Jawa kolem světa, díl 9.- America Centro

Stále se zužující a snižující šíje, kterou jsou spojené oba americké subkontinenty, končí Panamou a proslulým Darien gapem, asi stokilometrovým pásem močálovité džungle na hranici s Kolumbií, kde první polovina Panamericany končí. Cesta do Panamy vede Guatemalou, El Salvadorem, Hondurasem, Nikaraguí a Kostarikou. Vítejte v Los Bananas neboli v zemích United Fruit Company!

Jawa kolem světa, díl 9.- America Centro

Kapitoly článku

ASP Group logo sesafiobank hame JAWA MITASFit neg logo monty Logo MOTOPOINT Logo TOKOZ
O ulomeném stojánku už byla řeč. Naskytla se možnost, že mi náhradní dovezou slovenští motorkáři, co jeli do Mexika trochu rajtovat endura. Sraz měl být v jihomexické Oaxace, ale pak jsem začal pořádně počítat a ač nerad jsem došel k matematicky neúprosnému výsledku – budu-li v Oaxace čekat do 4. 11. na Ericha se stojánkem, zbude mi na celou Střední Ameriku jen jediný týden, přesněji řečeno šest dní, abych stihl nakládku Jawy na loď v panamském San Blas. Šestery hranice, hory, krátké dny, deštivé pralesy a skoro 3000 kilometrů za šest dní nelze s jistotou urvat, a tak se obětoval stojánek. Další rundu „moje“ loď totiž jede až 6. 12. A to by byl teprve průšvih!

United Fruit Company

Pojem Banánová republika prý vymyslel nějaký pisálek, co se tam ukrýval před americkou spravedlností kvůli zpronevěře a napsal jistý román (O.Henry; Cabbages and Kings). Ve skutečnosti neexistuje nic trefnějšího pro země Střední Ameriky, přestože my Češi se zrovna nemáme čím prsit a místní to neradi slyší. Jenže země, kde je hlavní mít dost hlavní a kromě vojenské kliky u moci (která se periodicky střídá s jinou, což zpravidla provázejí občanské války) má už jenom ty banány a trochu turistiky pro nejotrlejší a nudou blahobytu otrávené turisty, si těžko vyslouží hezčí přízvisko. To by ale nemělo být chápáno tak, že tu žijí vesměs jen pitomci, revolucionáři, vojáci, farmáři a zkorumpovaní úředníci. Oficiální údaje dávají nějaké předpoklady, ale já viděl jednotlivé země trochu jinak. Obecně to můžu shrnout hned na začátku takhle: pokud jste připraveni se nechat ponižovat a šikanovat mocí úřední na všech těch hranicích a platit nesmyslné poplatky za každý pohyb papírem po stole, pak už jen objevíte, že zbytek Střední Ameriky je mnohem příjemnější a přijatelnější pro cestování na motorce, než byste snad na začátku očekávali.
Střední Amerika byla kdysi federativním státem, když se vymanila ze španělské koloniální vlády, ale nevydrželo jí to. A tak bylo dalších sto padesát let provázeno jednou válkou za druhou. Místní si na kvéry tak zvykli, že se jich nehodlají vzdát. Však taky nikdo neví, co přinese zítřek, že jo. Takže jestli někdo kritizuje USA v souvislosti se zbraněmi mezi lidmi, nechť se laskavě rozjede o kousek níž a bude jen valit oči. Nejoblíbenějším kvérem, který tu můžete běžně na ulici přes rameno vidět, je krátká brokovnice. S tou se totiž nemusí nijak přesně mířit…
United Fruit Company je historicky reálná společnost, která Centroamericu využívala k obchodu s tropickým ovocem pro převážně americký trh. Měla dlouhé prsty a není pochyb, že v době studené války sloužila americkým službám jako prodloužená ruka při ovlivňování politického vývoje regionu. Vždyť jí také patřilo nejvíc hospodářské půdy a zaměstnávala také nejvíc lidí. Kam se poděla? Nepoděla se, děti, ani neumřela – kupte si dneska banán Chiquita a máte kousek UFC doma na stole.

Guatemala

Mexicko-guatemalská hranice může sloužit za prototyp všech dalších hranic až po Panamu, protože kromě drobností si jsou všechny podobné – zmatkem, nepřehledností, nekontrolovatelným pohybem místních, otráveností úředníků, výběrem poplatků a také tím, že zpravidla všechny vypadají jako tržnice. Vlastně lze říct, že je to tržnice, kterou prochází hranice.
Mexičani si sedí v posledním městě. Jasně, přece nebudou jezdit do práce nahoru do kopců. Mohli by to ale dát nějak vědět náhodným pocestným. Nedají. A vsadím se, že to, stejně jako ostatní a já, přejedete a ušima zastříháte až nahoře před guatemalskou stranou. Takže pěkně otočit a zpátky!
Dole chtějí nějakou nesmyslnou taxu 295 pesos, což je asi pětikilo. Horší je, že vůbec nevím za co. Ukazují na nástěnku, kde je to jen ve španělštině a píše se tam asi toto: turista, který přesáhne dobu pobytu 7 dní v Mexiku, je povinen zaplatit taxu 295 pesos.
To se mi ale nelíbí. Argumentuji papíry z La Paz, kde je napsáno, že mám dobu pobytu povolenou do 22. listopadu, takže nic platit nechci, protože jsem už v La Paz vysolil 1000 pesos. A drze dodávám, ať zavolají do La Paz. Anglicky tu mluví jen jeden a špatně asi jako já španělsky. Půl hodiny se dohadujeme a pak mě nechají čekat. Oni skutečně hledají v systému moje papíry z La Paz a mě se zmocňuje nejistota, zda jsem neměl raději mlčet?!
Čas běží. Po dvaceti minutách přijdou a v ruce mají kopie dokumentů, které jsem podepsal v La Paz a chtějí vidět můj originál a doklad o zaplacení poplatku na Baja California. Obojí mám. Zatváří se omluvně a je dobojováno – tentokrát jsem vyhrál a taxu platit nemusím! Ještě vyluštit číslo čárového kódu na dokladech, přes které úřednice v La Paz bouchla razítko tak, že ho znečitelnila. Zkouším to proti světlu a jde to. Zaběhnu vedle do Banjercita vyřídit permit a vrácení zálohy 200 usd na můj účet (skutečně přiletěly za tři dny!), a můžu valit nahoru.
Před vstupem do Guatemaly mi nejdřív řádně vydezinfikují motorku. Jo, to známe. Podél silnice budou ležet zdechliny zvířat, na kterých budou hodovat supi, ale mitasky Jawy musí být čisté jak dětská prdelka. A pak následuje trekking od okýnka k okýnku, na sobě motohadry, v ruce helmu, bundu a tankvak, protože to prostě nemáte kam dát a bez dozoru to nechat nehodláte. Systém mezi okýnky žádný. Musíte se ptát a věci si domýšlet, pro jistotu se ve výsledku raději vecpete do každé fronty, která u nějakého okýnka je a pokoušíte se doptat, na co že se tu vlastně čeká. Naštěstí je to tady sevřené mezi svahy, takže to nemůže být tak roztahané jako budou ty další hranice. A princip lze popsat asi takhle:
Vystojíte si frontičku k nějakému okýnku, kde se dozvíte, že nejdřív potřebujete něco jiného (třeba fotokopie dokladů, nebo pojištění), ale to se dělá mu jiného okýnka – někde tamhle. A za poplatek samozřejmě. Jdete hledat. Najdete, ale nejde jim kopírka anebo neberou tuhle měnu, ale jen tu, kterou zrovna nemáte. Jdete jinam a tam to vyřídíte, ale nejdřív si vystojíte další frontičku. Pak se můžete vrátit k původnímu okýnku, kde dostanete vyplnit nějaké papíry. Že budou jen ve španělštině je tak 50 na 50%. Tím to ale nekončí. S vyplněnými papíry vás pošlou za celníkem, který tady někde pobíhá. Musí se podívat přece na motorku. Najdete ho a on vám dá razítko. Připadáte si trochu jako Mario v prastaré PC hře. Hop a jste u dalšího okýnka, kde vás stáhnou o cirka 15 – 30 usd a vystaví vám nějaké doklady. Mezitím si úřednice napíše několik esemesek, její kolega se pohoupe na židli a shlédne kus debilní telenovely a jako bonus vám nakonec zašantročí řidičák (ano, to se mi skutečně stalo a já přemýšlel, jestli je možné dojet do Buenos Aires bez not…). Takže se dvacet minut hledá, převrací se kancl, šacují vás (jestli si z nich náhodou netropíte žerty) a pak ho najdou pod stolem. Hurá, můžete pokračovat ve hře…
Po takhle strávených 2 – 4 h (podle hranice) jste úplně zplavení, otrávení a právem naštvaní, protože tohle není nic jiného než uniformovaná buzerace. Ono to dobrodrůžo je totiž z nějakých 80 % hlavně o té dřině, zbytek je ta exotika a zážitky, pro které to podnikáme…
Guatemala je horská země, tedy převážně – až na karibské pobřeží porostlé džunglí. Až do roku 1996 v ní třicet let zuřila krvavá občanská válka. Kvůli spěchu vypouštím Belize, karibský stát s pohádkovými plážemi a ostrůvky, a utěšuji se, že v San Blas si to ještě užiju. V horách není moc místa na silnici a ani na bydlení, takže celá Guatemala připomíná nekonečnou vesnici s přetíženými silnicemi. Těm kralují lidmi naložené pikapy a neuvěřitelně přemotorované autobusy, které letí do kopců a ještě víc pak dolů. Troubí se, naklání, lidi visí ze dveří, na střeše je náklad, sem tam koza, občas vyletí ven nějaké odpadky, na předním okně krucifix a všechny to náramně baví. Jawa supí do kopců tři/čtyři a místy dojde i dvojáka. Vede si dobře holka, ale dolů je to o brzdy.
Všude se prodává kradený růžový benzín a žlutá nafta. Černý trh kvete. V horách jsou nuzné indiánské vesničky, bída s nouzí a všude smrdí odpadky – buď ve své původní podobě anebo zapálené, občas mršina. Nocuji na terase nějaké restaurace, kde mě majitelka nechává přespat zadarmo. Jsem hlídán dvěma psy. Jakmile se ve spacáku pohnu, hned se štěká.

El Salvador

Stát Spasitel. Anebo také stát fotbalové stohodinové války. Představte si, že nás Slováci porazí v hokeji a my vezmeme armádu a dáme se na pochod na Bratislavu, přičemž zapojíme i dělostřelectvo a letectvo a pěkně jim to tam rozsekáme. Protože to se přece nedá, prohrát na hřišti… U Malacek nás zastaví intervence USA a OSN, takže se otočíme a půjdeme domů. A pro jistotu se ani neomluvíme a příměří podepíšeme až za 14 let… na to musí totiž bejt nátura! A ta tady asi je. My jí naštěstí nikdy neměli a armádu máme jen na ozdobu.
Salvador je mnohem lidnatější než okolní státy, ale to je kromě pár architektonických památek po Španělech, asi tak všecko, co má navíc. Nemá totiž ani vlastní měnu. Oficiální měnou státu El Salvador je americký dolar… no, aspoň, že jsem se to dozvěděl, protože jsem chtěl na čáře měnit americké dolary za salvadorské… Ku cti úřednictvu slouží, že si na čáře neřekli o žádný bakšiš za permit pro motorku!
Benzín je horší než cokoliv jiného, co jsem koupil u pumpy. Vede už jen mongolský „samohon“ z uazíku v poušti Gobi. A není ani kdovíjak levný. Ještě to rád mixnu zásobou z Mexika. Lidi jsou tu ale dobří. Občas střílejí na sousedy, občas jedou tak, jakoby stříleli, ale jinak pohoda. Nocoval jsem v nějakých stavebninách, kde si i vyráběli cihly a betonové polotovary. Dal jsem sprchu z hadice u mixu na hlínu a paní mi večer půjčila i mobilní internertový modem Tigo. A druhý den jsem rád, že odjedu do Hondurasu. Jenže moc si nepolepším.

Honduras

Chudý a řídce obydlený stát dostal od Salvadořanů ve fotbalové válce málem na řiť. Já ho stříhám jen krátkým cípem mezi Salvadorem a Nikaraguí. Na silnici občas potkám místní motorku BMW nebo R1, takže to s tou chudobou asi nebude tak zlé. Horší už bude to svezení na „erjedničce“ po těchhle silnicích. Na hranicích si jeden z celníků vzpomněl na Čezetu. Chvíli jsem měl radost, než jsem pochopil, že to byla bouchačka. Jsem naivní – co jiného taky tady čekat?
U silnice je památník hrdinným obráncům Hondurasu, kteří by bývali nechali nepřítele dojít až „na hrad“, kdyby se do toho nevložilo zahraničí. Na památníku je kromě vojáčka, co drží flintu jak prase zubní kartáček (jestli to takhle drželi všichni, tak se nedivím, že prohrávali) ještě několik vrtulových druhoválečných corsairů v letu. Letectva obou zemí byla totiž v roce 1969 tak zoufale zastaralá, že zde došlo pravděpodobně k posledním vzdušným soubojům vrtulových stíhaček na světě. Tak aspoň něco zajímavého!

Nikaragua

O tomhle státě se oficiálně tvrdí, že je nejchudším z celé United Fruit Company, ale já nemůžu sloužit – viděl jsem Nikaraguu jako docela normální stát regionu, s lepšími silnicemi než jinde, se vzdělanějšími lidmi než jinde a s mnoha větrnými elektrárnami. I hlavní město docela ušlo, vůbec žádný latinskoamerický masakr v podobě uřvané fiesty na přerostlém tržišti. Jenže Nikaragua si dlouhodobě nestojí dobře v očích většiny světa hlavně pro svou socialistickou minulost a současnost. Soudruzi Sandinisté investovali do infrastruktury, do školství a do zdravotnictví.
Já tu potkávám víc anglicky hovořících mladých lidí než jinde, ceny jsou mírné a na silnicích je spousta slušných aut a čínských motorek v dobrém stavu. V jedné restauraci u silnice se parádně najím za 80 korun a cítím se tu bezpečně. V Manaquě se potkávám s motorkářem na nějaké čínské dvěstěpadesátce. Jmenuje se Josip. To mi připomíná Stalina, tak mu radši říkám Joe. Joe jede také směrem na hranici Kostariky, takže mě asi sto kiláků vede až do Rivasu na břehu jezera Nicaragua. Teprve když slezem, dojde na detaily o Jawě a Joe nechce uvěřit, že ten kolos je jen třistapadesátka… prý si myslel, že je to BMW! Pravda – jel přede mnou a ne za mnou…

Kostarika

Prý Švýcarsko latinské Ameriky?! Leda tak kulový. To může říct člověk, který buď ve Švýcarsku v životě nebyl anebo si dal před příjezdem na tuhle čáru pořádnýho práska! Stejně jako předešlé hranice je i čára mezi Nikaraguí a Kostarikou nejasná a uspořádaná bez nejmenšího zájmu úřadů usnadnit lidem proces přechodu. Stejně jako jinde fronty, poplatky, úmyslně snížené spáry přepážek nutící lidi se krčit, aby rozuměli tomu, co úředník v klimatizované kukani své veledůležitosti huhlá.
Perla Střední Ameriky, země kávy a červené hlíny, hor a nejvyšší životní úrovně v regionu. Tak proč je tu sakra problém koupit mapu nebo se doptat na cestu? Jak to, že mladý kluk v supermarketu neví, kde je sousední Panama?
Je toho víc, co vás zarazí, ale upřímně – je znát, že Kostarická ekonomika nebyla za posledních skoro 70 let stižena jedinou občanskou válkou, což se jinde říct nedá. Navíc nemá stálou armádu (za to policajtů je tu až až, ale v pohodě), takže ušetří hromadu peněz ze státní kasy. Docela se divím, že jí to celá ta desetiletí prochází, právě v tomhle regionu… Takže se to nakonec jeví jako normální regulérní stát a ceny jsou trochu vyšší, než by bylo milé. Lidé mají méně indiánských rysů a holky tu jsou jako panenky. Zážitky z hranice jsou rázem zapomenuty, protože na cestě je celkem pohoda!
Na jedné pumpě povyk. Chlapík, co přijel v zamaštěných montérkách na nějakém traktoru, poznal Jawu. Prý jeho brácha měl v 70. letech čízu. V Anglii. Co? Chlapík je Anglán, co tu už leta žije, a je z jawy úplně mokrej...
O sto kiláků dál, výjezd ze San José na San Isidro. Dolévám benzín a zastaví pikap. Borec vypadá trochu jako jeden osecký bezdomovec, ale perfektní angličtinou se ptá:
"Ty určitě jedeš dolů do Patagonie?!"
"Jak jsi to poznal?"
"Taky jsem jel. Před osmi lety. Jsem z Ohia, ale dolů jsem nikdy nedojel. Dojel jsem sem do Kostariky a už tady zůstal...Parta jela dál, ale mě se tady líbilo."
Nevěřícně kroutím hlavou. Že bych se nechal inspirovat?
"Good luck! A makej, nahoře v kopcích je za chvíli tma, a zkurvená mlha a zima," dodává a mizí.
Měl pravdu. Do písmene. Mlha intenzity deště a deset stupňů, což je proti pobřeží rozdíl asi 25°C. Chvílemi jsem fakt neviděl na krok a byl rád, že jsem za soumraku dojel do San Isidro de El General (proboha to je ale jméno...).
Cestou přes Kostariku míjím pole s cukrovou třtinou a plantáže s aloe vera, banánové a kokosové háje, továrny na palmový olej, ale pověstná kostarická káva nikde. Jen ta červená hlína v nádherném kontrastu se zelení jak z obalu od kafe.
V Puerto Cortés se pokouším najít cestu na pláž, ale marně. Pobřeží je tu zarostlé jak Rumcajs. A odpoledne se to začne kabonit, dojíždím nějaký tropický slejvák. Déšť s takovou intenzitou a o délce dvou hodin jsem v životě nezažil. Z nízkého nebe se valí potopa a já sedím na dřevěné autobusové zastávce (Parada de bus) a jím ananas. Místní na mopedech v tom jezdí o sto šest. Buď jsou zvyklí anebo vědí něco, co já ne… třeba, že to jen tak neskončí!
Nespěchám. Už. Vím, že loď v Panamě stíhám, a tak zůstávám na noc ještě na kostarické straně před San Canoas v motelu Euro Tica a ukecávám cenu za ubytování ze 40 na 25 dolarů včetně snídaně.

Panamá

Hranice jsou zase výživné. Ještěže si můžu říct, že na týden mám pokoj. Za pár hodin jsem volnej jako papoušek a jedu Panamou. Odpoledne ale přichází zase déšť. Ale jakej! První vlnu trávím v chudém stánku s banány s nějakou babičkou, matkou a dvěma dětmi. Kupuji si pět banánů a dolar jim nechávám za fotky, které tam pořídím. A taky za azyl. Druhá vlna už mě pěkně proleje, protože nestíhám před jejími přívaly dojet do Las Lajas na pláž. Jak hastrman přijedu k hotelu, kde si za cimru řeknou 77 usd, takže se jim vysměju jako Pepa Dvořák a odkráčím s čvachtáním zpátky k motorce. Déšť přidává. Beru louže hluboké jak mongolské brody a mířím na pláž. Palapy s rákosovými střechami jsou děravé a prší jimi. Od oceánu jde těžká olověná stěna. Tohle nebude přeháňka. Zmerčím opuštěnou vybydlenou restauraci s normální střechou. Bude se squatovat!
Zajíždím až dovnitř. Je tu místa dost pro motorku i pro stan. Najdu jeden kokosový ořech, ale je zkvašený. Tak si zpod okolních palem donesu jiný a sekerou ho otevřu. Něco vypiju, zbytek vyleju, ale vnitřek vyberu a mám k večeři. Je vedro, skoro třicet, a vlhko, že se potím jak dveře od chlíva. Tropy. Už se těším, až zase budu někde chvíli mrznout.

Ryba smrdí od hlavy

Než se s Jawou naložím na 110 let starý škuner Stahlratte, chtěl bych v něčem udělat pořádek. Naše rybičky s logem projektu Jawa kolem světa a samolepky byly skvělým nápadem, který se ale bez potřebné péče stal noční můrou. Už jsem to psal i na FB – vy, kdož jste něco objednali a neobdrželi, napište mi podrobnosti na můj mail: pavel@jawakolemsveta.cz nebo na suchyp@seznam.cz, ať to dáme do pořádku a já nemusím po návratu chodit kanálem. Kdo váháte, vězte, že ještě nějaké rybky zbývají. Půjde to odsud sice trochu ztuha, ale to by neměla být omluva. Děkuji všem za vyjádřenou podporu.
Pavel


Podrobnější deník a fotogalerii najdete na www.jawakolemsveta.cz
Všechny fotografie jsou pořízené přístrojem Olympus PEN EPL5 Lite.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 39x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist