Indi v červnu a červenci

Bush

Na závod v Bush jsem se těšil…byl to první závod po TT races, které byly letos plné problémů a už jsem se nemohl dočkat až prolomím letošní smůlu. Přiletěl jsem s jednodenním předstihem, tedy hned dva dny po té, co jsme dojeli ze závodů na Isle Of Man. Nebudu zastíraz, že jsem uvítal postel u přátel z nedalekého městečka Comber, kde jsem byl na jednu noc ubytován a spal jsem až do 10 hodin. Potom už jsme se karavanem mého přítele Hugh Maseyho vydali na závody v Bush. Paddock byl, jak je v Irsku obvyklé, na poli, kde byla většina teamů . Náš team Air Kawasaki spolu s jezdcem Johnem Burrowsem byl hostem u Paula Cranstona, který bydlí přímo na okruhu kousek od startu, a tak jsme měli super „VIP flek“.
Všechno bylo připraveno na tréninky a kvalifikace. Začal jsem tréninkem pro newcomery na pět kol a hned na to jsem si odjel SuperTwiny. Tréninky měli rozestupy zhruba 30 minut, a tak jsem přeskakoval celej den z litra na šestku a šestpade. Trať byla hodně náročná a členitá, plná zatáček. Bylo zde i pár pěkných skoků a jeden byl dokonce do zatáčky kolem plotu, a tam se létalo hodně slušně! Nikde nebyla dlouhá rovinka, kde by se dal dát „plnej knedlík“. Okruh mi vyloženě sedl a ve všech třídách jsem se kvalifikoval velmi dobře. V litrech jsem byl jedenáctý, v SuperTwinech čtvrtý a v šestkách osmý. Počasí nám také přálo, takže vyhlídky do závodu byli dobré. Večer jsme trávili v nedalekém motelu a další den nás probudilo sluníčko a nádherné teploty okolo 20-ti stupňů, což je na Irsko tropická hodnota. Motorky byli všechny dobře nachystané, převody jsme ani neřešili a tak jsem nastoupil do prvního závodu šestek, kde jsem do cíle po tvrdém souboji s M. Pearsonem dojel na skvělém 5. místě. V dalším závodu SuperTwinů jsem po vydařeném startu bez zaváhání a většího souboje bral druhé místo a upevnil jsem si tím svou pozici v irském mistráku. V litrech jsem po krásném souboji ve skupince jezdců vybojoval pěkné sedmé místo, které jsem korunoval v závodu Grand Final, kde jsem dojel na pátém fleku a svým výkonem jsem zaujal spoustu místních fandů, takže jsem si užíval každé kolo přeplněných ochozů diváky a dokonce i českých vlajek v rukou irských fandů road racingu. Jako ocenění jsem si kromě skvělých zážitků odvezl trofej za nejlepšího zámořského jezdce. Na Bush budu vzpomínat rád.

Skerries

Na závody ve Skerries jsem se také velmi těšil, protože jsem tam konečně nebyl jako nováček, ale nemohl jsem si s sebou nikoho vzít a odcestoval jsem tak na vlastní pěst téměř doslova a do písmene. Team se skládal ze dvou lidí…já a Billy-manažer týmu jako mechanik. Takže opravdu chabá sestava. Bez pořádného mechanika se takové závody, kde technika dostává zabrat mnohem více než na dromech, dělat nedají a podle toho to taky vypadalo. Smůla se nám lepila na paty a žádná z věcí nám nefungovala tak, jak jsme potřebovali. Po poměrně slušných kvalifikacích začali první problémy. Samozřejmě kde jinde než v závodech. V SuperTwinech jsem startoval ze čtvrtého místa a celý závod jsem se na úzké trati snažil vzdorovat agresivně jedoucímu Andymu Farellovi, který na mě dotíral a několikrát jsme si vyměnili pozici. Andy mi při jednom předjetí urazil kus brzdové páčky, to mě fakt naštvalo a tak jsem ho opět předjel a nenechal opět místo na předjetí. On ale v posledním kole nesmyslně zareagoval a málem nás oba shodil k zemi, když mě z venku zavřel v první zatáčce. Tak tak jsem jsem se mu vyhnul a bohužel mě to stálo umístění. Dojel jsem na desáté pozici, kam jsem se po tomto incidentu propadl. Vůbec se mi nechtělo do dalšího závodu, protože jsem se necítil dobře. Chyběli mi „moji“ lidi, můj mechanik a tidíž i určitý klid. I tak jsem se donutil postavit na start litrové třídy a po pěkném souboji s Michaelem Swinneym, jsem v byl cíli opět na desátém místě. Až v depu jsem si všiml mokré boty a celé levé strany motorky od oleje a nechápal, co se stalo. Únik byl evidentně z pod víka hlavy motoru a tím pádem byl litr ze hry a do závodu Grand Finale jsem musel nastoupit na šestce. Změnili jsme rozetu na šestkové motorce a jel jsem si to odzkoušet na trať. Na cílové rovince mi řetěz upadl a prorazil mi vodní pumpu a roztrhl hadice od chlazení motorky. Tím byla moje smolná neděle završena a byl konec všem závodům po zbytek dne. Bohužel je to trochu důsledek špatného managmentu teamu. V závodu, do kterého jsem nenastoupil, se navíc zabil jezdce a tak byly všechny výsledky celého víkendu zrušený. Po špatném víkendu ve Skerries jsem měl pár dní na to zapřemýšlet nad teamovou strategií a trochu si odpočinout. Hned na to mě totiž čekal náročný týden plný závodů. Scarborough(England), Southern 100 (Isle of Man) a Kells (Irl), takže hodně cestování lodí, letadlem a ještě víc ježdění na motorkách.

Scarborough

Do Manchesteru jsem přiletěl už osmého července ve čtvrtek a po krátkém spánku jsme další den vyjeli spolu s Billym do Scarborough, které je od Manchesteru cca 3 hodiny jízdy truckem. Paddock je na asfaltu, a tak se tentokrát vyhneme bahnu z pole. Jsem již tradičně přihlášen do tří závodů a hlavního finále pokud se kvalifikuji. Hlavní finále je jen pro „Top 16 riders“ ze všecch tříd dle časů. Počasí sice bylo teplé, ale dusno jako v sauně. Okruh je na úpatí kopce a jede se po hodně úzkých cestičkách, kde je strašně náročné se pokoušet někoho předjíždět. Hodně záleží na startu a startuje se najednou bez rozdělení do vln. Hned po startu se cesta zlomí o 180 stupňů do leva, letíte po úpatí do kopce po cestě ne více široké, než je chodník. Abych byl upřímný, tahle trať nepatří k mým oblíbeným. Na trati je jen jeden skok, ale stojí za to… lítá se na něm s litrem na vytočenou trojku a na šestce na vytočenou čtyřku. Hodně zatáček a málo místa na chybu. Kvalifikace nešly tak, jak jsem si představoval a udělal jsem hodně chyb a až moc často jsem byl zaseknutej v chumlu jezdců a nedokázal jsem se dostat na dobré časy. V litrech jsem byl dvaadvacátý a to mě opravdu moc nepotěšilo.
V šestkách jsem byl patnáctý a to nebylo o moc lepší. V SuperTwinech jsem také zrovna neexceloval, a tak jsem startoval až ze sedmého místa. Celá nálada v teamu byla pokleslá, ale doufalo se v lepší výsledky v závodu. Já jsem v to moc nedoufal, a tak jsem se odporoučel hodně brzo do postele hledat sekundy na trati. Další den mě probudilo opět obrovské dusno a sluníčko v okně našeho závodního kamionu, kde jsem trávil noc po boku chrápajícího Billyho. Nebýt špuntů do uší, tak to asi nedám. První byl závod litrů a ten mi vyšel až nečekaně dobře i přes špatnou pozici na startu. Když jsem se po tlačenici v první zatáčce ocitl na desátém místě a do cíle jsem dojel jako šestý, hodně mě to potěšilo. Jako další byl na řadě závod šestek, kde jsem vybojoval sedmé místo a ještě jsem si zlepšil svůj rekord na této trati 1:51:300, což bylo ještě o několik tisícin lepší než na litru. Litr bohužel vypověděl službu a znovu se nám projevila stejná závada jako minule a olej si dál vesele razil cestu ven. Ve velkém finále jsem dojel jedenáctý z dvaadvacátého místa, takže jsem byl taky vcelku spokojený. Ve druhém závodu šestek jsem měl výlet mimo trať, když jsem se snažil předjet jezdce přede mnou. Nebylo to v pomalé pasáži, ale na vytočenou čtyřku.
Nepodařilo se mi zabrzdit do „vracáku“ a šel jsem rovně. Naštěstí bylo kam, ale do závodu jsem se už nevrátil, protože bych propad už nedohnal a hned na to mě čekal další závod. V SuperTwinech jsem dojel na nic moc sedmém místě. Byl tam velký výkonový rozdíl a moje motorka na tomto okruhu určitě nebyla nejrychlejší a to hlavně do stoupání po vracáku v první zatáčce. Tam jsem ztrácel nejvíc. Chuť jsem si spravil až na konec dne, kdy jsem si dojel pro vítězství v Non 6 top riders race. Po závodech jsme všechno naházeli do náklaďáku Air Kawasaki a bez otálení jsme vyrazili do Manchesteru na doplnění paliva, hygienickou vložku, a už v deset hodin večer jsme znovu skákali do kamionu a hurá na trajekt směr Isle of Man.

Southern 100

Ráno v 5 hodin jsme se dokodrcali do Castletownu, který vypadal po ránu jako město duchů. Já jsem dřímal na přední sedačce trucku a snažil se dospat nemožné. Hned jak Billy zaparkoval v paddocku dožadoval se pomoci s vykládáním motorek a stavěním stanu. Nerad, ale přece jsem všechno téměř bez spánku po náročném víkendu ve Scarborough s Billym vyložil, stan postavil a pak už bez ptaní usnul na několik hodin, abych už v šest hodin večer trénoval do všech tříd a závodů. Tréninky probíhaly celkem fajn a nebyl žádný zásadní problém. Užíval jsem si znovu pobyt na „svaté“ půdě ostrova Man. Už postavení na roštu napovídalo, že půjde o hodně dobré závodění o přední pozice. Do závodů SuperTwinů číslo jedna jsem nemohl nastoupit vzhledem k povolenému tlumiči a hlavní matce na středu řízení. Do druhého jsem již nastoupil s opravenou závadou a celý závod jsem se naháněl s Davem Moffitem o třetí místo. Z tohoto souboje jsem bohužel vyšel jako čtvrtý, ale přesto spokojený. Do závodu šestek jsem startoval z dobrého sedmého místa, ale na startu při upravování helmy mi bohužel vypadlo plexi. Nikdo nebyl po ruce, aby mi ho tam rychle nasadil a já kvůli tomu závod prošvihl. Do druhého závodu šestek jsme zvolili špatné gumy, a tak jsem byl asi jedinej na startu na mokrejch gumách.
Netrvalo dlouho a ze závodu jsem odstoupil, i když jsem byl v boji o přední místa. Vše vyvrcholilo závodem Grand Finale, kde jsem z 11 místa vystřelil po startu na páté místo, ale asi v polovině prvního kola mě k zemi poslal skotský jezdec Mark Buckley, který nedobrzdil do zatáčky a napálil to do mě zezadu a oba nás tím odepsal z výsledkové listiny. Mě ani jemu se nic nestalo, jen motorky jsme trochu „poladili“. Závod byl zastaven, když se odporoučel k zemi ještě Michael Dunlop a posléze byl restartován. Do restartu už jsem nenastoupil, protože motorku jsme neměli šanci tak rychle uvést do dobrého stavu. Po závodu jsem si převzal alespoň plaketu za dokončení jedno ze závodů a v né příliš dobré náladě jsem se přesunul směrem k baru, kde na mě čekala parta Čechů žijících na ostrově, co mi přišli fandit. Alespoň jsme si zpříjemnili večer, kde jsme probrali vše možné i nemožné a po dvou ciderech jsem se odebral do depa do spacáku, protože brzy ráno nám odjížděl trajekt zpět do Anglie.

Kells

Hned co jsme dorazili z ostrova Man do Manchesteru, vrhli jsme se do překládání motorek a všeho potřebného na závody v Kells. Motorky jsme museli přeložit z trucku do dodávky a hned potom jsme vyrazili směr Hollyhead na trajekt do Irska. Bylo to tak rychlé, že jsme doma nestihli vůbec nic. Hodinku cesty po Irsku jsem prospal a ze spánku mě jen občas vytrhnul výkřik Billyho „fuck sake“ nebo „bastards“. Hned po příjezdu jsme vše vyložili vedle Victora Gilmora. Všichni už spali, jen my jediní jsme vykládali dodávku a stavěli stanu. Jen co jsem zatloukl poslední kolík, odebral jsem se na snídani a nalil do sebe alespoň litr kafe, abych se přiměl k životu a byl schopnej odjet všechny tréninky a ještě jeden závod. Po noci strávené na cestách a spánku na sedačce auta mi nebylo zrovna hej, ale sebral jsem v sobě zbytek sil, abych mohl hned za pár hodin excelovat na trati plné velkých skoků.
Kupodivu se mi podařilo zajet ve všech trénincích skvěle a naprosto jsem odzbrojil zbytek startovního pole. V SuperTwinech jsem zajel poprvé v životě Pole Position a to i přes to, že mám třeba oproti Ryanu Fraquharovi nebo Johnu Burrowsovi výkonový handykap 15 koní. V šestkách jsem dojel na čtvrtém místě hned za duem Donlopů a polemanem Kiethem Amorem. Za sebou jsem naopak nechal takové hvězdy jako je například Cameron Donald z týmu Suzuki Relentless, Adrian Archibald, John Walsh nebo Olie Linsdell. To mě naprosto šokovalo a dodalo mi to hned lepší náladu do dalšího dne. Už jsem ani necítil únavu a okamžitě jsem ožil. Po kvalifikacích jsem se dozvěděl smutnou zprávu, že jeden z jezdců zahynul během tréninků, když havaroval na svém stroji v rychlé zatáčce a narazil do kamenné zdi. Po této zprávě jsem si dal ještě pár ciderů s kamarády z Irska a vzpomínali na všechny jezdce, kteří ztratili život během závodů. Byly to krásné příběhy, bohužel se smutným koncem. Druhý den ráno hned jak jsme přišli do paddocku, mi bylo jasné, že dnešek bude na vodě. Jako první byl na řadě závod SuperTwinů, kde jsem byl na Pole Position, ale hned po zaváděcím kole nás nahnali zpět do paddocku s tím, že se závod přerušuje a po pauze na oběd se rozhodne, jestli se závody pojedou. Déšť jsem cítil na sobě a viděl jsem na obloze černo. Na rozhodnutí nebylo už ani třeba čekat. Bylo jasné, že lepší už to nebude a taky za pár minut byly závody oficiálně zrušeny a moje pole position a první lajna na gridu v šestkách bylo taky v tahu. Jako by nebylo té smůly už dost. Nějak si tak připadám, jako bych si vylosoval černýho petra, a teď se ho nemůžu zbavit. Doufám, že se ho už snad zbavím v Armoy, kde jedu můj poslední letošní závod v Irsku. Ulster GP se letos bohužel nezúčastním, a tak se po Armoy ukážu konečně opět „doma“, kdy se uvidíme v Těrlicku, kde doufám budu mít možnost odzkoušet si i závod 125 SportProduction, pokud seženu motorku. Rád Vás uvidím i v Kyjově, kde bych si letos mimo šestikil „dvácu“ taky rád jel.

Informace o redaktorovi

Veronika Hankocyová - (Odebírat články autora)