Roadracing 2015 - Hořice TT plus IRRC

Česká silnice je jako hory. Má temná a nepřístupná údolí, ve kterých se ve stínech skrývají od reality odtržení dinosauři, má ale i své slavné vrcholy. Jejím Everestem jsou Zatáčky, její Ká Dvojkou, díky dvojnásobné porci kilometrů a větší konkurenci, je současná podoba Tourist Trophy.

Roadracing 2015 - Hořice TT plus IRRC

Kapitoly článku

Spojením historických tříd krásných Klasiků, divácky velmi atraktivních sajdkár a seriálu IRRC vznikl podnik, který pomalu vstupuje do povědomí fans jako něco, co se musí vidět.
Pro ty, kterým ta zkratka nic neříká, IRRC, tedy International Road Racing Championship je šestidílný seriál, jehož součástí jsou závody v Holandsku v Hengelu a v Oss, v Belgii, kde se jede v Oostende a v Chimay, u nás v Hořicích a sezónu zavírá německý luxusní Frohburg. V jednotlivých podnicích startují přednostně permanentní jezdci, tedy ti, kteří se přihlásili do celého seriálu. Pokud je ve startovce pro jednotlivé závody ještě nějaké místo, mohou startovat takzvaní Guestdrivers, tedy vybraní žadatelé o divokou kartu. Třídy IRRC, Supersporty a Superbiky, jedou vždy dvě kvalifikace a druhý den po dvou plnohodnotných závodech. Navíc oproti Zatáčkám se po trati poflakuje mnohem větší konkurence.
Podtrženo sečteno: nemilosrdné kvalifikace všech tříd v sobotu a luxusní podívaná v neděli a kdo nepřišel, přišel o hodně.

Pre

Letos se přípravy bohužel musely odehrát spíš virtuálně, protože naposledy jsem na motorce seděl o Zatáčkách., fyzička i technika se tak pilovala jen na kole. Tak to šlo v poklidu celé léto ... až týden před závody, v lese při prudkém sjezdu ztratilo přebržděné přední kolo na borových šiškách grip. Prásknul jsem tam high front flip, xicht side first, ozdobený hand landingem. Byly z toho jelita skrz obě dlaně, a zkušenosti, o kterých jsem ještě netušil, že se budou v sobotu hodit....
Ostatní přípravné akce probíhaly proti minulým ročníkům kupodivu docela v pohodě a čtvrteční obrácení bytu vzhůru nohama kvůli licenci dočasně ztracené v paralelním časoprostoru byla pouhá prkotina.
Rezervační kolonizační systém v depu také zafungoval víceméně na výbornou, stačilo jen v pátek večer trochu přestěhovat roztahovačným Belgům stan, náklaďák, karavan a gril a naše místo bylo naše.

Rozkrámovat všechno potřebné a nakonec i projít formálkou a technickou jsme stihli docela v pohodě a protože vedle u Aldy, Kamila, Vldouše, Erma a Lekouše měli překrásnou točenou plzeň, nic dalšího nebylo třeba řešit.

Přes to všechno, někde vzadu v podvědomí, pomalu, monotónně blikal výstražný maják ...

Netuším jak to kdo má, ale tyhle věci u mně docela fungují. Někdy je všechno OK od začátku a ty víš, že to tak bude i v neděli večer. Jindy můžeš mít pocit na pytel, může se všechno kazit, ale pak se něco stane, někdo něco řekne, udělá .... a chandra zmizí, všechno se to otočí a z tebe je zase bohatýr protože víš, že to zase bude dobrý ...
Ale teď to bylo divný tak nějak furt. Blbej pocit, jak deka co dusí. Ráno se ještě před cestou do Hořic pohádáš a víceméně se smíříš s tím, že tentokrát to nebude úplně blues ...

Sobota

Ráno odstartovaly šestky, jenže vzápětí se mávalo červenými. Mrkněte na video a vezměme si z toho všichni NĚCO. Když se ještě jede za safety carem, člověk je obvykle o pár momentů napřed a pozornost jde do kopru. ... obecně pak platí, dávejme všichni pořád bacha, radši furt.

Ale zpátky do depa ...
Nemilým překvapením byl odchod baterky do věčných lovišť. Sice byla přes noc na nabíječce, ale byla tak v háji, že jsme Suzu nenastartovali. Nastupující paniku uklidnil Mára#45, když v šuplíku našel baterku, kterou už vlastně vyhodil ... ale pak ji dal nabít a schoval pro Myslivce.
Také naše kvalda začala za autem a dvěma koly pod žlutými vlajkami. Důvodem je poměrně dost nováčků na trati, takže nic proti ... Jenže jsme jeli tak nějak divně namíchaní a z toho nekoukalo nic hezkého. S nájezdem do třetího kola vyvěsili zelené vlajky a začalo se konečně polehku tahat. V té naší grupce bylo asi sedm pomalejších závodníků, jenže zatím co prvních šest se podařilo vyřešit piánko, z toho posledního jsem byl na prášky... až jsem to psychicky nevydržel a poslal mu to vnitřkem na brzdy před dachovským esíčkem... a začaly se psát poslední vteřiny první kvaldy ...
Motorka se začala trošku šprajcovat, navíc se stalo to, co se tak jednou dvakrát za víkend stane - myslíš si že podřazuješ a ono ne. Bylo jasné že to nedá .... hlavou ti v tem moment prolítne ledacos a na prach shořelá motorka o Zatáčkách na tom samém místě byla z toho všeho nejpříjemnější ... přece to nepošlu do lesa rovně, ... lehce povolit na páčce a točit, třeba .... tak ne, fakt to nedá... o kousek ... DPM .... a pak ten hnusnej zvuk motorky v pádu a poměrně líbezné žúúúch, jak jsem hupsnul do bigbagů.

... pro ty, kterým fantazie nestačí:


.... A TEĎ, konečně,  přišel ten moment na který čekám celou dobu, teď zhasnul alarm, chandra je pryč a já věděl že i motorka bude OK a že všechno už bude OK ... myšleno v mírných uvozovkách.
Vlastně jsem rád že se to stalo a že to proběhlo takhle ... zní to možná divně, ale fakt se mi ulevilo.
Když jsem se vymotal z příkopu, viděl jsem jednak ten z května ohořelý strom a druhak dým, vznášející se nad drahou K 7 .... to snad neee..... Naštěstí to byly jen PETky, kterými byly naplněné bagy. Jak se do nich motorka zapíchla, do ruda ohřáté brzdy začaly všechen plast recyklovat. Ten polyetylentereftalátovej sajrajt hnusnej lepivej roztavenej totálně zakekelil kotouče, desky i brzdiče ...žůžo...
Já jsem měl prakticky jen lehce naražené všechno, nic tedy nebránilo poměrně nekultivovaným, řekněme přímo vulgárním projevům, hulákaným na celé polesí.... hele to se tak hezky uklidníš ... a když mi dal okolo na enduru jedoucí Paťas Kolář cigárko ...

Svůj podíl na tom lesním dobrodružství má určitě i rozhodnutí poprvé v životě si vzít na kvalifikace novou kombinézu. Teda ne úplně novou, ale tu nedělní. Nebylo to lehké rozhodování. jelikož ta stará, punková, má do své kůže zapsanou historii celých deseti let mého motorkářského života ... první závody, první Hořice, první pád, to všechno během jednoho víkendu ... jenže už mi z ní lezou záda, taky loket  a rameno ... ale Libor PSÍ Hubík si s ní asi ještě poradí.
Prostě jsem se asi svalit musel...


Fajn bylo, že do depa motorka dojela po svých, míň fajn byly ty natavené PETky a ulomená páčka zadní brzdy... luxusní bylo i 22. místo.

Před druhou kvalifikací nás tím pádem čekalo dost práce. Shodit přední kolo, brzdiče, vyhodit destičky a sundat kotouče a tohle všechno zbavit umělohmotného xindlu a ještě taky oprava prasklého pléga soupravou modré, stříbrné a aluminiové lepící pásky. Veškerou tuhle činnost se povedlo zadat do té doby marným povalečům a my jsme s mechanikem Kubou mohli vysmahnout domů do garáže, sundat z babičky K5 pravé přepákování.

Když jsme se cca za hodinu vrátili, bylo opravené plégo i odevšad vyšťouraný veškerý plastikový šmejd. Přepáčko jsme museli trochu bastlit ale s pomocí fantazie a improvizace, taky vrtačky jsme dosáhli přijatelného stavu. Výsledek možná maličko připomínal běh s jedním nazutým lyžákem, protože nová stupačka byla o tři cenťáky níž než ta na druhé straně, taky toho poměrně dost zbylo, ale kdy by řešil malichernosti.

Samotná kvalifikace už byla o pohodě, o hledání rytmu, o dohánění času ztraceného během dopoledne v lese. Těch dvanáct kol jsem si užil jak jen to šlo a přestože čas ´26 byl prakticky katastrofální, dalo to na 11. místo na gridu .... ok, karty jsou na stole.

Sobotní večery v depu jsou poměrně specifickou disciplínou. Doplňují se ionty za doprovodu Malé uličnice fčelky Máji, nic se neobejde bez ťamana Ričiho a Ostravy Opavy, všichni jsou víceméně na podobné vlně, postupně stále chytřejší a rychlejší a je to všechno tak nějak pospolitě propojené a má to kouzlo jako málo co.

Neděle

Aniž by to kdo tušil, začal den o kterém se bude dlouho mluvit. Napřed Kamil pokusem o backflip během startu trošku přerovnal startovní pole, jenže to už Mára vyrazil svojí zdánlivě klidnou, ale psychopaticky rychlou jízdou za vítězstvím. Druhý dojel Indi a třetí Joey den Besten těsně před Kamilem.

Pekelnou jízdu předvedl Riči Sedlák. Kamilovo nedorozumění s motorkou ho stálo hromadu míst a od startu odjížděl až někde 13. - 15. Jel totálně jako janek a skončil 5. ... bez komentáře.
Start superbiků sice postrádal dramatičnost supersportů, všechno ale divákům vrchovatě nahradil průběhem závodu. Vepředu se jela ukrutná palice, bohužel na ni v šestém kole doplatil Didi Grams, když pod Borkem lehl na předek z prvního místa. Na čele pak jezdil nováček v Hořicích, ale jinak jezdec se zkušenostmi i ze závodů MotoGP a WSS, Sebastien Le Grelle. To, že tisíce kilometrů na okruhu jsou na příroďácích k nezaplacení, dokázal v 8. kole, když překonal rekord Michaela Pearsona.

Diváci řvali až padaly šišky ze stromů... jenže to nejlepší teprve mělo přijít. Seb nechal Kamilovi trochu místa u Vodojemu a stálo ho to vedení. Deváté kolo závodu pak bylo něčím zběsilým, krásným a nekompromisním ... a když se časomíra zastavila na číslech 2.16´739 ... Kamil for president... diváci přišli o hlasivky, stromy o poslední šišku. Respekt...
V porovnání s tímhle byla jízda na dalších místech trochu ve stínu. Vlastně všichni ze třetí řady jsme odstartovali stejně dobře nebo blbě, jak se to vezme. Zkrátka od věže jsme vyjížděli na svých. Chvíli jsem doufal, že bych se mohl držet s Magdou Hlaváčkem a Tomísem, ale fakt to nešlo. Dobité ruce nefungovaly úplně na pohodu a cca od poloviny závodu jsem si musel nechávat malý moment pauzy mezi plným plynem a brzdami. Po dlouhé době závod docela bolel. Trochu života do mě vlil Moritz Gunther na Báwu. Napřed mě jen naťuknul nad Korunou, aby mě znectil vnitřkem v Jabloňáku, zrovna když jsem chtěl pozdravit přítele Šulismuse a přítele Jirku a další přátele... To sis dovolil hodně, Germáne, moji slovanskou kůži nedostaneš. Jel jsem těsně za jeho zadním kolem a číhal. Poprvé by to asi šlo před Dachovským esem, ale jelikož historické chyby se nemají opakovat příliš často, číhal jsem dál. Vyšlo to hned na výjezdu od Dachov. Motorky tam rády zvedají přední kolo k nebi, někdy až moc a toho bylo třeba zneužít. Nakláním se ve stoje daleko dopředu, Moritz ne, Báwo se zvedá, Moritz reaguje pozdě a stojí ho to místo. Do Kudrnáčovky najíždím před ním, rozhodnutý nepustit mu desáté místo ani za nic.
Poslední kolo bylo docela nervózní a byl jsem rád, když bylo za mnou. Mám dost, jdu pod sprchu a se svalit.

Nejdůležitějším momentem druhého závodu šestek bylo čtvrté místo Máry #45 Červeného. Nezní to nic moc, ale tenhle pokérovanej chlapík jel od 4. kola po stomatologickém problému v převodovce jen na trojku!!!, hlavně ale 4. místo stačilo, aby Mára získal titul Šampióna IRRC .. Gratulace!
V závodě vyhrál Indi před Kamilem a den Bestenem, taky gratulace.
Ještě před naším druhým závodem jsem zaskočil za Jirkou Látrem. To, jak jsem se musel prát s motorkou, jak se jí nechtělo měnit směr a jak mě utahala se mi vůbec nelíbilo. Jirka vyslechl, přišel, omrknul, poradil ... a my jsme ještě na poslední chvíli pouštěli motorku dolů na vidlích.
Start jsem měl lepší než dopoledne, nicméně závod už jsem nedával tak jak bych chtěl. Poměrně rozlehlá otlučenost spolu se zadní gumou lehce za hranicí důvěryhodnosti, protože už si odkroužila kvaldy a jeden závod o zatáčkách a teď TéTéčka komplet, a hlavně nulová rozježděnost nedávaly dohromady nic lepšího, než kola za ´24 ... K naštvání, když si vzpomenu jak lehce se vloni jezdilo ´22
Tak příště ;)

Sumasumárum

Tourist Trophy je jedna veliká událost, složená ze stovek menších, ale zásadních příběhů. Neznám všechny, vlastně jen pár - Chuppa a jeho neskutečné problémy s motorem R6, vyřešené během nočních směn mistrem Šutrem, Ričiho neskrývaná radost z kárného řízení a napařené pokuty, která byla v neděli zapomenuta neskutečným rokenrolem dvou pátých míst, Márův titul, dvakrát třetí flek Aldy, progres Kimury, kterému se daří brát to tak jak by to asi mělo být, veliké představení Seba Le Grella a nad tím vším Kamil, přeparádní počasí a konečně důstojná divácká kulisa.Za tím vším stojí veliká spousta práce veliké spousty lidí, kteří to dělají asi nejlíp jak mohou a za to jim patří dík. Zabezpečení tratě se zase posunulo o kus dál a vlastně už dlouho je na úrovni, která nejen u nás nemá obdobu.
Je stále co vylepšovat, ale od vyřešených zásadních věcí se to celé pomalu sune k řešení detailů.
... jasně že si rejpnu. Už asi pět let se řeší naprostá zvuková izolovanost území cca od Aldy dál, o pink-poneku nemluvě. Není tam slyšet naprosto ale vůbec nic, takže avízo k rozpravě, ke spanilé jízdě ani k losování tomboly tam u nás nikdo nemá šanci zaregistrovat .... jeden amplión, děkuji.
Privátně to letos byl spíš výlet pro radost, pro pár loků nenapodobitelné atmosféry, pro dobití baterek... Snaha tlačit čas někam k hranici 21 ... 20, prakticky bez přípravy, není tou správnou cestou, tak snad se do příště podaří vyřešit co je třeba ...

na facebúk Roadracing teamu Sixty7 můžete tudy:  fb Sixty7 .... za návštěvu děkuji

 FOTO: Milan Kubín, Peřinovi, POKE foto, Radoslav Holan, Ota Breitkopf, Yves-alain Enndewell, Lenka Chmelířová, Marta Bodnaruková, Jirka Šimeček, Libor Krmášek, Motocyklové závody, Eva Vančurová, Andrea Kranz,Lutz Gerber,Dieter Fleischer, Karel Machala, Karl-Heinz Kalkhake, Martina Hormandlová, Petr Němec, Rejmondo a pochopitelně Petr Toman, autor nejprofláknutější fotky z TT na FB ... nějak se hatil její přesun sem, tak jen krátce: nebylo na ní nic, co by stálo za řeč ... jen nějací dva turisti, naprosto bez souvislosti, jeli na motocyklu ku Dachovskému polohotelu. Možná už v úterý...
A na závěr pozvánka na roadracing v Dymokurech. Jede se už tento víkend, tak všichni koukejte dorazit.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 8x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist