Africa tour 2007

Je čtvrtý den po novém roce a my stojíme na břehu Středozemního moře a skoro na dva měsíce parkujeme auto, které nás a motorky převezlo ze studených Čech až ke španělské Malaze. Dva motocykly - naše Suzuki DR Big 800, která má za sebou již 200 tis. km a Tomášovo zánovní BMW GS 1150 - mají před sebou dlouhou cestu Afrikou. Jsme v Malaze a právě tímto městem bude procházet jedna z etap závodu Lisabon – Dakar. I my chceme alespoň trochu nahlédnout do světa této soutěže.

Africa tour 2007

Kapitoly článku

Míříme na Gibraltar a hned při příjezdu zde potkáváme pár motorek jedoucích stejným směrem. Máme štěstí, trajekt z Algercirasu do Ceuty odjíždí za hodinu. Kupujeme tedy zpáteční lístek pro dvě osoby a motorku za 142 Euro a najíždíme na trajekt. Přejezd úžiny můžeme sledovat jen přes sklo, můstek je uzavřen. Uprostřed úžiny se najednou celý trajekt začne dost houpat a jsme rádi, že máme motorky pevně přikurtované.
Trajekt opouštíme už na africké půdě, v Ceutě, jedné ze dvou španělských kolonií. Zde tankujeme levný benzín a jedeme na marocké hranice. Vízum sice není potřeba, ale i tak musíme vyplnit několik dotazníků a vystát pár front. Na marocké území vstupujeme až za tmy. Cesta do nejbližšího kempu je pro nás ale velkým překvapením – v roce 2002, když jsme tudy jeli poprvé, tu byla úzká asfaltka lemovaná odpadky, dnes tudy vede nádherná osvětlená dvouproudá silnice lemovaná květinami, parky a kolonádami. Nocujeme v Martilu v příjemném kempu na pobřeží a sledujeme ruch města. Na promenádě potkáváme i několik Hummerů a další luxusní auta, která bychom v Africe vůbec nečekali.


Ráno se vydáváme na Azrou a konečně se před námi objevuje to pravé Maroko – přátelské, krásné a chudé. Před námi leží pohoří Rif známé především pěstováním hašiše. Prodává se tu opravdu všude, prodejci jsou dosti vlezlí a svým zbožím agresivně mávají snad za každou zatáčkou. Prodávají především děti, jednak kvůli tomu že rodiče toho už mnohdy nejsou schopni a jednak kvůli tomu, že jsou si vědomi své právní nepostižitelnosti. Nás ale láká spíše zdejší nádherná příroda. Počasí se vydařilo, je asi 20 oC a slunečno, a tak často zastavujeme a kocháme se pohledy na strmé svahy Rifu pokryté malými políčky a kvetoucími stromy. Prazvláštní krajinou vyprahlých hor přijíždíme až do Azrou, města jehož dominantou je zvláštní skála, vždyť i „azrou“ znamená arabsky „skála“. Město je obklopeno cedrovými lesy rostoucími na svazích Vysokého Atlasu. Nocujeme za městem pod korunami cedrů a jasná obloha věští chladnou noc. Za tmy se nedaleko našich stanů začínají střídat auta, vždy přijedou, půlhodinku parkují a pak zase odjedou. Děláme si z toho legraci a Radek se rozhodne jít na bližší průzkum. Zjišťuje, že se dle našich odhadů nejedná o smíšené páry, ale o páry čistě mužské.
Ráno jsou 3°C pod nulou a my začínáme stoupat do sedla Col du Zad ve výšce 2178 m.n.m. S přibývajícími metry teplota klesá až na mínus 8°C. Silnice je lemována sněhovými závějemi a my se uklidňujeme tím, že vlastně máme velké štěstí. Nemuseli jsme jenom mrznout, ale mohlo také sněžit. Okolní hory jsou porostlé cedry a jejich zasněžené vrcholy jsou nádherné. Těšíme se jak budeme klesat do údolí a začne se oteplovat. Potkáváme několik benzinových pump, které jsou ale zavřené a benzín je možné vzít až v Zaidě. Cestou se Alenka s Vendulou několikrát „rozehřívají“ slivovicí a chudáci řidiči, musí mrznout! Zima přece jenom končí, sjíždíme do údolí a projíždíme jediný tunel v Maroku, Tunel Legionářů. Za ním začíná soutěska Ziz. Nádherná oáza v nastupující poušti nás přenáší do dávných časů prvních cestovatelů. Kolem nás jsou holé skály a pod námi se vine pruh zeleně, voda je tady základem života.


Do Er-Rasidie přijíždíme chvilku po odstartování etapy Dakaru, a tak si můžeme prohlédnout stopy po startu kamionů, které mizí někde v dáli pod stěnami Antiatlasu. Jedeme do Qarzanzate, cíle dnešní etapy Dakaru. Projíždíme snad nejmalebnější kouty Maroka, postupně míjíme unikátní soutěsky Todra a Dádes a také nádherné kasbahy (opevněné vesnice), tak typické pro Maroko. Nejzajímavější z nich jsou v oáze Skoura.


Až za šera přijíždíme do Qarzanzate. Nalézt depo strojů v prostoru letiště za městem není problém. Většina aut míří tímto směrem a obrovská nákladní letadla jsou vidět z dálky. Protože ale nemáme novinářskou akreditaci, kterou bychom si museli vyřídit v Lisabonu, tak nejsme do depa vpuštěni. Sledujeme večerní dojezd pouze ze silnice, jako mnoho dalších diváků. Průjezdy kamionů a dalších speciálů jsou velmi zajímavé, a tak tu postáváme dlouho do noci. Nakonec jdeme spát do nedalekého kempu, ve kterém jsme pozváni na vynikající večeři třemi Čechy, kteří také vyrazili na Dakar, ale už se vracejí zpátky domů.


Jen několik kilometrů za městem je nejznámější marocký kazbah Ait Benhaddou, který byl filmovou kulisou v mnoha filmech, např. Lawrence z Arábie či Sodoma a Gomora. 9 Kazbah je připraven na nápor turistů a také jich zde potkáváme autobusy. Od kasbahu vedou dvě cesty do Marakéše - jedna příjemná přes průsmyk Tizi-n-Tichka a druhá náročná přes Teloue. Zde se s Čechy loučíme - oni se vydávají tou horší cestou a my podhůřím Vysokého Atlasu. Silnice prochází černou kamenitou pouští a mnohokrát nabízí pohledy na zasněžené vrcholy Atlasu, na opuštěný Antiatlas a zároveň i na nádherná údolí. Po sjezdu z náhorní plošiny se začínají objevovat prazvláštní endemické arganové ořechovníky. Na jejich větvích přímo balancují stáda koz, které spásají jejich plody a místní si z této rarity udělali atrakci. Samozřejmě placenou. Tyto ořechy, poté co projdou kozím trávícím traktem kde se naleptají, se vyberou z výkalů a po rozdrcení se používají k výrobě jednoho z nejkvalitnějších olejů. Ten se pak používá hlavně do drahých parfémů a pleťových krémů.




Pod hradbou hor se rozprostírá nádherné město Taroudannt, které se pyšní obrovskými hradbami, za kterými je ukryto staré město. Kempujeme na betonové ploše, v místním kempu, ze kterého to je jenom kousek do centra města. Procházka nočním městem je velmi zajímavá. V jedné z mnoha restaurací si dáváme tradiční marockou luštěninovou polévku hariru, která je opravdu vynikající. Z města to je jenom kousek na pobřeží Atlantiku, jehož břehy teď neopustíme několik stovek kilometrů.
V Agadiru, výletním městě na břehu Atlantiku, které bylo nově postaveno po zemětřesení v roce 1960, si připadáme jako v Evropě a ne v Africe . Při cestě zpět se zde neplánovaně zdržíme a je nám umožněno nahlédnou do života místních lidí.
Z Agadiru jedeme stále přímo na jih, a protože jedeme po pobřeží Atlantiku, tak neustále fouká vítr. Za městem Tiznit cestu kříží výběžek Antiatlasu, ve kterém zase přichází zima a první, ale zároveň i poslední, lehký déšť. Do Guelminu už přijíždíme pořádně promrzlí. Chvíli se snažíme najít vyhlášený velbloudí trh, ale ten se koná bohužel jen v sobotu a dnes je středa. Za městem sledujeme zvláštní žlutý opar v dáli. Tento opar je zvednutý písek, který se žene přes cestu a na některých místech vytváří závěje. Průjezd hlubokým pískem na přeložených motorkách je opravdu silným zážitkem. Na nejhorších místech cestu uvolňuje pásový traktor a vytváří alespoň trochu sjízdný povrch. Je to jako u nás v zimě, jen s tím rozdílem, že se tu neshrnuje sníh ale písek.


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.67
Známkováno: 3x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist