Jen na vysvětlenou. Na samotnou mámu s malým klukem rozhodně nikde nečekají s otevřenou náručí. U všech pohovorů jsem končila hned na jejich začátku "Jste sama? Máte málé dítě? Nemáme zájem." Po dvou letech nekonečnýho hledání jsem narazila na firmu, která mě razantně neodmítla. Pracáku (nikdy mi nevypláceli podporu) trvalo tři měsíce, než mě uvolnil z evidence, a abych šéfovi dokázala, že o tu práci fakt stojím a budu dělat cokoli, ty tři měsíce jsem makala načerno bez jediný kačky. Jo, jasný, dělám práci, která absolutně není pro ženskou, nevím, jak se to dá dlouho fyzicky vydržet, poněvadž tahám ručně ocel a rukama mi denně projdou tuny, modráky, mozoly, dřina, jediná ženská na dílně a jako ženskou mě s nějakýma úlevama rozhodně neberou. Příklad? Uklízíme do regálů nový materiál, tabule plechu, já a jeden kolega, ručně. Říkám "ty vole, já už to nedám" a on na to "Ráďo, dáš, je to jen čtyřka plech, jen 218 kilo". Měl pravdu, dala jsem to. A že mě berou jako sobě rovnou, za to mluví jasně "poklona" z firemního večírku "Ráďo, ty seš ta nejlepší ženská na světě, poněvadž máš koule na pravým místě." Tak asi tak.