Služební cesta je nejvíc

To sa muselo stať, to sa vymyslieť nedá

Krasny zivotni pribehy

jesteeeeee

k motorce se vyjadrovat nebudu,kazdej ma jiny potreby a touhy,ale ty povidky jsou skvely ! a fiat Uno je opravdu zatim TOP!

se-se> je to špica počtení jen tak dál

Hygienik píše: k motorce se vyjadrovat nebudu,kazdej ma jiny potreby a touhy,ale ty povidky jsou skvely ! a fiat Uno je opravdu zatim TOP!

Jak mu to chrstlo ještě na záda.

Das bin Ich, no ty pico

Bomba, tlemím se tu jak magor, kolegové nechápou.

Další, prosím!!!!

Motorku jsem si prohlídl a sledoval téma, protože obdivuju, kolik sis s tím dal práce. Osobně se mi to nelíbí a nechtěl bych to, ale to je každýho věc. Každopádně tvoje příběhy jsou naprosto geniální... U mě zatím vyhrává služebka a kocour... jen tak dál!

fejetony super

Jak jsem hnojil záhonky.

Má první žena dostala od rodičů chatu. Útulná dřevěná patrová chata kousíček za Prahou na malém
pozemku 15 na 30 metrů. Skoro by se chtělo říct, že na tak maličkém kousku země a tak blízko
domova nemohou vzniknout velké problémy. Nikdy jsem do té doby nezahradničil, nechatařil ani nic
tomu podobného jsem neprovozoval a tedy jsem pozorně naslouchal tchánovým radám, protože on vlastníma
rukama chatu postavil a leta na pozemku hospodařil. Na podzim mě tchán kladl na srdce, že je nutné
vynosit žumpu. Její obsah poslouží jako hnojivo a zušlechtí záhonky pro příští rok. Překontroloval
jsem veškeré potřebné vybavení a akci jsem naplánoval na další víkend. Dokoupil jsem ještě dostatečně
dlouhé rukavice a v sobotu ráno jsem byl připraven. Protože mírně poprchávalo vyrazil jsem namísto
na motorce na chatu autobusem. Deštěm mírně zvlhlá půda byla příznivá pro zvolený technologický
postup, který spočíval ve vyhloubení řady děr, do nichž se bude obsah žumpy vylévat z kbelíků.
Dle tchánových dlouholetých statistik bylo potřeba vynést asi 150 kbelíků do 30ti děr. Něco se
vsákne, něco zahrne a celý úkon jeden člověk pohodlně zvládne za půl dne.

Díry jsem měl vyhloubené asi za 3 hodiny a navlékl jsem tedy starší montérky, vysoké holínky a
dlouhé rukavice. Připravil jsem dva osvědčené větší kbelíky, odklopil víko žumpy a srdnatě jsem
šoufkem (to je takový malý kýbl na dřevěné násadě) kbelíky plnil a roznášel do děr. Šlo to kupodivu
celkem rychle - na malém pozemečku bylo prostě všechno blízko a tak jsem se moc nenachodil. Nejdříve
jsem plnil díry kolem ovocných stromků a pak jsem začal roznášku na záhonek za chatou. To už bylo
takové to husté odspodu a moc se to nevsakovalo. Vždycky, když byla díra plná, ihned jsem jí zahrnul
vyhrabanou zeminou, abych se k ní už nemusel vracet. Vše šlo dobře, až podezřele dobře a zbývalo už
opravdu posledních pár kbelíků ze dna.
Zdalipak jste si povšimli, že při některých činnostech hrajete sami se sebou takové různé hry a
sami se sebou soupeříte. Dělá to každý - krátí si tak dlouhou chvíli,
usnadňuje nezáživnou práci, dodává si odvahy, síly, vytrvalosti. Říkáme si například: před chvíli
mě to trvalo než jsem napočítal do sta, teď to zkusím za osmdesát.

Od okamžiku, kdy jsem postoupil na
zeleninový záhon a kdy mě již celá akce připadala nesnesitelně dlouhá, jsem si přesně v tomto
samosoutěživém duchu rozdělil kýblování na úseky po deseti kýblech (tedy 5 cest) a podle budíku
položeného za zídce jsem "trhal rekordy". No tak trošičku jsem tedy podváděl, protože jsem zaplňoval
díry nejblíže žumpě. Ve chvíli, kdy už bylo téměř hotovo a už vlastně o nic nešlo, mě k zaplnění
zbylo posledních pár děr v tom nejvzdálenějším koutě záhona. Ani nevím jak se to stalo, že jsem se
najednou ocitl uprostřed záhonu se dvěma plnými kbelíky hustého odspoda a vše kolem splynulo v
jednolitou zemitou plochu. Vše bylo takové rozšťourané a nikde žádné obrysy vyhloubených děr.
Ona totiž hlína na hustším obsahu plave a tak není vidět i po lehkém zahrnutí nic jako hladina.
No prostě jsem tam stál přesně jako v minovém poli. Neznaje možných důsledků jsem prostě vykročil
v domění, že našlápnu opatrně a ono se uvidí. Se dvěma dvanáctikilovými kýbly v rukou je opatrné
našlápnutí tak trochu relativní pojem. Noha mě zahučela do bažiny a já se začal propadat jak ve filmu
Král Šumavy. Měl jsem co dělat, abych udržel rovnováhu s těmi kýbly. Díry byly poměrně dost
hluboké - v tom zeleninovém záhonku se totiž docela dobře rylo, tak proč ne. Zanořování holínky
se konečně zastavilo, ovšem asi o 3 centimetry hlouběji než by bylo vhodné. Když se hustá smrdutá
kaše velmi pomalu jako láva valí do holínky a silná vlněná ponožka sákne chladnou močůvkou,
je to velmi zvláštní pocit, který se nesnadno popisuje. Trochu to lechtá a při vědomí, co vás to
lechtá, to začíná lechtat i kolem žaludku. Bojíte se pohnout prsty, ptotože byste cítili, že je
máte a vy je v tuto chvíli mít nechcete, chcete aby nebyly, aby nebyly vaše, to poslední co chcete
cítit je čvachtání močůvky mezi vašimi prsty. Holínka nešla vytáhnout, prostě néé. Soustředil jsem
své vědomí a uvolnil napětí v noze a ejhle ona pomalu vyklouzla z holínky i ponožky až mě překvapilo
jak snadno. Bosá noha vylétla, šlápla do vlhké hlíny a já zavrávoral - podotýkám, že stále se dvěma
plnými kýbly v rukou. Zavrávoral a úkrokem stranou druhou nohou jsem zachránil vytrácející se rovnováhu.
Příliš jsem si nemohl vybírat, kam ukročit. Ono je to dáno fyzikou a lidský smysl pro rovnováhu umožňuje
člověku vzpřímenou chůzi i nošení břemen již několik tisíc let a naše tělo ví velmi dobře kam směrovat
nohu aby rovnováha dvounohého postoje zůstala zachována. Evolučně dokonalá automatická motorika by tak
slavila další úspěch, kdyby ovšem na nové pozici nebyla další díra s močůvkou. Situace se opakovala,
no aby ne, když hloubka díry byla jaksi stejná. Zprvu mě blesklo hlavou, že už vím co bude následovat,
ovšem mechanicky téměř totožné situace se vyskytují ve strojírenské praxi, nikoli v přírodě. Zřejmě
odlišný úhel noření druhé holínky způsobil, že mé tělo bylo neodvratně tlačeno vzad. Prostě jsem se
posadil na zadek. To že jsem se posadil do další močůvkové díry nebylo o nic menší zlo, než to že
jsem si na břicho vylil ty dva plné kýbly. Byl to jeden z okamžiků, kdy bych velmi ocenil indické
umění odpoutání mysli od fyzického těla. Opravdu nedokážu říct, zda jsem v této pozici bez pohybu
setrval pět vteřin nebo půl hodiny. Výchozí pozici lze popsat jako - jedna bosá noha upatlaná a
vytrčená vzhůru, druhá ohnutá nadoraz dolů a vězící hluboko v holínce plné močůvky, zadek a půl
zad vlepený do polotuhého páchnoucího bahna, boky obklopené hustou kaší ze dna žumpy. To, jak jsem
se dostal opět do postoje na dvou nohách nelze označit jinak něž jako středně dlouhé rochnění ve
výkalech s rotací ve třech osách. Byl konec září a teplota nedosahovala zdaleka patnácti stupńů.
Nikdy bych si nemyslel, že se za této teploty budu nahý potápět v sudu s dešťovou vodou. V chatě
byla tekoucí voda ze zásobníku plněného ze studny od sousedů (naše studna byla až v následujícím roce),
v němž před nadcházející zimou zbývalo pár desítek litrů vody. Ovčem vkročit v tomto stavu do chaty
nepřicházelo v ůvahu. Asi půl hodiny jsem se drhnul jakýmsi prastarým popraskaným mýdlem v sudu s
dešťovkou. Tento, jindy smrdutý zásobník plný listí pod okapem, mě nyní případal jako křišťálová
studánka. Anatomové říkají, že kůže je největším orgánem lidského těla a pronášejí bezpočet odborných
moudrostí o této entitě. Nikdy jsem ale neslyšel vysvětlení proč takovým fofrem natáhne smrad, terý
pak naprosto nejde ven. Vypotřeboval jsem všechnu vodu a použil veškerou chemii od mýdla po písek na nádobí.
No proti tomu okamkžiku, který bych rád ze své mysli vytěsnil, jsem v podstatě již nepáchl. Spolucestující
v autobuse, kterým jsem jel domů, to ovšem pociťovali výrazně jinak. No alespoň ta obvyklá odpolední
tlačenice domů spěchajících zahrádkářů se mě toho dne nijak netýkala.
Domnívám se že cosi podobného musel zažít někdo, kdo vynalezl kalové čerpadlo.

To je lepsi jak mistni stranky o mimibazaru

Fiat prekonaný a to som myslel, že to sa nedá

Tak zumpa je jeste lepsi nez UNO.

se-se> vynikající taneček v ho...ch, být u tohoto tak pozorovatelem komedie jako řemen

já bych to chtěl sfilmovaný

Naposledy editováno 17.01.2017 14:50:15

Slzy v očích smíchy jsem už hodně dlouho neměl!!!!! A to bych nevěřil, jak se to v podstatě "vo hovně" dá podat!! Masakr

..nene

Jen bych poprosil zakladatele tématu, aby změnil název ze "se-se a jeho stroj" na "se-se a jeho story"...a dal k hlasování novou anketu (líbí se vám se-seho příhody? Ano-Ne) - tipuju, že na Ne moc lidí neklikne...

zatím nejlepší příběh

se-se píše: Anatomové říkají, že kůže je největším orgánem lidského těla a pronášejí bezpočet odborných
moudrostí o této entitě. Nikdy jsem ale neslyšel vysvětlení proč takovým fofrem natáhne smrad, terý
pak naprosto nejde ven.

Máme tu ve vedlejším vlákně borce, co tvrdí, že jeho kůže má samočistící schopnost. Škoda že je to blázen. Napsal bych mu, aby tě to taky naučil.

Se-se tohle se ti nemůže stát Neska se mi bohužel povedlo mít na kokot den. Tvoje storky mě o5 probraly Fakt dík

dělám v kanceláři s pár lidma, ani radio tu nehraje (nemáme to vyloženě zakázaný, ale na jeho puštění zatim nikdo nenašel odvahu), všechny historky jsem ustál, ale v půlce hnojení záhonů to vzdávám a nechám si to na doma, protože to je taková prdel, že potichu se to číst nedá a než bych to dočet, tak bych se smíchem udusil

..zacinam chapat tvoje vylepseni motorky. Evidentne chces byt pripraven na vsechno, a neni se cemu divit
dobre jsem se pobavil

To nevymyslíš!!!

Tak dnes jsem byl v Lidlu pro peníze za vrácený kraťasy - oboje dvoje co jsem koupil.
No a při tý příležitosti jsem koupil dva čističe řetězů - jsou fakt dobrý a
taky .... taky bonbóny. ALE JAKÝ BONBÓNY.
Originál dánské cucavé bonbóny. Krásný bleděmodrý sáček - 3 druhy:
"Dánské sladkosti"
"Veselé kandované žáby"
a "Pepřové" (nebo tak nějak)

První dva druhy připomínají důvěrně známé české Atlasky a budí důvěru.
Ty poslední mají vysloveně vojenskou khaki barvu a odřené jsou asi jako na zem
spadlá hašlerka, s níž si naše kočky dva dny hrály fotbal.

Pepřové jsem tedy zavrhl, od zbylých dvou jsem vzal po dvou kusech po 14,90 - no nekupte to.

Přátelé - tohle musíte mít - minimálně jako sběratelský kousek. Žáby jsou mohutné
cukrkandle co se sotva vejdou do pusy. Po vložení do úst zaručeně jako první vytřeštíte
oči - jsou totiž slané. To první nutkání vyplivnout jsem překonal pevnou vůlí a
pomáhala mě zvědavost, co bude uvnitř. Ono na pytlíku stojí "liquorice flavoured" - že
by nějaký dánský likér? No jestliže jsem nucení k vyplivnutí na počátku překonával vůlí,
tak následně jsem vyplivnutí nebyl schopen pro nezvladatelný třes celé trávicí soustavy
s jistotou, že pohnu-li jakkoli ústy, obrátím se celý naruby. To, co se mě po rozpuštění
čumáčku žáby vylilo do úst, tak toto má původ v tekutině vytékající zpod hromady ryb
ležící třetí den na tropickém slunci. Naštěstí tato degustace probíhala ještě na
parkovišti, protože myslím, že jsem i na okamžik pozbyl vědomí. Když jsem se probral,
viděl jsem, jak si má přítelkyně (také degustovala) oškrabuje jazyk stěrkou na okna,
oči pevně zavřené.

Protože jsem povahou průzkumník neznámých zemí, otřel jsem pot, vytřel ústa
kapesníkem a otevřel jsem druhý sáček.
Tak tato sorta vám připomene výrok Forresta Gumpa"Život je jako bonboniera....",
jenže v podstatně drsnějším gardu. Několik druhů chutná vcelku civilně a to vás zmate.
Chvíli vám potrvá, než zjistíte, že k lahodné banánové chuti se druží středně silný
čpavkový podtext. Ten lékořicový už nemá čpavkový podtext ale amoniaková chut vyniká
silou jíž je možno asi získat jen vyrácháním v ucpaném žlábku na záchodě rumunské
vesnické hospody. Ne, není to zdání - ve složení skutečně naleznete chlorid amonný.
Lze vypozorovat, že takové ty poloprůhledné jsou vcelku bezpečně poživatelné s různou
ovocnou chutí - ve vztahu ke zbytku mě to přišlo až fádní.

Už se nemůžu dočkat, až tyto lahůdky budu nabízet přátelům. Jen musím pečlivě vytipovat
místa, kde se nedá plivat - ať si to užijí že ano.

Děkuji všem jste skvělé publikum. Už jsem zas dlouho nepsal asi zas něco črtnu.

se-se> Byly to fakt bonbony? Nebyly to nějaké kapsle do myčky nádobí, nebo do koupele? Případně "mydélka" do pisoárů?

i já bych jednu malou příhodu přidal :

rozhodl jsem se, že si jednoho jara zarybařím kousek za zručí nad sázavou na sázavě a jelikož mám rád muškaření, tak se vším všudy, tudíž i s broděním, ke konci lovu jsem chtěl vybrodit cca z půli řeky a nějak jsem tam zavrávoral a už jsem se koupal, samozřejmě voda přes bord tzn. plné prsačky vody, vůbec jsem se odtama nemohl vyhrabat, ale povedlo se. na břehu jsem okusil váhu plných prsaček, ale musel jsem se dostat k autu i přes tu váhu a tam vše vylít, svléknout se vlastně do naha, protože si nezmáčím sedačku a mokré věci jako kalhoty, telefon, doklady i ty od auta jsem tedy nechal v kufru a na adama se jal řízení, jo a přes torpédo jsem si hodil kapesník, který jsem našel v autě, abych náhodou nebudil pohoršení, řikám si mám to kousek, to dám, projíždím zruč a už skoro nakonci města si říkám paráda ještě kousek a jsem doma, a ejhle pčr, zastavím a s nepopsatelným šklebem jsem stáhl okno a slyším : dobrý den pane řidiči a odmlka, začal si mě podezřele prohlížet, cože to má jako znamenat a s jidášským úsměvem po chvíly dodal - vaše doklady od vozidla, doklady byly v kufru společně s ostatními věcmi, od této chvíle jsem už jen koktal a byl rudý i přes chladno, které proudilo oknem do auta, vůbec mi nepomohlo, že se šel podívat i ten druhý policista co právě dokončil kontrolu předchozího vozu a ten také nasadil takový ten výraz před prasknutím smíchy, naštěstí první pčr mi v tom koktání asi trochu rozuměl a řekl jeďte, ale to už prskal smíchy...................od té doby mám v autě aspoň náhradní trenky a triko

se-se> pokud muze byt na facebooku stranka s nazvana Denik fejsbukove matky, denik moderniho fotra atd myslim ze s Denikem neobycejneho konstruktera bys mel dost velky uspech a spoustu odberatelu! fakt se chlamu smichy,pridavej postupne dal! diky