david70

Zveřejněno: 24.02.2024 22:00,Kategorie: Vyjížďka,Zhlédnuto: 612x,Komentářů: 5x,Hodnocení: 5.00 od 3 uživatelů

Zamyšlení.

Pár dní jsem teď sám. Vezmu svoje dvě psí slečny do lesa a na chvíli se zastavím.

Jsou to poslední letní dny. Slunce se tolik snaží, ale já už další podzim znovu cítím. Mám touhu se ještě projet a tak odpoledne sednu na motorku a vyrazím.

Myslím, že je dobré aby si člověk čas od času připomenul kdo je, kým byl a kým by chtěl být. Jedu úplně neplánovaně a přesto naprosto přesně. Jakoby mě něco vedlo a ukazovalo směr.

Jedu a jemně fouká měkoučký teplý vítr, stojím ve stupačkách, cítím okolní vůně a pořád se vracím k tomu co dávno minulo, co je nyní a co ještě nevyhnutelně přijde.

V hlavě mám zmatek a přesto miliardy mých mozkových neuronů mi neomylně a na 100% pomáhají. Neúnavně nachází dávno zapomenuté střípky, které jsem kdysi před mnoha lety prožil a lehkomyslně bez uložení kamsi pohodil. Mé neurony jsou ale mnohem chytřejší nežli já a všechny tyhle střípky chvilek si pečlivě uložily. Mají je přehledně a přesně označené a chovají se k nim mnohem lépe nežli jsem to kdy dělal já. A teď v posledních dnech končícího léta se společně opatrně spojují předávají si ony střípky a znovu se pak dělí aby si ukládaly ty nové.

Jak dlouho tohle budou moci ještě dělat nevím, ale slibuji si, že už žádný střípek nikdy nepohodím.

Přemýšlím jaké by to bylo, kdyby jsme se s některými lidmi nepotkali a kolika lidem jsem vlastně v životě opravdu pomohl. Nejsou to složité počty.

Měl bych se víc snažit, ano chci se víc snažit.

Jedu na různá místa na kterých jsem něco prožil. Na těch místech jsem někým byl, někam patřil a v něco věřil. Byli tam spolužáci, kamarádi, ale třeba i první lásky a nebo ti, kterým jsem věřil a chtěl být na jejich místě.

Vždy na místech zastavuji, procházím je a dotýkám se jich. Mnohá z míst už neexistují, jiná už nejsou taková, ale mnohé jsou jako bych je opustil včera. Úplně stejně krásná a tak vzácná jako na střípku, který mi můj mozkový neuron právě přinesl.

Jsou to místa, která mě formovala, dotvářela a směrovala dál. Marně jsem doufal, že tam všechny potkám a bude to jako dřív. Ani na jednom však nikdo nebyl, stál jsem tam sám a mé neurony mi najednou začaly oplachovat oči...

Další den je u konce a pomalu se vracím v zapadajícím slunci domů. Přemýšlím jaké to bylo, když jsme nic neměli a přesto nám nic nechybělo. Stále se setkávám s věcmi co nás rozdělují, ale moc bych zase chtěl najít ty, co nás spojují.

Jsem rád, že jsem dnes vyjel i když jsem zůstal sám. Třeba vás potkám příště a možná už zítra. Protože vím, že všichni máme tyhle místa...