Rakousku. Přejíždíme přes řeku Sávu a za chvíli jsme v městě Celje, docela hezké město (pocit při průjezdu). Za Slovinským Hradcem už přecházíme hranice do Rakouska, po dlouhé době žádná kontrola, jen značka Rakousko. Míříme přes Wolfsberg na Leoben a dál směr Kalte Kuchl. Dnes to bereme spíš jako přejezd, pauzy děláme zřídka, fotky taky, ono vlastně ani není moc co fotit. Zvlášť úsek před a za Leobenem je únavný, pořád vesnice, omezené rychlosti. Ale dočkali jsme se. Přes Prein an der Rax dojíždíme do oblíbené restaurace Kalte Kuchl. Dáváme si Wienerschnitzel s bramborovým salátem a zazdíme ho tvarohovým štrůdlem se šódó. Luxus. Stavíme stan pod restaurací. Jsme 180 kilometrů od domova, poslední noc na cestě před námi.

čtvrtek 11.8.2022  Tady na Kalte Kuchl se cítíme jako doma, aby ne, letos jsme zde již potřetí. A pravděpodobně díky tomu z nás spadl ten "cestovní stres" a vzbudilo nás až sluníčko o půl 9 ráno. To jsme nečekali. Jdeme tedy nejdříve na snídani, balit budeme až po ní. Odjíždíme až kolem 10 hodiny. Směr Mariazell, odbočujeme na Annaberg bei Mariazell, u Erlaufsee děláme malou pauzu, když už nás navigace vede okolo. Přes Gaming, Gresten a Amstetten dojíždíme do našeho milovaného Greinu. Tankujeme motorky, sebe u Schörgiho, dortík a káva jsou nezbytností a pomalinku nám dávají znát, že se naše jízda nezvratně blíží ke svému konci. Top úsek Grein-Dimbach si užíváme i s plně naloženými motorkami, Arbesbach, Schrems, Heidenreichstein, hranice překračujeme u Maříže a ve Slavonicích typická závěrečná zmrzlina. V půl 7 přijíždíme domů. Unavení, spokojení, zdraví.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE