Africa tour 2007

Za silného větru, který nás dokonce jednou sráží k zemi, přijíždíme do Tan-Tanu, pouštního města. Nejdříve zastavujeme u vjezdu do města u „líbajících se velbloudů“ – dvou soch v nadživotní velikosti. Odtud je to už jenom kousek do centra. Právě zde ráno startovala soutěž Lisabon-Dakar, a tak je ještě město plné motorek a slušně se najíst za rozumnou cenu je nemožné. Říkáme si, co tu vlastně děláme? Vždyť tu nic není, jen poušť a umělé město plné písku. Podobných správních měst je ještě před námi mnoho. Celá Západní Sahara je dotovaná marockou vládou a buduje se zde opravdu naplno. Před Layoune je první dotovaná benzinová pumpa, ve které stojí benzin necelých 15 Kč. Jen kousek za městem křižuje cestu nejdelší pásový přepravník na světě dlouhý 200 km přepravující fosfáty z dolů vzdálených 200 km do přístavu.


Silnice protínající Západní Saharu je většinou vedena na dohled oceánu a nabízí tak pohled na nekonečnou vodní hladinu i vyschlou poušť. Cestou k Mauretánii sledujeme měnící se barvu pouště od rudé přes žlutou až po tmavě černou. Obratník Raka, který prochází jenom několik kilometrů od Dakhly je označen jenom řadou kamenů. I když zde má být slunce 21.6. přímo nad hlavou, tak je tu nyní, začátkem ledna, pěkná zima. Když hledáme nocleh, tak stačí odbočit z cesty do pouště a najít rovné místo bez kamenů. Jen ten silný vítr ztěžuje stavbu stanu kdy ve čtyřech máme co dělat.


V Tarfayi, posledním městě Maroka, tankujeme plné nádrže a kanystry a míříme na hranice Mauretánie. Krajina se najednou mění, jsou tu prazvláštní kopce a křivolaká údolí, kterými se prohání vítr zvedající všudypřítomný písek. Zapadající slunce za těmito vrcholy vytváří přímo mystickou atmosféru. Přijíždíme na hranice po 18. hodině, což je po zavírací době, ale celníci nás ochotně nechávají přespat za plotem celnice. Večer ještě procházíme jejich knihy, zajímá nás kolik Čechů tudy projelo v uplynulých dnech. Druhý den ráno vstoupíme do Mauretánie, do rozporuplné země, o které jsme toho zatím moc pěkného neslyšeli.
Dvě strážní věže značí konec Maroka a my vjíždíme do takzvaného „pásma nikoho“. Cesta se vine pouští, několikrát se rozdvojuje a správný směr odhadujeme podle vyjetých kolejí. Naštěstí není tento úsek není dlouhý, jen asi 5 km a pak přijíždíme k jakési chatrči. Je to je celnice na mauretánské hranici. Pokračujeme k boudě, kde se vydávají víza. Udivený Tomáš to jenom komentuje slovy: „Bouda našeho psa je oproti tomuhle luxus.“ Na hliněné podlaze stojí stůl a dvě židle, bouda stlučená z ošklivých prken je vevnitř „otapetovaná“ kartony z krabic, vevnitř smrdí zkažené maso a létají tu tisíce much. Platíme 20 EUR na osobu za víza. Ve třetí boudě platíme něco jako karnet za 10 EUR a cesta do Mauretánie je nám otevřena.
Cesta z hranic ubíhá rychle a těch několik písečných závějí je jenom zpestřením cesty. Vydáváme se po nově postavené asfaltové silnici spojující Nouadhibou s Nouakchottem.
Tato silnice v délce 400 km má pouze dvě benzinové pumpy nedaleko od sebe, a to cca 80 km od Nouadhibou. Cena benzinu je zde ale celkem vysoká, a to 1,5 až 2 eura za litr a hlavně ho momentálně nemají. Musíme vystačit se zásobami z Maroka. Těch 520 km od pumpy k pumpě by nemělo být problém, ale je. Jen co se stočíme k jihu, tak přichází prudká změna počasí a začíná foukat silný vítr zvedající písek, který ho žene přes poušť. Tomuto větru se říká harmatan a my jím projíždíme více jak 300 km. Vypadá to stejně jako když je u nás v zimě prudká sněhová vánice, jen místo sněhu tu létá písek.
Je vidět tak na 50 až 100 metrů a většinou se vítr žene z boku nebo proti nám. Díky tomu stoupá spotřeba z normálních 5,5 l na více jak 10 l na 100 km a tak přemýšlíme jak asi dojedeme do města. Tomáš má naštěstí nižší spotřebu a tak se o benzin dělíme. Fouká opravdu dost silně a nárazy písku docela bolí. Po celodenní jízdě, kdy jsme z pouště viděli pouze žlutočervenou tmu, máme při příjezdu do Nouakchottu jenom 2 l benzinu a nádherně vypískované levé kufry, boty, rukavice atd. Benzín mají naštěstí hned u první pumpy a dokonce za necelých 23 Kč. Celou cestu se míjíme s dalšími motocykly. Dvacet pět Angličanů se vydalo na cestu z Londýna do Timbuktu a na poušti je tak docela nával.
Projíždíme hlavním městem Mauretánie a sledujeme místní život. Probíhá zde na africké poměry celkem živý stavební ruch a okolo města je plno rozestavěných domů. Centrum tvoří několik ulic plných různorodých obchodů, od zapadlé garáže až po luxusní prodej látek, a několik poboček zahraničních bank. V obchodech připomínajících garáž, kterých je většina, je možné koupit vše potřebné na cesty, od oleje až po náhradní pneu, samozřejmě pouze na auta a mopedy. Město stojí na břehu Atlantiku a na jeho březích je pláž a na ní rybáři nabízejících své úlovky. Jen nedaleko odsud je možné projet trhem a tady se u jednoho obchodu zastavujeme. Nákup, při kterém složitě vysvětlujeme, že chceme k jídlu „tu“ housku a ne „tu“ brzdovou kapalinu, se trochu protahuje. Nakonec se na všem domluvíme, jen večer zjišťujeme, že housky jaksi podivně zapáchají, po kozích bobcích.

Na ulici pozorujeme ruch velkoměsta, ve kterém se proplétá spousta aut v různém stavu rozpadu, povozů a hlavně zvířat. Sledovat stádo koz, které si pochutnává na papírovém kartonu a potom přechází na staré kalhoty je opravdu nevšední zážitek a říkáme si, že česká koza by tu pošla během pár dní. Při výjezdu z města trochu bloudíme a dostáváme se tak do jedné z mnoha chudinských čtvrtí. Ty vznikly v posledních desetiletích kvůli přistěhovávání lidí z venkova, kterým díky postupující Sahaře začala na poušti docházet voda. Kolem nás jsou chatrče složené z klacků, plechu a celty a ulice mizí kdesi v písku. Kanalizace neexistuje a je to dost cítit. Po ulicích pobíhají stáda koz a ovcí. Zdejší děti jsou velmi špinavé a často je na nich vidět nějaká nemoc či postižení. Tady rozhodně nocovat nechceme a po několika zastaveních a otázce kudy z města se dostáváme na hlavní silnici vedoucí na Rosso. Nocujeme v na místní poměry celkem pěkném kempu s chatkami. Vstáváme brzo ráno a míříme na hranice ze Senegalem do hraničního města Rosso.
Cesta do Rossa prochází krajinou plnou vysokých písečných dun pokrytých sporadickou zelení a několika stromy s vesnicemi tvořenými trhem, několika zděnými stavbami, mešitou a stany. Voda se zde uchovává ve velkých zásobnících pod zemí a čerpá se z hlubokých studní za pomoci oslíka a koženého vaku. Studny dosahují hloubek více než 40 m a na dno není možné mnohdy dohlédnout. Voda je tady opravdovou vzácností.
Blížíme se k Rossu, které leží na břehu řeky Senegal a pomalu začíná přibývat zeleně. Na tržištích se objevuje první čerstvá zelenina. Je ale mnohem menší než ta naše, její vzhled nevábný a cena vysoká. V Rossu v přístavu jsme odchyceni policií a odvedeni mezi nákladní auta. Zde se nás policista ptá: „Chcete jet do Senegalu?“ My na to že ano a on: „Tak každý dejte 100 Euro a můžete jet.“ Snažíme se mu vysvětlit, že to ani náhodou a on zlevňuje na 100 Euro za obě motorky. Říkáme mu, že jsme ochotní dát maximálně 10 Euro, ale to je mu málo a naštvaně nás vyhazuje se slovy: „Dokud nezaplatíte nepojedete!“ Naštěstí je tady ještě jeden hraniční přechod vzdálený 110 km. Na něj se odbočuje uprostřed trhu, směr nám ukazují děti pobíhající všude kolem. Cesta prochází přírodní ptačí rezervací a je na ní několik policejních postů, na kterých nás nutí vyplňovat obsáhlé dotazníky a zapisují nás do knih. Okolní krajina je ale nádherná, zastavujeme a sledujeme hejna plameňáků a kormoránů ale i dalších druhů, které ani neumíme pojmenovat. Cesta končí před mostem spojujícím Mauretánii se Senegalem.
Na hranicích se začínáme domlouvat rusky, protože velitel byl na stáži v Moskvě. O úplatek si ale říká bez uzardění a teprve do dlouhém domlouvání platíme 20 Eur z původních 60, ale i tak to je podstatně méně než v Rossu. Nevýhodou tohoto přechodu je, že zde není možné získat vízum do Mauretanie, to vydávají cestou zpět pouze v Rossu. Přejíždíme přes most a dlouho stojíme před zavřenou závorou a nic nám není platné naše naléhání a prošení. Senegalský hlídač vždy jen odvětí: „Chcete do prostoru celnice? Tak zaplaťte každý 10 Euro.“ Nakonec tedy dáváme 20 Euro a koloběh razítek se rozjíždí. Žádného celníka nezajímá platnost víza nebo zda máme povinné očkování proti žluté zimnici, zajímá je jen kolik zaplatíme. Nakonec kupujeme povinné pojištění motorky a po projetí celnice jsme chudší o 60 Euro, ale cesta do Senegalu je nám otevřena. Silnice je nádherná a do St. Louis to máme pár kilometrů. St. Louis je město patřící k nejnavštěvovanějším v Senegalu, za koloniálních dob bylo vyhlášeným výletním centrem. I dnes se město snaží na tuto tradici navázat, ale moc mu to nejde. Na ulicích se válí odpadky, všude pobíhají žebrající děti, ceny pro cizince jsou vysoké. Přesně dle našeho hesla: „Africká kvalita za evropské ceny.“ Město stálo původně na ostrově v deltě řeky Senegal, ale postupem doby se rozrostlo i na pevninu. Město spojují dva mosty postavené v 19. století, které patří k chloubě města a právě po těchto mostech přejíždíme při naší snaze nalézt kemp a odpočinout si po dlouhé cestě.


Kličkování po městě ukončí malý kluk s mopedem, který nás provází několika bočními ulicemi a nakonec i městským přístavem a rybím tržištěm. Teprve za tímto tržištěm je ukryt pěkný kemp plný francouzských turistů s karavany i expedičními náklaďáky. Cena je 15 Euro za 4 osoby, je to sice dost, ale alespoň vidíme po dlouhé době sprchu a restauraci.
Prohlídka nočního St. Louis je zajímavá. Ruch města se mísí s hudbou a křikem v přístavišti a všechno doplňuje zvláštní vůně kvetoucích stromů. Protože jsme si na hranicích vyměnili jen minimum západoafrických franků tak nakupujeme pouze nejnutnější jídlo a sledujeme noční život ve městě. Teprve ráno v 9 hodin otevírají první banku, ve které měníme dostatek CFA, tzv. západoafrických franků. Tato měna je platná v několika zemích patřících dříve mezi francouzské kolonie, platí např. v Senegalu, Mali, Burkině Faso či Togu.
Město opouštíme podél toku řeky Senegal a kolem nás se objevují plantáže banánovníků. Ty ale rychle končí jakmile se vzdálíme pár set metrů od řeky. Po několika kilometrech začíná savana, která tvoří většinu země. Silnice vede krajinou, na které rostou trsy trávy, občas nějaký strom. A právě tady poprvé vidíme ten, na který jsme se tak těšili – baobab. Vyskytuje se tu jen zřídka a jeho prazvláštní tvar nás vždycky donutí zastavit a fotografovat. I když je většinu roku bez listí, tak je možné se schovat v jeho stínu a odpočinout si od spalujícího vedra.
Silnice jsou o porovnání horší než před St. Louis a velmi časté jsou hluboké díry. Okolní země je červená a tak i díry v cestě svítí na dálku červeně. Vybíráme si především vedlejší cesty a prohlížíme si typické vesnice jako vystřižené z cestopisných knížek pánů Hanzelky a Zikmunda. Orientace v některých městech je problémová, ukazatelé neexistují, projíždíme křivolakými ulicemi a malými tržišti.
K orientaci zda jedeme z města správným směrem nám slouží nedaleko vedoucí železniční trať. Přejíždíme koleje a zjišťujeme, že jsme v Dře, městě na starodávné trase spojující oázy v Mauretánii s Dakarem. V centru města, které je především velkým tržištěm, trochu bloudíme a cestu z města nalézáme jen díky pomoci místních lidí. To, že míříme správným směrem, poznáváme podle autobusů, na kterých převažuje název Touba.
Touba je významným střediskem místních muslimů. Je to svaté místo islámského společenství Mouride, které sehrálo velkou roli v protikoloniálním hnutí. Nádherná mešita svébytné mouridské architektury má pět minaretů, z nichž nejvyšší měří 87 metrů. Mešita je svojí krásou v ostrém kontrastu se zbytkem města, které je spíše šedé a špinavé. Zastavujeme a prohlížíme si jej a kolem nás se sbíhají děti a pomalu začínají přicházet i první dospělí. Největší zájem mají o naše rukavice, které chtějí jako brankářské na fotbal. Žádají nás o ně snad dvacetkrát denně, fotbal je v Senegalu snad nejoblíbenější hrou.
Z Touby míříme na jih do Kaolacku, města na křižovatce hlavní severo-jižní a západo-východní trasy Senegalu. Toto město je po staletí centrem obchodu a je v něm největší kryté tržiště v severozápadní Africe. Okolí města je neskutečně špinavé a tvoří ho jedno obrovské smetiště. V centru města hledáme kryté tržiště a po chvíli zastavujeme před jeho „branami“. Vchod do tržiště je úzkou uličkou a my se dostáváme do prapodivné směsice asijských, evropských a místních výrobků. Tržiště je děleno podle nabízeného zboží, a tak procházíme obuvnickou, krejčovskou nebo ovocnou částí. Nad vším se vznáší zvláštní zápach pocházející z povrchové kanalizace, smaženého masa a louhujících se kůží. Vše završují veřejné záchodky, které svým zápachem přerážejí vše. Zabloudit v množství křivolakých uliček není vůbec problém, a tak jsme po příchodu k motorkám pořádně uchození.
Za městem začíná obrovská pláň, po které jede několik aut. Je to dno jezera, které se plní v období dešťů a kolem kterého vede silnice do delty řeky Saloum. Tato řeka je zásobárnou vody Kaolacku a na jejích březích je park Headguartera. Savana je tu trochu zelenější a začínají se objevovat i první výběžky tropických pralesů. V Toubacoutě se zastavujeme u malé francouzské restaurace, ve které mají výborné místní pivo. Majitel nám dovolí rozdělat stany vzadu na zahradě. U piva se seznamujeme s několika Evropany, kteří vozí turisty na safari do nedalekého parku, ve kterém je možné spatřit žirafy, antilopy nebo hejna ptáků. Vše ale připomíná spíše naší zoologickou zahradu s ploty a vystavenými zvířaty než volnou africkou přírodu. Přesto se nám v malé výspě Evropy velmi libí a noční město je nabito zvláštní atmosférou mísících se zvuků potulných hudebníků a pralesa. Ráno odjíždíme dále na jih na hranice z Gambií, malé země vklíněné do Senegalu.
Pokračování cestopisu bude dále zveřejněné na serveru Motorkáři.cz...

Informace o redaktorovi

Radovan Jirků - (Odebírat články autora)