Balkánská odysea

Plány a příprava

Letošní rok byl na motorkářích opravdu bohatý na zážitky z cest na Balkán. I já sem tedy jeden dávám a věřím, že jsi najde svoje čtenáře. Je to můj třetí článek tady, tak snad to nebude průser a třeba sem zapadne jak ty minulé… díky vám za trpělivost, určitě to nebude čtení na pět minut, ani klasický cestopis, je to taková snaha o zprostředkování mých zážitků z parádního mototripu  😊 no jsem prostě takovej vypravěč…

Takže, po pár letech se naše poměrně velká grupa dala dohromady skoro v původní sestavě a vyrážíme spolu na vcelku slušnej kus cesty, jak za ʺstarých časůʺ

Naše motorkářská banda loni na podzim absolvovala cestu letecky do Albánie. Jeden z parťáků si totiž koupil kousek od Tirany u moře investiční apartmán a pozval zdravé jádro naší skupinky na takovou něco jako kolaudaci! Super! Dodatečně ještě jednou díky, Leoši, bylo fajn těch pár dnů poznávat místní život a kochat se krajinou v Albánii. No, a protože se to povedlo a líbilo se nám tam, tak za dlouhých zimních večerů se ʺpředsedaʺ našeho spolku  ujal plánování tripu na motorkách s tím, že udělá jakýsi kompromis a projedeme na Balkáně taková ta asi nejvíc pro nás zajímavá místa. Jasně, nezvládneme všechno, co tam je. Jednak je nás poměrně velká parta, a i když jsme „všici“ poměrně poslušní a posloucháme našeho guru „doktora alias kantora“, tak máme zhruba týden, a to se všechno stihnout vážně nedá.

Doktore, skvělá práce s přípravou trasy, díky. Je to vymyšlené na pohodu, žádné dlouhé přesuny, a i když ti do toho profesor hodil vidle při objednávání night trainu do Splitu, dal jsi to 😊 Navíc, přátelé jedné stopy, myslím si, že kdybych sem zkopíroval komunikaci naší skupiny z whatsappu s názvem Albánie 2023, tak se řada z vás bude smíchy za břich popadat, jak se říká…

Jak už jsem se zmínil, trošku si kus cesty zjednodušíme a pojedeme vlakem, konkrétně z Vídně do Splitu. Důvody jsou hlavně dva – čas a potom taky nejsme už nejmladší a pro někoho z naší skupiny už by bylo víc jak 2 tis km v sedle moc…  Partu tentokrát vzhledem k počtu představovat nebudu, ale určitě se v průběhu psaní o každém zmíním.

No pro deset lidí byl asi největší problém zajistit ten noční moto vlak z Vídně do Splitu. Pro malou skupinku do 3 osob žádný problém, ale no, ÖBB tedy v tomhle nejsou moc pro zákaznický 😊kdo jste zmíněný spoj objednávali, víte o čem to je… zvládnul to ten náš Leoš, který musel jet ve finále koupit skupinový lístek na vlak do Vídně osobně, rozhodně palec nahoru.

Ještě dodávám, že lístky na vlak jsme si kupovali v březnu a ubytování a trasy plánovali vzápětí. Kluci pojedou vlakem ze Splitu i zpět, a já se trhám v Černé Hoře a pofrčím si to po ose zpět sám, když už jsem tady, tak chci vidět Sarajevo a mrknout na tu skoro až legendární Željavu…

Den první 9. 9. – sraz máme v Jindřichově Hradci 

Ve finále padlo rozhodnutí, že se sejdeme až na ubytování v JH. V klídku tedy vyrážím z Práglu až odpoledne, frčím si to po staré Benešovské, pak hlavní tah na Budějovice. Před Táborem zase odbočuji na starou komunikaci a je to fajn cesta. Skoro prázdná silnice, to je pro pohodovou jízdu paráda. Jak tu postavili ten kus nové dálnice, tak je to obrovská změna a je to tu vážně pěkné svezení. Pak to ohnu na Jindřicháč a přes Kardašovu Řečici dojíždím k večeru do města, a hned mě tady vítá semafor s omezením provozu. Tak to se hodí, zastavím na straně a do navigace naťukám dnešní ubytování. Hotýlek v samém centru Jindřicháče, vjezd jen pro dopravní obsluhu, no tak to tady asi nebudou nadšený z 10 motorek. Přijíždím a už na mě mává Láda. Tak jsem tady 😊

Ale hned tu máme první problém, na ubytování o nás nevědí 😊 no to je prima. Paní z hotýlku ale bere vinu na sebe, z naší strany bylo všechno v pořádku a bleskově nám sežene ubytování kousek vedle. Jsme tedy rozhozeni do dvou penzionů, kousek od sebe. Večer se postupně všichni sejdeme, sedneme na véču, dostáváme každý jedno pivko grátis jako omluvu. No, tak všechno dobře dopadlo.

Najeto: 156 km

Den druhý 10. 9. – Jindřichův Hradec – Vídeň

Ráno moc fajnová snídaně, jak se později ukázalo, nejlepší za celý výlet. Jako první vyráží do Vídně Leoš s Tondou, pokusit se vyjednat nemožné, a to změnit v lístku na vlak nahlášenou SPZ motorky. Tonda totiž jede jako náhradník, původně měl jet někdo jiný, ale práce nebo co mu nedovolila vyrazit s námi. Tady je holt riziko dlouho plánovaných výprav, to mi asi dáte mnozí za pravdu, jak čtu ve vašich cestopisech. Plány v zimě jsou věc jedna a skutečnost pak týden před výjezdem je často trošku jiná…

Zbytek naší party vyrážíme po desáté v klidu a pohodě. Nakládat motorky na vlak máme v 15:00, takže času dost. Je neděle, předpokládáme, že i ve Vídni asi nebude moc provoz. Cesta pohodová, trošku překvapení, že poslední čerpačka před hranicí za Novou Bystřicí je zavřená. No my jsme všichni natankovali na ONU v JH, bandy máme plné.  

Zastavujeme v Rakousku kus za hranicí, cigárko, pivko, káva, nikam nespěcháme. Provoz po celou dobu v klidu až po příjezdu do Vídně, kde to znatelně zhoustlo…ale pořád to tak nějak jde. Přijíždíme na nádraží, kde Leoš skáče radostí, že dostal štempl na naší skupinovou jízdenku se změnou, Tonda sedí na zemi a usmívá se. No usmívá, odešla mu baterka, takže trošku problém tady je. Následně další momenty probíhají asi takhle- Jarda alias Hirošíma nebo někdy také oslovován babička (Suzuki Bandit 1200) 😊 se Tonyho snaží roztlačit, ale jeho KTM Adventure má svoje nejlepší léta za sebou a nějak se tomu brání, tak nastupuje DRko (Yamaha XT 600E), nejmladší člen skupiny. V klidu si sedá na motorku, jednou nohou před sebou Tondu pomalu tlačí až se rozjedou a hop, naskočila. Tvl, kluci šikovný. My ostatní jen sedíme a čumíme. Hirošíma byl vlastně po celou dobu naší cesty takový technický poradce a pomocník. Na takovéhle cestě kluk, co ʺrozumí a umíʺ motorkám, je vždycky vítanou posilou. Já osobně jsem za Jardu moc rád.

Jinak pro vás, kteří se rozhodnete jet takhle vlakem a budete mít odjezd v neděli, doporučuji si zajet nebo zajít předtím přímo k budově hlavního nádraží (cca 1 km) něco zakoupit k jídlu a pití. Mají všude zavřeno. Cesta dlouhá a ve vlaku je nabídka opravdu skromná a po pár hodinách je bar v lůžkovém voze vyprodaný. No a tady na tom nakládacím peróně není ani hajzlik, natož nějaký stánek s občerstvením.

Co je fajn, že ÖBB si motorky kurtujou sami, v podstatě tak trochu přebírají záruku, že moto během cesty nepadne…

Ještě jednu věc k cestě tímhle vlakem. My jsme si lístky kupovali nejdřív přes web, ale při našem počtu nešel ten jejich formulář zvládnout a navíc!!! s přibývajícími pasažéry stoupala cena lupenu. To teda osobně moc nechápu, ale budiž. Došlo to tak daleko, že někdo už situaci nechtěl komplikovat a řekl, že mu tedy stačí klasický lístek bez lůžka. Takže čtyři jsme měli lůžka a zbytek seděl v kupé. Ale ani tak se ten webový formulář nedal zvládnout, je to dělaný pro jednotlivce, a ne pro skupinu.

Na motovagon najíždí ještě sympatický český pár, taky jedou do Albánie, pár Němců a Rakušáků. Maj plno.

Po nastoupení do vlaku jsme byli trošku rozčarovaní úrovní vagónu, ale posléze se vše vysvětlilo. Vůz vypravují Slovenské dráhy, začíná svoji cestu do Splitu už v Bratislavě. To ale nemění nic na věci, že z webu ÖBB nějak nejde vyčíst, co si můžu objednat. Píšu to tady hlavně proto, kdyby se z vás někdo rozhodl cestu vlakem si zkrátit tak jako my, aby věděl, jak to v reálu funguje.

Cena lupenu Vídeň-Split v 6lůžkovém kupé včetně motorky vyjde na 4 tis. Sedící zhruba o pětikilo míň.

Takže jsou tam v podstatě 3 úrovně cestování. Klasické kupé pro 6 osob, lůžková úprava pro 6 osob a pak stejně jak u motovlaku do Košic dvoj až trojlůžkové kupé s tekoucí vodou. To už je pak jiná úroveň cestování 😊 jel jsem tak 3x do Košic a je to pohoda. V té 6lůžkové úpravě si o vodě můžete jen nechat zdát, respektive dojít si do společné umývarky na chodbě. Jako jel jsem lůžkovým vlakem i v Indii, na rovinu, o moc se to teda nelišilo – až na to dvojlůžko😊   a cenový rozdíl není až tak markantní a rozhodně za to pohodlí to stojí. Můj názor teda.

Tím zakončím report k auto-moto/vlaku do Splitu.

Vlak vyjel na čas, nakonec to dopadlo víc než dobře, nikdo naše šestilůžko nedoobsadil, i když prý dle průvodčího měl. V Grazu jsme přizvali další dva kolegy a tím pádem se jim v tom sedícím kupé hned cestovalo o trošku líp.

Cestou proběhla nutná zmrtvovačka dovezenými lihovinami, aby se lépe spalo. Po 22 hod slovenští stevardi hlásí, že Plzeňské pívo je vyprodané, vyšlo to tak akorát. Miloš sotva vyleze nahoru a pak už jen skrz to zábradlí vystřelí obě ruce do prostoru a ty se pak volně se pohupují v rytmu pražců.  Neuvěřitelný, jaký to naše tělo dokáže dělat figury… Inu, ten vzal to zmrtvení fakt poctivě.

Najeto : 189 km

Den tři 11. 9. dolů Jadranskou magistrálou

Já spal jako dudek, ráno rozlepuji oko, jdu na tu společnou koupelku, čistota je ještě v mezích, tak fajn.

Před osmou posádka roznáší snídani, která se skládá s klasického 7 Days croissantu, džusu a vody.

Dozvídáme se, že během noci musel vlak 2x stát a hned máme přes dvě hoďky zpoždění. No, tak to nic moc… to nám to kazí plány.

Příjezd do Splitu místo v osm po desáté, rychle nabírá první motoden skluz…

Odkurtovat už sami, pozor na hlavu při vyjíždění z vagonu, bez helmy bych to raději nedělal.

Vedro jako prase, inu jsme na Jadranu, no ono i u nás je poslední dobou furt 30 stupňů, a to máme třetinu září… Rychlá porada, co teď.

1) Tonda s DRkem jedou pro baterku

2) zbytek jedeme ven ze Splitu, kousek za městem pěkná veřejná pláž u Dugi Rat se sprchami, tam stavíme a hurá do plavek.

Počkáme tu na kluky, až vyřeší ten akumulátor.  Čas teda běží, odpoledne je raz dva.                            Koupání parádní, jen mě mrzí, že plánovaný výjezd na svatého Juru je kvůli zpoždění zrušen. Po příjemné zastávce sedáme na motky a jedem Jadranskou magistrálou dál dolů. Mně osobně se cesta moc líbí, jsem trochu ostražitý, jelikož jsem slyšel o záludném „jugoslavském asfaltu“ ,který prý ukrutně rád klouže. No mně to neustřelilo ani jednou, zaplať pánbůh, jak se říká. Možná je to i tím, že jsem před výletem kompletně přezul moji Hondičku. Dostala Dunlop RoadSmart IV, a zatím maximální spokojenost. Stavíme na jídlo v Mimice. Máša (Suzuki GS 600) s Leošem (Kawasaki GTR 1400) přejeli, čekají na nás za městem. Město plné, ale stánky s občerstvením všude, takže fajn. Fakt se mi ta cesta líbí, ještě že už je ta třetina září, provoz proto není kdovíjak silný, a to je pak hned lepší jízda.

Pořád čumím na to moře a spokojeně si broukám. Pěkný, pěkný, pěkný

Na tu vodu se dá čučet furt a ze sedla mojí Hondy je to takový pro mne moc fajn pocit, je to něco jinýho než z auta...

No odpoledne pokročilo, frčíme dál, přes Makarskou až na jih k hranicím. Míjíme ten jejich nový slavný Pelješacký most, ale my jedem vnitrozemím směrem Bosna a pak zpět Chorvatsko a následně hned Černá Hora. Teď před námi je Dubrovník, tak tady jsem poprvé, škoda že není čas se zastavit třeba jen na kávu. Projíždíme vrchem města, slunce už zapadá a město krásně svítí. Jako pěkný to Chorvatsko je. Přes obě hranice průjezd tak nějak v normě, pasy a techničáky. Vše oskenují a alou dál.

Slunce zapadá strašně rychle, jsme už v Černé Hoře, vítá nás městečko Kumbor. Provoz docela silný, teda vlastně spíš motat se v těch jejich úzkých uličkách, kde chce každej jet a nezastavovat 😊 to je trochu prekérka. Udržet deset motorek v řadě prostě nejde. Taky že se roztrhneme a ztrácíme Tondu s Láďou (Suzuki DL 1050 V Strom).

 Devátá večer je tady, my už na ubytku, hotýlek hned u hlavní. Pokoje velice slušný, palec nahoru. Obsluha hlásí, že kuchyně maká do deseti, takže všichni mažeme do hospody. Tady se tedy brutálně ukazuje jazyková bariéra, žádná angličtina nebo němčina 😊, ale ta naše počeštěná chorvatština + ruce. Recepce ok, tam mluví pěkně, ale personál v restauraci je totálně mimo…   Sranda je to, zmatený číšník neví, co a jak, komu a kam. No hlavně že jsme na místě, nakonec doráží i kluci, takže druhý den zakončujeme ve znamení zlatavého moku a všeobecného sdílení zážitků!

Najeto 259 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE