Chromera

Zveřejněno: 09.06.2023 12:50,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 1287x,Komentářů: 2x,Hodnocení: 5.00 od 2 uživatelů

Minireportáž popisující osobní pohled na výlet motorkářů se stroji firmy CF Moto do podhůří Alp v oblasti Yspertalu. Výlet s průvodcem byl chápán jako technická příprava zúčastněných na motorkářskou sezónu.

Samozřejmě vím, že motorka není auto a že s motorkou si pořizuji nejen stroj nebo, nedej bože, dopravní prostředek, ale i něco navíc. Ale že člověk se značkou motorky adoptuje i dost velkou rodinu, to jsem donedávna fakt netušil. Protože jsem založením spíš asociál, moc se nedružím a kapacitu kolektivních aktivit v mém životě vyčerpaly ty nucené, v mládí prožitém v socialismu, společenské hry v britské rodině, krátká divadelní zkušenost a 20 let v kapele. Ty společenské hry byly s náskokem nejhorší, něco v těsné blízkosti mého osobního pekla. Veden těmito životními zkušenostmi, jezdím téměř výhradně sám. Nerad se přizpůsobuji jízdnímu tempu skupiny, lépe řečeno, nerad někoho zdržuji a jsem nerad zdržován. Když jsem psal před časem test CLX-700 Heritage po 10 tisících kilometrech, netušil jsem, že tím své dobrovolné motorkářské samotě vlastně sám kopu hrob.

Krátce po tom, co recenze vyšla, mě kontaktoval nadšený marketingový ředitel dovozce CF Moto firmy Journeyman, Eda Šlampa. Nijak jsem se nebránil. Eda je zajímavý a velmi příjemný chlapík, který vypadá jako mé o 10 let mladší dvojče, má rád stejné motorky, jako já, a pak, kontakt přímo se zdrojem se vždycky hodí. Ale i tak mě překvapilo, když mi před časem napsal, že chystá výlet motorek CF Moto do průsmyků v Rakousku v okolí Yspertalu a jestli bych nejel. Šokoval jsem sám sebe, když u mě zvítězila touha krásně se svézt nad démonem plachosti a já nabídku přijal. A začaly přípravy. Koupil jsem brašnu na sedlo a na nádrž, vyměnil pneu, nechal si u Edy nahrát nový software, pořídil jsem si airbagovou vestu, vyčistil a namazal řetěz a pak už se jenom těšil a děsil zároveň. Ráno 25. května jsem vyrazil přes Novou Bystřici do Slavonic, kde měla část účastníků sraz. Osmdesát kilometrů s krásnými, přehlednými serpentýnami s dnes již vzácným bílým asfaltem kolem Albeře a Kláštera, se slunečným počasím snad objednaným přímo u svatého Medarda, bylo pohlazením pro duši. A protože nesnáším, když na mě někdo musí čekat, dorazil jsem do Slavonic jako první. Přijíždějící účastníky jsem poznal snadno, všichni jeli na strojích CF Moto, několik z nich na CLX-700 Heritage, po jednom na Advanture, Sport, GT 650 a MT 650, ale většina na cestovních endurech MT 800. Nakonec se nás ve Slavonicích z celkových sedmnácti účastníků sešlo třináct. Dorazil i Eda a také designer výletů, které nás čekaly, Petr Fryč, autor řady knih o motorkářských trasách v Rakousku a Itálii. No, a protože se všichni včetně Petra už nemohli dočkat, cesta ze Slavonic do Yspertalu se nám poněkud protáhla. Trochu mi to připomnělo moje cesty na motorce z práce, kdy cesta tam měří standardních deset kilometrů, ale cesta zpátky se někdy natáhne i na čtyřicet. Byla to naprostá paráda. Sjezd pětadvacetikilometrového úseku plného zatáček, jaké v jižních Čechách jen tak nepotkáte, končil u Dunaje, který v Budějicích také nemáme. Nádhera. Byla to taková předzvěst toho, co nás v Yspertalu čeká.

Příjezd třinácti motorek do základního tábora v motopenzionu Drei Hacken v Ysperu, byl téměř gangově hřmotný, i když na zdejší poměry nikoli výjimečný. Tady už jsou totiž na ledacos zvyklí. Penzion je pro motorkáře, je nádherný, ohromný, i když se to na první pohled nezdá, plný tajemných chodeb, zákoutí, a hlavně motocyklových artefaktů, včetně speciálního motopokoje pro děti. Penzion je vybavený tak ohromnou garáží, že se do ní vejde autoveterán majitele a spousta motorek. Majitel, pan Andreas Starkmann, nás přivítal excelentní večeří, španělskou paelou připravenou na obrovské pánvi pod širým nebem, grilovaným bůčkem, asi nějaká speciální rakouská kombinace, a sladkou tečkou v podobě tvarohového štrúdlu.

V deset ráno jsme vyrazili na první okruh, nejdříve k Dunaji a pak na oběd do Freistadtu a severní cestou plnou parádních zatáček zpátky do Ysperu. Dohromady asi dvěstěpadesát kilometrů. To byl takový předkrm před hlavním chodem, prý abychom se rozjezdili. Druhý den nás čekalo skoro třista, říkal jsem si, to mě bude pěkně bolet zadek. Ale mýlil jsem se. Když jsme dorazili druhý den do penzionu po fantastickém a už trochu náročnějším ježdění v průsmycích kolem města Mariazell, nebolely mě jen hýždě, ale ještě nohy, ruce a záda… ale báječně. Zpátky do formy mě měla přivést večeře. Grilované makrely rozměrů Moby Dicka, klobása, pečené brambory a spousta skvělých salátů z božsko-ďábelské kuchyně pana Andrease způsobily, že když jsem šel spát, bolelo mě navíc ještě břicho. Tu gigantickou makrelu jsem krkal ještě ráno. Naštěstí, grilovaná žebírka, která byla k večeři poslední den, tu makrelu přebila. Poprvé jsem ochutnal pravý rakouský trhanec, opět udělaný a flambovaný panem Andreasem na té krásné maxipánvi a skvělý jablkový koláč.

Když jsme k večeru uklízeli motorky, kolega se rozzářil, já už nemám poserproužky! Honem jsem se běžel podívat, jak na tom jsem a opravdu, pneumatika byla sjetá až k samému okraji, jen na levé straně zůstaly nedotčené asi tak dva milimetry. No, prostě mi ta levá zatáčka jde hůř. A tak jen doufám, že mě tentokrát technik nepotěší posměšnou poznámkou, že dle gum soudí, že jezdím jenom rovně.  

Co jsem si, kromě kil navíc, z výletu odnesl? Ježdění ve skupině může být parádní, jen musí být disciplinované s empatií k ostatním v koloně. Přejet město se semafory není ve skupině sedmnácti motorek žádná sranda. V Rakousku je strašně málo hmyzu, po celodenním ježdění jsem měl na přilbě tři mouchy, patrně sebevražednice. Gumy udrží mnohem víc, než jsem já schopen si dovolit (pozor, tento poznatek je přísně subjektivní). Ještě nejsem tak starý a ztuhlý, abych nebyl schopen se bavit ve skupině lidí, které vlastně vůbec neznám. Majitelé motorek CF Moto jsou skvělí, hlavně proto, že si nekoupili motorku na frajeřinky a předvádění, ale na ježdění, bylo to celé velmi pravdivé. Je skvělé absolvovat na začátku sezony podobnou akci a o to víc si pak užívat bezpečné ježdění. Je rozumné nechat si poradit od zkušených jezdců a je úžasné, že si na to najdou čas. Musím říct, že Petr Fryč odvedl perfektní práci, odstupňovaná náročnost tras z prvního a druhého dne byla ukázková. Mám úžasnou motorku. Je skvělé, že Journeyman takové akce dělá. Tahle motorodina je vážně fajn. Určitě pojedu příští rok zase.