Tip na výlet: Bystřice pod Hostýnem, vrchol Hostýn

Za cílem dnešního výletu zamíříme hezký kousek na východ. Moravskou zemi jsem doposud trochu opomíjel (mea culpa), tož to s radostí napravím.
Východně od „moravských Athén“ čili Kroměříže se z mírně zvlněné úrodné Hané začínají zvedat svěže zelené vrcholky Hostýnské a Vizovické hornatiny. Ty jsou předzvěstí nedalekého hraničního hřebene Javorníků, za nimiž leží kdysi nám blízké Slovensko. V severní části pásma vrcholů se nad městečkem Bystřice pod Hostýnem hrdě vypíná kopec, který dal jménu celému pohoří.
Od pravěku přitahoval lidi, kteří se na jeho úpatí usídlili. Na jeho vrcholu, opředeném pověstmi a bájemi, se scházeli (začali to, zdá se, Kelti doby železné), takže postupem doby nebylo divu, že se z „pouhého“ kopce stalo oblíbená a navštěvovaná lokalita. V osmnáctém století zde byl vybudován honosný kostel a další stavby pro poutníky, čímž vzniklo nejvýše položené moravské poutní místo v naší republice. Koneckonců, při příjezdu ze západu od Hané je rozhodně nepřehlédnutelný.
Postup doby však nelze zastavit. Aby byl Hostýn přitažlivý i pro ostatní, tak zde byla na konci devatenáctého století postavena kamenná rozhledna. A po necelých sto letech vrchol dostal další, a doufám že poslední, dominantu. Mezi rozhlednu a poutní místo se vetřel stožár větrné elektrárny. Pravda, místo zde má z hlediska energetického ideální, z hlediska estetického je to tak trochu pěst na oko....

Vrchol je přístupný zrenovovanou silničkou, stoupající z Bystřice po severním a východním úbočí. Ze zcela pochopitelných důvodů je však na jejím začátku značka, umožňující vjezd pouze vozidlům na povolení. Jinak se musí buďto šourem nebo kyvadlovým busem.

Neznalý motorkář by tady skončil. Naštěstí, existuje ještě jedna možnost. Musí se pro to ale něco málo udělat. To něco je zastavit se na parkovišti na úpatí silnice k vrcholu (N49 23 38.350 E17 40 46.600), v automatu si za pouhou stovečku (dva a půl litrů benzínu...) vytisknout povolenku a pak již nic nebrání, užít si výjezdu až nahoru. A bude se Vám líbit, to zaručuju. Stejně, jako procházka po vrcholu spojená s výstupem na rozhlednu. Odtud, bude-li meteo příznivo, uvidíte nejenom celou Hanou, ale i další kopce koldokola široko daleko.
Někdo se možná zeptá, co ten Blaník v titulku? Tak jako s ním, je i s Hostýnem totiž svázaná pověst o bájném vojsku spícím v útrobách hory, které vyjede, když bude národu (zde samozřejmě moravskému) nejhůře. Jak patrno, zatím tomu tak nebylo:-).

Když se dostatečně nakocháte rozhledy z Hostýna, je na čase si jeho okolí projet. Nastávající výlet má dvě rozdílné poloviny. V té první se budeme pohybovat v mírně zvlněném regionu Moravské brány, v druhé zamíříme mezi kopce Hostýnské hornatiny.
Z Bystřice vyjedeme rovnou na sever po regionálce „437“, překonáme úrodnou a jen mírně zalesněnou nížinu s malými zemědělskými vesničkami, až těsně před Lipníkem nad Bečvou před námi vyvstane výrazný zalesněný hřeben. V Týně nad Bečvou opustíme hlavní a dáme se vpravo okreskou, která nás po pár kilometrech dovede až na parkoviště pod mohutným hradním areálem.

Hrad Helfštýn byl nad údolím Bečvy postaven v posledních desetiletích třináctého století s jasným zámyslem – střežit, ochraňovat a po případě i zablokovat velmi důležitou obchodní cestu ze středu moravského markrabství do sousedního Polska a Slezska. Komunikace byla sevřena dvěma horskými masívy, Nízkým Jeseníkem a Beskydy, a byla tak díky „vloženému“ areálu hradu dobře hájitelná. Některé historické prameny dokonce nabízí verzi, že prvotně hrad sloužil loupeživému rytíři, pro nějž byla stezka bezesporu lákadlem.

Ať tak či onak, Helfštýn se záhy stal majetkem pánů z Kravař a centrem moci ve strategicky důležité oblasti. Kravařové hrad značně rozšířili a přeměnili jen v takřka nedobytnou gotickou pevnost.
Neklidnými dobami patnáctého a šestnáctého století hrad proplul bez dobývacích bojů, a díky stále se vyvíjejícímu dělostřelectvu se jeho areál zvětšil až do dnešní podoby.
Za tureckých válek se opevnění hradu osvědčilo tím, že se jej nájezdníci ani nepokusili napadnout. Po zklidnění byla vnitřní část hradu přestavěna v renesančním stylu, i nadále se ale počítalo s jeho obranným využitím. Opevnění prokázalo své kvality i za třicetileté války, kdy hrad oblehla švédská vojska, hrad však nedobyla.
Koncem osmnáctého století, po sedmileté válce s Pruskem, již zanedbaný hrad ztratil vojenský význam a postupně chátral.

Od počátku dvacátého století do dneška probíhají na hradě zabezpečovací a renovační práce.
Z parkoviště do hradu je to pár set metrů dosti „výživného“ stoupání (musí se pěšky), námaha je ale vykoupena prohlídkou rozlehlého a účelně zbudovaného středověkého a raně novověkého opevnění, jenž nebylo prakticky nikdy zdoláno vojenskou silou. Už jenom pro tuto skutečnost stojí za to se sem vydrápat.

Sjedeme z parkoviště, projedeme Týn a v Lipníku nad Bečvou zahneme vpravo na hlavní „47“, souběžně s dálnicí a železničním koridorem na Ostravu.
Právě této trati se týkají další dva „body zájmu“.
První z nich je nepřehlédnutelný. Jezernický viadukt (správné by bylo říci dva, první byl postaven roku 1847, druhý pak v rámci zdvojkolejnění trati v roce 1873) je součástí první parostrojní železnice na našem území, Severní dráhy císaře Ferdinanda. Byla postavena s jasným zámyslem, spojit haličské solné doly (dnes Polsko) a zemědělsky významnou Halič s centrem monarchie, Vídní. Nádavkem po průmyslovém a těžebním rozmachu ostravsko-karvinské pánve expandovala doprava surovin a výrobků i odtamtud.

Starší cihlový a mladší kamenný most stojí těsně vedle sebe, takže z odstupu tvoří opticky jeden celek, překonávající údolí říčky Jezernice. Na přelomu tisicíletí byly obě dvě stavby rekonstruovány do dnešní podoby.

O kilometr dále je další železniční fajnovost. Tentokráte není nepřehlédnutelná, spíše naopak. Pro její nalezení musíte zajet do vesničky Slavíč, uprostřed ní najdete opuštěný železniční tunel. Vznikl při stavbě původní jednokolejky, s následnou přestavbou na dvoukolejnou trať bylo posléze rozhodnuto jej pro nadměrné náklady na údržbu opustit a posléze prodat obci. Ta tunel využívala převážně jako ideální sklad výpěstků místních rolníků, inu takový čtvrt kilometrů dlouhý kapacitní sklep s konstantní teplotou:-).
Dnes jsou tunelové portály zrekonstruovány a tunel samotný je přístupný, v době mé návštěvy jsme jej dokonce projeli na mašině tam i zpět. Jak je tomu právě dnes, to zjistit je už na každém výletníkovi.

Ze Slavíče se vrátíme zpět na hlavní a pokračujeme až na předměstí Hranic na Moravě, kde se na prvním kruháku dáme vpravo. Podél kasáren jedeme dále po pravém břehu Bečvy, projedeme lázně Teplice (taky nad Bečvou) a hned za nimi přejedeme na břeh levý. Po něm pokračujeme okreskou do Skaličky, kde čeká další technická zajímavost. Nebojte se, o glajzy nepůjde…. :-)
Na jižním okraji obce stojí v zahradě vedle rodinného domu dřevěný větrný mlýn německého (tedy plně otočného) typu. Mlelo se zde až do roku 1966, nejdéle ze všech větřáků co jich jen na území republiky zbylo.

Mlýn vznikl na počátku devatenáctého století v nedalekých Dřevohosticích a při jeho stavbě byly použity části ze starších mlýnů. Na nynější místo byl přestěhován v roce 1850 a od roku 1879 až dodnes jej vlastní (a provozovala) rodin Červeků.
I nadále je mlýn plně provozuschopný, nefunkční je pouze otočný mechanizmus pro směrování mlýna podle aktuálního proudění větru.
Prohlédnout mlýn je možno po telefonické domluvě s majiteli, motorku odstavíte v sousedních uličkách.

Od větřáku pokračujeme přímo na jih. Mírně zvlněnou krajinou dojedeme na okraj obce Kunovice, těsně před prvními domy odbočíme vlevo na místní komunikaci, která nás po pár metrech dovede k dalšímu cíli. Je patrný na první pohled – na obecním vodojemu je postavena zděná rozhledna. Volně přístupná nabízí výhled především jihovýchodním směrem na pásmo kopců přírodního parku Hostýnských vrchů.
U rozhledny je i odpočívka a parkoviště.

Dále mezi vrchy vede pouze slepá silnička, my musíme udělat vlevo v bok a po „150“ směřovat souběžně s lokálkou podél úpatí hřebene až do jednoho z center regionu – Valašského Meziříčí. Ve středu města se napojíme na „35/E442“ a pokračujeme údolím Vsetínské Bečvy k jihu.
Na okraji města v osadě Podlesí, těsně před železničním přejezdem, zvolněte a zahněte vpravo do areálu veteránské expozice.

Menší a zajímavá expozice rozhodně stojí za návštěvu, obsahuje totiž několik rarit. Jednou z nich je známý Velorex, upravený polskou armádou na „pickup“ pro rozvoz prádla na jedné z leteckých základen.
Součástí areálu je i menší avšak plně postačující osvěžovna, takže i tělu se zde může dostat patřičné vzpruhy.

Ještě pár kilometrů pokračujeme po hlavní (jinudy to prostě nejde) až k odbočce do Bystřičky. My však zahneme vpravo na místní komunikaci směrem na Mikulůvku. Obec projedeme a na jejím konci se dáme vlevo a uzounkou asfaltkou vystoupáme na hřeben Prženských Pasek. Zde opět vlevo a hřebenovkou po pár stech metrech dorazíme k restauraci U Holáňů.
Nenalezneme zde pouze jednu z několika „paseckých“ hospod, ta zdejší je totiž doplněna o sousedící dřevěnou rozhlednu. Navazuje na dřevěnou terasu, byla postavena v roce 2013 a nabízí hlavně výborný rozhled jižním směrem.
Ve zdejším hostinci si dobře pochutnáte hlavně na krajových specialitách, místo pro motorky najdete naproti restauraci

Klikatou silničkou sestoupíme do Pržna, popojedeme po hlavní přes Jablůnku a za ní se definitivně odloučíme od údolí Vsetínské Bečvy a pokračujeme „437“ kou západním směrem.
V Hošťálkové nastane „bod rozhodnutí“. Inu skutečnost je taková, že před třemi léty, kdy jsme tuto trasu jeli, na ní nebyla žádná zákazová značka. Nyní ale server mapy.cz poskytuje rozporuplné informace. „Uliční pohled“ také neukazuje žádný zákaz, zadá-li se ale trasa přímo do mapy, zobrazí se „omezení na trase – zákaz vjezdu“.
O skutečnosti se nemám jak přesvědčit, tedy nabídnu trasy dvě.
A) Ve středu Hošťálkové odbočíme vpravo a vydáme se po úbočí směrem na samotu Polomka. Zde na výrazném hřebenu zahneme vlevo a pokračujeme vrcholovou cestou až k rozhledně Maruška u stejnojmenné osady.

Dřevěná rozhledna byla postavena roku 2014 jako součást vedlejší meteorologické stanice a je volně přístupná. Motorky lze odstavit buďto vedle silničky nebo na odbočce k meteostanici.

B) Z Hošťálkové pokračujeme dále po hlavní, stoupáme a několika vracečkami vyjedeme na hřeben v lokalitě „Na Trojáku“. Zde se připojuje zprava silnička od rozhledny, která je v případě, že se zde vyskytuje zákazová značka, na motorce nedostupná…. Zastavit se zde nicméně doporučím, i odsud je slušný rozhled po Hostýnských vrších, navíc se zde nabízí i občerstvovna.
Každopádně uvítám, když někdo zjistí aktuální „zákazový“ stav, tak že mně dá vědět. Zajímá mne to, díky!

Necelý kilometr pod Trojákem odbočí z hlavní vpravo dolů do lesa nenápadná odbočka, která nás protáhne napříč vrchy údolím říčky Juhyně. Úzké údolíčko, sem tam nějaká ta samota, jinak jen lesy, louky a silnička více méně bez provozu. Pravda, trochu hrbatější...
Postupně se svahy poněkud rozestoupí, a dorazíme do rozlehlejší obce, Rajnochovic.
Lesy kolem byly cenným zdrojem suroviny, kterou ale bylo nutno nějak dostat „do světa“. Jak se zvyšovaly nároky na množství, přestávaly stíhat koňské potahy. Jedinou možností, jak zkapacitnit přibližování dřeva k pilám a dopravní síti, byla v druhé polovině devatenáctého století a na počátku toho dalšího lesní železnice. Položit na parametry stavby méně náročnou úzkokolejku nebylo při tehdejším dostatku levné pracovní síly problém, a tak není divu, že k tomuto řešení dospěla i správa arcibiskupských lesů revíru Podhradní Lhota. V samém počátku dvacátého století zde vznikla síť lesních tratí o rozchodu 700 mm a délce cca deset kilometrů. Provoz byl animální, na části trati působila parní lokomotiva o výkonu třicet šest koní.

„Díky“ nadměrné šetrnosti investorů byly použity příliš lehké a tím i slabé kolejnice, což mělo za následek časté poruchy trati a následné vykolejení souprav. Roku 1921 byl tudíž provoz železnice ukončen, svršek snesen a lokomotiva s vybavením odprodána.
Na tuto historii se snaží navázat spolek, snažící se o uchování historie a posléze i o obnovu Rajnochovické lesní železnice. V současnosti mají obnoven areál koncové stanice a několik set metrů trati podél dnešní silnice.
Stanice je v návštěvních dnech a dnech veřejných jízd přístupná, prohlédnout si lze i expozici o historii dráhy. Podrobnosti jsou uvedeny na webu. Motorky lze v pohodě odstavit v blízkosti stanice.

Náš dnešní výlet se pomalu chýlí ke svému závěru. Dojedeme na konec údolí, krajina se otevře, a dojedeme k přejezdu zdejší lokálky u stanice Podhradní Lhota.
Na odbočce k nádražíčku stojí zajímavý objekt, který podle mne stojí byť za krátkou zastávku.
Neznámý místní autor/všeuměl (tipnul bych si na zaměstnance dráhy, nepříliš vytíženého malým provozem :-)) zde postavil zmenšeninu hradu Šaumburk, jehož zřícenina se nachází jižně od stanice na úpatí Hostýnských vrchů. Nutno dodat, že možnou podobu si autor odvodil od půdorysu zříceniny a stavebního stylu používaného v třináctém století. Přesnost repliky tak nečekejte, přesto je model působivý.

Od poslední zastávky nás regionálka „150“ vede podél úpatí Hostýnských vrchů zpět do Bystřice pod Hostýnem, startu a i cíle dnešní výletní trasy.

Jídlo
Kromě možností, které jsem uvedl v textu (ty jsou osobně vyzkoušeny, ale od testu již nějaký ten pátek uplynul) bych po stravování pátral spíše ve větších obcích. Mám na mysli Bystřici, Lipník nad Bečvou, Hranice, Teplice nad Bečvou a Valašské Meziříčí. Uspějete zřejmě i na Trojáku. Situace ve stravovacím průmyslu je v současnosti dosti turbulentní a jak na svých cestách pozoruji, síť otevřených restaurací spíše řídne….

Palivo
Doplnit nádrž je možné v Bystřici pod Hostýnem, Lipníku nad Bečvou, Hranicích, Poličné, Valašském Meziříčí, Bystřičce a Jablůnce.

Délka a čas

• 132 km
• 2:45 hod

Mapa

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)