Víkend mezi Slezany

Často vzpomínám na zcela výjimečnou cestu na sraz do Fara, na New Pionýru. Kolikrát já už si sliboval, že si nějakou, i když kratší cestu v sedle tohoto ďábelského malého motocyklu dopřeji. Až nyní přišel ten správný impuls. Byla jím zpráva na webu Motobaru u Hanky.

Víkend mezi Slezany

Kapitoly článku

Informace o 11. ročníku srazu mopedů a všech malých a historických motocyklů, jen tři dny před jeho konáním, na mě zapůsobila jako polití živou vodou. Mail s žádostí na zapůjčení majitelem motocyklu, jsem bral jako slušnost i když toto svolení má prý dlouhodobou platnost. Jen jsem jej doposud nevyužil. Nadšená a okamžitá odpověď majitele firmy Motoscoot, ing. Pavla Brídy, mě o trvání nabídky jen přesvědčila.

Po pěti letech od cesty na největší motocyklový sraz na starém kontinentu, se New Pionýr dostane z výlohy pražské prodejny na Smíchově a jeho motor opět příjemně zavrčí. Doposud byl totiž používán pouze jako exponát na nejrůznějších výstavních akcích. Chci si totiž v jeho sedle opět dopřát tu velkou radost a silný zážitek.
Znovuzprovoznění bylo pro mechanika hračkou. Nafouknutí pneu, výměna oleje a především pročištění karburátoru se ukázalo po nalití nového benzínu jako dostatečné, protože hned po prvním našlápnutí se ozval známý dunivý zvuk čtyřtaktního motůrku. Hurá, podařilo se, zítra vyrážím. Cesta do Čelákovic je jen ověřením toho, že se za výlohou běhěm těch pěti let na vlastnostech stroje nic nezměnilo. Opět si připadám jako puberťák, když v sedle New Pionýra „vylétám“ z křižovatky na zelenou jako první a hravě se proplétám mezi auty, jejichž řidiči podle zvuku a rychlosti jistě netuší, že jde o „pouhou“ padesátku. Neskutečně si také užívám přízeň přihlížejících na křižovatkách. Málokdy se totiž stane, abych odjel, aniž bych zahlédl zvednutý palec. S tímhle stroječkem si člověk opravdu užije nadmíru zábavy a pozornosti.

Nabalení věcí mi nedělá problém. Na malém motocyklu jsou stále brašny Lojzo a věřte, že se tam vejde nejen dost, ale také, že to New Pionýr bez problémů odveze. Nakonec jak je u mě obvyklé, vyjížím s několikahodinovým zpožděním. Cílem je Heřmanův Městec. To proto, abych si trochu najel ten zítřek. Začátek srazu v 10 hodin je pro tak vzdáleného účastníka dost nevhodně zvolen, ale kdo by počítal, že přijede Šíma z takové dálky? To zaručeně netuší ani Hanka Honová, jako organizátor této akce a hybná páka veškerého dění v mnou oblíbeném motorkářském baru v Bravanticích, nedaleko Ostravy. Za dlouholeté organizování nejrůznějších akcí, ale i pro její srdečnost a vstřícnost je pro motorkáře z blízkého, ale i vzdáleného okolí, jejich motomamkou. I když je to pro mě trochu z ruky, mám tohle místo rád a mám zde spoustu kamarádů. Občas zde i promítám své zážitky z cest (nyní zrovna 5. 10. od 18 hod.) a třeba vloni jsem zde slavil konec velkého letního testu Jawy 660 Sportard.
Ale zpět do Heřmanova Městce, kam přijíždím jak jinak, než za tmy. Těch 95 km přes Kolín a Kutnou Horu mi trvalo hoďku a půl, ale vyjel jsem prostě pozdě. S kamarády Ondrou a Katkou jsem probral ty nejdůležitější záležitosti a jelikož druhý den byla neděle a já je nechtěl rušit brzkým vstáváním, odjíždím rozbalit svůj spacák na krásné místo, pod zdejší rozhlednou.
S tím ranním vstáváním to nebylo až tak horké, proto budu muset trochu tahat za plyn, řekl jsem si tak trochu zbytečně, protože nic jiného stejně nedělám. Rychlost kolem 70 km/h je totiž na rovinách běžně dosažitelná a to prosím nemluvím o té tachometrové, ale o reálné. K první neplánované zastávce mě donutila přejetá liška, kdesi u Litomyšle. Byla tak krásná, že jsem si ji musel vyfotil, ale později když jsem snímek ukazoval, tak si všichni mysleli, že jsem ji přejel já. Tak to tedy opravdu ne. Na konci Svitav se pode mnou nějak začíná kroutit zadní kolo. A je to tady. Zatímco do Fara a zpět, tedy nějakých 8300 km, které jsem tehdy najel, jsem nezaznamenal jediný defekt, nyní mě to potkává po necelých 200 km. Bylo to dobré vnuknutí vzít si náhradní duši. Horší je to už s nářadím a hustilkou.
Pomoc ale nacházím u posledního domu, kde mi vypomáhá, jak jinak, než kolega motorkář - majitel posledního modelu Transalpa. Jaké je jeho překvapení, když dostává záhy kartičku s Hondou XL700V u Růžového jezera právě od toho, na základě jehož testu si stroj zakoupil. I já jsem rád, že se potkáváme, a to nejen kvůli tomu, že mi pomohl s opravou defektu.
Mohelničákem dolu až k benzínce, to je tedy mazec. Ručička rychloměru je daleko za osmdesátkou, která je zde posledním dvojčíslím. Hlavu skloněnou nad říditky a nechci ani domyslet, co by se stalo, kdybych píchnul přední kolo. Nikdy se v těchto místech neubráním vzpomínce na báječného kamaráda a organizátora zdejšího srazu. Pavel Kukrle mi prostě chybí. Daleko před Šternberkem krátké setkání s příznivcem Valentina Rossiho, což dává najevo obrovskou šestačtyřicítkou na své Hondě a pak už se New Pionýr statečně zakusuje do serpentin závodu Ecce Homo. No ale uznejte, když zvládl Pyreneje a Alpy včetně Grossglockneru, tak tohle je fakt brnkačka. Projíždím přírodním parkem Moravice, sluníčko hřeje a opět se utvrzuji, že svět je krásný ze sedla jakéhokoliv motocyklu. U tohoto je však třeba dobře hlídat tankování. Na nádrž se dá ujet 100 km, ale na rezervu lze pokračovat pouhých patnáct! Celou cestu jsem to uhlídal, ale pět kilometrů před Bílovcem to přišlo. Ještě, že celou dobu vezu tu litrovou rezervu v plastové flašce. Tady se to vyplatilo. Tankování, zastávky na focení a hlavně defekt zadní duše mohou za to, že před Motobar u Hanky dojíždím ve chvíli, kdy jsou už všichni na vyjížďce. I tak je ale 320 km za čistých šest a půl hodiny slušný výkon.
Zahrádka je ale plná, tak společně čekáme až se všech 31 účastníků vrátí. Netrvá to dlouho a jsou zde. Za Maraudrem, který řídí Hanka je seřazen štrůdl Stadiónů, Jawett, Babet, Pionýrů a Mustangů. Většina z nich je krásně zrenovovaná, laky se blyští, chromy oslňují. Odpoledne je ve znamení soutěží. Na pomalou jízdu tady má jednoznačně patent mladičký Vašek Šablatura. Podezřívám ho, že trénuje tak hoďku denně. Ještě více ale trénuje místní dvojice – cyklista a motorkář, kteří nás v následujících minutách baví svým umem zvládnutých triků.
Doteď jsem netušil, co vše se dá dělat s obyčejnou Babetou a na závěr vystoupení dokonce bez předního kola. Následuje soutěž v převážení sklenice vody a také něco pro šikovné ruce. Do komletace spousty šroubků a matic se pouští jen opravdový machři. Nakonec mohli přihlížející svým hlasem v podobě vhozené fazole do kelímku na motocyklu, rozhodnout o nejkrásnějším stroji celé akce. Soutěží prostě dost a dost a i proto bylo závěrečné předávání diplomů, tak zdlouhavé. Připadalo mi, že jej nakonec dostali všichni. Došlo i na mě, ale ten za nejvzdálenějšího účastníka, jsem si snad právem zasloužil? To ale není zdaleka vše. Po sladké odměně v podobě domácího čokoládového koláče pro všech 32 účastníků – tedy i pro mě, odjíždíme na společnou trasu, doprovodit množství in-line bruslařů, kteří v Bílovci slavili Den mobility.

O nějaký čas později se loučím v Motobaru u Hanky s množstvím nových přátel a přesunuji se do centra Ostravy, kde se v nově otevřeném centru Nová Karolína, účastním výstavy motocyklů. Moje místo je na stánku firmy Motoscoot, kde ing. Brídovi líčím úžas účastníků srazu nad mým příjezdem a pochvaluji si to krásné svezení. Je neděle a večer bude výstava končit. Do té chvíle ještě stíhám navštívit, letos v lednu poslední otevřený, desátý obchod sítě firmy Bikers Crown.
Je 21 hodin, výstava končí, pomáhám nakládat motocykly, které poputují do Opavy, do sídla firmy Motoscoot. Na mě už místo nezbývá, a tak jedu po ose. Jsem ale rád, konečně tak mohu panu Brídovi předvést, co je New Pionýr za draka. Na rovinách do 35 km vzdálené Opavy nemá šanci mi nákladní Iveco naložené motocykly ujet a v prudkých klesáních jej za tmy po desáté večer, se zdviženým palcem dokonce předjíždím. Je úžasné co dokáže tenhle malý motocykl se spotřebou 2,2 l/100 km svému jezdci nabídnout. Večer prožívám jeden z největších zážitků poslední doby. V opavské firmě se pro mě našlo místo na kožené pohovce. Dva metry od sebe mám vychladávajícího New Pionýra a přes uličku, téměř na dotek, odpočívá výstavní projekt Velor-X-Trike.
Ráno ještě společná fotografie a loučení s New Pionýrem, který zůstáne zase nějaký čas v Opavě. Ptáte se jak dlouho? No asi, dokud si ho zase nepůjčím. Ale i zpáteční jízda měla své kouzlo. Poprvé v životě (a možná i naposled) si užívám pohodlí a rychlosti vlaku Pendolino, ale věřte nebo ne, na pocity v sedle New Pionýra, to fakt nemá.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 5x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.
Související firma


TOPlist