Rajbas

Zveřejněno: 02.09.2019 18:18,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 1475x,Komentářů: 1x,Hodnocení: 0.00 od 0 uživatelů

Zkušenosti a zážitky nelehké práce motorkářského průvodce v

Pokračování článku Jak chtěli motorkáři v Indii ušetřit. Napsal průvodce Ladislav Lazar ze zájezdu „Indickým Himálajem na motorce“, který pořádala CK Rajbas – Outdoor Travel. 

Sonamarg  – málokdo asi ví, že je to název vesnice. Ještě míň lidí tuší, kde leží a asi nikdo z vás tudy neprojížděl.

No a já v téhle díře trčím už druhý den a jen Bůh (v tomto případě Alláh) ví, jak dlouho to ještě potrvá, než se odsud dostanu. Čas běží a letadlo nečeká….. Spolu se mnou je zde taky Tácek se synem a náš indický mechanik Anel.

No prostě jsme tady a dále nás vojáci nepustí, i když to máme do cíle necelých sto kilometrů a letadlo nám letí už pozítří. A to jsme si mysleli, že když se dostaneme až sem, máme vyhráno. Sonamargu totiž předcházela dost dramatická cesta přes sedlo Zoji La.

O tom ale jindy. Asi jsem zapomněl napsat, že tenhle Sonamarg leží v Kašmíru (severní Indie, proklatě blízko hranic s Pakistánem) a že se to tady v jednom kuse mele. Máme ovšem smůlu, že teď se to mele o něco víc než obvykle a povstalci (tak jim říkají vojáci) obsadili část cesty do Šrínagaru, jak nám sdělil místní velitel. Jiná cesta tady přes hory nevede.

A velitel nás nepustí a nepustí, přestože ho chodím otravovat každou sudou hodinu. Každou lichou za ním chodí partička čtyř francouzů, kteří mají stejný problém jako my. A nic. Už druhý den tedy trávíme všichni v restauraci šesté cenové skupiny, kde kromě čaje nic jiného k pití není a ten chlast nám v téhle situaci fakt chybí. My čtyři bydlíme přímo nad hospodou, Francouzi naproti. Hotel má totiž jen dva pokoje s jednou manželskou postelí v každém z nich. Takže spím s Anelem pod jednou dekou a jsem rád, že se ta jeho přezdívka nezakládá na pravdě. Třetí den, když už jsme pomalu ztráceli naději, se velitel konečně nechal obměkčit našImi prosbami (já si myslím, že jsme ho už prostě srali, jak jsme mu pořád lezli do té jeho kanceláře) a zničeho nic nám řekl, že v deset večer vyráží přes hory vojenský konvoj a my se můžeme přidat.

Ale přesně, čekat na nás nebudou. Když nám to říkal, bylo půl desáté. Tak honem utíkám na hotel (za velitelem jsem chodil jen já, mí klienti Tácek a syn mezitím popíjeli několikastý čaj nebo se váleli na pokoji stejně jako Anel, kterého by tady stejně nikdo nebral vážně) všem sděluji tu novinku a honem se utíkám balit. To je práce asi na dvě minuty. Dalších deset minut trvá, než všechny ty krámy připevníme na motorky. Pak ještě přemluvit Anela, že to bude v pohodě, protože ten se jednak bojí jet potmě (to se tady moc nedělá) a jednak se bojí jet vůbec. Je totiž hinduista z Dílí a místní muslimové by nás třeba nechali běžet, kdyby na to přišlo, ale na Anelovi by si určitě rádi smlsli. A on to dobře ví.

Jsme přichystání přesně ve chvíli, kdy kolem nás projíždí první auto kolony, což je džíp s kulometem na střeše. Pak nákladní auta plná vojáků a na závěr zase kulomet. Zuřivě startujeme naše Enfieldy, frantíci už vyrazili, poslední kulomety projely a Anel zjistil, že mu nesvítí světlo. Zkouší to spravit a kolona je v tahu.

„Nedá se nic dělat“, krčí Anel rameny, „musíme se vrátit“. A je vidět, jak si oddychl. „Buď projedem hned, nebo nikdy“ křičím na Tácka a je vidět, že on si myslí to samé a vyjíždí. Jeho kluk to ovšem nečekal, takže mu málem spadl z motorky už teď. „Follow him as close as you can“ ječím na Anela a ten je tak zblblý, že skutečně vyjíždí. A já hned za ním, co nejblíže ať taky něco vidí. Závoru na konci vesnice hlídka ještě nestačila zavřít, takže se nám to povedlo. Jízda začíná. Bohužel naše ochranná vojenská kolona je dávno v tahu, takže jedeme sami. Tácek, přestože má na tandemu potomka, jede jako blázen a Anel mu nestačí. Vidí úplné prd a cesta je samý výmol. Z jedné strany skála, z druhé strž a kdesi dole ve tmě hučí řeka. Ještě, že nevidíme tu hloubku. „Jestli tohle přežiju, tak budu po Odem vyžadovat příplatek za noční přesčasy. Tohle mi neřekl, když si mě na tuhle práci najímal.“ To si říkám v duchu, i když vím, že mi stejně nic nedá. Cesta je čím dál horší a dokonce i Tácek zpomalil.

Po nějaké době konečně vjíždíme do lesa a navíc někde napravo vidíme světýlka. Že by vesnice? Najednou se ale světýlka rozbíhají směrem k nám a Anel na nic nečeká. Najednou mu vůbec nevadí, že nemá světlo a jede jako o život. A možná fakt jo. Tak raději rychle za ním.

Po půlnoci konečně opravdu dojíždíme do první vesnice pod horami. Na nějakou výhru to ale nevypadá. Přes cestu jsou klády, které pomalu objíždíme a všude hoří zapálené pneumatiky. Taky ale narážíme na první vojáky, kteří se krčí za pytli písku. Než by vylezli, tak nás raději nechají projet. Čím více se blížíme ke Šrinagaru, tím přibývá hořících pneumatik i vojáků. Někteří nás kontrolují, ale to nám tentokrát vůbec nevadí.

Asi ve dvě v noci jsme konečně dojeli do Šrínagaru. Minuli jsme poslední hlídky a se štěstím jsme trefili i na hausbót, kde v klidu spí zbytek naší výpravy. Celý Šrínagar vypadá jako válečná zóna, ale to nám už je jedno. Teď už jsme pod ochranou místní rodiny, takže se nám, podle zdejších zvyklostí nemůže už nic stát.

Tato cesta se uskutečnila před více jak deseti léty, přesto je stále aktuální. Letos v roce 2019 jsme do Kašmíru nedojeli ohledně nekončícím nepokojům vůbec. Tak se můžete těšit na brzké aktuální zážitky Springtownského Leoparda, alias Ládě Lazara, věrného vazala svého šéfa a kamaráda Honzy Odehnala, majitele poněkud nezodpovědné cestovní kanceláře Rajbas www.rajbas.eu

Láďa - původním povoláním speciální pedagog, jemuž se (podle vlastních slov) sedmiletá praxe vychovatele v pasťáku se nejvíce hodí ve styku s motorkáři. Největším trestem je pro něj průvodcovat poznávací zájezdy pro VIP klienty.