Vaklaff

Zveřejněno: 21.02.2016 20:50,Kategorie: Reportáž,Zhlédnuto: 4423x,Komentářů: 20x,Hodnocení: 4.92 od 37 uživatelů

O splnění jednoho klukovského snu, aneb od Jawy 50 k Indian Roadmaster

Těžko říct, kdy a kde to vlastně začalo. Díky tátovi jsem se rozhodně od šmíru umazal hodně brzo, omamnou vůni benzinu jsem zřejmě cítil ještě v kočárku a zvuk dvoudobé „třiapůly“ mi později zněl jako nebeská hudba. Když jsem byl malý kluk, jezdíval k mým prarodičům na venkov nějaký pan Novák z Prahy s červeným Indianem Chief (ilustrační foto č. 1), Tehdy jsem se asi poprvé k této nádheře přiblížil, když jsme si hráli s ostatními dětmi na dvorku na Indiány. Netušil jsem, co to je za červené monstrum, ale působilo to ohromně impozantně  a ten dojem, který to na mě udělalo, zanechal v mé klučičí duši stopy natrvalo. Moje chuť přesedlat z kola na motorku byla natolik intenzivní, že mi táta vyrobil již někdy ve 13 letech mini-bike (foto č. 2), a to razantní přestavbou staré Jawy 21. Nalakoval ten zázrak kombinací barev červená a krémová, čímž předurčil mé další  putování.  Ještě dneska si pamatuju na ten opojný pocit, když jsem poprvé usednul na ten úžasný stroj, který měl zalomenou zadní kyvku, nádrž z minimaxu, namísto kol bantamy a sedlo z „pařezu“. Všichni kluci mi ten stroj nebetyčně záviděli. Táta mě přitom nechával potrápit se s údržbou a s různými závadami a obvyklými neduhy těchto strojů, takže jsem se nakonec i něco naučil a pochopil jsem, jak to tam vlastně všechno funguje a jak motor Jawa 50 správně „vytunit“ Pokračoval jsem potom plynule k Jawě 50 Mustang, kterou mi táta taky postavil a nalakoval neodolatelnou barevnou kombinací modrá-šedá (ilustrační foto č. 3). S Mustangem jsem si užil krásné roky a v duchu se těšil na to, až mi bude 18 a až se třeba objeví na scéně nějaká ČZ 175, anebo dokonce Jawa 350. Ale těšil jsem se marně. Namísto dvouválce jsem vyfasoval dětský kočárek a moje tajné sny zůstaly ukryté kdesi v hloubi klučičí duše, kam jsem se vracel čím dál méně.

Následovaly motorkářsky nevýznamné roky, kdy se moje povědomí o jedné stopě smrsklo na občasné povzdechnutí nad bublajícími krasavci, kteří se začaly na našich silnicích po roce ´89 objevovat. Od dob, kdy jsem sedlal mustanga, jsem na ničem větším neseděl, a když mě kamarád někdy v devadesátém roce poprvé svezl na čtyřválcové Hondě, tak jsem se klepal strachy z té ohromné síly. První cesta do Ameriky v roce ´99 byla ovšem tím správným impulsem, abych se vrátil ke svým starým klukovským snům. Je zvláštní, že jsem zcela podvědomě vyrazil tenkrát v San Franciscu do prodejny Harley-Davidson a vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Nelákalo mě nic jiného, než odkaz starých sekáčů, kteří brázdili od třicátých let první americké dálnice od pobřeží k pobřeží na mohutných dvouválcích. Bylo úplně jasné, kam mě srdce táhne.

V roce 2003 jsem zase po letech usedl za řídítka  vlastní motorky, a to na klasický jednoválec Suzuki Savage 650 (foto č.  5,6), který mi  v té době připadal víc než dostačující a tak nějak jsem se s tím mohl i finančně popasovat. Jednobuch, nebo-li „big single“  mě vozil k úplné spokojenosti dva roky, jenže jsem si velmi rychle uvědomil, že tohle nebude ono. Savage měl sice všechny správné atributy, chopper design, pěkný vzduchem chlazený motor, pohon řemenem, opravdu povedený zvukový projev, kůži, brašny, ale mě pak po několika vyjížďkách došlo, že tohle je spíše pro holky a hned na jaře 2005 jsem přesedlal na dvouválec. Mým prvním V-twinem byla Suzuki VL 800 Volusia (foto č. 7, 8, 9 ). Vybíral jsem pečlivě a v dané kategorii jsem asi víc muziky za tyhle peníze dostat nemohl. O svých prvních zážitcích s Volusii jsem psal už dříve a článek naleznete zde. Volusia je opravdu  dobrý stroj a užil jsem si s ní spoustu radosti. Motor zvládal i výlety ve dvou, na které jsem občas manželku vylákal. Motor měl solidní od spodu, zdravý zátah i dospělý zvuk  a přidáváním doplňků jsem z ní postupně udělal opravdovou krasavici. První choutky na změnu jsem dostal už v roce 2007, když jsem si v  Texasu poprvé půjčil Harley Davidson Road King (foto č. 10) a okusil poprvé opravdu velký motor s pořádnými vibracemi (reportáž zde) .Bylo to jasný. Něco takového chci mít doma, protože objem přeci ničím nenahradíš a pořádný cruiser nemůže mít motor pod litr. Do mých dalších motorkářských dobrodružství mi ovšem hodila vidle úplně jiná událost, a sice náš famózní bodový systém, v důsledku jehož nadměrného využívání jsem se v roce 2008 úspěšně vybodoval do nuly, aniž jsem o tom věděl. Stačilo si dát dvakrát ročně přestupek a nenechat mezitím potřebných 12 bezúhonných měsíců. Na ten okamžik, kdy jsem otevřel obálku s modrým pruhem, jejíž obsah mě vyzýval, abych do sedmi dnů odevzdal ŘP, dodnes nezapomenu.  A bylo po ptákách. Nejenom, že jsem se naučil jezdit autobusem a metrem a chodit co nejvíc pěšky, ale musel jsem se nechat všude odvážet jako nemohoucí. Nakonec jsem Volusii prodal, protože jsem to prostě nemohl vydržet. Leštit laufy v garáži na sucho mi působilo nesnesitelné strádaní. Takže šla Volusia z baráku, myslím, že kupec udělal dobrý kauf. Odvezl si báječný a pěkně ustrojený kousek a věřím, že mu dodnes dobře slouží, alespoň bych si to přál.

Když mi po roce řidičák vraceli, musel jsem jít potupně na zkušební jízdy s autem, abych předvedl, že umím ještě vůbec jezdit. Jenže, na to abych dostal zpět i razítko na velkou motorku bych musel udělat i jízdy na motorce, což mi úředníci v únoru nechtěli kvůli sněhu dopřát, takže jsem byl i nadále bez papírů a jenom mlsně koukal, jak se kolem prohání ostatní šťastlivci, kteří si uměli řidičák lépe ohlídat.

Všechno má svůj čas, takže jsem se po dalším roce odhodlal a zabojoval v autoškole znovu, abych mohl dostat svoje „áčko“ zpět. To byla lekce. Zkoušky jsem musel dělat na dvouválcové silniční Hondě, která šla zběsile do otáček a učitel mě nutil, abych jí točil furt, na což jsem nebyl z Volusie zvyklý. Nevím, jaké máte s autoškolami zkušenosti, ale tohle byl magor, jsem docela pokorný a trpělivý člověk, ale tady jsem fakt trpěl, když mi nějaký blb drží zezadu řídítka, která mi trčí mezi nohama, a která jsou připravená ze mě udělat fofrem eunucha. No nic, dal jsem to za jedna a bez chyby a mohl jsem se znovu vrátit mezi motorkáře.

Mezitím jsem si ovšem stihl nadělat spoustu zábavy změnou práce, kdy jsem se rozhodl vrhnout své síly do mezinárodního byznysu a na motorku mi nezbýval stejně čas. Pozitivní bylo, že jsem si mohl občas vyrazit služebně do USA, kde jsem si v létě mohl půjčit motorku a udělat s ní za pár dní alespoň tisíc mil. Začal jsem v roce 2008 okruhem kolem Grand Canyon na HD Road King Classic (foto č. 13, 14), kam jsme s partou vyrazili z Las Vegas. O tomto flámu jsem již psal zde. Další pokračování bylo potom za pár let v Atlantě, kde jsem si osedlal Harley Davidson Electra Glide Classic, která byla v té době na mém virtuálním seznamu zbožných přání a já jsem si na ní opravdu parádně užil. Vyrazili jsme  z Atlanty na sever, projeli celou Georgii až do Tennessee a Severní Karoliny přes Apalačské hory do indiánské rezervace Cherokee a protáhli to po vyhlášené horské Blue Ridge Parkway se zakončením na famózní trase Tail of the Dragon (Dračí Ocas, foto č. 2) kde je na 11-ti mílích asi 300 zatáček a kde jsem musel občas Electru doslova lámat za roh a zároveň do kopce. Neuvěřitelný zážitek.

Myslel jsem si, že mám vybráno a chystal jsem se rozbít prasátko a vrátit lahve od piva, že si tedy půjdu koupit Harleye. Bez jakéhokoliv rouhání, tenkrát nebyla jiná možnost. Harley Davison byla jediná značka, která mi mohla dát to, po čem jsem celé ty roky toužil. Silný velký V-Twin s hlubokou duší a s historickým odkazem. Ale ouha. Další rok jsem si opět objednával v předstihu motorku v půjčovně, abych tentokrát zkusil, jak se jezdí ve Virginii a v Massachusetts a na webu půjčovny Eagleriders se mi přimotala do seznamu značka Indian. Věděl jsem, že se kolem této famózní legendy v poslední době něco děje, ale vypadalo to spíše jako nesmělé pokusy nadšenců, než nějaký seriózní záměr, vrátit tenhle skvost znovu na silnice. Začal jsem tedy pátrat, „googlit“, číst a studovat historii značky Indian při postávání v kolonách na Jižní spojce. Začalo se mi vracet to staré chvění, které jsem cítil jako kluk, když vedle mne starý pan Novák Indiána bravurním nakopnutím nastartoval. A v tu chvíli mi to došlo! Indian je zpátky! To co dokázala firma  Polaris za tři roky po akvizici značky Indian udělat, je prostě obdivuhodné. Původní posměšky, že Indian bude dělat sněžné motorky vzaly rychle za své, když Indian odhalil v roce 2013 svůj zcela nový motor Thunder Stroke 111. Následoval Chief Classic a Chief Vintage s úžasnými koženými brašnami a větrným štítem. No a právě toho jsem si vybral na svojí další cestu!

Když jsem si motorku u Eagleriders ve Washingtonu vyzvedával, trochu jsem se klepal, protože to, co mi tam přistavili, byl fakt obrovský stroj. Indian na ničem nešetřil a celkový dojem je impozantní. Obrovský motor, dominantní chromované plochy, široká řídítka a úžasné hnědé sedlo a brašny, vše v té nejlepší kůži a s třásněmi. Kolega, který si půjčoval HD Street Glide na mě na mě nechápavě koukal, co jsem si to půjčil a když jsem Indiana nakopnul, tak se nám všem tajil dech. S obrovským respektem jsem opatrně vyrazil z centra Washingtonu a za hodinu jsme byli s Chiefem největší kamarádi. No a mě došlo, na co jsem celá ta léta čekal. Na Indiana! Projeli jsme obě Virginie a jako bonus před návratem zpět jsme projeli Skyline Drive (foto č. 16),  což je další úsek Blue Ridge Parkway (foto č. 17), která se táhne přes celé Apalačské hory ze Západní Virginie až dolu do Tennessee a Jižní Karolíny. Dohromady téměř 1.500 mil. Za celou dobu, co jezdím na motorce, jsem nezažil tolik pozornosti jako s Indianem. Kdekoliv jsem zastavil, ať už to bylo u pumpy nebo před motelem, tak jsem musel odpovídat na komplimenty lidí kolem a na dotazy, co je to za motorku a jak je nádherná. Lidi se chtěli fotit a sáhnout si na ní, připadal jsem si jako hvězda a nebyl jsem z toho úplně na větvi. V Americe, kde už člověka přece nemůže nic překvapit, se Indian stal lákadlem pro všechny kolem a kolega už pak jenom sarkasticky poznamenával, „Ještě že máme s sebou toho Indiana“ :-)  Loučení bylo těžké. Ten stroj jsem si zamiloval a zároveň už mi bylo jasné, že z pořizovací ceny té nádhery se mi bude asi motat hlava. Nicméně jsem už věděl, že to bude buď Indian, anebo budu raději jezdit dál na kole.

Rok utekl jako voda a už jsem zase seděl u internetu a ladil svoji další cestu. Skončili jsme konferenci v Orlandu na Floridě, ale já jsem věděl, že pokud si mám definitivně vybrat motorku, tak jedině v San Franciscu, kde to prostě miluju a kde budu mít ty správné kulisy na to, abych si to užil. Jenže s jídlem roste chuť. V nabídce Eagleriders se nově objevila vlajková loď firmy Indian, poslední model Roadmaster. Tajil se mi dech při pohledu na obrázky tohoto korábu a říkal jsem si, jestli už jsem úplně nezblbnul a jestli jsem vůbec schopen takovou motorku zvládnout. Úplný drobek nejsem, ale 420 kilo suché hmotnosti je fakt hodně. No nic, to bylo někdy v květnu, kliknul jsem na Roadmastera a zarezervoval ho na konec července. Mezitím jsem na to díky pakárně v práci skoro zapomněl, takže jsem neměl ani moc čas zabývat se tím, co ta motorka vlastně umí a jak se na ní jezdí.

Pár měsíců uteklo jako voda a najednou jsem stál v San Franciscu na letišti a nasedal do taxíku směrem Eagleriders. První setkání mi vyrazilo dech, ta motorka je fakt VELKÁ, a to že měla na windshieldu napsané moje jméno mi trochu rozklepalo kolena. Takže jsem v nějakém transu podepsal papíry, přeházel věci z kufru do boxů na motorce a už jsem se celý klepal, abych na ní naskočil. Ten chlapík, co mě obsluhoval to na mě viděl a ptá se mě „Kam máš vlastně namířeno?“ Tak jsem mu napůl omámený v sedle motorky nepřítomně odpověděl, „Tak to fakt nevím kámo“ a vyrazil jsem :-) Dvě hodiny jsem pobulblával ulicemi San Francisca, po nábřeží Embarcadero, klikatou Lombard Street a potom zase nahoru a dolů uličkami, kde jezdí cable-car,  stočil jsem to na famózní Golden Gate Bridge  (foto č. 18)a zpět přes nádherný park Presidio znovu do centra. Bolela mě už levá ruka od spojky, když jsem se furt dokola rozjížděl do kopce v krkolomných stoupáních, kde se natáčely ty nejlepší automobilové honičky, kdy auta skáčou přes horizonty až lítají poklice. Motor Thunder Stroke 111 je vzduchem chlazený, takže jsem mu chtěl dát co pro to, abych viděl, jestli to uchladí i při pomalé jízdě. Topil pořádně, ale všechno bylo po třech hodinách trápení v horku úplně v pořádku.

Vymotal jsem se tedy z malebného centra San Francisca a vyrazil jsem úplně spontánně směrem na jih podél Pacifiku po staré silnici č. 1, což je úžasná dvouproudá silnice lemující pobřeží až dolů do Los Angeles, což jsem ale tentokrát v úmyslu neměl.  Jel jsem jako ve snu, motorka se nechala vést jako poslušný oř a jenom jsem lapal po dechu, když se mi otevíraly úžasné pacifické scenérie s vysokými skalisky, která lemují pobřeží Tichého oceánu (foto č. 19b). Byl jsem jak omámený, klopil jsem zatáčky, rozjížděl se na dlouhých horizontech a úplně jsem zapomněl na čas. Byla krásná sobota, sluníčko se na západě pokládalo do moře a já se nemohl zbavit dojmu, že se mi to všechno jenom zdá. Roadmaster jakoby tu radost sdílel se mnou, nadšeně burácel vlnící se silnicí směrem na jih, až jsem musel začít přemýšlet o tom, kde budu vlastně spát a jestli seženu alespoň pivo k večeři. Jenže, byla letní  sobota a v letoviscích podél pobřeží bylo všude plno. Nevím, jestli jsem se někdy zmiňoval o tom, že tyhle cesty moc detailně neplánuju. Vím, kolik mám dní a kolik jsem schopen za ty tři čtyři dny najet a podle toho prstem po mapě namaluju odhadem nějaký okruh. Ten pocit, že nevím, kde budu spát a kam dojedu, mě prostě bere. Máme všichni natolik organizované životy, že  ten pocit úplné svobody v sedle se nedá ničím nahradit. Nakonec jsem narazil na nepříliš levný motel, kde měli jeden poslední pokoj. Měl jsem už dost, časový rozdíl  a několik předchozích dní na cestách a v letadle už se na mě podepsaly. Vytáhnul jsem kartu, dal si pár piv a spal jsem jako dudek s Roadmasterem pod balkónem.

Druhý den už jsem nemohl ani dospat a hned po snídani jsem nasedl na oře a vyrazil na východ. Věděl jsem, že se od Pacifiku blíží ošklivé počasí, tak jsem to otočil do vnitrozemí Kalifornie směrem k pohoří Sierra Nevada. Neměl jsem žádný konkrétní plán. Myslel jsem si, že těch 300 mil až na Lake Tahoe do Nevady, bych mohl dát. Indian jel jako drak. V červenci  bylo v údolí San Joaquin Valley docela výživných 40 stupňů, takže jsem měl po pár hodinách jízdy spálený rypáček a motorkářské bezprstové rukavice vypálené na rukách. Zastavoval jsem jen abych udělal pár fotek (foto č. 18a, 21a), když to stálo za to, a po poledni už jsem viděl v dálce vrcholky Sierra Nevada. Stoupání po klikatých silnicích směrem k jezeru Lake Tahoe je orgasmický zážitek. Cítil jsem, jak jsme s Roadmasterem srostlí jako jedno tělo a jedna duše a po celodenní jízdě jsem necítil žádnou únavu. Poslouchal mě v zatáčkách úplně bezchybně, vrhal se proti stoupání s mohutným duněním a nejevil známky žádného zaváhání při brždění. Jel jsem tedy dál. Objel jsem obrovské jezero Lake Tahoe od jihu (foto č. 20) a pokračoval nádhernými lesy přes hranici mezi Kalifornii a Nevadou dál  přes hory dolů do polopouště a do hlavního města státu Nevada, Carson City. Začalo se stmívat, tak jsem  tentokrát včas a bez problémů našel nocleh v typickém motelu, kde se motorka postaví přímo před dveře pokoje. Když jsem recepčnímu vysvětloval, že chci pokoj dole, abych mohl postavit motorku před dveře, tak mě ujišťoval, že se tady nekrade. Tak jsem mu k jeho údivu bezelstně odpověděl, že mu to sice věřím, ale že se na tu motorku chci celou noc dívat, jak je krásná :-)

Druhý den jsem vyrazil dál na severozápad po nádherné dálnici na Reno, která se vine mezi vrcholky Sierry Nevady (foto č. 21) a kde jsem se stavil u prodejce Indiana, podívat se na nové modely. Divili se, co tam dělám s kalifornským číslem. Jakoby nevěděli, že ujet na Indianu tisíc mil je prostě čirá radost :-) Pak už to bylo jen polykání žluté čáry až za Sacramento, kde jsem přenocoval u kámoše. Nebýt toho sudu tequilly co jsme vypili s margaritou u bazénu, tak by mě asi poslední den ráno nebolela tolik hlava :-) Vyrazil jsem tedy brzo ráno zpět od severu do San Francisca, projel nádherná místa kolem San Francisco Bay, a když se mi potom otevřela zátoka a most Golden Gate Bridge v ranní mlze, věděl jsem, že moje letošní putování skončilo a že se s Roadmasterem brzo rozloučíme. Projel jsem obřadně přes most s  více než tisíci mílemi na tachometru, užil jsem si polední slunce u moře na Pier 39 a v poledne jsem už předával motorku zpět v půjčovně, abych ve tři hodiny chytil svůj A380 zpět do Evropy. Věděl jsem už ale, že se s Indianem neloučíme na dlouho.

Uběhlo léto a podzim a já jsem začal po večerech číst recenze a sledovat videa co vlastně všechno Roadmaster umí a jak moc velkou díru do kasičky mi udělá. Nebudete tomu věřit, ale díky kalifornskému počasí jsem třeba vůbec nezjistil, že sedačky a gripy jsou u Roadmastera vyhřívané, anebo jsem nevěděl, kde je vlastně schovaný USB konektor na muziku, a že se dají všechny kufry zamknout centrálem. Ten chlap v půjčovně byl ze mě natolik mimo, že mi toho moc neukázal a potom jsem furt jenom jel a moc jsem to nezkoumal. Počítal  jsem zároveň varianty dovozu motorky z U.S. v porovnání s oficiálním dovozem a razítkem EU. Nakonec jsem došel k závěru, že nebudu nic vozit a riskovat problémy s přihlášením a že koupím nový stroj tady v Čechách. No a jak řekli, tak udělali. Měl jsem štěstí! Model dle mé specifikace a v požadované barvě, byl už vyrobený ve skladu a za 14 dní byl v Čechách. Doobjednal jsem pár doplňků (v základu překvapivě není řazení pata/špička), vyřídil jsem potřebné papíry a za další týden už stál Indian Roadmaster (foto č. 22) v  garáži a já jsem jenom drtil mezi zuby přání, ať už ta zima skončí. Co říct na závěr? Myslím, že jsem vybíral zodpovědně a pečlivě. Takový stroj se kupuje jednou za život a já jsem chtěl mít jistotu, že nebudou žádné pochybnosti. V Americe jsem sice jeho velikost respektoval, ale tady v Čechách mi připadá ještě větší, sotva jsem se s ním trefil do garáže. Motor je opravdu mohutný, stejně tak  blatníky, chromované padáky a přední štít se zabudovanými světlomety a všechny tři kufry. Všechny ty úžasné vymoženosti od bluetooth, přes USB, ABS, vyhřívané sedačky, parádní výkonnou muziku i velké kufry s centrálním zamykáním už jsem bral jako realitu, ale když jsem Roadmastera poprvé postavil do pětimetrové garáže, kde dříve stálo auto, tak mi teprve došlo, jaký je to obr. Opravdu, ale opravdu  už se upřímně těším na první vyjížďku!