1/ Podstata narcismu

Každý člověk touží po tom, aby něco znamenal a jeho okolí ho respektovalo. Touha po těchto věcech je, v přiměřené míře, součástí zdravé osobnosti. Správná proporce vlastní hodnoty je nezbytná pro pocit vlastní spokojenosti a vyrovnanosti, pro to, aby nebyla příliš velká velká nerovnováha mezi tím, jaký by člověk chtěl být, a mezi tím, jaký opravdu je a jak ho vidí jeho okolí. O narcistické poruše osobnosti hovoříme tehdy, je-li touha po obdivu okolí chorobně zvýšená. Tito lidé velmi touží po tom, aby byli viděni jako báječní a úžasní a této touze podvědomě podřizují svoje jednání. Stupeň poruchy sahá od lehčích forem, které téměř neovlivní život nemocného, až po stupně střední a těžké, které mají vliv zásadní až fatální. Jak si vysvětlíme, těmto lidem se nedostávala v brzkém věku dostatečná dávka opravdové lásky. Narcistická porucha osobnosti má mnoho forem a vyjadřuje se mnoha způsoby. Vždy však nachází svůj výraz v tom, že tito lidé sami sebou trpí, rozvíjejí se u nich různé duševní a tělesné symptomy a především mají velké problémy v oblasti mezilidských vztahů. Pro snazší orientaci uvádím mezinárodně platnou klasifikaci příznaků dle DSM-III-R – musí být splněno nejméně pět z následujících kritérií:

- na kritiku reaguje vztekem, studem nebo ji vnímá jako ponížení (i když to nedává najevo)
- využívá mezilidské vztahy k tomu, aby s pomocí druhých dosáhl vlastních cílů
- prezentuje přehnaný pocit vlastní hodnoty, přehání například vlastní schopnosti a nadání a očekává proto, že se mu i bez zvláštního výkonu dostane zvláštní pozornosti
- bývá často toho názoru, že jeho problémy jsou jedinečné a že mu jen velmi málo lidí dokáže porozumět
-neustále se zabývá fantaziemi o neomezeném úspěchu, moci, lesku, kráse nebo ideální lásce
- projevuje velké nároky: klade nároky a přehnaná očekávání na přednostní jednání, domnívá se například, že se nemusí postavit do fronty jako ostatní
- požaduje neustále pozornost a obdiv a například neustále vyhledává komplimenty
- vykazuje nedostatečnou schopnost vcítění: nedokáže poznat, jak se druzí cítí, projeví například překvapení, když nějaký vážně nemocný přítel odřekne setkání
- vnitřně je nesmírně zaměstnán pocity závisti.


2/ Vznik poruchy

V ideálním případě přichází člověk na svět jako dítě rodičů, kteří ho chtějí, toužili ho mít, chtějí mu dát potřebnou péči a výchovu a mají ho rádi z jednoduchého důvodu jeho existence. Zásadní význam má věk prenatální, kojenecký a batolecí, které budeme souhrně označovat jako brzké dětství. V této době má zásadní vliv matka, vyjímečně jsou to jiné vztahově důležité osoby. Snad každý zná tu zář v očích matky, viditelnou už na starých obrazech madon, se kerou hledí na svoje malé dítě. V odborné psychologii se užívá termín bezvýhradné přijetí, což znamená, že rodiče mají své dítě rádi prostě proto, že je na světě – opravdová a zdravá láska je dar, který nikde nelze koupit, který se dává zadarmo a není ničím podmíněn. Pouze matka, která sama nemá žádné výrazné problémy a je připravena dát dítěti opravdu láskyplnou péči, dokáže dítě správně nastavit. Jde zde o to, aby dítěti bylo poskytnuto dost kladných reakcí potřebných k jeho správnému rozvoji a současně byl dodržen i správný odstup, tedy o to, aby nedocházelo k přehnané péči. V brzkém dětství jsou nastavovány vyhýbky tratí, po kterých po celý život jezdí vlaky psychických pochodů. Bohužel, a je to tragické, ne každému se v této důležité době dostane to, co je třeba. Není-li dítě ve svých potřebách uspokojeno, dochází ke vzniku psychických bloků a dítě se stahuje do vnitřního fantazijního světa. Díte si samo o sobě nedokáže dát oprávnění ke své existenci, je závislé na pozitivních reakcích od svých rodičů. Problém vzniká tehdy, dostávávají-li se ocenění pouze a jedině na základě toho, že dítě udělalo něco, co od něj bylo očekáváno.
Jestliže zdravých a bezvýhradných pozitivních reakcí není dostatek anebo jsou přehnané, dítě si začne budovat pocit vlastní hodnoty chorobným způsobem a stahuje se do nadřazené izolace (splendid isolation) na zákadě principu – jsem mnohem lepší, než osoba, která mi lásku nedala, jsem sám svým ideálem a nikomu neukážu, že něco potřebuji.
Člověk netpící narcismem ví, že nemusí být dokonalý ani úžasný, že smí selhat, a přesto je v pořádku. Lidé s narcistickou poruchou tento pocit neúspěchu a selhání nesnesou, jejich idealizace vlastních schopností a vlastní osoby je velmi vzdálena realitě a nejsou schopni zřetelně rozpoznat, kým skutečně jsou. Ani ostatní lidi nejsou schopni posoudit, dělí je na černé a bílé podle vzorce – je pro mě (obdivuje mě), nebo je proti mně?

3/ Život nemocného

Výrazné poškození vývoje osobnosti v brzkém dětství má masivní následky, které se budou projevovat po celý život, protože potřebu zažít v dětství lásku a nasytit se jí nelze plnohodnotně nahradit. Postrádaná láska matky po sobě zanecháchává mezeru, kterou lze jen těžko vyplnit. Aby nemocný tento nedostatek vyrovnal, čeká, že jeho chybějící vnitřní potřeba být milován a respektován přijde odněkud zvenčí. Proto vyhledává zájem a především obdiv druhých lidí. Celý poblém si můžeme představit asi tak, že každý člověk má v sobě nějaký kanystr, do kterého si ve šťastném dětství natankuje všechny projevy náklonosti, pozornosti a sympatie, které obdržel. Z této zásoby pak čerpá ve chvílích, kdy se věci nevyvíjejí tak, jak by chtěl. Jeho sebejistota je těžko otřesitelná a musí ho potkat něco hodně extrémního, aby ztratil rovnováhu. Kanystr člověka s narcistickou poruchou je děravý. Je nucen si palivo neustále doplňovat: obdivem, uznáním a důkazy lásky ze strany druhých. Bez přísunu těchto podnětů se brzy ocitá na suchu. Případné úspěchy si nedokáže opravdu vychutnat, pouze zesilují beztoho již existující touhu po dalších a větších. Kritika je pro něj neúnosná, neumí prohrávat, má velký strach z jakéhokoli ponížení. Jeho nesmírná touha po uznání působí na jiné lidi odpudivě. Odmítnuti, které nemocní od svého okolí pocítí, však nevede k tomu, aby svoje chování upravili. Pokoušejí se sice utvářet svůj život pozitivněji, ale i nadále k tomu používají nevhodné prostředky. Psychické bloky vzniklé v dětsví vytěsněním frustrujících oblastí se dále prohlubují a vzniká začarovaný kruh.

4/ Snaha o kompenzaci jako ústřední životní princip

Z výše uvedených důvodů se u lidí s popsaným deficitem pojevuje silná nespokojenost, častý je skon k depresím. Jejich život je nevyplněný a pociťují silný pocit prázdnoty a nudy. Závidí ostatním lidem, že se jim dostalo něco jiného a lepšího. Hlavním smyslem jejich života se stává zoufalá snaha získat respekt a obdiv okolí a tím vylepšit pocit vlastní hodnoty. Často dokážou vyvinout obrovskou snahu, domnívají se, že podáním úžasných a jedinečných výkonů respektu jiných dosáhnou. Prostředí extrémních sportů je místem jejich častého výskytu. Tím samozřemě nechci říci, že každý, kdo jezdí na motorce, skáče s padákem nebo se věnuje jiné adrenalinové aktivitě, má tento psychický problém. U zdravého člověka jsou tyto koníčky nadstavbou a vítaným zpestřením fungujícího života, provozuje je hlavně proto, že ho to prostě baví a je to pro něj zdrojem přirozené radosti. I on má dobrý pocit z toho, že jeho okolí na jeho dovednosti reaguje pozitivně, dokáže obdiv a respekt racionálně přijmout a radovat se z úspěchů. V žádném případě to však pro něj není primární motivací. U člověka postiženého narcismem je tomu jinak, bič nespokojenosti ho stále pohání vpřed. Období, kdy se mu zdá, že už úžasný je se střídají s chvílemi, kdy v něm převažuje pocit, že dokonalý ještě není.
Pokud okolí nereaguje obdivem, mají k tomu narcisté jen dvě vysvětlení: „Nejsem skvělý, nemám proto na světě co pohledávat.“ nebo: „Lidé mou skvělost nepoznali.“ Z druhé možnosti jim vyplývá závěr, že jejich bližní nejsou schopni jejich vyjímečnoct docenit a domnívají se, že chyba je na straně ostatních. Nezřídka jimi za to pohrdají, nenávidí je a snaží se pomstít.

5/ Narcismus a svět motocyklů

Jak jsme si výše vysvětlili, vždy záleží na tom, jestli jsou určité typy chování přirozenou a zdravou součástí fungujícího života, nebo jestli se člověk něčím zoufale snaží kompenzovat to, že jeho život příliš nefunguje. Tento princip platí obecně obecně i v jiných oblastech, v prostředí motosportu je však riziko zranění nebo smrti v důsledku snahy vyniknout extrémně vysoké. Je pravdou, že na motorce se řidič může poměrně snadno dostat do situace, kterou nelze přežít. Zejména chyby ostatních oplechovaných účastníků provozu mohou mít pro nechráněného motocyklistu tvrdé následky. V těchto případech zemřeli i zkušení profesionálové, jako byli Abe nebo Lelek, protože prostě nedostali šanci. Jiné nehody jsou důsledkem toho, že řidič sedí na stroji, na jehož výkon a ostatní parametry dosud nemá potřebné kvality. Jeho touha jet na silném stroji a být úžasný zcela zastíní racionalitu a pokoru, chce se vyrovnat těm jiným úžasným, o kterých si myslí, že už jezdit umějí a dosáhli díky tomu respektu okolí. Je přesvědčen o tom, že pouze ze svého „výkonu“, může odvozovat svou cenu. Takhe myšlenka je nebezpečná a bohužel i dost nakažlivá. Lze si přečíst vyprávění úžasných začátečníků, kterým stotřicetikoňová šestistovka už za měsíc nestačila a tak si museli koupit dvěstěkoňového litra i bláboly o tom, že za pár měsíců lze dokonale zvládnout i ty nejsilnější stroje. Smutná pravda je ale taková, že řada lidí nemá dostatek předpokladů ani pro zvládnutí strojů mnohem slabších. To, co člověka vede k tomu, aby volal do světa, že to dokáže nebo dokázal a že to jde, případně že to jde bez problému a že na tom nic není, je v podstatě volání o pomoc a dotyčný tím říká: mám nedostatek pocitu vlastní hodnoty ze svých zdrojů a potřebuji, abyste mě obdivovali a dodali mi ho zvenčí. Samozřejmě dotyčný nikdy nepřizná, že to tak je a někteří z nich si to ani neuvědomují a dělají to podvědomě. Debatovat s těmito lidmi je nesmyslné, protože svou „pravdu“ budou neustále opakovat. A tak nezbývá než vyzvat ty, kteří začínat teprve budou, aby se dobře zamysleli nad tím, jakou formou a na čem budou začínat. Začít na motocyklu, na jehož parametry řidič zadaleka nedorostl je nesmyslné a vůbec nejlepší variantou je, když vpředu jede někdo, kdo už „jede úžasně rychle“ a bude ještě dokonalejší, když ujede, a vzadu za ním ten, který zatím tak zcela báječný není, ale pokud nezůstane pozadu, tak by se třeba taky mohl báječným stát.

6/ Neradostné vyhlídky

Narcistická porucha osobnosti patří dle mínění profesionálních terapeutů mezi velmi obtížně léčitelné. Nemocný si z brzkého dětství nese velmi masivní psychické bloky, které většinou nedokáže překonat. U těžších forem velmi často dochází k problému s alkoholem nebo návykovými látkami. Partnerské vztahy těchto lidí nefungují, jakási forma koexistence je možná (většinou krátkodobě) pouze se submisivním jedincem, který svůj protějšek bezmezně obdivuje. Tito lidé nemají kapacitu na to, aby se z problému dostali a jejich partnerské, pracovní i ostatní vztahy nejsou nikdy symetrické. Z tohoto důvodu doporučuji všem, kteří mají možnost volby, se těmto lidem vyhnout. Ne vždy to bohužel jde a tak je vhodné, aby ti, kteří se s těmito lidmi musejí stýkat, chápali podstatu problému a věděli, jak s nimi jednat. Ti, kteří mají s narcismem sami problém a mají aspoň zbytky sebereflexe, by si měli dát pozor na přejímání vzorců jednání. Celá problematika byla dobře popsána zakladatelem selfpsychologie Heinzem Kohutem a zejména skvělým systematikem Otto Kernbergem. Německý terapeut Heinz-Peter Rohr poruchu popsal velmi srozumitelným způsobem, přístupným i lidem bez znalostí z oboru psychologie a psychiatrie. Velmi zajímavé je jeho pojednání o tom, že pro lidi s tímto problémem může někdy nemoc nebo úraz sehrát pozitivní impuls v boji s touto zátěží.

Michal Bělohoubek, Praha, Únor 2012

Naposledy editováno 26.02.2012 11:09:50

Che> Víš kámo já jsem už dědek,téměř 62,občas se přidám do diskuse a i když nemám tu vysokou školu dovolím si myslet a nevím proč mám dojem že jsi dost podobný těm které nazýváš narcisty.Svědčí o tom už to že jsi neopomněl připomenout své vzdělaní a pobyt za katedrou a taky své přesvědčení že jen Tvoje je pravda!
Chcešli od druhých aby se nad sebou zamysleli...začni u sebe!
A na konec,jsme jen lidé a co člověk to názor a s intelektem se člověk rodí a výše vzdělaní není meřítkem IQ.
Tak se měj a buď dále se sebou spokojen!
Nakonec i to je životní styl...či se mýlím...?!

Che> To jsi "sesmolil" sám,nebo někde opsal?
Každopádně já četl jen intro a pak bod 5 (nemám ted čas) a musím říct,že je to napsáno velice přesně!

Che> vo co ti vole jako de ? :)

Che> Každý člověk touží po tom, aby něco znamenal a jeho okolí ho respektovalo.

Hned první věta je blbost.
Například mě je úplně jedno že nic neznamenám a že mě ostatní nerespektují.