Balkánská odysea

Den čtvrtý 12 .9. - Tak hurá do Albánie

V dalším městečku Kamenari se rozhodujeme, že využijeme místní přívoz, co jezdí skrz zátoku, točí se tam 4 „trajektíky“ pořád dokola, tak se čeká zhruba jen 10 minut. Cena 2€

Frčíme si dál Černou Horou směrem k hranicím s Albánií.  Krajinka se příjemně vlní, pěkná jízda, cesta po Jadranském pobřeží je aspoň pro mě vážně pěkná, líbí se mi to. Jsem zvědav, jaká bude ta Albánie na motorce…

Tak a jsme na hranicích s Albánií. Celníci na nás mávají, ať jedeme dopředu. Klasika, pas + techničák. Kousek za přechodem stojí pěkná nová benzinka. Doplníme PHM a taky dbáme na správný pitný režim, což u někoho je pivko, u dalšího pak kafe nebo cola, studená voda. Vedro je pořád slušný.

Ještě bych rád zmínil něco k denním trasám. Kantor (Suzuki DL 650 V Strom), jako nepsaný šéf naší povedené partičky, nám všem vždycky na ubytování večer rozešle trasy na další den včetně adresy ubytování. Skvělá práce, výborná příprava doktore!

Valíme si to teda takovou tou albánskou pahorkatinou směrem k moři. Jako pěkný asfalt a chvílemi i velice pěkná cesta, kde je množství zatáček, a to baví asi každého motorkáře. Bohužel po sjezdu z kopců, jsme rychle ve vnitrozemí Albánie, a to teda nic moc. Vedro, všude bordel, v každé vesnici do toho pálí odpad, tak se k tomu horku přidává navíc i trochu smrádek a pak docela hustej provoz.

Tedy vážně hodně aut, na který si musíte dávat majzla, páč moc tolerantní k motorkářům nejsou. Že by uhnuli ke straně, to vůbec, spíš jsou nalepený na středový čáře, jelikož se často vyhýbají různým povozům, chodcům a cyklistům.

A teď nešvar naší party. Jakmile přejedeme hranice do Albánie, tak se jízda najednou podobá šíleně zrychlenému přesunu. Tohle mě teda neba, ale co nadělám. Deset motorek je prostě deset motorek a když ten první jede kilo, tak já je pak doháním vzadu 120 km/h i víc, a to mě na těch padesátkách docela děsí. Nemyslím tím páďo v obci, ale v Albánii je před každou křižovatkou omezení rychlosti, asi vědí proč.

No nejedu úplně poslední, skupinu uzavírá Tonda s Jardou. Toník evidentně bojkotuje zrychlený přesun a furt si vrní to svoje tempo, šetří svoji letitou KTM… Hirošíma se občas okolo mě přežene snad kilempade a pak zas zvolní… Na dalším meeting pointu hlásím, že mi nepřijde úplně normální přes ty 50 to takhle honit. Dostává se mi odpovědi, že v Albánii se ta padesátka moc nebere 😊 No, tak snad jo.

Cesta ubíhá, chvilku jedem i po jejich „dálnici“, míjíme Tiranu a pak dál k moři. Naším cílem je pro dnešek pobřežní městečko Golem, kde má Leoš apartmán, a my u něj strávíme celkem dvě noci při našich výletech po Albánii. Dobře vymyšleno, je to taková naše základna.

Po příjezdu do Golemu, zjišťujeme že se nám ztratil DRko, jel první a asi na nějakým tom kruháči odbočil špatně. Nicméně adresu má, je to kluk šikovná, doráží cca po půlhodince. Jdeme jako první směnit kačky, někdo použije bankomat, někdo zajde do směnárny. Lepší vychází směnárna (eura za Leki), ale není to nějak závratný rozdíl.

Ubytování, a pak přichází na řadu boj o postele 😊, je nás deset a postelí je 6 😊😊 Vyhráváme Já a Leoš (jasný, je to majitel apartmánu), potom Láďa jako správný terminátor zabírá bleskově „svoji“ skládací postel z loňska, Hirošíma i Máša a pak Kantor taky tak. Takže Miloš (Honda NC 750) spí na vlastní přivezené nafukovací karimatce, Igroš tam má schovanou nafukovací matraci od minulého pobytu. No a DR s Tondou si vytváří improvizovaná lůžka 😊 V pohodě, večer stejně přijde panáková smršť. Takže všichni padnou a budou spát.

Později vyrazíme na večeři, servírka se teda tváří nepříjemně, evidentně jí asi otravujeme. Už nemají ani točený, takže polovina skupiny se sbírá a vyráží na procházku po promenádě na pláži, kde si pak vybereme příjemnou hospůdku na pivko. Všude kolem z okolních hotelů se linou albánské songy jak z magneťáků, tak někde je i živá hudba. Do té směsice rytmů se všude na zahrádkách vlní ubytovaní hosté. Trošku jak na pouti mi to přijde. Po chvilce všechny ty podobný songy přezdíváme na Aškama/béda. Sedíme, klábosíme a sledujeme okolní cvrkot. Jako nejvíc nás samozřejmě, páč jsme typický chlapáci ve ʺzralém věkuʺ, zajímají ženský, co tu korzujou po promenádě. Omlouvám se dámy, ale tak to u nás prostě je 😊 Občas se v našem zorném poli mihnou fakt výstavní modely. Trošku závidíme těm „mladejm řízkům“, co jsou do nich zavěšený, ty jejich vyšperkovaný protějšky. Některý jsou teda vážně moc sexy a do toho dělají neustále ty ʺpózyʺ, aby to jejich selfíčko bylo úplně nej a mělo co nejvíc lajků! No, jiná doba než za mého mládí 😊

S klukama je super atmosféra, tak jsem to dokázal, dojel jsem na motorce do Albánie.

Najeto: 239 km

Den pátý 13. 9. – jedem na Ohridské jezero    

Ráno jdeme na snídani a cestou koukáme, že máme na každý motorce na nádrži nalepenou papírovou A4 se vzkazem, ať si přeparkujeme, stojíme prý na privátním parkovišti. No tak jo, no.

K snídani nám ta nepříjemná servírka hlásí, že jen „only omelet“, no což, druhý den za sebou, ale nikomu to nevadí. Jarda, Máša, Tonda a DRko si uklohní něco v apartmánu. Po pohodovém breakfestu (díky kluci, že na mě u toho jídla čekáte) koukáme, kudy pojedeme k našemu dnešnímu cíli. Trasa nevypadá nijak zajímavě. Začátek opět po „albánské placce“ až závěr se jeví jako pěkná cesta.

Znovu máme pohodou trasu, žádný dlouhý přesun. Hlavně je ale pořád vedro jako prase, kdy teploty bez problémů atakují 38 ⁰. Jakmile dorazíme k jezeru, je dohodnuto, že dáme kulaváloš u vody. Dobrej plán.

Po výjezdu z Golemu zas ty otravný silnice s nezajímavým okolím a místy řádným smrádkem, kousek opět dálnice, teda něco jako dálnice. Pak až v podhůří to začíná být veselejší. Stavíme asi po hodině cesty u příjemného bistra s grilem hned u silnice. Je tam napíchnutá koza nebo ovce? Vypadá to docela lákavě…

 Tady je servírka naopak velice příjemná. I ti lidé mimo město jsou takoví víc přátelští, mávají na nás a usmívají se. I když, teda ten jejich život tady nebude moc jednoduchý. Všude tu pobíhá spousty koček a psů, to je už od hranic koloritem v každé vesnici. Dáváme tu drinky a jedem dál.

Na pauze jsme koukali na cestu, a k jezeru vede ještě jedna trasa. Ale podle webu mapy.cz to asi nebude úplný ideál 😊 domluvili jsme se, že tam zajedeme a uvidíme, když tak to otočíme a pojedeme dál po hlavním tahu k Ohridskému jezeru.

Je poledne, provoz sakra zhoustnul. Proti nám se čím dál tím častěji objevují kluci na endurech, teda motorky mají pořádně zapráskaný, to je vidět, jaký tam nahoře budou komunikace 😊 mávneme na sebe a já tak nějak podvědomě cítím, že se pod helmou smějí a užívají si pořád zážitky z nějakého pořádného terénu v horách.

V městech po cestě je silnice ucpaná a dochází k různým dopravním komplikacím, které teda musím přiznat způsobujeme převážně my – jede prostě 10 motorek za sebou. Zastavujeme u krámku v posledním městečku před kopci a dochází tak trochu k výměně názorů, že takhle pohromadě jet není úplně ideální, v podstatě jsme to my, kdo omezuje ostatní účastníky silničního provozu…. 

Po výjezdu z obce přichází avizovaná odbočka do hor. No mě je hned po cca padesáti metrech jasný, že tohle nebude ideální cesta pro moji Hondu CB 1000R 😊 navíc je před námi polorozpadlý most, přes který bych se bál přejít i pěšky, natož na motorce, a za ním pokračuje cesta ve stylu polňačky. DRko přejíždí a čeká. Za ním ještě ostřílený motorkář Jarda Hirošíma. Zbytek otáčí a jede zpět na hlavní. Drko se svým XTčkem na nás volá, že pojede sám. Inu, ideální cesta pro jeho motorku a věk 😊 Jarda se ve finále taky točí, i když říká, že by to nemuselo být tak špatný a jeho Bandit by to zvládnul.  No, já se tam nechci válet na zemi…

Zpět na silnici E 852 a nahoru. Tady přichází taková malá odměna, pěkný serpentýny, tohle mě baví…a i slušný asfalt. Pěkný, pod helmou rohlík ve tváři, radost z jízdy!  Na horizontu na chvilku stavíme, před námi se jezero ukázalo v celé své kráse. Dolů k vodě zas parádní kroucenice. U jezera jsme raz dva a dál jedeme podél břehu, koukáme, kde to zapíchnout a skočit do vody.

Po pár km hezký kemp Peshku. Parkování zadarmo, super. Takže do jezera, trošku to na těch kamenech klouže, voda je krásně osvěžující. Po příjemné koupeli jdeme do místní restaurace, kterou obsluhují mladí kluci, jsou velice přátelští a příjemní. Komunikace v AJ bez problému, po nezbytném pivku objednáváme místní specialitu – grilovanou endemickou rybu, je to druh místního pstruha zvaného Coran. Já dávám rybí polévku, hurá, jsem za ni rád, něco teplého do bříška. Bohužel zdravotní stav mi neumožnuje dávat si klasické balkánské pochutiny jak kluci. To mě teda kurňa mrzí, ale co, hlavně že tu můžu být.  Příjemné odpoledne.

Později sedáme na mašiny a popojedeme těch pár kilometrů do Pogradce, kde máme pro dnešek ubytování.

DRko doráží až k večeru, nadšený z jeho endurové a podle fotek, co ukazuje, skoro až trialové cesty.

Pěkný hotýlek hned u pláže. Ubytujeme se a vyrážíme do nějakého místního podniku probrat náš další den na Balkáně.

Já teda ne, páč při procházce po břehu jezera se mi najednou velice rychle udělá zle, tak si kupuji v krámě Colu a skáču bleskem do postele. Zkrátím to, buďto ta výborná rybí polévka nebo úpal/úžeh. Probliju celou noc…

Najeto: 154 km

Den šestý 14. 9. – zpět do Golemu

Ráno bílej jak stěna jdu na snídani, soukám do sebe nějakou bábovku a čaj. No dnešek pro mě výlet nepřipadá v úvahu… Kluci se teda snaží, kantor na mě dělá kašpárky, ať se zasměju 😊 jo, jo, bude líp, ale teď ne. Chlapi si naplánují výlet, Láda s DRkem objedou jezero dokola a navštíví na makedonské straně zátoku kostí, zbytek pojede horskou cestou č. 2 zpět do Golemu. Pro mě je to jasný, jedu zpět nejkratší cestou na ubytování k Leošovi a zkusím to vyležet. Ujímá se mě Tonda, že mě doprovodí, díky moc Tony.

Vedro pořád, můj skelný pohled tupě zírající před sebe vypovídá o všem, mám jen zúžený „perimetr“ přes řídítka a odpočítávám km, už abych byl zpět v Golemu.  Cestou natankuju, sedám na zem a odpočívám, pak zastavíme ještě jednou, kupuji vodu a sedím ve stínu jak mrtvola. Blbě už mi moc není, ale jsem strašně slabej a pořád to prostě není ono…

Těch 150 km pro mě bylo nekonečných, ale hurá jsem v cíli. Parkuju, kupuji si nějaké jogurty, džus a hurá do postele. Tonda mi vyrazí dech, prej ani nepůjdu nahoru, jen se najím a pojedu domu! No tvl, proč? Chtěl by zvládnout rozlučku na táboře, kam jezdil jako vedoucí, který je ale na Vysočině, to je z Albánie sakra kus cesty Tondo…  Tak asi proto se Tony neradoval na nádraží ve Vídni stejně jak my ostatní, zřejmě si myslel, že to nevyjde a udělá si s námi výlet jen do rakouské metropole. Každý svého štěstí strůjcem, víc to komentovat nebudu.

Večer doráží kluci plni zážitků z vejletu. Jen nevěřícně čučí. Když jim hlásím, co se Tondovi zrodilo za plán v hlavě. No tak od této chvíle už je nás 9.

Já najeto opět 154 km. Trasa stejná jak předchozí den.

Den sedmý 15. 9.– Skadarské jezero

Motorky už parkujeme jinde, takže bez vzkazů. Na omeletu nejdu, pořád mám pupek tak trochu jak na vodě, kupuji muffiny a nějaký puding, uvařím si kávu. Oukej, je mi podstatně lépe.

Vyrážíme z Golemu, motorky jsou opět nabalené, vracet se už nebudeme. DRko vstával brzy ráno a má naplánovanou vlastní trasu, chce zase trochu řádit v horách. Cestou se zastavíme doplnit benzín. Cena v Albánii je trošinku levnější než u nás. Jen se musí dávat pozor, aby brali karty, a hlavně účtovali v Leki, a ne v eurech. Zkouší všelijaký finty na cizince 😊kluci albánský.

Jakmile se vymotáme z toho vnitrozemí, je hned cesta příjemnější, ale chvilkami mi přijde, že tady jsou snad všechny obce souvisle rozmístěny podél silnice. To je fakt neuvěřitelný. A co mi přijde ještě mnohem zajímavější, je počet zavřených benzinových pump. To mi tak trošku vrtá hlavou, vypadá to, jako kdyby dostali licenci na prodej paliv třeba na 5 let a pak to tam nechají a po 200 m dál se postaví další benzinka. Jako nejsou to nijaký ruiny, je vidět, že třeba před pár lety to ještě fungovalo. Nevím, nerozumím.

Cesta odsýpá, dáváme ještě jednu zastávku na občerstvení a sváču. Míjíme ukazatel, kde je i Praha, jsme těsně před jezerem. Tady teda projíždíme fakt hustým ghettem, na zemi si v tom prachu hrají děti, mávají na nás, všude se tu povalují psi i kočky a před těmi chýšemi sedí dědové a babičky, kteří jen tak hledí někam do dálky… Nepřipadám si v tento okamžik jak v Evropě teda… Obrázek jak kdyby z předminulého století.

Zbytek cesty probíhal po úpatí pohoří, co obklopuje jezero, vlastně jedeme z druhé strany, než když jsme vjeli do Albánie před pár dny. Už veselejší cesta, přírodu mají moc hezkou, pořád divokou. Jen to sucho a všudypřítomný prach vytváří takovou zvláštní atmosféru, nevím, jak to nazvat.  

Ubytko máme hned na kraji jezera u městečka Shiroke. Parkování na motorky v suterénu penzionu, super. Nádherný výhled z pokoje na jezero, je vážně obrovské. Na druhé straně je už Černá Hora.

Jdeme zase k vodě, i dnešek nebyl o nějakém velkém přesunu. Takže pár z nás se jde vykoupat a určitě všichni na zahrádku a točené pivko. Pěkná procházka, i tady narážíme na ty jejich klasické bunkry pro každou rodinu, co nechal vybudovat Hodža a jsou fakt po celé Albánii. Samozřejmě i zde mraky psů a hejna koček. K večeru vybíráme pěknou restauraci, kde servírují hodně ryb, lokál je plný, to znamená, že určitě volíme dobře. Kontrast mezi hospodami je tu stejný jak jinde ve světě. Některé jsou prázdné a personál nervózně postává před vchodem, asi děláte něco špatně… a někde mají frmol. Tak to je.

Famózní obsluha, chlápek s velice slušnou angličtinou si pamatuje celou naši objednávku a nic nepomotá. Evidentně to není žádný začátečník, asi makal někde v cizině a teď zúročuje své zkušenosti. Super kuchyně, i když já to pořád nepokouším a dávám si jen hranolky 😊. Ale kluci si chrochtají, že moc dobrý. To se povedlo.

Po vydařené večeři, na kterou dorazil i náš ďábelský jezdec, který ze sebe sype jednu historku za druhou o proběhlém výjezdu po albánské divočině. Povedená véča, snažíme se utratit všechny leki, zítra už budeme v Černé Hoře. Závěrem se koupí i místní koňáček, který jsme popíjeli, když jsme tu byli loni na návštěvě u Leoše.

Po příchodu na hotýlek si většina z nás uvelebí v hale, kde mají i pěknou koženou sedačku a stůl, ideální místo pro šlaftruňk. Martin (DRko) po pár drincích přiznává, že jeho vejlet byl jak úžasnej, tak i poměrně riskantní. Teda, to musela být cesta, když už i tenhle kluk, co to na své Yamaze XT bez problému napráská i helmutům na GSech, kteří to pak špatně nesou a chtějí ho zase předjet zpátky … To bývá docela prdel, když se ho snaží zhrzený germán předjet zpět stůj co stůj a DRko nám do toho s úsměvem ještě stačí ukazovat zajímavosti v krajině. Jezdit teda vážně umí, má to prostě v krvi. Navíc, tenhle náš „mlaďas“ cestuje po Albánii na motorce jen v kraťasech a pantoflích nebo teniskách. Do terénu se teda obouvá 😊 No povídá nám, že už se fakt chvílema bál, kdyby tam někde spadnul, co by dělal. Měl evidentně pár krizovek a prý "sám tady už jezdit vážně nebudu", prohlašuje. Potkával se tam vyloženě s klukama, co jezdí po těch horách na „kroskách“ pár dnů, pak sjedou dolů, motky naloží na vál a jedou domu. No ono, kde se vám ještě poštěstí jezdit na motorce po horách ve volné přírodě…Už to docela začínají omezovat i v Rumunsku, tak tohle bude asi poslední bašta kluků, co mají rádi volnou jízdu v terénu.

Večírek nám pomalu končí, vyběhl na nás pán z recepce, že pšššt, pšššt 😊, vypadalo to, že jsme v hotýlku sami, no asi nejsme.

Najeto: 130 km

Den osmý 16. 9. – Černá Hora a národní park Durmitor

Ráno klasika, servírovaná snídaně. Pobavil mě Miloš, který byl na snídani první, říká, že dostal omeletu velkou jak pětikoruna 😊 a jakýsi piroh, který nejí. Tak se jde projít. Bezkonfliktní fajn parťák je tenhle chlap. Já do sebe něco málo nasoukám, mají dobrou fíkovou marmeládu. Pak zabalím věci na moto a jdeme na předodjezdový meeting, kde domluvíme co a jak.

Opět proběhne poslání možné trasy s místem dnešního ubytování. Rozdělujeme se na dvě skupiny, DR, Láda a Leoš vyráží v předstihu, jedou ještě na jezero Komani a pak nás večer dojedou. Zbytek šesti motorek jede směrem na Žabljak a máme v plánu nějak si to tam v tom národním parku projet.

Asi je čas tak lehce shrnout Albánii…měli jsme vážně pohodový program, a tudíž jsme toho po téhle balkánské perle moc nenajezdili… Vlastně jsme se jen motali po severní části země, nejjižněji jsme byli u Skadarského jezera. Většina asi těch zajímavějších míst je ale právě dole na jihu. Loni, když jsme měli půjčené auto, byli jsme na starobylém mostu Kadiut u Ogdunanu, to byla asi taková ta pravá Albánie. Letos na motorkách jsme se vlastně pohybovali v těch civilizovanějších místech, ale i tak to bylo něco nového a zajímavého, rozhodně to stálo za to!

Vyjíždíme z Albánie, pasy techničák, koukám do okénka k celníkovi nebo policistovi, že kontrolují SPZ motorky a porovnávají čísla s nějakou tabulkou, asi seznam průšvihářů či co. Tentokrát na hranici trošku vytvrdneme, ale cca po dvaceti minutách se všichni dostáváme bez problému do Monte Negro!

Tankování, benzín je tu levnější než v Albánii, to mě docela překvapuje. Za Podgoricou v kopci obrovský kříž, který má zřejmě demonstrovat sílu křesťanství směrem k převážně muslimské Albánii. Jinak si to nedokáži vysvětlit. Fakt monstrózní a nepřehlédnutelné, evidentně to tak chtěli.

Ve městě probíhají opravy hlavní silnice, ale my odbočujeme a jedeme po silnici E80 úchvatným kaňonem podél řeky.

Super asfalt, nádherně vlnící se silnice, tunýlky, tunely, hluboko pod námi horská říčka. Míjíme monumentální most Moračica, na jednom jeho mohutném pilíři je vlajka Černé Hory, vypadá to velice efektně… Znovu mám ve tváři široký úsměv a jsem fakt spoko! Po zhruba 60 km přichází odbočka na vedlejší silnici nahoru do hor. Úzká 2–3 m široká silnice, kde se teda dvě auta proti sobě nevejdou ani náhodou. K tomu je tu množství ʺ vyhýbacích míst“. Kvalita asfaltu už vzala za své, v zatáčkách je často množství kamínků a zeminy naplavené z přilehlých skal a kopců, takže velký pozor. Není to teď už jízda na nějaké blbnutí, ale vyložená kochačka, pořád dvojka, trojka. Okolo samé dvoutisícovky, hluboké strže a rokle, krásně se to tu zelená, oproti Albánii, která byla taková suchá, je to velký rozdíl.

Cestou zastavujeme v místním bistru u cesty, dáváme občerstvení a vyloženě si užíváme ty krásný panoramata. Tohle je fakt pecka trasa, moc se mi to líbí. Taky se už konečně v horách trochu ochladilo, teď je vyloženě příjemně.

Nahoře rozlehlé planiny, míjíme i závody na koních, kde mají na louce vytyčený takový ovál. Přibylo motorkářů, fakt je to tu nádherný. Chvílema je ta cesta vážně adrenalinová, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Dojíždíme do Žabljaku, tankujeme a vydáváme se na další ʺpanoramatic route“. Tady potkáváme i víc aut, docela často si to tu supí do kopců ty terénní obytňáky, v jedné zatáčce se na nás vyvalí i evidentně od vojáků pořízený Steyer, kola na tom stroji mají v průměru snad 1,5 m, chudákovi, jak se nám vyhýbá, mu to chcípne, ale po chvilce jede dál. Tady je ta silnička už vážně hodně emotivní, pod vámi je sráz jak do pekla, žádný svodidla, tam to povalit, tak vás budou hledat hodně dlouho. Parádní vyjížďka, super zážitek.

Po chvilce se honí mraky, spadne i pár kapek, takový letní deštík, ale jak rychle to přišlo, tak i odešlo. Teď máme navíc do té krásné zeleně i duhu. Do cíle zbývá pár km, tak jedeme pořád dál. Najednou se vyloupneme na hlavním tahu, mezi hraničními přejezdy. Na jedné straně černohorský a za zatáčkou bosenský. Dobrý, tak vyjížďka nám skončila v území nikoho…Navigace ukazuje cíl ve vzdálenosti 150 m. Jedem nejdříve k bosenské hranici, jestli nebude vjezd do kempu někde tam, ne, otočka, znovu vstupujeme oficiálně do Černé Hory, i když jsme z ní vůbec nevyjeli, další štempl, pas a techničák. Hned za celnicí sjezd do kempu Blue River.

Tak tento den hodnotím jako nejlepší, co se týká jízdy na motorce. Povedený, jsem vážně nadšený, každému, kdo pojede do Černé Hory, doporučuji tenhle národní park navštívit.  

Ubytování na dnešní den vypadá taky dobře, mladý personál je příjemný a ochotný, slušná nabídka jídel i pití, zadařilo se. Moji radost násobí zjištění, že mají rajčatovou polévku, tak se po pár dnech trošku najím, super! Je to tady hodně zaměřeno na vodáky, pod kempem v údolí se kroutí říčka Tara vlévající se poblíž do řeky Driny... Jediná skvrnka na tak úžasném dni je parťák Leoš, který se ze samé radosti po proběhlém pěkném dnu plném nových zážitků trošku víc posílí pivkem, vínem i kořalkou a večer se dobývá do všech možných pokojů, jen nemůže trefit ten můj 😊 no jo no, alkohol je svinstvo, jak se někdy říká. Ještě než usne, mě obviní, že jsem se zamknul a nechtěl ho pustit vyspat…padne a spí jak neviňátko.  Mám tě rád, ty kluku jeden.

Najeto: 278 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE