Stout

Zveřejněno: 03.01.2024 06:30,Kategorie: Vyjížďka,Zhlédnuto: 1019x,Komentářů: 0x,Hodnocení: 5.00 od 2 uživatelů

Jel jsem s kamarády na MTB do Alp a já příjezd vzal s předstihem na motorce.

Malé letní cestování s trochu hořkým koncem. Začalo se k tomu schylovat v okamžiku, kdy jsme zbývali na letní bikování na MTB v Alpách jen tři. Což je sice do auta dobrý počet, ale jelikož kamarádi jsou z Brna a já poblíž Prahy, naplánoval jsem, že mi věci a kolo odvezou oni a já s předstihem pojedu na motorce. Mělo by to tu výhodu, že budeme mít dva dopravní prostředky a nemusíme tedy dělat okružní trasy s cílem v místě startu, ani nijak stopovat či podobně.

Tož se také stalo, kolo si v týdnu odvezl kamarád, který do Práglu jezdí služebně a já mohl vyrazit o dva dny dříve, tedy ve čtvrtek, abychom se v sobotu večer potkali na chalupě. Do Livigna to je nějakých 640 km, což by se nakonec dalo se zapřením za den zvládnout, za dva by to bylo lepší, ale cesta by vedla přibližně jako po přímé trase. Takže jsem zvolil 3 dny a cestu přes Šumavu, Salzburg a italské passy v Dolomitech.

Den první – cca 320 km , 5h jízdního času

Vyjíždím nakonec někdy před obědem, s sebou beru jen věci na jízdu a ubytování, neb ostatní se mi poveze autem. Spát chci někde v penzionech či soukromí, na dva dny brát stan mi připadá nesmyslné. Beru to zpočátku rychlou trasou po dálnici na Plzeň a Klatovy , ale v Klatovech pak místo na Železnou rudu, odbočuji a jedu přes Sv.Kateřinu a po německé straně Šumavy okolo Velkého Javoru, Zwieselu a směrem na Grafenau, abych to pak stočil někam za Pasov, kde jsem chtěl najít ubytování. Silnice kvalitní, nic moc provoz, sice žádné serpentýny, ale krásné kratší či delší oblouky obkopené lesy. Za Grafenau narazím na objížďku, tak se nechám vést, aby se objížďka točila pořád více více doprava (tedy na J a JZ) a tlačí mne k dálnici. Tak to ne, zastavím, najím se a naplánuji nějakými polookreskami cestu správným směrem. Tady je nějaká příprava doma do navigace nanic. Jedu až za Pasov na Bad Füssing.

Když jsem si vyhledával ceny na Booking a AirBnB, tak Německo cenově vcelku šlo, na rakouské straně už to bylo dražší a pro druhou noc, která vycházela někam doprostřed Dolomit to byly už neskutečně vysoké ceny. A já si přitom myslel že Italové nejsou takoví zlatokopové. Takže první noc v nějakém hotýlku v lázeňské oblasti za cca 50ti Euřenu je skvělá (ta cena). Na pokoji mám sice varnou konvičku, ale ani čaj ani kafe mi tam nedali, jak jsem zvyklý z Anglie a Skotska (hamouni jedni). Jelikož nemám nějaké zásoby jídla, jedu nakoupit. I ten čaj (a pivo taky). Ve vsi již nic není otevřené, vedlejší lázeňské městečko má jen bulvár plný lidí a restaurací, ale žádný Spar či Lidl či jiné obchody, nakonec jedu ještě do dalšího městečka, kde kupuji něco základního na zub i na další dny. Cestou zpět se vyhnu katastrofě, kdy mi do cesty, z vedle posekaného políčka, kde zbylo akorát tak zlatavé strniště maskované ještě pomalu zapadajícím sluncem, vběhne kolouch. Instinktivně na poslední chvíli hmátnu po přední brzdě, abych to nebohé zvíře minul o půlmetr. Uff. Přežili jsme oba.

Den druhý – 470 km, 8:15 jízdního času

Ráno to po rovince hrnu už po rakouské straně až před Salzburg a na Bad Reichenhall. Na Berchtesgaden bych se rád podíval, ale vím že dnes to bude pěkně dlouhá štreka, tak to valím dál na Löfer. Tady jsem byl na začátku 90tek s jednou turistickou partou, akorát v okamžiku kdy byly povodně a Saalach měl několikametrový nadstav. Tak teď se, jako bývalý vodák co jezdil divokou vodu, kochám poklidnou říčkou. Zkouším si zabukovat AirBnB u nějaké hostitelky až nad Trentem, cestou nic cenově přijatelného není. Taky musím počkat, až mi Anna potvrdí pobyt. Vyrážím dále. Chtěl jsem to vzít nějakou vedlejší cestou přes St.Ulrich a Kitzbühel, ale není čas a valím to údolím dolů a přes Zell am See na Mittersill. Tam odbočuji do kopců, abych pořád po široké rychlé cestě projel Felbertauernským tunelem a mýtem. Tam se mi otevře nádherný pohled dolů. Vedle mne je nějaký starší pár evidentně na delší cestě s plně obloženými motorkami, už ani nevím co to bylo (po takové cestě kdy potkáš mraky a mraky motorek už nevíš kde jsi na co narazil, pokud to není vyloženě exkluzivní kousek). Anna mi potvrdila ubytování a kdy že přijedu, tak píšu v 7, abych pak postupně ETA posouval až na devátou hodinu, což pak stihnu o pár minut. Fičím si to dolů a u Hubenu odbočuji na Passo di Stalle, kterým jsem chtěl projet. Tohle sedlo už tady v cestopisech bylo popsáno mnohokrát. Nahoře se strefuji naštěstí asi 10 min. před otevřením našeho směru. Před první auto se nacpe několik motorkářů, nikdo nijak neprotestuje, stejně by jim to nebylo nic platné a, co si budeme namlouvat, rozumní automobilisti a motorkáři si přeci nejsou konkurencí. Cesta dolů uzounká a parádní, přede mnou je jen o něco starší borec s Afrikou. Je slunečno, sucho a aniž bych tomu nějak šlapal do pedálů, jedu lehce a zatáčky si užívám.

Dole pod Anterselvou borce dojíždím, on jede ale na Z a já to točím na východ, abych přes Toblach-Dobbiaco jel na Cortinu d’Ampezzo. Cestou zastavím na výhledy na skalnaté vrcholky včetně v dáli a mezi mraky se tyčící Tre Cime. V Cortině je dopravní špička a na chvíli jsem přímo uprostřed dění, když se pokouším protáhnout podél aut, až dál není na křižovatce kam, a já blokuji odbočující náklaďák, který si na malé křižovatce usmyslel zabočit doprava najetím do protisměru a ostrým zatočením doprava to vytočit, tam jsem ale já, tak to ještě protlačím někudy dál a uvolňuji náklaďák. Ani nikde nestavím, spěchám a mraky lidí nemusím.

Kousek za Cortinou je rozcestí na passa Giau a Falzarego. Koukám do mobilu a do svých poznámek. Sice jsem měl původně jet severní cestou a více zkombinovat průsmyky, ale jelikož díky novému pravděpodobnému ubytování zcela jinde než jsem původně chtěl, musím cestu trochu narovnat. V těch passech by se čert vyznal, tak jsem si nakonec udělal schematickou mapku, kterou přikládám k volnému použití. Doufám že se někomu bude hodit (můžete mi pak napsat). Cesta na Giau je nižší kategorie, říkám si že by tam mohlo být méně lidí. Není, ale zas tolik jich není a cestu jsem vybral skvěle. Klopím zatáčky nahoru a užívám si i s touto mašinou, která není žádný sport, předjíždění aut na rovinkách, abych v klidu dojel do zatáčky a vykrouhal další oblouk. Jsem touto cestou s množstvím serpentin nadšený. Dolů to pak jede prakticky zadarmo a víc se kochám krajinou.

Sjíždím až do údolí a podél potoka k dalšímu rozcestí. Na Passo Fedaia už tolik serpentin není, ale cesta pěkná. Ale která cesta tady není nádherná, s okouzlujícími scenériemi a skálami tyčícími se všude? Passo je pod Marmoládou, nikdo zde skoro není, je už vcelku chladno, sním tyčku a jedu.

Cesta spadne až do Canazei, kde už je večerní čas a mraky turistů. Dál jedu po SS48, jsem už v údolí a není to zajímavé, je to jen o polykání kilometrů a o orientaci. Do údolí Adige už vjíždím s pěkně bolavou...zadkem. Ještě se protáhnout mezi vinicemi. Bodejť by zdejší vína nebyla ceněna, když i v tuto dobu je vedro jak blázen.

Hostitelka je poněkud odtažitá, poté co si dám stroj za plot a omylem vlezu do baráku, místo z ulice hlavním vchodem, tak to vezmu přímo po schodech ze zahrady. Jenže to je privato :-( Další komplikace přichází, když mi řekne že jsem prý nezavřel ty dveře ze schodiště, takže jí utekl kocour a to je už průser. Omlouvám se jak služebníček, ač si vůbec nejsem tím nezavřením jist. No aspoň jsem kocourovi dopřál noční freje. 

Den třetí – 250 km, 5:10 jízdního času

Kocour se vrátil, tak Anna je o chlup míň protivná. Ještě že na mne neuvalila nepromíjitelnou kletbu. Když si chci dát ještě před odjezdem kafe, mám smůlu, protože čas snídaně už je pryč. Večer jsem ještě koukal kudy to vezmu, protože jsem blíž cíli než jsem předpokládal. Jedna varianta je zpět na Bolzano a tam do kopců. Přes Stelvio se mi nechce, ne že by to nebylo skvělé, ale ty zatáčky znám hodně z auta a i z kola (kdysi jsme poslední den týdenního pobytu vyjeli na horákách z Trafoie až do sedla (cca 1200 m převýšení, byla to fuška ale neuvěřitelný adrenalin a serotonin po výjezdu).

Nakonec na poslední chvíli koukám do mapy a líbí se mi docela klikatá čára v mapě z Trenta označená SP85. Někde v hlavě mám tohle označení zasunuté, ale zatím nedokážu přiřadit. Do Trenta se peču v bundě. Takřka hned po začátku stoupání jsou zatáčky. Nejdříve s dlouhými rovinkami, pak už to je nahuštěné. Tohle je Mekka motorkářů. Jsou všude, proti mně i mne předjíždějí se supersporty. Jsou tu ale všechny kategorie, naháči, endura, cesťáky, čopry, s bagáží i bez. Myslím že se mi tato volba trasy povedla. Při cestě z kopce se mi podaří jednou přejet dělící čáru, naštěstí tam nikdo nejel, ale říkám si bacha bacha. Myslím že tu čáru tady všichni respektují, jinak by tu muselo být mraky karambolů. O pár zatáček dále proti mně vyjede parta s kolínkama na asfaltu v zatáčkách. No bodejť by ti Taloši neměli být jedni z nejlepších jezdců, když to tady mohou pilovat dennodenně.

Dál už projedu údolím kde jsou zase vinice, městečkem Sarche a šplhám po úbočí strmé soutěsky. Krajina je jiná než v Dolomitech, více lesnatá. Objížďka mne žene na druhý svah řeky Sarca na vedlejší silnici, která ale kvalitou super a oblouk střídá oblouk. Taky hezké poježdění.

Ve Val Rendena se už připojuji na hlavní a valím směr Madonna di Campiglio. Dochází benzín a jako na potvoru tu moc pump není. Na jednu samoobslužnou narazím, to je tady nějaký zvyk nejdříve předplatit nějaký obnos a pak čerpat. Problém je, že zrovna tato, ať se tváří že bere karty, nějak na ty moje nefunguje. Zkouším mačkat různé čudlíky apod. Až se mi podaří, že stojan ukazuje nějakou částku, beru pistoli, aby hned nato se ke mně otočil Ital z druhé strany stojanu, že mu beru benzín, no asi jen něco přes litr, mávne nad tím rukou ale pistoli mi bere. Uspěji až, na radu dalšího motoristy že ještě jedna pumpa je vpředu, před sedlem. Tam už naštěstí karta funguje.

Projíždím Madonnou a vzpomínám na mladší léta, kdy jsme přímo z parkoviště vyjeli na kolech sjezdovkou až nahoru do sedla Brenty (téměř kilák uphill a pak sjezdem dolů až do vedlejšího údolí). Cestu dolů do Val di Sole si spoustu zatáček pamatuji. Bohužel jsem se chytil do štrůdlu za bydlík, takže si dávám pauzu a vyrážím abych nevisel jen na brzdách. Cestu znám až do Ossany, dál do Passo Tonale už ne, ale jsou to plynulé zatáčky kdy se motorka překlápí z jedné strany do druhé. V pasu to není moc hezké, valím už dolů abych v Ponte di Legno odbočil na Passo di Gavia, na které jsem se těšil. Ale celé jaro tuto cestu mapové servery hlásily jako uzavřenou. Doufal jsem že to je kvůli sněhu, ale v červnu je pořád ještě zavřená, tak nevím jak to bude. Nakonec je otevřená a zjišťuji proč. Nádherný asfalt bez jediné díry signalizuje úplně nový povrch. Tady poprvé za celou cestu už je zataženo a občas, lehká mlha a občas déšť, až v sedle se vyjasní. Jedu za nějakou partou Italů, nemám ambice je předjet i když na můj vkus jedou o něco pomaleji. Silnice je tak pro jedno auto+motorku vedle, nevím jak se tam mohou protáhnout dvě protijedoucí šňůry aut. V jedné levé zatáčce to jednu motorku vynese až do mělkého pangejtu, další vedle ní zastavuje, ale neuvědomuje si že má batůžek, tak se oba svalí na silnici. Tempo je pomalé takže není problém objet. Pomoc nechtějí, ale dojíždím jejich předvoj který jim ujel, abych je poslal pro kámoše zpět. Nahoře v sedle se pak ptám zdali je vše ok a je, děkují. Jak v jiných pasech bylo minimum lidí, tady je tak třicet, čtyřicet motorek. Davy se najednou hnou a valí na Bormio. Chvíli čekám a pak cestou vzpomínám jak o rok dříve jsme na kole tento kopec vyjížděli na kole, resp. cca z poloviny výšky po silnici až pod vrchol, kde je památník padlým z Velké války (tou tady je samozřejmě myšlena ta první), protože tudy frontová linie procházela. Cesta dolů už je dvouproudá. Od Santa Catariny už cestu znám, občas odtud začínáme bikové treky.

Stejně tak známou je cesta přes Bormio a údolím na Passo Foscagno, kde celníci tímto směrem nekontrolují a padám už k cíli v Trepalle. U pumpy je plno, tak si říkám že načepuji až zítra. Přijíždím na známé parkoviště před chalupu s ubytování, venku je vylezlá rodina hostitelky a další hosté. Dávám neutrál, chvíli sedím a děkuji bohu že se mi nic nestalo a to mne asi nějak ukolébalo v domnění že mám zaparkováno. Přehazuji pravou nohu a … motorka padá blokem motoru přímo na můj levý kotník.

Zachraňuje mne zatím neznámý biker Honza a majitelka Chiara a zvedají ze mne to, v tu chvíli, těžké monstrum.

Další dny

Nebudu popisovat další peripetie ježdění po zdravotnických zařízeních, kdo měl tu čest s italským zdravotnictvím asi tuší. Kotník zlomený není, jen silně pohmožděný. Z ježdění na kole nic není, dva dny naprostého klidu, dva už trochu o berlích a pak jsem už zvládl i mačkat spojku, abych klukům odvezl auto do konce jejich kolové vyjížďky. Zkouším i na kole na asfaltu, trochu to jde. Pro mne je však nejdůležitější, že cestu domů asi zvládnu. Kluci plánovali narvat motorku do VW Caddy, ale to by se jim nejspíš nepodařilo, i když výškově jim to vycházelo. Poslední den popojedeme do Švajcu, kola složíme v Bernině, kde je Jára hlídá a auto svezeme do údolí a vracíme se na motorce. Pepu trochu vyděsím klopením v serpentinách, ale až na kost nejdu.

Cestu domů začínám už ráno v devět. Za tunelem do Švajcu už začíná regulérně pršet a prakticky až domů s drobnými přestávkami chčije a chčije a nepromoky nesundám. To má alespoň tu výhodu, že když si chci uvolnit záda, cvičím v nich na mokré trávě kobru a nemusím se starat zdali se umažu. Domů jedu těch 650 km celých 12 hodin, neboť si dávám hodně přestávek a jedu si to poklidným tempem. Domů dojíždím už s úplně prkennou pr.. pardon zadkem.

Závěr

I přes to extempore s pohmožděným kotníkem ale považuji tento výlet za podařený. Počasí mi vyšlo dokonale. Co bych vypíchl z toho co se mi líbilo. Každá část cesty byla jiná. Šumavské silničky s lesy okolo. Výjezd loukami na Passo di Stella a sjezd úzkou silničkou dolů. Mekka SP85. A super výjezdy na Passo Giau a Passo Gavia.

Fotil jsem jen občas, proto jich je málo. A přidávám pohled na sepentýny z Passo Stelvio, i když jsem je na motorce nejel, ale ten pohled se neomrzí. Přidal jsem dále vcelku detailní stopu v mapách a i schematický obrázek silnic a průsmyků v Dolomitech.