Rivalové Moto GP: 2 – Rainey a Schwantz

Možná se ale ani neměli na závodní dráze potkat. Raineyho sice od mala jezdil na všem, co mělo řidítka, ale jeho kariéra byla hned od začátku zaměřena víceméně výhradně na silnici, včetně dirt track a podobně, zatímco Schwantz se vlastně od dětství zabýval off roadovými disciplínami jako trial, spupercross… atd. Vážná motokrosová havárie ho však přiměla uvažovat o něčem bezpečnějším a přešel tedy na silnici! I když z tohoto pohledu to asi nebyla ta nejsprávnější úvaha, pro silniční motocyklový sport to bylo jen a jen dobře – a to nejen pro ten americký.

Základy jejich nesmiřitelné rivality je možno spatřovat v šampionátu AMA Suberbike 1987, neboť celá sezóna byla v Americe právě především o nich dvou. Jelo se celkem devět závodů, z nichž Kevin dokázal vyhrát celkem pět – tedy více než polovinu. Wayne naproti tomu dosáhl jen tří vítězství a jedno zbylo ještě na Bubbu Shoberta. Ovšem titul se nepřiděluje podle počtu vyhraných závodů, ale podle celkového počtu získaných bodů. A těch měl na konci sezóny na svém kontě nejvíce Wayne Rainey, který si po roce 1983 připsal již svůj druhý titul mistra Ameriky. Schwantzovo bodové konto na druhém místě bylo o devět bodů chudší. Ostatní byli daleko zpět. Pro Kevina, který měl po celou sezónu nad Waynem převahu i co do počtu pole position (5:2) to byl těžko zkousnutelný oříšek. Cítil se být prostě lepším a jen přetěžko se smiřoval s tím, že titul nepatří právě jemu.

Dalším „válečným“ polem byla pro oba dva série Trans-Atlantic Challenge. Tato série se jezdila v 80. letech na britských ostrovech jako souboj mezi týmem amerických a britský závodníků (v některých případech doplněných o některé další). Do jaké míry v ní ctili Schwantz a Rainey týmového ducha můžeme jen spekulovat, ale spíše to oba pojímali jako svůj další osobní souboj než společnou reprezentaci pod americkou vlajkou. Jejich nesmlouvavé souboje jsou toho důkazem a určitě zde převažovaly jejich osobní ambice nad čímkoliv ostatním. Přece jen jsou motocyklové závody individuálním sportem a určitá týmová hodnocení, ať už v jakékoliv podobě, nebudou nikdy nadřazena výsledkům jednotlivců.

Další sférou jejich vzájemných soubojů byly následně především Grand Prix v rámci světového šampionátu. Jako první do MS nahlédl Wayne Rainey už v roce 1984, kdy absolvoval celou sezónu dvěstěpadesátek v týmu jiné americké legendy, Kennyho Robertse. Možná ale oba čekali lepší výsledky než pouhé jediné třetí místo z italské GP v Misanu a konečnou osmou příčku v celkové klasifikaci MS. Možná právě proto se Rainey vrátil zpět domů a v roce 1987 vyhrál svůj další titul AMA Superbike. Jako americký šampión získal pro další ročník opětovné angažmá u Robertse v MS, tentokráte již v královské kubatuře pětistovek. Schwantz mezitím v sezónách 1986-87 absolvoval mimo jiné pár závodů MS s pětistovkou Suzuki a v roce 1988 už byl angažován jako tovární jezdec této značky do celého šampionátu. Duel Rainey-Schwantz mohl opět vypuknout v plné míře na té nejvyšší úrovni.

Rok 1988 byl pro oba možná ještě takový zahřívací, i když americkému naturelu to vůbec není vlastní. V té době ale kraloval jejich krajan Eddie Lawson a ani Wayne ani Kevin ho zatím nemohli hned napoprvé sesadit z trůnu světového šampióna. Přesto vyhrál Schwantz hned úvodní Velkou cenu Japonska na okruhu Suzuka a druhé vítězství přidal ještě na Nürburgringu. Rainey sice zaznamenal jen jedno vítězství v Doningtonu, ale v konečném pořadí byl celkově třetí, zatímco Kevinovi patřila až osmá příčka. Následující sezónu se oba posunuli v celkové klasifikaci o něco výše. Rainey byl v MS druhý hned za Lawsonem a Schwantz poskočil na čtvrtou příčku světového šampionátu. Třetí byl možná poněkud překvapivě Christian Sarron. Porovnáme-li však jednotlivé závody pouze z pohledu Raineyho a Schwantze, vyjde z této konfrontace poměrně jednoznačně Kevin. Vyhrál totiž celkem šest Grand Prix, zatímco jeho protivník pouze tři. Ani mistr světa Lawson se z tohoto pohledu nemohl Schwantzovi rovnat (rovněž jen tři první místa). Sezóna pětistovek tehdy měla 15 závodů, z nichž Kevin Schwnatz dokončil jen devět – vždy to ale bylo na prvním nebo nejhůře na druhém místě! Jen v jednom z jeho dokončených závodů ho dokázal Rainey porazit. V plné míře se ale ukázaly charakteristické prvky jejich závodního pojetí. Kevinova určitá nevyrovnanost na jedné a Waynova výrazná stabilita výkonů na druhé straně. To v podstatě určovalo ráz závodní kariéry každého z nich. Brno 1989 vidělo triumf Kevina Schwantze, který ovládl nejen kvalifikaci, ale před svými americkými kolegy Lawsonem a Raineym vyhrál celkem suverénně rovněž vlastní závod, když k tomu přidal ještě nejrychlejší kolo závodu.

V dalším období ale přišly nejlepší roky Wayna Raineyho, jenž v letech 1990-1992 prokázal svou extratřídu a 3x za sebou získal titul mistra světa. Každým rokem se ho chystal Kevin sesadit, ale nepodařilo se mu to. Jejich vzájemné souboje byly ovšem nejvýraznějším kořením této éry, i když za delší konec provazu tahal přeci jenom častěji Wayne Rainey – alespoň pokud se mistrovských titulů týče.

Dříve narození pamětníci, i dnešní mladší generace, mají možnost vcelku bez problémů shlédnout alespoň některé z jejich přímých soubojů pomocí různých internetových servrů. Nezbývá než jen vřele doporučit. Rozhodně nebudete litovat!

Wayne mimo jiné dokázal také v ročnících 1990 a 1991 vyhrát Velkou cenu Československa u nás v Brně a pokud by se zde jel závod MS rovněž v roce 1992, mohl rozhodně pomýšlet na vítězný hattrick. Bohužel v roce 1992 nebyla naše Velká cena součástí MS a na své další zdejší vítězství si tedy musel ještě počkat. Na brněnský ročník 1990 se ale ve spojení těchto dvou jezdců vzpomíná spíše s ohledem na pád Kevina Schwantze, než na vítězství Wayna Raineyho. Samozřejmě i brněnští diváci se těšili na duel Schwantz-Rainey, ten ale neměl dlouhého trvání. Schwantz, který zde obhajoval své vítězství, hned ve třetím okruhu v nejníže položené pravotočivé zatáčce brněnského automotodromu upadl. V té době byl nejspíše nejpopulárnějším závodníkem celého startovního pole a nepřeberný počet fanoušků měl doslova po celém světě. Rovněž tak u nás. Mezi nimi se hned spontánně ujalo označení Schwantzova zatáčka. No a kdo z příznivců motocyklových závodů by neznal „Švoncovku“, že? Po létech dokonce došlo k oficiálnímu označení jednotlivých úseků brněnského okruhu a „Zatáčka Kevina Schwantze“ samozřejmě nemohla v tomto výčtu chybět.

Rok 1993 byl další sezónou v pořadí, kdy se Schwantz chystal už konečně „toho zatraceného Raineyho“ sesadit z trůnu a sám si nasadit mistrovskou korunu. Nakonec se tak opravdu stalo a pro oba dva to byla zcela zásadní záležitost.

Kevin Schwantz zahájil vítězstvím v prvním závodě u protinožců v Austrálii. To sice v dlouhé sezoně zas tolik neznamená, snad jen to, že byl opět plně odhodlán vybojovat konečně svůj vytoužený titul. Otázkou bylo, zda mu to vydrží. Rainey totiž hned na oplátku vyhrál v Malaysii a japonské Suzuce, kde to byl těsný boj až na cílovou pásku. Nakonec byl po nádherném souboji odmávnut v cíli o 0,086 sec před Schwantzem. Pak byla ale řada zase na Kevinovi a ten dvěma vítězstvími ve Španělsku a Rakousku převzal vedení v šampionátu. Teprve v šestém závodě na německém Hockenheimu vyhrál někdo jiný a byl to Darryl Beattie, jenž v cíli porazil Schwantze o nepatrných 0,084 sec. Kevin si ale spravil chuť vítězstvím v Assenu, a jelikož v Německu i v Holandsku dojel jeho největší soupeř Rainey shodně vždy až na 5. místě, upevnil si své vedení v průběžném pořadí. Rainey se ale rozhodně nevzdával a kontroval vítěznou Grand Prix v Barceloně. Ve Velké ceně San Marina je oba dokázal porazit Mick Doohan, ale jeho jméno se skloňovalo ve všech pádech především v souvislosti s dalším závodě v Doningtomu. Z dosavadních devíti závodů byla bilance Schwantze a Raineyho následovná. Schwantz 192 bodů (4x1., 3x2. a 2x3.) – Rainey 169 bodů (3x1., 2x2., 2x3. a 2x5.). Oproti předchozím letům byla Schwantzova vyrovnanost vysoce nad jeho poměry – ani jeden nedokončený závod a v každém dokonce umístění na stupních vítězů. Rainey sice moc nezaostával, ale takovouto bilancí se přeci jen pochlubit nemohl. Opravdu vše nasvědčovalo tomu, že to tentokráte ikonická „34“ dotáhne do úspěšného konce.

Vše se ale začalo poněkud komplikovat v již zmiňovaném Doningtonu. Nechvalným „hrdinou“ se stal Mick Doohan. Hned v úvodu závodu nedobrzdil do zatáčky a narazil do Schwantzova kolegy Alexe Barrose a v následném pádu smetl rovněž Kevina Schwantze. Ten v dramatickém saltu dopadl z celé trojice nejhůře a jen velice těžce se zvedal na nohy. Naštěstí to pro něho neznamenalo žádné vážnější zranění, pokud nepočítáme celkový otřes a různé pohmožděniny. Dobrý výsledek a příslušný bodový zisk byly ale v tu ránu pryč a Rainey dokázal svým druhým místem v podstatě bez práce „smáznout“ naráz 20 bodů z Kevinova náskoku. Dalším závodem byla Velká cena v Brně. Tam byl suverénní Wayne Rainey a po letech 1990 a 1991 si vcelku bezpečně dojel již pro své zdejší třetí vítězství. Kevin nebyl zřejmě ještě zcela fit a obsadil až páté místo. Wayne se tak dostal opět do čela průběžné klasifikace šampionátu. Vše bylo ale rozhodně i nadále otevřené pro oba soupeře a čekal se těsný souboj až do konce sezóny. Rozhodnutí ovšem přinesl hned další závod v italském Misanu. Bohužel to bylo tragické rozuzlení nejen celé této sezóny, ale i definitivní konec vzájemných soubojů mezi těmito dvěma velikány motocyklového sportu. Rainey, který nikdy příliš nechyboval, měl totiž těžkou havárii, na následky zranění ochrnul a zůstal trvale upoután na invalidním vozíku. Kevin si už ve zbývající závodech potřebné body a zisk titulu bez větších problémů pohlídal.

Rainey se v nejkratší možné době po rekonvalescenci opět vrátil do paddocku Grand Prix, tentokráte v roli manažera Robertsova týmu. Vůbec si nedovedeme představit, jak muselo být pro něho vše složité a z mnoha důvodů nemohl tuto funkci vykonávat trvale. U motorek ale v různých formách zůstal a dnes je prezidentem vrcholného amerického seriálu MotoAmerica. V roce 2000 byl uveden do Síně Slávy MotoGP Legends.

Schwantz sice obhajoval svůj titul, ale vlády nad pětistovkama se ujal Mick Doohan a Kevin dokázal vyhrát „jen“ dvě Velké ceny. Sezónu 1994 pro zranění ani nedokončil a stále markantněji se začínaly projevovat zdravotní problémy, jako následek mnohých nedoléčených zranění. V roce 1995 odjel vlastně jen tři závody a po zranění ruky si od Dr. Costy vyslechl jednoznačný verdikt: „Chlapče, jestli s tím budeš dál jezdit, tak budeš nakonec mrzák“. Za této situace ohlásil se slzami v očích konec své kariéry. Motocyklové závody, ale také zcela neopustil a na různých pozicích se ve světě rychlých kol „motá“ nadále. Velice aktivně se například spolupodílel na projektu výstavby nového závodního okruhu Circuit of the America ve svém rodném Texasu. Jako ambasador této supermoderní tratě sem dokázal přivést současnou Grand Prix USA. Stejně jako Wayne je rovněž Kevin členem Síně slávy MotoGP Legends. Oba jsou mezi legendami nepochybně zcela zaslouženě!

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)